Nic nového II, díl 10: Jed

„Kristovanoho to se mi snad zdá!!!“ stála Bára před troskami, které zbyly z chlívku pro ovce, a nevěřícně na ně koukala. Neji se postavil vedle ní se založenýma rukama.
„Shino říkal, že se to prý stalo za Shikamarovy hlídky...“
„A to jakože to zas někdo zapálil? To už přestává všechno, toto!“
„Shikamaru prý tvrdil, že nikoho neviděl a že to muselo vzplanout samo od sebe.“
„Notak tomu už věřím... A Hinata?“
„Ta prý spala...“
„Sakra, to se mi nelíbí!“
„Souhlasím, je to podezřelé.“
Bára si v duchu živě představovala, jak Shikamaru s maniakálním výrazem hází zapálené sirky do podestýlky, poté, co omráčil Hinatu... už přece kvůli němu jedna kůlna lehla... no dobře, ale stejně to bylo spíš směšné, než že by o tom vážně uvažovala. Jiné už to bylo s Nejim. Mračil se a ani na chvíli nezrušil byakugan. Ani trik s jednou velkou dekou nerozptýlil jeho chmury.
„Neji, máš nějaké podezření, co se tu děje, že se tak tváříš?“ zeptala se ho Bára, zatímco sbírala obaly od karamelek, co tam její sestra klidně poházela. Bára se totiž rozhodla si tentokrát s sebou vzít aspoň slabě hořící petrolejku, aby tam neseděli úplně potmě, takže na ně viděla. Neji si promnul bradu a zavrtěl hlavou.
„Ještě si nejsem jistý, tak radši zatím pomlčím...“
„Hej, nechceš mi nic říct, protože si myslíš, že něco skrývám, co?“ přimhouřila oči Bára. Neji poprvé vypnul byakugan a podíval se přímo na ni.
„Tak to není! Jenom... nerad působím falešný poplach, to je všechno.“ Zase se odvrátil a žíly na tváři mu naběhly tím dosti hnusným, ale užitečným způsobem.
„Hm, no tak dobře... když to říkáš...“ Bára neměla ráda, když ji někdo z něčeho vynechával, jako by snad neměla dost vlastní inteligentce, aby posoudila, nakolik je to falešný poplach! No, to si bude muset ještě někdy s Nejim ujasnit, ale teď na to nebyla ta pravá chvíle. Tak si jen tak v tichu seděla, trhala obaly od karamelek a co chvíli jí padala hlava na kolena. Najednou ji Neji vyrušil z otupělosti, když zalapal po dechu a prudce se napřímil. Zíral kamsi k lesu.
„C-co je? Co se děje? Jde někdo?“ vyděsila se Bára. Neji chvíli napjatě seděl se zúženýma očima a zrychleným dechem. Pak se zase opřel o komín.
„Ne. Jenom se mi něco zdálo.“ Ale na tváři měl tak divný výraz, že mu to Bára nesežrala.
„Takže mi asi nechceš říct, cos tam viděl.“
„Promiň, Barunko-san, ale rád bych si to nechal pro sebe.“ Báře poklesla ramena. No... aspoň že uznal, že nemá cenu předstírat, že to nic nebylo... aspoň nějaký pokrok. Stejně by ale podle ní bylo bezpečnější, kdyby všem řekl, na co si dávat pozor... i kdyby to byl planý poplach, jak říkal! Opatrnosti není nikdy dost. Ovšem Neji měl jiný názor.

Vyrušilo je Kibovo významné zakašlání. Stál nad nimi a ďábelsky se křenil.
„Ale ale, řeklo se žádný prasečinky...“
Bára, která se choulila pod dekou přitupneá k Nejimu, který ani nejevil známky, že by ji tam vnímal, po něm vrhla mrazivý pohled.
„Vy jste si začali,“ zavrčela sarkasticky a odebrala se do svých komnat. Neji ji následoval.

