Nic nového II, díl 11: Dopis

Bára ležela s otevřenýma očima v posteli a zírala do stropu. Shino a Lee už byli dávno na první hlídce, ale ona prostě neměla na spánek ani pomyšlení. Hlavou se jí hnalo tolik myšlenek... a navíc ji při tréninku Lee omylem praštil pod žebra (nutno říct, že on v tom byl v podstatě nevinně, jenom nečekal, že je Bára až taková lama na boj zblízka) a teď jí to otékalo a pořádně bolelo. Nakonec usoudila, že prostě spát nebude, a šla si na to dát pytlík mražené zeleniny. Jak tak zničeně seděla v kuchyni u stolu, otevřely se dveře a v nich stál Neji. Vypadal... no, asi jako kdyby se půl dne plížil lesem. Chtěla mu skočit kolem krku, ale neudělala to, částečně kvůli té ledové zelenině.
„Neji! No to je dost...“ řekla tedy jenom. „Kde jste proboha byli?“
„Em... v lese...“ Bára chtěla podotknout něco o tom, že to by fakt nečekala, ale Neji pokračoval, než stihla otevřít pusu. „Hned ti všechno řeknu, Barunko-san! Moje podezření se potvrdilo, Shikamaru byl zvěd od Akatsuki, a tak jsem ho šel sledovat, když se mi naskytla příležitost.“ Zatímco se Bára pokoušela tuto informaci vstřebat (nevypadala u toho asi dvakrát inteligentně), sedl si Neji vedle ní ke stolu a pokračoval. „Nejspíš je to tak, že když šel Shikamaru pro pomoc do Listové, chytili ho a jeden z nich se potom na něj proměnil.“
„A... co s ním udělali?“ zmohla se nakonec přece jen na slovo Bára.
„No...“ Jestli se doteď Neji netvářil zrovna nadšeně, tak teď už byl vysloveně ztrápený. „To nemám bohužel tušení. Doufám, že ho drží v zajetí a ne...“ větu nedokončil.
„Počkej... ale když se přes ně nedostal Shikamaru, tak...“ došlo Báře a zděsila se. Neji přikývl. „To je ale strašný! A vůbec... co to je za pitomou logiku, chtít otrávit Káťu? Udělal to asi ten jejich zvěd, ne?“ Bára vytáhla zeleninu zpod horní části pyžama a plácla si ji místo toho na čelo. Nevěděla, jestli se rozbrečí nebo dostane záchvat zuřivosti, ale jedno z toho to určitě bude. Neji pokrčil rameny.
„Leda že...“ zamumlal potom a trochu se mu zachvěly ruce. „Je možné že... ten zvěd poznal, že ho podezřívám a... Zatraceně! Měl jsem to tušit!“ Hm, otrávit Nejiho, to už by nějakou tu logiku mělo. Podíval se velmi provinile na Báru. „A já to schválně nechtěl nikomu říct, abych nikoho takhle neohrozil... měl jsem dávat větší pozor! Teď je kvůli mně tvoje sestra v nebezpečí!“ Jevil příznaky, že možná začne mlátit hlavou do stolu, tak Bára usoudila, že na záchvat pláče či zuřivosti teď není ten správný čas.
„Jestli tě to uklidní, tak já si nemyslím, že to je tvoje vina,“ zkusila to. Neji se na ni křivě usmál.
„Jsi hodná, ale já stejně vím, že je. Schválně jsem na sebe vzal všechnu zodpovědnost, a pak to takhle zvořu...“ Bára si zhluboka povzdechla.
„No, to je teď stejně jedno, kdo za co může, já myslím, že nejlepší bude, když zachováme chladnou hlavu a vymyslíme, co dál.“ Sama se divila, jak vyrovnaně to znělo. Neji se tedy dal dohromady, rozhodl se zapojit své jouninské zkušenosti pro všeobecné blaho a chtěl Báře poděkovat za její morální podporu objetím.
„Jáááu! Tam mi to nemačkej!“
„Co se ti stalo?“
„Ále, jsme s Leem trénovali...“

