Green Eyes

"Pusťte mě!" ozývalo se poloprázdnými ulicemi Konohy. Vesnice byla již zahalená do tmavého pláště noci, většina lidí už spala, nebo se ke spánku aspoň chystala. A ta hrstka opozdilců, co se ještě ve skupinkách procházela ulicemi po nějaké té večerní pijácké zábavě, se otáčela za skupinkou ANBU. Zastavovali se a prohlíželi si muže spoutaného v železných okovech.
"Chytili Sasukeho Uchihu." Tahle zvěst se šířila šeptem široko daleko. Již brzy se přišli na zajatého ninju podívat vesničané, i jeho staří přátelé. Nikdo ale k němu necítil soucit. Všichni se na něj jen pohrdavě koukali a potichu si povídali. Zajatec se na všechny zle koukal. Nemohl aktivovat sharingan, čakru mu samozřejmě zablokovali. Proklínal tu skupinku ANBU, že se s ním jednoduše nepřemístili, ale teď ho vedli ulicemi Konohy a vystavovali ho hanbě. Připadal si jako vepř na pořážku.

"Nechte mě sakra být!" křikl znovu, ale shinobiové zůstávali neoblomní. Dav shromažďující kolem něj se jen zasmál jeho bezmoci. Velký Sasuke Uchiha byl konečně pokořen. Černovlásek poraženě sklopil hlavu a už si jen v duchu opakoval stovky nadávek. Jak mohl dovolit, aby ho zajali? Tak lehce? A jak se vůbec dozvěděli, kde se ukrývá? Ani na jednu otázku neznal odpověď, jedno ale věděl. Ve svém vzdoru a pohrdání tou prokletou vesnicí nepoleví.

Ráno se růžovlasá dívka probudila do deštivého dne. Povzdechla si. Počasí přímo na to, aby člověk zůstal v posteli, popíjel horkou čokoládu a celý den vykonával jen pohyb z pravého boku na levý. Ale ona nemohla, přesto že je sobota, užít si tuto relaxaci. Čekala ji celodenní směna v nemocnici. A tak se nasnídala, vykoupala a oblékla. Před odchodem z domu popadla deštník a vyrazila do ulic. Šla rychlým krokem, téměř utíkala, a to ani nešla pozdě. Kapky byly opravdu dotěrné. Nad vesnicí se vznášel jakýsi oblak temnoty. Cítila se divně, zvláštně. Lidé se po ní otáčeli. Ale ne s tím pohledem, že poznali žačku slavné hokage, ale tak…zle. Nechápala to, proto raději ještě víc přidala do kroku. Konečně byla v nemocniční hale. Ale ani tady se to nezměnilo, všichni na ni koukali s obrovským očekáváním, a částečnou nenávistí. Zavrtěla hlavou a zavřela za sebou dveře své ordinace. Hned co se převlékla do charakteristického bílého pláště a stáhla si, stále krátké vlasy do culíku, vstoupila po zaklepání do místnosti Tsunade.
"Dobré ráno, Sakuro." Jako jediná neměla v očích zlo, ale přesto se jí tam zrcadlilo očekávání.
"Dobré, Tsunade-sama."
"Tady máš dnešní seznam úkolů, nebudeš ordinovat ale obíhat pacienty. Čeká tě tu taky jedno překvapení."
"Už se těším." Odvětila sarkasticky. Ty ´překvapení´ lady Hokage byli vždy spíše…nepříjemným zpestřením dne, než důvodem k radosti.
"Tak hodně…" chtěla se rozloučit blondýnka, ale zelenoočka ji zastavila.
"Odpusťte Tsunade-sama, mohu se vás na něco zeptat?"
"Jen do toho."
"Proč se na mě dneska všichni koukají tak…zvláštně. Stalo se něco? Udělala jsem něco?"
"Jak jsem řekla, dneska tě čeká překvapení." S těmito slovy odešla. Sakura nemohla být zmatenější. Povzdechla si a šla si udělat silnou kávu. Bude to dlouhý, náročný den…

Procházela pokoji pacientů a pročítala si tabulku. Byla už dobrých pět hodin nepřetržitě na nohou a ona prudká dávka kofeinu ztratila svou účinnost. Na papíře už vnímala jen kolonky ´problém´ a ´číslo pokoje´. Na jména se vykašlala. Ale možná měla dávat větší pozor. Další na seznamu byl pokoj sedm set tři, pacient byl prý čerstvě ošetřen po bojových zraněních. Speciální poznámka, vzpurná povaha. Povzdechla si. Poslední, o co dnes stála, byl zraněný starý dědek hekající a stěžující se na všechno okolo, snad i na to že mu bude v místnosti vydýchávat kyslík. I přes to nasadila ten nejpříjemnější výraz a otevřela dveře.
"Dobrý den, jsem doktorka Sakura Haruno, jak vám mohu pomo…" na víc slov už se nezmohla. Čekala kohokoli, ale ne toho, kdo právě ležel na nemocniční posteli. Víc než pět let ho neviděla. Sasuke Uchiha.