Jeho hlídka s Leem probíhala ve velice vážném a profesionálním duchu. Jak jinak s těmito dvěma… ehm.
„Ha! To bylo velmi mladistvé, Kibo!“
„Si piš, kámo. A co teprve tohle! KRRRKříh.“
„Ó!“
No, tak to dopadá. Po asi půl hodině navrhl Kiba uspořádat soutěž ve vyluzování zvuků pomocí částí těla. Lee sice moc nepřispěl, ale to nevadilo. Kiba měl repertoár až do Vánoc. A Lee ho ještě podporoval! No, nic se nedělo, takže to asi nevadilo. A ty zvuky by vyděsily i toho nejotrlejšího hadózního záporáka, natož nějaké mráčkáče.
„Proboha, co to je?“ vystrčila z okna hlavu Tenten. „Hej, Kibo, nechte si ty nechuťárny! Lee! To jsem si o tobě nemyslela! Budeme si o tom muset promluvit! Ale teď už mazejte dovnitř! Je něco k půl šesté a Káťa má skoro hotovou snídani.“
Lee vážně přikývl. Tenten na něj byla moc hodná. Vysvětlila mu spoustu věcí. Třeba že by se neměl moc předklánět, když za ním někdo stojí, protože je to prý neslušné.
Spokojeně následoval vychechtaného Kibu dolů ze střechy a cítil se spokojený sám se sebou. Po tom, co se teď naučil, bude mít tornádo z Listové mnohem větší grády...
Všichni ostatní už byli vzhůru a seděli kolem stolu. Káťa zrovna servírovala oblíbený hemenex. Kiba k ní přihopkal, vlepil jí pusu na dobré ráno a posadil se k ostatním a doufal, že z toho, co prováděl na střeše, moc neslyšela.
„Tak co,Tenten. Půjdeš se s námi kouknout za jehňátkama?“ ptala se zrovna Bára.
„Že váháš. Jasně!“ rozzářila se Tenten.
„Skvělý. A ty, Káťo?“
„Hm? Ne, dobrý. Potřebuju ještě něco dodělat... A taky bych si ráda pořádně prohlídla tu truhlu ve sklepě. Třeba přijdu na to, co v ní je nebo jak ji otevřít...“
Shikamaru rázem zpozorněl. Neji taky. Nikdo jiný si toho ale nevšiml.
„Tak nic, tvoje chyba...“ pokrčila rameny Bára.
„Hinato, seš si jistá, že seš v pohodě?“
„Ano, Barunko-san,“ odpověděla Hinata, v obličeji mrtvolně bledá. „Nevím, co se to se mnou včera večer stalo. Takhle usnout na hlídce... Už se to nebude opakovat.“
„Neboj, mohlo se to stát každýmu. Tady pracujou nervy...“ usmála se na ni Bára. Vypadala, že jí nic žíly netrhá. Prostě, až bude Neji chtít, tak jí to řekne, a do tý doby se nemůže nic stát, no ne?
„A zbytek nám pomůže stavět stáj!“ radoval se Kiba, že na to nebude sám.
„Sorry, kámo. Musím uklidit to, co zbylo z ovčího chlívku,“ zavrtěl hlavou Shikamaru. No jo. On a pracovat? To nikdo nikdy neuvidí.
„Hej, tak sem koukal, ta socha, co máte u gauče, je fakt dobrá,“ prohodil směrem k sestrám.
„Hm? Tu vyráběl Matěj...“ Káťa ani nevzhlédla od svého jídla. Zato Nejimu ztuhly svaly na krku. Už je to jasné. Byl si naprosto jistý.