Za tu noc se nic podezřelého nepřihodilo, hlídky uplynuly v nervózní nejistotě. Ovšem k ránu, když už končilo druhé kolečko Shinovi s Leem, přiběhl z lesa... Akamaru.
„B... Barunko-san...“ probral Báru z neklidného spánku jemný dotyk na rameni. Když s námahou rozlepila oči, uviděla nad sebou v ranním příšeří Leeho. Z jeho výrazu hned poznala, že něco je velmi, velmi špatně.
„Lee! Co se stalo?“ zvedla se poplašeně na lokty.
„Před chvílí... přiběhl Akamaru... a...“ soukal ze sebe Lee, který nevěděl, jak jí má sdělit špatnou zprávu.
„Cože, Akamaru?!“ Bára byla okamžitě vzhůru a srdce jí bilo jako o závod. To už k její posteli přistoupil i Shino a Neji, kterého před chvílí probudil, a podávali jí jakýsi papír. Bára si rozsvítila lampičku, ale málem to stejně nemohla přečíst, jak se jí klepaly ruce. Písmo vzkazu bylo úzké a sem tam ozdobené uměleckou kudrlinkou. Stálo tam:
„Ahoj, tady vaši oblíbení Akatsuki, asi už o nás víte, un. Unesli jsme Katušku i s jejím šamstrem a držíme je pod zámkem. Doneste nám tu věcičku z vašeho sklepa, jinak je s nima konec, jasný? Je nám fuk, jak to uděláte! A pospěšte si, nebo nám tu Katuška skape, a to by jistě nikdo nechtěl, že? Takže, to je asi tak vše, s pozdravem a přáním pevného zdraví, zasloužilý umělec Deidara.“ Pak tam ještě bylo napsáno jiným písmem U.I., dětským písmem TOBI a nakreslená rybička s velkými zuby.
Takže, tak to vůbec nebylo, bylo to ve skutečnosti hrozně suché a strohé, ale komu by se to chtělo vymýšlet, žejo.
Bára na to chvíli koukala a zhluboka dýchala, aby se nerozbrečela. Pak se podívala tázavě po ostatních, jestli to nějak okomentují, třeba jako jestli nemají nějaký plán, jak tohle vyřešit v klidu a míru.

Káťa se na chvíli probrala k vědomí. Bylo jí blbě. Co to zase sežrala? Ani si nepamatovala, že by jí kdy bylo takhle špatně. Když byla nemocná, vždycky stačilo jenom týden ležet a byla zase jako rybička. Navíc naposledy zvracela v první třídě, kdy poblinkala slabikář. Tak co tak najednou? Aby nemusela vnímat nepříjemnou křeč v břiše, otevřela oči. Počkat. Tohle nebylo u nich doma. Uviděla nad sebou klenbu větví. Větve. Je v lese. Ale proč? Zamračila se a pokusila se přemýšlet. Došla k názoru, že takhle nic nezjistí. Tak se rozhlédla kolem. Teda jako hejbla hlavou, chápete. Výhled jí zakryly boty. Měla je hned u hlavy. Takový vysoký. A divně smrděly. Raději otočila hlavu na druhou stranu. Po chvíli mrkání se jí dokonce podařilo rozeznat obrysy postavy sklánějící se nad ohništěm. Že to bylo ohniště, poznala podle toho ohně. Po další chvíli civění rozeznala i červené mráčky na dlouhém plášti. Cože? Nějak jí nešlo do hlavy, jak by se mohla ocitnout v takové společnosti. Mysl měla úplně zamlženou. Vyděšeně se začala rozhlížet po něčem známém.