Bylo by neuvěřitelně sentimentální, popisovat všechny její pocity. Stalo se to, jako vždy. Šimrání v břiše, polila ji horkost…vytřeštila oči, ústa nechala otevřená a hlas se jí zasekl v hrdle. Na chvilku se čas zastavil a…jakoby se vrátili zpět do dětských let. Když se poprvé viděli na hřišti. Ale toto souznění trvalo jen opravdu krátkou chviličku. Sasuke promluvil první. S přimhouřenýma očima a ledovým výrazem ve tváři vyštěkl:
"Co chceš?" ten hlas zelenoočka neslyšela už neuvěřitelně dlouhou dobu. Ani se na ni nepodíval, koukal se do stropu.
"Kontrola." Vydechla šokovaně. Na víc se prostě nezmohla.
"Nemám zájem." Povytáhl obočí a obrátil svůj pohled od jejích hypnotizujících zelených očí k oknu. Nechtěl si to připustit, ale byl rád, že ji vidí. Aspoň jedna vlídná tvář. Změnila se.
"Je to pro tvoje dobro Sasuke." Zakňourala a napnula všechny síly, aby se odvážila k němu přistoupit. Čekala na odpověď, ale on mlčel. Vypadal opravdu zuboženě, až roztomile. Kolem hrudi měl omotaný obvaz, pravou nohu v sádře a po celém těle ošetřené malé ranky. Určitě prodělal těžký boj. Měla tu sice napsané přesně, co se mu stalo, ale ona chtěla slyšet jeho příběh. Už věděla, proč se za ní dneska všichni otáčeli. Chtěli vidět reakci dívky, když se její milovaný zrádce vrací…no, spíše je dovlečen do vesnice. "Jak se to stalo?" neměla na mysli rány, ale to, že tu teď leží v nemocnici…na místě, které tolik nenávidí.
"Nemusím se ti zpovídat." Odvětil chladně.
"Já vím, že nemusíš, ale…kdybys chtěl…tohle tlačítko je do sesterny a tam já teďka budu takže…"
"Neotravuj." Jedno slovo způsobilo bolest jako tisíc nožů. Sklopila hlavu. Mlčky zkontrolovala pípající přístroje a vyměnila mu obvazy. Nespolupracoval ale ani ji nijak nesabotoval. S pohledem stále zabodnutým do země opustila nemocniční pokoj. Touha se za ním ohlédnout byla velice silná, ale odolala…zbytek dne probíhal stejně nudným tempem jako doposud. Ale už ho ani na vteřinu nedokázala vyhnat z hlavy.

"Tak Sasuke, určitě víš, proč tu jsem a proč jsi tu ty." Současný Hokage za sebou zavřela dveře nemocničního pokoje. Doprovázena bývalým členem ANBU Kakashim a svou věrnou Shizune.
"Vím, proč tu jste a předem vám říkám, nic ze mě nedostanete!"
"Chceme přeci jen tvoje dobro, Uchiho. Tak chvilku spolupracuj. Pokud nám pomůžeš, může to s tebou dopadnout ještě dobře."
"Nemám zájem pomáhat vrahům."
"Uvědom si, že jsi taky vrah. Historii vyvraždění Uchihů znáš jen ze svého zaujatého pohledu."
"Neberte si jméno mé rodiny do úst!"
"Uklidni se!" černovlasý už se vztekem třepal. Zablokovaná - nezablokovaná čakra, zapnul sharingan.
"Neříkejte mi, co mám dělat!" choval se jako rozmazlený fracek. Ovládaný zlobou se rozhodl použít svoje oči. Silou vůle spustil Amaterasu. Nezdařilo se mu to však tak, jak doufal. Poslední co slyšel, bylo Shizunin výkřik a pak už jen tma…

