Naruto Icha Icha special 13

Po hodině:
Shino s Kibou a Akamarem už čekali na holky u jejich domu. Kiba si všiml, že je Hiashi-sama sleduje z okna se zamračeným výrazem. Jakmile zaznamenal, že o něm ví, schoval se do domu.
„Nechápu, proč Tsunade nemohla přidělit někoho jiného. Mohla uvolnit někoho z mise, ne? Nemůžu tomu uvěřit, vždyť jsme hlavní klan z Listové!“ nadával Hiashi.
„Tak my jdeme, tati. Měj se tu dobře,“ rozloučila se Hanabi a vyšla z domu.
„Itekimasu, otou-sama,“ řekla Hinata a následovala svou sestru.
„Tak jdeme?“ zeptal se Kiba.
„Jo, už jsme připravené,“ oznámila Hinata, a tak se vydali na cestu.
„Jak, že je to daleko?“ tázala se Hanabi.
„Ty ani nevíš, kam jdeš?“ zasmál se Kiba. Hanabi se na něj zamračila.
„Je to asi 2 dny odtud,“ odvětil Shino. „Mimochodem, nevím, jestli vám to Tsunade-sama řekla, ale jsem velitelem naší mise.“
„Dobře a kde přesně leží Strom-gakure?“ zeptala se Hinata.
Shino vytáhl z boční kapsy mapu smotanou do svitku, roztáhl ji a začal vysvětlovat: „Jestli půjdeme tady kolem těch vodopádů, tak narazíme na cestu vedoucí do Sunagakure. Je to nejspíš nejkratší cesta, zároveň by se dalo říct, že je jedna z bezpečnějších. Nějaké námitky proti dané trase?“ podíval se na všechny, s výjimkou Akamara, tázavě. Nikdo nic nenamítal, a tak pokračovali v cestě.
Večer si našli místo na přespání. Rozložili stan a připravili ohniště.
„Hinato, my dva půjdeme ulovit něco na večeři. Díky tvému byakuganu máme šanci se brzy navečeřet. Kiba s Hanabi-sama můžou poblíž tábořiště nasbírat dříví. Jdeme!“ rozdal rozkazy Shino a spolu s Hinatou se rozeběhl do lesa.
„Jestli chceš, odpočívej, udělám to,“ nabídl se Kiba.
„Nejsem unavená,“ odvětila hnědovláska a rázně vykročila k suchým větvím, které ležely pár metrů od ní. Po chvíli nošení dřeva uslyšela tlumený smích. Tázavě se podívala na Kibu. „Co je?“
„Nic... Jen jsem si vzpomněl, jak si mi vyznávala lásku,“ culil se. Hanabi se na něj zašklebila. „Ale to bylo tak sto let zpátky!“ hájila se.
„Jo, ale bylo to fakt sladké, když jsi za mnou přišla uprostřed tréninku a řekla, že se mnou chceš o samotě mluvit. Pak si mi zarecitovala básničku a zeptala se, jestli s tebou nechci chodit.“
„Hele, nedělej si ze mě srandu, byla jsem malá, teď bych ti básničku nerecitovala,“ řekla a položila dříví. „Stejně nechápu, proč si mě odmítl,“ dodala, když se narovnala a vykročila pro další.
„Vždyť ti nebylo ani patnáct, nemělo by to smysl.“
„Proč v tom má věk tak velkou roli?“
„No... Nebavilo by mě se s tebou jen držet za ruku, chápeš?“
Hanabi lehce zčervenala. „Eh... Chápu... Ale teď už mi patnáct je-,“ přerušil ji Akamarův štěkot, kterým vyjadřoval své nadšení, že opět vidí Hinatu se Shinem.
„Super, mám strašnej hlad,“ jásal brunet, když viděl, že se jeho kamarádi vracejí s velkým množstvím ryb. Hanabi si zklamaně povzdechla a šla rozdělat oheň.
„Vypadá to, že za chvíli bude pršet,“ řekl o chvíli později velitel s pohledem upřeným na oblohu. Měsíc ani hvězdy nebyly vidět.
„Snad stihneme dodělat večeři,“ podotkl Kiba, jehož pohled byl zabořen do plápolajícího ohně, nad kterým se pekly ryby.
„Tahle už je,“ ozvala se Hanabi po pár minutách ticha a chtěla si ji vzít, ale Kiba se pro ni ve stejném okamžiku také natáhl. Když už popadli pochutinu každý z jedné strany, jejich ruky se letmo dotkly a oběma projela elektřina (ne, ta ryba nebyla úhoř). Podívali se na sebe a Hanabi se rozhodla přenechat rybu Kibovi. Ten se na ni usmál. „Díky.“
„Který stan je můj?“ ptala se Hinata, ale Kiba ani Hanabi neodpovídali. Dál se na sebe koukali jako zhypnotizovaní. Jelikož nereagovali ani za pár vteřin, tak odešla a Shino ji následoval, protože se jí ještě chtěl zeptat na nějaké další informace ohledně soutěže.
Kiba a Hanabi stále seděli u ohně. Přitahovalo je to k sobě, aniž by se dokázali bránit. Oddali se tomu. Hanabi zavřela oči a chtěla políbit Kibu. Konečně měla příležitost, ukázat co v ní je.
Místo Kibových rtů ucítila pod svými rty chlupy. Prvně ji napadlo, že by se Kiba neholil, ale přece by jeho chloupky nešly tolik vidět a cítit. Otevřela oči a uviděla Akamara, který se spokojeně olízl po chutném jídle. Kibův kamarád si všiml, že nikdo nejeví zájem o tu krásně vonící rybičku, tak po ní skočil, než by ji snědl někdo jiný.
„Akamaru! Ty velká chlupatá potvoro!“ vykřikla Hanabi. Kiba věděl, že ho chce Hanabi políbit, tak se na Akamara také naštval. Ten raději odběhl do lesa, kde si chtěl vychutnat poslední chutě pečené pochoutky.
Hanabi se rozběhla za ním, aby mu vynadala a Kiba za těma dvěma, aby kdyžtak zabránil nejhoršímu. Hanabi i Akamaru jsou totiž horké povahy.
Našel je až na menší mýtině uprostřed lesa, kterou lehce ozařoval měsíční svit. Málem se už schylovalo k boji. Akamaru stál na jedné straně mýtiny a Hanabi na druhé. Měli nejen bojový postoj, ale i výraz. Kiba věděl, že by to byl přátelský souboj, ale i tak mu chtěl zabránit.
„Hej, no tak, vždyť to je dětinské se takhle chovat, nemůžete si to jen vyříkat?“ pokoušel se je přesvědčit. Ani s jedním to nepohlo.
Už chtěli začít. Akamaru se přikrčil, zatímco Hanabi si připravila pohodlný postoj a ruce. Kiba viděl jedinou možnost, jak je zastavit. Rozběhl se směrem k Hanabi. Už byl skoro u ní, když zakopl o větev a svalil se přímo na hnědovlásku tak, že ležela pod ním. Ani si to neuvědomil, ale pravou ruku měl položenou na jejím hrudníku.