„Už to bude hotové!“ prozpěvoval si Tobi a otáčel rožněm, na kterém byl napíchnutý velký tuřín. Trochu ho dochutil tou zvláštní travičkou, co ti človíčci pěstovali.
„Pořád nechápu, proč jsme nemohli sebrat nějakou tu ovci. Třeba tu mrňavou, un!“ rozčiloval se Deidara z vedlejšího křoví, které si zabral sám pro sebe a kde si rozčesával své dlouhé vlasy. Na to Tobi jen pokrčil rameny. Byl proti násilí na zvířatech a senpai už by to měl pochopit. No, v Akatsuki byla tolerance docela důležitá věc, takže to asi chápal, a proto si moc nestěžoval.
„Tohle bude určitě mnohem lepší...“ zacvrlikal Tobi a pozoroval, jak se z tuřínu valí oblaka černého kouře.
„Neměli bychom ji taky svázat?“ ozval se náhle U. I., který se objevil nad Káťou. Ta mu koukala do očí a ani nedutala.
„Není schopná se hnout, takže je to zbytečný. Všechny provazy stejně potřebujem na toho čokla. Dokonce na to padla i moje prádelní šňůra, un!“ ozvalo se ze soukromého křoví.
„A kdyby se přeci jen chtěla hnout, ten puch z Kisameho bot ji zase porazí, co?“ hodnotil situaci Itachi.
„Přesně moje logika, un.“
„Hm...“ Itachi se radši ani neptal, kam se poděl Kisame, že má Káťa jeho boty u hlavy.
„Podává se svačina!“ Tobiho melodický hlas se rozlehl po lese. Už sundal tuřín z rožně a teď ho servíroval na velkém stříbrném tácu obložený šlehačkou.

Báru už to čekání omrzelo. To nemůže dělat nic jinýho? Pořád jenom čeká! Od začátku do konce. Musela něco udělat, nebo jí hrábne. Prudce seskočila z postele a vydala se do sklepa. Teda, pokusila se vydat do sklepa. Ovšem Neji ji zadržel. Vlastním tělem, jak jinak.
„Kam to jdeš, Barunko-san?“ podíval se na ni, oči chladné.
„Jdu jim tu zatracenou věc dát, sakra!“ vybuchla Bára. Neji si povzdechl.
„Je mi líto, ale to ti nemůžu dovolit. Podle všeho je to mocný artefakt, který by v nesprávných rukou mohl napáchat jistý druh činů, o který nikdo nestojí.“ No, řekl něco zhruba v tom smyslu. A mlel o něco déle. Bára začala být v jeho náruči netrpělivá.
„No jo, no jo, už to chápu. Tak jim jdu nakopat zadky!“ Neji pozdvihl obočí.
„Počkej, to jako vážně?“ vyděsila se Bára.

„Un!“ Deidarova porce se vznesla do vzduchu, doprovázena kapesním výbuchem.
„Senpai!“ pohoršoval se Tobi.
„Nebudu jíst tohle krmení pro rybičky, un!“
Kisame, který se až do teď spokojeně krmil, vzhlédl.
„Co je?“
„Na to, že máš jen jednu ruku, máš po ruce dost zajímavých spojení...“ pokusil se být Itachi vtipný.
Kiba se zoufale zaškubal v pevných poutech. A tahle banda exotů že ho dostala do zajetí? Doufal, že se to nikdo v Listové nedozví, protože jeho pověst by tím velmi utrpěla. Snažil se nějak otočit, aby viděl na Káťu, ale byl svázaný tak rafinovaně, že se nemohl skoro ani hnout. Pomalu už ho začínalo všechno bolet. Přestal sebou tedy škubat a jal se vymýšlet geniální plán, kterým zachrání sebe i Káťu, zneškodní všechny ty čtyři šašky a stane se hlavním hrdinou dne.