Další ráno se probudil do tmy. Myslel si, že je večer, než ho napadlo otevřít oči. Udělal to, tmavý svět se však nezměnil v barevný. Bolavýma rukama si chtěl kukadla protřít, hmatem ale objevil, že má na obličeji pod obočím obmotaný obvaz. Popadlo ho zděšení. Prudce se posadil, ale rána na hrudi se ozvala. Poraženě znovu padl na postel. Stálo ho to chvíli přemáhání, ale nakonec nahmatal tlačítko přivolávající sestru ze sesterny. Po pár minutách uslyšel, jak se otevřely dveře.
"Dobré ráno, pane Uchiho, volal jste?" ozval se hlas jakési přemilé mladé sestry.
"Proč nevidím?"
"Ach tohle, mysleli jsme, že se proberete později, došla by za vámi doktorka a všechno vám popsala. Ve stručnosti vám to řeknu já. Jste…slepý…" Sasukemu se zastavil dech. Opravdu ho to šokovalo, zaskočilo, překvapilo…zabolelo. Cítil, poprvé po několika letech, jak se mu přes víčka tlačí slzy.

"Proč?" na víc se prostě nezmohl. Nechtěl ale v hlase dát znát slabost a zármutek. Svět kolem se pro něj navždy zavřel. Zamkl se na zámek. Ztratil obraz.
"Víc vám toho řekne doktorka Haruno, přijde hned po polední pauze." Řekla sestřička a zmizela. Černooký si zakryl zápěstím čelo. Silně přitlačil, až ho ubohé oči rozbolely. Zavrtěl hlavou, a upustil pár slz. Doufal, že do Sakuřina příchodu obvaz smáčený slzami a krví uschne.

Asi hodinu jen tak zíral do prázdna. Neměl co dělat, když nemohl vidět svět. Najednou ho hrozně zajímalo, jaké je dnes počasí a jakou barvu má čaj, který mu sestřička přinesla na stůl. Neuvědomoval si, co měl, dokud to neztratil. Konečně uslyšel znovu bouchnout dveře.
"Sakuro?" zeptal se s nadějí.
"Ahoj Sasuke." Odpověděl mu jemu známý dívčí hlas. Konečně byla tady. Ucítil tlak na pravé straně postele, matrace se snížila. Přisedla si k němu a chytla ho za ruku. Vyškubl se jí. Ale přesto si moc přál vidět její obličej. I za to by dal cokoli.
"Co se mi to stalo?" zeptal se smutně. Nemělo cenu hrát si na drsňáka. Vůbec nemohl vědět…vlastně, vidět…jestli se mu růžovláska nesměje nebo jestli není v místnosti někdo s ní. Musel si zachovat svou proslulou povahu. Ale připadal si spíš jako malé dítě, co potřebuje obejmout…ale nad tímto nemohl přemýšlet, teď ne.
"Přišel si o zrak…kvůli Amaterasu, věděl jsi přece, že je to riziková technika, dopadlo to špatně…oči pořád máš, jen jsou přetrhané nervy vedoucí do oka a spálená sítnice. Proto tvoje oko už není citlivé na světlo. Sítnice není, tudíž se na ní nemůžou zobrazovat výjevy. Nervy bychom ještě dokázali napojit ale tohle…pomůže jenom transplantace."
"Je to nutný?"
"Jestli chceš ještě někdy v životě vidět svět kolem sebe, tak ano." On chtěl, moc chtěl. Chtěl se podívat Sakuře do očí a vyčíst z ní ten smutek. Cítil to z jejího hlasu, ale nevěděl, jestli pláče. Hrozně změkl. Je odkázán už jen na pomoc druhých.
"A už máte dárce?"
"Ještě ne, ale…i kdyby se našel, Sasuke, se Sharinganem se můžeš nadobro rozloučit." To byla pro něj největší rána. Ale přemohl ho spíš smutek než zloba. Ona zloba mu totiž vzala možnost vidět…
"Prosím, odejdi." Poslechla ho, jen ho pohladila konejšivě po tváři a slyšel, jak se její kroky vzdalují. Nakonec se za ní zabouchly dveře. On si přikryl již mrtvé oči víčky. Chtěl usnout…spát…co jiného mu v této situaci zbývalo?