Když Hinata, Bára a Tenten odešly, zamířila Káťa do sklepa, kde se chtěla kouknout na onu osudnou věcičku. Shikamaru a Neji šli jakožto největší inteligenti s ní.
„To už mě taky napadlo, že by to třeba mohl otevřít jenom příslušník určitého klanu...“ sdělil Kátě sugestivně Shikamaru, když se všichni tři mačkali ve výklenku a sledovali uctivě nepřístupnou skříňku.
„Myslíte... že to mám zkusit?“ přejela Káťa oba své průvodce nejistým pohledem.
„To bych ti nedoporučoval, Káťo-san. je to jenom dohad. Podle toho, co říkala Barunka-san, to prý reaguje na dotyk, takže na to rozhodně nesahej,“ měl v tom Neji zcela jasno. Bezpečnost nade vše.
„Ale taky furt Barunka-san, Barunka-san,“ obrátil Shikamaru oči v sloup. „Kdoví co kde slyšela... navíc, dokud to nezkusíme, nic nezjistíme!“ Neji se na něj velmi zle podíval.
„Rozhodně ne,“ stál si za svým. „Je to moc nebezpečné a riskantní.“
„Ale mě by to vážně zajímalo...“
„Tak to se vsadím, že zajímalo.“
Káťa jen zírala z jednoho na druhého, kterak se měří ostrými pohledy a ve vzduchu mezi nimi visí napětí. Že by si vyřizovali nějaké staré účty? Ech, chlapi...
„No já si teda taky myslím, že bysme to měli zkusit... Asi by bylo užitečný vědět, po čem ti slizáci jdou!“ přerušila jejich soukromou válku.
„Em. Jo. Slyšíš? Je pro!“ zaradoval se Shikamaru. Neji se ale nemínil nechat tak snadno přemluvit.
„Káťo-san, tvoje sestra by mi nikdy neodpustila, kdybych dovolil, aby se ti něco stalo.“
„Dobře... tak víte, co uděláme? Tak teda počkáme, až se vrátí, a třeba bude souhlasit, jo?“
„Ale ona by určitě nebyla proti!“ „To nedovolí, jsem si jistý!“ řekli zároveň Shikamaru a Neji.
„Ech... takže počkáme,“ usoudila Káťa a rychle opustila prostor, protože ty blesky mezi nimi byly skoro viditelné.

Když se Neji rozhodl, že půjde Shikamaru pomoct s tím chlívkem, aby z něj konečně vytáhl, co říkala Pátá o Akatsuki, už jich na tu stáj moc nezůstalo. Ale i tak měli veselo.
„Dobře, Lee, jelikož nám tu pomáháš, naučíme tě speciální hymnu týmu Kurenai!“
„Vážně?!“
„Jo!“
„Jsem poctěn!“
„No to bys měl!“
„Kibo, nemyslíš náhodou Starýho jounina, že ne.“
„A co jinýho, Shino?“
„Dobře, tak do toho mě netahej.“
„Ts, já myslel, že se ti to líbilo!“
„Jo, do tý doby, než jsem slyšel tvoji verzi.“
„Šmarjá, aspoň nebyla nuda, ne?“
„To nebyla. Mistr Kurenai dostala nervový záchvat a málem se nás zřekla.“
„Nojo, tohle...“
„Hinata o sobě dvě hodiny nevěděla!“
„No dobře, tak Hinata, ale Lee přece něco vydrží, ne?“
„Vážně si myslíš, že rozdejchá i tu část o mrkvovém záhonku? Lee? Nic proti, Lee, je to pro tvoje dobro.“
Lee se už dávno nechytal, takže se nemohl urazit.
„No... tak tedy nic nebude a budeme pracovat úplně zticha a spořádaně, spokojenej?!“
„Naprosto.“
„Grrrrrrrrr!“

Káťa zrovna domyla poslední talíř, když vešel do dveří Shikamaru tanečním krokem.
„Nazdárek, Kačule!“
„No těbůh. Už to máte?“
„Ještě ne... jenom jsem přišel pro nějaký pití, to víš, při takový práci člověku vyschne v krku...“ mrknul na ni.
„Ech, jasně... Bude vám stačit voda?“ a už začala do skleniček točit vodu z kohoutku.
„No... vypadá to, že jo. Hele, neskočíme do toho sklepa, když tu teď není Neji?“
„Radši ne, já jsem si to rozmyslela, fakt bych se nerada zapálila...“ Shikamaru na to něco zamumlal, ale nerozuměla mu a radši to nechtěla vědět. Podala mu dvě skleničky, se kterými zmizel venku, a Káťa zase osaměla. Říkala si, že radši měla jít s ostatníma holkama na to jehňátko, protože se docela nudila... Měli takové pravidlo, že někdo vždycky musí zůstat v domě, kdyby něco, ale doteď tu s ní vždycky někdo byl... Tak začala na zabití nudy maniakálně uklízet.
Dlouho jí to však nevydrželo. Asi po hodině a půl bylo všechno jako ze škatulky, takže už to vážně nevydržela a řekla si, že se půjde podívat, jak jim to venku jde.
První zastávka byl ovčí chlívek. O moc líp než ráno nevypadal a Shikamaru s Nejim nebyli v dohledu. Jen opuštěné netknuté sklenice tam stály. No, to jim bylo podobné! Určitě zase někde debatují... a nebo se šli poprat... u nich se to nedalo odhadnout. Káťa se zavrtěním hlavy vzala jednu ze sklenic a šla se kouknout, jak pokračují práce na stáji.
Než tam došla, měla sklenici prázdnou. Sice původně plánovala dát napít Kibovi, ale nějak to nevyšlo. Tak se vrátila ještě pro tu druhou – lepší, než aby tam zbytečně zteplala, ne? No... ona už byla zteplalá, ale to není důležité. Tato pracovní skupina byla mnohem spolehlivější, než ti dva budižkničemové! Stáj pomalu ale jistě vstávala z popela, aby se zaskvěla v ještě větší slávě, než kdy dřív.