„Ale proč jim to nemůžeme dát? Už jsem to zkoušela a uplně klidně na to šahat můžu,“ bouchala Bára pěstičkama do stolu.
„Barunko-san, to bylo od tebe velmi nezodpovědné, mohla sis ublížit!“ napomenul ji Neji a přemýšlel, kdy to mohlo být, že si toho vůbec nevšiml.
„Jako by mě to zajímalo...“ zavrčela Bára.
„Barunko-san, my víme, jak se cítíš, ale v životě ninji někdy nastanou chvíle, kdy musí dát přednost zájmům země před vlastními zájmy,“ překvapila všechny Hinata, „Káťa-san je teď v nebezpečí, ale pokud by se tahle věc dostala do rukou někoho nesprávného, kdo ví, co by mohla napáchat za škody... pak by mohlo být v nebezpečí mnoho tisíc lidí!“ Na tohle Bára neměla co říct.
„Nojo, ale zas kde berete tu jistotu, že je to něco nebezpečnýho? Je fakt, že když po tom jdou Akatsuki, tak je to pravděpodobný, ale ve skutečnosti si to jenom domýšlíme!“ namítla Tenten.
„Tenten, to je pravda, ale v téhle chvíli nemůžeme riskovat jenom proto, že si nejsme jisti,“ napomenul ji Lee. Bára jen vrtěla hlavou, ale musela uznat, že mají asi pravdu.
„Jo, asi jo... ale jesi se Kátě něco stane... jak to řeknu rodičům?“ složila hlavu do dlaní.
„Já myslím, že je to především jejich vina, protože vám nikdy nesdělili, že máte doma něco podobného, co by mohlo zajímat zločinecké živly,“ řekl drsně Shino. Bára si zhluboka povzdechla. Tohle byla taky pravda, ale moc jí to neulehčilo.
„Navíc, Barunko-san, my ti přece neříkáme, že tam máš Káťu-san jen tak nechat, naopak!“ upozornil ji Neji.
„Takže vy ji fakt chcete jít zachránit? I když ji má banda takových nabouchaných mančkinů?“ Sice nevěděli, co to znamená, ale to nevadilo.
„Nezapomínej, že to není jenom tvoje sestra, koho drží v zajetí. Mají i Kibu a jakožto jeho velitel a přítel udělám cokoli v mé moci, abych ho odtamtud dostal,“ pronesl Shino. Jeho odhodlání Báru docela uklidnilo.
„Dobře, tak fajn, klídek. Už to chápu. Takže Neji... cos o nich zjistil, když jsi je včera sledoval?“ zeptala se chabým hlasem. Neji přikývl, když viděl, že už se sebrala, a začal:
„Viděl jsem tam tři členy Akatsuki. Pokud jsem to mohl posoudit, nemají nějakou základnu, třeba jeskyni nebo tak něco. O dvou z nich aspoň zhruba víme, jaké používají techniky – je tam ten s výbušným jílem, aspoň pokud se nemýlím, a taky Uchiha Itachi, tím jsem si téměř jistý. Ten používá velmi mocné genjutsu a pokud vím, je neobyčejně dobrý i v boji.“
„Ehm... no... takže jak plánuješ, že ty dva zachráníme?“ optala se Bára, když Neji zřejmě skončil. Pomalu se z toho začala stávat válečná porada.
„Pravda je, že je nepotřebujeme porazit, zatím nám postačí jenom se dostat ke Kibovi a Kátě-sama,“ mínil Shino.
„Jako by v tom byl snad rozdíl...“ protočila Tenten panenky.
„To je pravda, musíme je aspoň odlákat. Je nás šest na tři...“
„Pokud jich tam není víc!“ upozornil Lee. Neji přikývl, jako že to je možné.
„A taky by bylo moudré někoho tu nechat hlídat...“ navrhla Hinata nesměle.
„Proč? Kdyby si to mohli odnýst, tak nás takhle nevydíraj!“ namítla Tenten.
„To sice ano, ale myslím, že je to stejně dobrý nápad. Může to být nějaká léčka, jak nás vylákat do lesa, a pak si to tu v klidu prohlédnout...“ zastal se Hinaty Shino.
„Dobře lidi – zajdem do Přeslučný a hlídat necháme Matěje!“ řekla Bára a zvedla hlavu z dlaní.
„Ale... Matěj-kun... dokázal by je zastavit, kdyby přece jen přišli?“ obávala se Hinata. Bára se po dlouhé době usmála a to velmi záludně a samolibě.
„Hinato... myslim, že dokázal.“ Víc k tomu neřekla a všechny docela zajímalo, co tím myslela, ale rozhodli se nechat vysvětlování na později.
„Fajn, takže... vezmu si s sebou Leeho jako bodygárda a vy zatím koukejte vymyslet nějaký zaručeně účinný plán, jasný?“ zvedla se Bára, která byla ráda, že má zase něco konstruktivního na práci a nemusí se užírat představami, co se asi děje s Káťou...