V noci se probudil. Že je vesnice zakrytá pláštěm tmy poznal podle cikád cvrkajících za polootevřeným oknem. Byl si jistý, že teď v místnosti nikdo není, tak to risknul. Rozplakal se. Jen se mu slzy vsakovaly do obvazu, na nějaký sebelítostný řev opravdu neměl sílu. Trochu se i polekal, když se matrace napravo od něj opět zatížila. Pocítil čísi ruku na své tváři. Hladila ho, druhá ruka té osoby uchopila jeho a přitiskla mu ji na hruď.
"Sakuro?" zašeptal s nadějí. Ona byla jediná, od které si již vážil soucitu. Připomínala mu jeho matku…povahou, vzhledem, úsměvem. Téměř ho bolelo pomyslet na to, že už ji nejspíš nikdy, nikdy neuvidí. Netušil, jestli je doopravdy vzhůru nebo sní, ale rozplakal se a nechal růžovlásku, ať ho hladí, tiskne a utěšuje. Potřeboval podporu, lásku. Potřeboval její lásku.

Další den ráno se ukázalo, že sen to opravdu nebyl. Sakura za ním začala chodit pravidelně, jako doktorka i jako psychická podpora. Povídali si, ona mu vyprávěla co se děje v Konoze. On se po čase rozpovídal taky a rekapituloval jí svoje cesty. Vtipkoval o svých bývalých spolubojovnících z týmu Taka. Vtipkoval…zvláštní, že? Sasuke Uchiha vtipkuje. To zní opravdu bláznivě. Ale ztráta zraku v něm probudila staré city. Lidský život není hračka a štěstí je nestálé. Ani si neuvědomil, co měl, do té doby než to ztratil. Sakura Haruno byla jediná osoba ve vesnici, která mu nic nevyčítala. Zastavil se u něj i Naruto s Kakashim, všichni se ho jen ptali, proč to udělal. Ona ne, věděla, co potřebuje. Povídali si o nejbanálnějších věcech, počasí, knížkách… a večer růžovláska zůstávala u něj a když mu bylo do breku, přitiskla si jeho hlavu na hruď a osušila všechny jeho slzy. Obvaz mu už z očí sundali. Zelenoočku neuvěřitelně bolelo, že když s ní mluvil, sice se na ni díval ale těma…mrtvýma očima. Jakoby šel ten pohled skrz ni, skrz zeď, skrz všechno. Po třech měsících sice pořád ležel upoutaný na nemocniční lůžko, ale učil se žít bez zraku rychle. Se Sakuřinou pomocí toho hodně zvládl, ale pro oba to bylo těžké. Nejvíc růžovlásku zasáhlo, když jí řekl větu, která jim oboum na vždy změnila život.
"Víš co bych si přál teď ze všeho nejvíc?"
"Nevím Sasuke, co?"
"Dal bych všechno za to, abych se na tebe mohl ještě jednou jedinkrát v životě podívat." Zasáhlo ji to, opravdu hodně. Žádný dárce se neobjevil, a ti co byli, neměli stejnou krevní skupinu. Bylo tu však jedno východisko…

Dva týdny na to přišla Sakura do Sasukeho pokoje, jako vždycky. Sedla si vedle něj. Slepě k ní natáhl ruku a hladil ji po vlasech, tvářích a jemně se dotýkal jejích rtů.
"Jak ses vyspal?" zašeptala, snažila se, aby v jejím hlase nebyla znát plačtivost.
"Celkem dobře ale s tebou je mi ještě líp." Oba za ten čas začali k sobě navzájem zase něco cítit. Sakuřiny city se utužili, Sasukeho probudili…
"Mám pro tebe dobrou zprávu."
"Jakou?"
"Našli ti vhodného dárce, zítra je naplánovaná transplantace."
"Vážně?"
"Ano."
"To je skvělé! Nemůžu se dočkat, až tě uvidím…" uchopil její hlavu do obou dlaní a pomalu, tápavě se k ní přibližoval. Musel mu pomoct a…konečně jejich rty narazily na sebe. Vášnivý polibek nebyl na místě, jen se tak…oťukávali, ochutnávali. Však pro oba to bylo prvně, první zamilovaný polibek.
"Miluju tě Sasuke." Tentokrát už slzy neudržela.
"Já tě taky miluju…moje Sakuro." A ukradl si od ní další polibek. Netušil, co jim přinese zítřek…