Kiba si otřel zpocené čelo. Ještě že bylo zataženo, jinak by se asi upekl. Stejně to je nefér, že v čase takové krize je tak hezký počasí, aby se dalo pracovat! Měly by bít blesky a dunět hromy a kdovíco ještě. Ale ono ne. Prostě je jen zataženo. Pršet nebude, sluníčko svítit nebude... Hm...
Jeho myšlenky najednou odpluly k zajímavějšímu tématu. Zrovna si všiml přicházející Káti. Hezky se na něj usmála a podala mu sklenici vody.
"Na."
"Dík..." Kiba se na ni taky hezky usmál a nepřestával se jí dívat do očí. Až když byla v obličeji úplně červená a broučci začínali netrpělivě bzučet, se odvrátil.
"No jo, pořád..." zamručel a šel si po své práci. Káťa se začala pomalu uklidňovat. Jak je tohleto možný? Vždycky měla přece raději kočky než psy...
Postavila se na kraj provizorního staveniště a pozorovala práci. Každou chvilku kolem ní probzučel nějaký kámen nesený černým mrakem hmyzích těl.
Odvrátila se od pohledu na Leeho, který právě skákal po náznacích budoucích stěn, aby se ujistil, že jsou opravdu solidní, a vydala se směrem k domovu. Začala se jí strašně točit hlava.

Čas se vlekl jako z pohádky. Holkám připadalo, že už jsou u nově narozených jehňátek celou věčnost, ale pryč se jim taky nechtělo. No, dávaly přednost samozřejmě tomu trochu staršímu. Moc na něj šahat nechtěly, aby z toho nemělo nějakej úraz, ale pořád to bylo lepší než ten malý scvrklý uzlíček pod druhou ovcí.
"To je úžasný," rozplývala se Bára a Tenten nadšeně přizvukovala. Hinata jim ani nechtěla říkat, že si všimla, že tam někdo byl jen chvilku před nimi. (Jé, představ si, Tobi a jehňátko...) Nejspíš to nebylo vůbec důležité a ničeho nebezpečného si taky nevšimla. Ještě nějakou dobu tam tak stály, čučely a drbaly o všem možném, až se z nich malá ovečka úplně znudila a šla spát.
"Tak, konec představení," zabroukala zklamaně Bára a sama sebe vyprovodila ven. I když by moc chtěla zůstat. Když sledujete něco tak úžasně čistého, jako by všechny starosti světa někam zmizely. Teprve venku si všimly, jak je pozdě. Už bylo něco k polednímu, a tak se vydaly zase zpátky domů.

Kabuto spal na stromě. Zase měl super tajnou misi kolem Listové a bál se, aby ho někdo nenašel. Ty Kakashiho potvory ho pěkně pokousaly. Musel s brekem běžet domů a navíc mu na kalhotech přibyla puntíčkovaná záplata. Pod jeho větví se náhle zastavily dvě osoby. Poznal v nich stráže od brány. Co tady sakra dělají?
"No a tak jsem se šel podívat, proč žádný ANBU nejsou, a představ si, že ty krysy hrály u sebe v šatnách Pokémony. No chápeš to? No a tak jsem si řekl, že i takováhle práce je lepší než bejt s nima a tu žádost zase stáhnul..." Izumo se zrovna nad něčím rozčiloval.
Kotetsu chápavě přikyvoval a žvýkal gumové medvídky. V ruce držel poloprázdný pytlík.
Kabuto vyvalil oči. Gumoví medvídci! Ty už nejedl... ani nevěděl jak dlouho. Pořád samá nutela a pak dvojbarevná nutela a bůhvíco ještě, ale takováhle pochutina se na jídelníčku neobjevovala.
Posunul si brejle na nose a záporácky se umál.