Káťa se potácela někde mezi halucinacemi a bezvědomím, takže přišla o všechnu zábavu, když se jí zasloužilý umělec pokoušel dostat na rande.
„Deidaro, ty fakt nemáš v těle kousek slušnosti. Balit zajatkyni? Kam jsme to přišli?“ pohoršoval se U.I.
„Dyť mě stejně nevnímá, já chci jenom trochu pohrát na nervy támlenctomu nemehlu, který si říká její šamstr, un...“ Za to se mu dostalo temného zavrčení od klády, ke které byl Kiba přivázaný. „Vidíš?“
„Ty jsi tak ubohej...“ odfrkl si jenom Itachi a radši šel někam hledat svého starého dobrého Kisameho, který mu náhle připadal jako naprosto skvělý společník.
„Chmchmchmchm...“ dusil Kisame smích v cípu svého černého pláště. V obličeji byl celý fialový a ze křoví pozoroval Tobiho při vaření speciálních škrtících mořských řas, o které ho dříve požádal. Šetřil si je už od Vánoc.

Když Bára a Lee odšmouhovali do pryč, rozhostilo se nejisté ticho.
„Jste si opravdu jistí, že to je to nejlepší, co můžeme udělat?“ optala se Tenten.
Neji přikývl. Tenten nešťastně zkrabatila obličej. Bylo jí jasné, že mají jen malou šanci na úspěch, ale nehodlala se kvůli tomu vzdávat. Nedokázala si představit, jak by se podívala do očí Kibovi, kdyby se Kátě něco stalo. A co teprve lidi v Listové? Mistr Gai teď nejspíš s úsměvem končil nějakou misi... Že by ho nějak zvlášť uznávala jako autoritu, to se říct nedalo, ale alespoň vždycky našel nějaké východisko.
Hinata odešla meditovat na sluníčku, aby měla na blížící se boj dost sil. Neji se posadil na střechu. Opřel se zády o komín a zavřel oči. Přišel sem, aby mohl přemýšlet o Barunce-san, ale za chviličku tvrdě usnul. I ve spánku měl na čele ustaranou vrásku.
Tenten se posadila na dvorek a tiše, aby nerušila jejich rozjímání, si začala kompletovat a leštit zbraně. To ji vždycky uklidnilo. Její maminku dost zneklidňovalo, že její něžná holčička si raději hraje s tatínkovým kunaiem než s panenkou, ale jí to vyhovovalo. Fascinovaly ji ostré okraje a lesklé plochy, bodce, zuby a bodáky. Však taky proto jako jediná ze svých sester byla poslána do školy pro ninji a ne pro dobré hospodyňky. Při té vzpomínce se jí usadil na tváři úsměv.
Shino byl záhadný. Už zase. Dalo se těžko říct, o čem přemýšlí, ale nejdříve obešel dvě kolečka kolem celé farmy a potom se usadil v meditativní poloze poblíž Hinaty. A pak už se nehnul. Jestli usnul, nebo přemýšlel, těžko říct...

Bára s Leem se zastavili v malém lesíku poblíž vesnice.
„Odtud už půjdeme normálně, ano?“
„Hai, Barunko-san.“
Bára by mu ještě ráda řekla, aby nedělal žádné blbosti, ale tomu by stejně nerozuměl, takže se na něj hezky usmála a bok po boku vkročili do vesnice.
Svižně kráčeli směrem k rezidenci Fejlů, z jejichž klanu pocházela Matějova vyvolená a u kterých nejspíš bydlel. A jestli nebydlel, tak určitě věděli, kde je.
Lee zářil svým úsměvem na všechny strany a budil podezřívavé pohledy důchodkyň. Asi pětkrát ho málem přejelo auto. A to šli jenom přes dvě silničky. Jednomu se bleskurychle vyhnul, přes další udělal elegantní přeskok no a tak podobně. Bára nechtěla slyšet ty řeči, co se budou po dnešku o jejich rodině šířit, jako by je už tak nepovažovaly za blázny. Dorazili ke dveřím v jedné z lepších bytovek a zazvonili.
„Ano?“ ozvalo se z reproduktoru vedle dveří.
„Dobrý den. Prosím vás, není u vás Matěj?“ předběhla Bára rychle Leeho, který se už už připravoval k plamennému proslovu. Lee zklamaně našpulil rty a chvíli se zdálo, že bude trucovat, ale naštěstí si hned vzpomněl na sílu mládí a už se zase usmíval a nechal Báru, ať to teda vyřídí.
„Jo, je tady. Pojďte dál...“
Ozval se bzučák a Bára rychle skočila ke dveřím. Naštěstí byl po ruce Lee a gentlemansky jí otevřel.
„Dík...“