Operace proběhla úspěčně. Probral se znovu v nemocničním pokoji, tentokrát však na jednotce intenzivní péče. Svraštil čelo, zamrkal…a podíval se na svět kolem sebe! Viděl krásné slunečné počasí venku, u bělostné zdi, namodralé oblečení co měl na sobě…začal se usmívat. Jeho radost byla ohromná, ale…najednou se otevřeli dveře.
"Sakuro!" vykřikl šťastně.
"Ahoj Sasuke." Zamumlala růžovláska zasmušile. Černovlásek si všiml, že nějak…tápala. Šla s rukama před sebou a posadila se skoro na okraj postele…málem přepadla. Zachytil ji. Všiml si, že měla zavřené oči.
"Však se na mě podívej, lásko. Jsem tak rád, že se na tebe konečně můžu podívat…" natáhl se k ní a políbil ji. Tentokrát vášnivě…ona mu to oplácela, ale ne s takovým zapálením jako on. Po chvilce se odtrhli.
"Víš Sasuke…musím ti něco říct. Já jsem…slepá." Sasuke vytřeštil svoje nové oči. Rychle zamrkal, protože ho rozbolely.
"Cože? Kdy? Jak."
"Já jsem…" bylo vidět, že ji ta otázka zaskočila. Rychle přemítala, co by mu tak mohla obstojného říct… "nemocná, tuhle nemoc máme v rodině, objevuje se zhruba v mém věku tak…"
"Nemůžu tomu uvěřit."
"Sasuke, promiň…"
"Nemůžu uvěřit, že jsi mi lhala!"
"Neřekla jsem ti to, to ano, ale přece…jsem kunoichi, mám vytříbené smysly, dokážu žít i bez zraku…a ty vidíš, konečně můžeme být spolu." Vztáhla k němu ruce, ale on ji zastavil.
"Prosím odejdi."
"Ale lásko…"
"Promiň, nemůžu obnovit svůj klan se slepou ženou. Co kdyby se tvoje choroba přenesla na děti. Odejdi, prosím." Ona ho poslechla. Vždy poslouchala. Nemělo cenu říkat mu opravdu. Doufala, že to pochopí, ale…jakmile byl schopen se znovu podívat na svět, honil se jen za jedním cílem a zajímal se jen o své dobro. O své záměry…zklamala se v něm. Tak moc se zklamala. Aspoň že mu její oči dovolí prožít život, jaký pro něj vždy chtěla. Šťastný…

Zavrtěl hlavou, nemohl na to myslet. Sám si teď říkal, že to přehnal…mohl být citlivější a přece…takováto blbost by neměla zničit jejich lásku. Skutečně ji miloval, chtěl ji brát takovou, jaká je…tohle ho jen příliš zaskočilo. Vstal z postele…malinko zavrávoral, vždyť poslední měsíce chodil jen minimálně. Najednou zaslechl výkřik. Zavrtěl hlavou a vyběhl za oným ženským jekotem.

To, co viděl, mu vyrazilo dech. Ležela na zemi…z rozřízlého čela jí tel malý pramínek krve. Asi se praštila o roh stolu, když padala. Klekl si k ní. Nedýchala. Sestřička stojící nad ní se otřásala vzlyky.
"Co se tady stalo?" zeptal se vystrašeně.
"Přišla-přišla jsem pro léky pacientům a našla jsem…našla jsem doktorku Haruno jak drží injekční stříkačku s jedem. Ten...ten používáme pro…usmrcení našich pa-pacientů, když už není jiná možnost…píchla si to do žíly, já ji viděla, a hned na to spadla na zem…řízla se hlavou o ten stůl…proboha." Třásla se ta mladinká dívka a dala si ruku před ústa. "Musím sehnat Lady Tsunade." A vzlykající odběhla.
Sasuke si položil Sakuřinu hlavu do klína. Hladil ji ve vlasech a osušil jí ránu. Přesně tak, jak to dělala ona jemu. Když byl slabý a na dně on, podržela ho. On jí to však neoplatil. Nemělo cenu řvát nebo křičet. Zkusil jí puls, byla už mrtvá. Na její obličej káplo pár slz.
Vzal ji do náruče a položil na pohovku. Líbal ji na tváře, ještě mokré od jejích slz a na rty, ty krásné dva růžové plátky bez života. Ani nevěděl, co ho přinutilo se podívat na zrcadlo naproti té pohovce. Na tom kusu obraz odrážejícího skla stálo Sakuřinou oblíbenou rtěnkou napsáno:
"Udělala jsem to pro tebe." Ale víc ho překvapilo a rozesmutnilo to, co viděl potom. Slzy tekly intenzivněji a růžovlásčino mrtvé tělo si přitiskl k hrudi. Díval se na svět smaragdově zelenýma očima…