Čím víc se holky blížily k farmě, tím víc jim kručelo v břiše. Doufaly, že jim ti žrouti (hlavně Kiba) nechají aspoň něco k obědu! Zastavily se u nich na chvíli, aby zhodnotily výsledky jejich pilné práce.
„Téda! Tak to jsem nečekala, že to půjde takhle rychle!“ koukala Bára potěšeně na pěkný základ nové stáje.
„Ale to jsi měla, když jsou tu moji broučci a Lee!“ zamručel Shino zpod stromu, kde ležel a něco kutil s kunaiem a kusem dřeva. Když se nad ním Hinata sklonila, spatřila, že je to tabulka, na které už vyřezal: ZDE BYDLÍ HAK. Zbytek ještě neměl.
„Hej a co já?“ vyskočil Kiba na rozestavěnou zeď z vnitřku stavby, kde míchal cement nebo maltu nebo co já vím co. Rukávy trička měl zastrčené dovnitř, vlasy rozcuchané, byl celý zamazaný a taky bosý. V ruce držel lopatu. Bára aspoň trochu pochopila, co na něm Káťa vidí... Leeho, který právě vytáhl pěkně hranatý kámen na zatím nejnižší zeď a teď si dával pauzu, aby na ně mohl zamávat, tady radši ani nebudu popisovat, aby se to nějak nevyvinulo!
„Jo... a on...“ dodal Shino „velmi“ nadšeně.
„Hele, dyť jsem nakonec Starýho jounina nezpíval!“ čertil se Kiba, že je na něj jeho kamarád takový.
„Ani Pod zelenou sekvojí nepovažuju za ideální kulturní program,“ ucedil Shino a vrátil se ke svému vyřezávání.
„Pod zelenou sekvojí udělám ti obojí... hmmhmhmhmm... tramtaramtam...“ začal si mimoděk broukat Lee, za což sklidil pořádnou ránu od rozhořčené Tenten. Kibovi to naopak velmi zvedlo náladu a za spokojeného chechotu se zase vrhl na míchání malty v neckách.
„Nemlať ho a buď ráda, že jsi neslyšela těch osm slok před tím, kde se praví, co že to kdo komu udělá... a těch patnáct potom...“ poznamenal Shino.
„Šmarjá, radši jdeme,“ křenila se Bára, které to náhodou přišlo docela milé, hlavně to, jak se z Leeho podání nedala poznat jakákoli melodie. Vydaly se tedy... k jídlu!
Ovšem v kuchyni je nečekala příjemná vůnička ani bublající hrnec... ani Káťa, když už jsme u toho.
„Káťooo, kde jsi? A kde je papůůů?“ začala řvát Bára po celém domě. Notnou chvíli jí nikdo neodpovídal, nakonec se ze záchoda ozvaly divné zvuky a potom se odtamtud vypotácela Káťa.
„Káťo-san!“ vrhla se k ní Hinata, která po ní zrovna pátrala na chodbě, a podepřela ji, „Co se ti stalo? Vypadáš opravdu špatně!“ Byla to pravda. Káťa byla úplně bílá, měla kruhy pod očima a skelný pohled.
„Je mi... nějak blbě...“ zasípala Káťa a byla ráda, že se může o Hinatu opřít. To už se objevily i Tenten s Bárou.
„Ježiš, co se tady dělo?“ vyděsila se Bára, když uviděla svou sestru v takovém stavu. Společně se jim povedlo dopravit Káťu na gauč a položit ji tam. Nevypadala, že by byla ve stavu teď něco vařit.
„Tos něco snědla?“ snažila se Bára zjistit něco víc.
„Nevim... o ničem...“ vypravila ze sebe Káťa s pevně zavřenýma očima. Byla celá zpocená a dech měla zrychlený.
„Notak co, něco tě píchlo?“ Káťa zavrtěla hlavou.
„Nejspíš to nic nebude... jenom se trochu... prospím...“
„No mně nepřipadá, že by to nic nebylo...“ drbala se Bára na hlavě, jak se snažila vymyslet, co se sestrou udělat. „Hele, tak já ti udělám nějakej bylinkovej čaj na žaludek, do večera si odpočiň a uvidí se... možná to je z toho sluníčka nebo tak něco... A zavoláme ti sem Kibu, jo?“ Káťa jen malátně přikývla a už se moc neprojevovala. Hinata s Tenten ji zabalily do deky a ztrápená Bára převzala poprvé vládu nad kuchyní... zoufalé časy volají po zoufalých činech. A nálada z překrásného zázraku zrození jehňátka byla v tahu.