„Dobrý den. Ahoj Dito,“ vstoupila Bára dovnitř bytu.
„No nazdar. Co je?“ přivítal Báru Matěj. Dita ho ignorovala a usmála se na Báru.
„Ahoj. Kdo je tvůj kamarád?“
„Tohle? To je Rock Lee. Přijel na prázdniny na farmu. To víš, agroturistika...“
„Aha. Ahoj, Lee! Takže tebe zajímají zvířátka?“
„Ano!“ nadchl se Lee a spustil ze sebe záplavu slov. Dita se usmívala a zdvořile kývala a v duchu si říkala, co si to zase navařila.
Alespoň měla Bára čas na Matěje.
„Hej, máme problém. Potřebujem, abys pohlídal barák.“ To ostatní mu plánovala sdělit po cestě.

Matěj byl naštvaný. Dost.
„To je strašný, já věděl, že vás tam nemám nechávat, protože to určitě takhle nějak dopadne!“
„Notak jsi nás tam teda nechávat neměl a nedělej, jak jsi chytrej, my za to nemůžem, že si na nás zasedla záporácká organizace!“ Bára už z toho dostávala tik v oku a něco jí říkalo, že se ho jen tak nezbaví.
„A to jako chcete na ně zaútočit, jo?“
„No... můj nápad to nebyl!“
„Tak proč se na ně,“ pokynul k Leemu, „prostě nevykašlem a neuděláme si to po svém? Je to přece naše farma, tak je to naše věc...“
„Ale to přece nemůžete!“ zděsil se Lee.
„Navíc já mám dojem, že by nás nenechali... protože prý by to ohrozilo hodně lidí... možná...“ pokrčila rameny Bára.
„Ts, kdybysme fakt chtěli, co nám můžou? Takovou bandu bysme zvládli...“
„Matěji-kun, nerad bych na tebe vztáhl ruku, tak nás raději nepodceňuj,“ zamračil se Lee. Matěj se snažil nezachechtat – z chlápka v takovém ohozu nebylo snadné mít respekt.
„Jo, to je fakt, to by přece takhle nešlo, já myslím, že maj asi pravdu...“ řekla rychle Bára, která by si nerada musela vybrat, jestli se dát na stranu svého bratra či svých kamarádů z Listové. Matěj si zavrčel pod vousy, ale asi se s tím smířil. Každopádně byl naštvaný, že mu narušili jeho příjemné prázdninové plány.

Na farmě vládl klid a ticho letního poledne rušené jedině zvukem broušené oceli. Když vešli do dvora, vzhlédla k nim Tenten, která seděla na studni. Ostatní neprojevili žádnou aktivitu.
„Tak co?“ optala se potichu Bára.
„Nevim, asi chrápou...“ odpověděla Tenten a zase se vrátila ke svému železářství. Pohled na něj Matěje už trošku přesvědčil, že by si s nimi nechtěl nic začít. I když samozřejmě pár nožíčků pro něj nic nebylo... ale bylo by to problematické.
„Čekala jsem, že něco naplánujete... no ale co, vyspat se je asi beztak lepší nápad...“ Hinata však hned otevřela oči.
„Matěji-kun! Jsem ráda, že tu jsi s námi! Barunka-san nás ujistila, že si poradíš s hlídáním farmy, spoléháme na tebe!“ zašveholila.
„Což mi připomíná, pojď se na to kouknout,“ popadla ho Bára za rukáv a zatáhla ho do sklepa. Potom šla vařit jejich poslední jídlo... teda, tak tomu v duchu říkala... Inspirovala se Irukovým gulášem na zkoušku přežití, což znamenalo, že spolu s Leem donesli všechno možné, co našli v ledničce či ve špajzu, naházeli to do hrnce, a pak to začali vařit.
„Co myslíš, Lee, bude to k jídlu?“ ptala se trochu pochybovačně Bára, když sledovala, že s přibývajícím časem z toho vzniká čím dál jednolitější kaše. Lee se naklonil nad hrncem.
„Hmmm... vždycky to ještě můžeme použít jako tajnou zbraň proti Akatsuki! Ale v tom případě by to chtělo trochu...“ a nasypal tam asi polovinu obsahu skleničky s červenou paprikou.
„Hele, nedělej si srandu, tohle má být výživný pokrm před tuhým bojem...“ míchala Bára vařečkou a rychle červenou papriku vyrazila Leemu z ruky.
„Tak to musí mít pořádný šmrnc!“ řekl Lee a začal tam sypat žlutý prášek ze skleničky kari.
„Lee, jesi z toho dostanou všichni otravu jídlem, tak to svedu na tebe!“ vyrazila mu Bára loktem i kari.
„Hm... a co kdybychom tam dali...“ Lee se právě rozhodoval mezi pudinkem a práškem do pečiva. Pak je oba hodil zpátky do šuplíku a než ho stačila Bára zarazit, vzal plnou hrst kostek cukru a přidal je do guláše. Ranám vařečkou se bránil argumentem, že cukr přece dodává energii. Pak oba sledovali bublající směsku, ve které plavaly kousky brambor, rýže a těstoviny různých tvarů. Podívali se na sebe.
„Iruka-sensei by na nás byl hrdý!“

Poslední večeře páně asi vypadala o dost líp, i kdyby se měla skládat jen z tvrdého sýra a okoralého chleba. To, co před ně předložila Bára, nebylo ani tvrdé ani okoralé, naopak to vypadalo, že to má nejlepší léta svého života před sebou. Lee to sice už ochutnal a tvářil se jako že nic moc, ale jeho chuťovým buňkám se věřit nedalo, jak si Neji ověřil několikrát předtím. Opatrně k té věci přičichl a zvedl obočí. Hm... Vonělo to dost zvláštně. Bára je všechny s očekáváním sledovala. Mohli si to sice vyložit tak, že čeká, jak jim bude chutnat, ale ve skutečnosti čekala, jestli to s nima nepraští. Shino snědl půl talíře. Všichni ho napjatě pozorovali.
„Málo slaný,“ ohodnotil Bářin a Leeho výtvor. Bára mu podala sůl. Směs zasyčela a scvrkla se jako slimák. Shino spokojeně přikývl a svou porci dojedl.

Akatsuki se nacházeli v podobné situaci.
„Jsi si jistý, že už je to mrtvé?“ ptal se nejistě Itachi polomrtvého Tobiho. „Zdá se mi, že se to nějak mrská...“
„Jo, jo,“ přikyvoval horlivě Tobi. Víc toho říct nedokázal.
Kisame se pořád dobře bavil. Každou chvíli vyprskl smíchy a řasy chroustal jako špagety. Deidara ho znechuceně pozoroval. Už si vzpomněl, proč se dobrovolně přihlásil na místo Shikamaru.
„Měli jsme nechat místo něho vařit tu otrávenou holku, un! Ta to aspoň někdy uměla, un...“ mumlal si pro sebe tichounce. Jeho porce dávno vylítla do luftu a on byl zase o hladu. A pak nemá být tak vychrtlý... Ani to ho ale nepřimělo, aby se vaření ve skupině ujal on. Ještě teď měl až po krk těch Sasoriho vtipů a narážek na to, že vypadá jako pěkná hospodyňka a kdyby nezradil, mohl by se slušně vdát...
Raději šel zkontrolovat zajatce. Kiba na něj zle koukal, ale už se nemrskal. Bál se, že by je mohlo napadnout dát mu taky něco k snědku, a o to opravdu nestál. Jeho nos trpěl. Káťa vypadala, že jí je na zvracení, a kdo by se jí divil.
Hm. Deidara se šel tedy podívat na místo, kde měl naposledy něco slušného k snědku.