Nemínila něco složitého vařit, a tak usoudila, že brambory na loupačku musí stačit. Když se uvařily, poslala Tenten, aby přivedla všechny pracanty na velmi pozdní oběd. Když se všichni naštosovali do kuchyně, připadlo jí, že je tam nějak víc místa než jindy...
„A kde jsou Neji a Shikamaru?“ optala se tedy.
„Nikde jsem je neviděla...“ pokrčila rameny Tenten.
„Co já vím, tak šli něco provýst s tím ovčím chlívkem, to je naposled, co jsem je viděl...“ řekl Kiba a strčil si do pusy celou bramboru, čehož okamžitě zalitoval, jelikož byla velmi horká. Bára obrátila oči v sloup. Tihle dva jí v posledních hodinách začínali pěkně vytáčet. „No a kde je vlastně Káťa?“ optal se Kiba, když se nějak vypořádal se svým soustem.
„Nějak jí není dobře, Kibo-kun,“ odpověděla mu Hinata a v jejím hlase byla pořádná dávka obavy.
„Cože? Ale ne, chudinka moje malá...“ rozněžnil se Kiba, nechal večeři večeří a šel zkontrolovat svého „čumáčka“. Bára mu pokynula, že leží na gauči. Ovšem neuplynula ani minuta a už byl zase zpátky, mračil se.
„Divně smrdí!“ oznámil jim.
„Hej! To od tebe teda není moc milý! Ona chudák trpí a ty...“ začala se rozčilovat Bára, ale Kiba ji netrpělivě přerušil.
„Ale né, tak jsem to vůbec nemyslel... nechce se mi to líbit, Shino, moch bys na chvíli?“ Shino se nedal dvakrát prosit. Už znal Kibu dost dlouho na to, aby poznal, kdy něco mysl smrtelně vážně. Báře to nedalo a šla se za nimi podívat do obýváku.
Kiba dřepěl Kátě u hlavy a ustaraně ji hladil po čele, zatímco Shino seděl u ní na gauči a držel jednu její ruku v dlaních. Co už Bára neviděla, bylo, že ke Kátě do rukávu poslal skupinku průzkumných broučků. Notnou dobu bylo ticho. Nakonec pronesl Shino téměř pohřebním hlasem.
„Měl jsi pravdu Kibo, je to jed.“ Bára jenom zalapala po dechu. Tohle už bylo trochu moc. Zapalovat budovy, dejme tomu, strašit po nocích, to taky ještě šlo, ale otrávit jí sestru? Ať to udělal kdokoli, měl by se jí vyhýbat, pokud nechtěl přijít k velmi bolestivým zraněním!!!
„Dokážeš zjistit jaký?“ zeptal se Kiba, který se snažil zachovat klidný tón. Shino rozvážně zavrtěl hlavou. „Tak aspoň... jak je to vážné?“ Shino pustil Kátinu ruku.
„Dost.“
„To jako že...“
„Ano, pokud jí někdo nepomůže, mohla by i umřít. Počítám, že v tomhle stavu má tak dva, tři dny, než jí to začne působit nezvratné poškození.“ Kiba zavrčel.
„Kdo to sakra udělal? A proč, do háje?“ vyslovil nahlas otázky, které se honily hlavou i Báře.
Nikdo už u stolu neseděl, všichni se nahrnuli do dveří, aby lépe slyšeli.
„Měli bychom sehnat odbornou pomoc...“ kuňkla Hinata a tvářila se vyděšeně.
„Musíme zavolat doktora,“ přikývla Bára. „Mohla bych zajít do Přeslučné a...“
„Pochybuji, že by to pomohlo, Barunko-san,“ přerušil ji temně Shino. „Tenhle jed ani já nerozeznám. Jestliže jí někdo může pomoci, je to zkušený lékařský ninja.“
„Ale než dojdem do Listové a zase zpátky, tak už může bejt pozdě!“ Bára to stěží dokázala vyslovit. Jak se mohly věci takhle rychle zhroutit? Kdy se situace z příjemných prázdnin změnila na smrtelné nebezpečí?
Shino přikývl.
„To je pravda.“
Tenten se na něj šokovaně podívala. A to je všechno co řekne?
„Musíme ji tedy dopravit do Listové!“ překvapil všechny Lee. Nad Shinovou hlavou se usadil černý mrak. To měl říct on! Znělo by to tak cool a ne jako od tohohle... holobrádka! Tak se spokojil s repeticí.
„To je pravda.“
Není to ale děsivě riskantní? Chtěla se optat Bára, ale pak si uvědomila, že to je hláška jako z filleru a že když to Shino řiká, tak asi ví proč, takže to protahovat je úplně zbytečný.
Shino už se nadechl, aby se dobrovolně přihlásil, ale zase ho někdo předběhl. Tentokrát Kiba.
„Já ji tam odnesu...“
„A to jako pudeš sám?“ vykulila na něj nevěřícně oči Bára.
„Vždyť les kolem je plnej těch hnusnejch potvor!“
„Je nás tu sedm a pes. Původně nás bylo deset. Nevíme, kolik je nepřátel. A vypadá to, že oni se sem opravdu chtějí dostat,“ napřímil záda Shino. Bára musela uznat, že na tom asi něco bude.
„Jo, Akamaru půjde se mnou, takže nás bude víc,“ přikývl Kiba a už se chystal, že vyrazí.
„Počkej,“ zarazila ho Bára. Všichni se na ni nevěřícně podívali.
„Tak sorry, ale docela mě znepokojuje, že jsou Neji a Shikamaru nezvěstní. Ráda bych počkala až se vrátí, než něco podniknem.