„Íhahahaha!“ řehtala naštvaně Haksna. Ta potvora tu byla zase a brala jí mrkvičku, co dostala od Shina!
„Ticho, dobytku, un!“

Matěj byl tak zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšiml, co jí. Byl na Bářino vaření zvyklý, takže by se asi ani moc nedivil, kdyby to vnímal.
„Matěji-kun? Jsi v pořádku?“ optala se ho ustaraně Hinata.
„Hm? Jo, jasně. Jen mně vrtá hlavou ten šutr v krabici...“
„Copak ty víš, jak to otevřít?“ vyvalila oči Bára.
„Jo.“
Na to zavládlo šokované ticho.
„Copak ty si to nepamatuješ?“ podíval se Matěj na Báru.
„A co jako?“
„No, když jsem byl malej, tak jsem to našel a myslel jsem si, že je to nějakej hlavolam. Tak jsem to otevřel. No a paks přišla ty a vzalas ten kámen do ruky a vypadala jsi potom tak jako divně, bylas v obličeji úplně bílá. A pak přiběhl táta a strašně nás seřval, co na to saháme a ať už nás to ani nenapadne.“
Bára na něj zůstala koukat s otevřenou pusou.
„Cože? To si vůbec nepamatuju!“
Matěj pokrčil rameny a sklopil oči k talíři.
„Sakra, co to vlastně jím?“

„Takže, vymysleli jste něco? Nějakej plán?“ přerušila Bára debatu o tom, co s ní asi ten kámen udělal, která se rozproudila po Matějově odhalení.
„No... vymysleli jsme, že by bylo radno se přes den vyspat,“ snažil se Neji zamluvit, že celou dobu sladce snil na střeše kdo ví o čem. Při tom hledal něco, čím by přebil chuť oběda/večeře. Nakonec se rozhodl uvařit čaj.
„Ehm, to je určitě pravda, ale já myslela jako nějakej plán, jak na ty Akatsuki!“ upřesnila dosti zbytečně Bára.
„Jelikož nevíme, kde přesně v lese jsou, navrhuju rozdělit se do skupin, třeba do dvojic, a jít to nejdřív prozkoumat.“
„A když na ně narazíme?“ zajímala se Tenten.
„Dáme si nějaký čas, po kterém se zase sejdeme a řekneme si, co kdo objevil.“
„No a co když s nima budeme muset bojovat?!“
„Musíme být opatrní, aby si nás nevšimli!“
„No ale co když si nás stejně všimnout?!“
„LIDI! Klídek, jo?“ přerušila je Bára. „Nebylo by inteligentnější vymyslet nějakou léčku a předstírat, že jim nesem tu skříňku?“
„Myslíte, že fakt počítají s tím, že jim ji předáme?“ zarazil se Shino. To ho nenapadlo!
„Já nevim, tak když to chtěli, tak třeba spolíhají na to, že se leknem a uděláme to...“ pokrčila Bára rameny.
„I když vědí, že jsme tady my?“ nevěřil svým uším Lee.
„Kdyby věděli, že to neuděláme, proč by nám teda posílali ten dopis?“ plácla se Bára do čela. Logika ve světě ninjů byla nějaká divná.
„No, jestli čekají, že splníme jejich podmínky, tak je to pro nás spíš plus, ne?“ mínila Tenten.
„Takže bych se držel původního nápadu,“ uzavřel to Shino. „Neřekl bych, že bychom s nějakou léčkou uspěli. Dříve či později by zjistili, že jsme je podvedli, a to spíš dříve, a potom bychom byli v nevýhodě.“
„Jakto?“ zeptala se Bára.
„Protože oni tu měli špeha, a tak přesně vědí, kolik nás tu je, zatímco my nevíme, kolik jich tam někde na nás čeká.“
„Ech... dobře... tak teda do dvojic, jo?“
Po krátké debatě se dohodli, že budou spolu Shino s Hinatou a Lee s Tenten, jelikož jsou zvyklí spolupracovat, a Neji s Bárou, jelikož Neji jinak nedal. A Matěj bude hlídat tu zatracenou věc ve sklepě.