Kabuto utíkal z Listové a ládoval se gumovými medvídky. To byl skutečně geniální plán. Ještě si pamatoval výraz jeho tváře.
„Zadus se...“ zavrčel na něj.
„Narážíš na ten incident se skládací lžičkou?“ probodl ho Kabuto očima.
„Možná...“
„He he, narážej si, jak chceš. Do večera se odsud nedostaneš. A to už budu dávno v tahu!“ zachechtal se záporácky Kabuto.
„Jednou tě chytí, Kabuto. A potom už se takhle usmívat nebudeš.“
„Mě? Já přeci nic neudělal,“ zatvářil se nevinně záporák. „Já jen sloužím svému pánu. A někdy si nějakou tu malou odměnu zasloužím, ne?“
„Ale takhle to tu vydrancovat?“
„Takhle děláme věci my, Bobe.“ Kabuto si posunul brýle na nose, podal prodavači peníze a odešel z cukrárny.
Bob za ním hrozil pěstí.

Báru už to čekání přestalo bavit. Kde ksakru ten chlap vězí?
„Barunko-san, nechceš si zatrénovat?“ optal se jí Lee.
„Cože? Jak teď můžu trénovat?“ vyjela na něj ostře Bára. Hned jí to zamrzelo, ale Lee nevypadal, že by se ho to nějak dotklo.
„To pomáhá...“ zamrkal na ni.
Bára poraženecky pokrčila rameny.
Na dvorku se Lee postavil proti ní do bojové pózy.
„Připravena?“
Bára přikývla.
Lee se ji snažil šetřit, ale brzy zjistil, že to by pro něj dopadlo asi dost špatně. Bára ze sebe pronikavými výkřiky a drsnou mlátičkou shazovala všechen stres, a to jí dodalo sílu. Lee měl několikrát na kahánku.
„To bylo plamenné, Barunko-san!“
„Nekecej a bojuj.“

Skončili až za soumraku. Když se oba vydýchávali, přišel za nimi Kiba.
„Dýl už čekat nemůžem. Shino říká, že už by to bylo moc riskantní.“
Bára přikývla.
Kiba si na záda hodil objemný batoh se zásobami na cestu a zavolal na Akamaru. Ninja pes se vynořil ze dveří, Káťu uvázanou na zádech.
„Neflákejte se,“ popřála jim šťastnou cestu Bára. Tentokrát přikývl Kiba. Všichni vyšli před dům, aby sledovali jejich odchod, v tvářích se jim zračila značná obava. Taková všeobecná. Pes a jeho páníček vyšli na cestu, kudy to prý bude bezpečnější, a brzy zmizeli v oblaku prachu.