Dívám se na tebe, ale vidíš ty mě? 02

Tenten unaveně klesla na svou postel a rozpustila si vlasy. Už to bylo pár dní, co se vrátili z poslední mise, která podle všech očekávání proběhla naprosto klidně. Teď už bylo dobrých pár hodin po půlnoci, když se dívka vrátila z jedné ze svých nočních procházek. A jako vždycky, zase myslela jen na něj. Jak tak vklouzávala do peřin, vzpomínala na jejich poslední setkání…

-

Zrovna se vrátili z mise, Mistr s Leem jdou podat zprávu Hokage a tak se hned u brány loučí. Dál pokračuje jen Neji s Tenten. Jdou mlčky asi deset minut, ticho se zdá tak husté a těžké, až se z toho dívce špatně dýchá. Její společník na sobě nic nedává znát, ostatně jako vždy.

Tenten najednou zakopne o nějaký kámen a upadne na zem. Uslyšela jeho
povzdech a pak už ji silné paže zvedaly zase do stoje.

„Měla bys jít domů,“ pronesl lhostejně Neji. Dívku však v tom okamžiku bodlo u srdce. Posíláš mě pryč? Nedala na sobě nic znát a s dalším úsměvem promluvila.

„Máš pravdu, děkuju Neji,“ smetla ze svého oblečení tu trochu prachu a bez dalších slov se rozešla ke svému domu. Tedy alespoň chtěla, ale někdo ji chytil za zápěstí. Se zatajeným dechem se otočila zpět na chlapce a jeho výraz v ní zabil všechnu naději, kterou za ten zlomek vteřiny pocítila. Napřáhl k ní ruku, ve které držel jeden z jejích svitků.

„Tohle jsi upustila, ne?“ zeptal se a vložil svitek do jejích dlaní. Otočil se a Tenten nezbylo nic jiného, než pozorovat jeho odchod…

-

Dívka vzpomínku na jejich „rozloučení“ rychle zahnala. Uvidí ji přece za chvíli znovu a znovu, jakmile usne. S povzdechem na rtech zavřela oči a celkem rychle upadla do říše snů.

-

S dalším ránem přišlo další vstávání. Tenten měla dnes volno a tak se rozhodla pomoct matce s nějakými domácími prácemi, jenže jako vždy myslela hlavně na něj, a tak moc k čemu nebyla, spíš se v kuchyni jen pletla.

„Tenten, tak posloucháš mě?“ zeptala se skoro rozčileně její matka a zamávala dívce před obličejem, „Co to s tebou pořád je, holka? Hm, dej mi to koště a radši zajdi na nákup.“ Tenten se překvapeně podívala na násadu ve své ruce, jako by ji překvapilo, jak se to k ní dostalo. Chvilku jen vyjeveně koukala, ale pak přece jen koště vydala a spěšně vyběhla z domu s nákupní taškou v ruce.

-

„Nashledanou, přijďte zas!“ zavolala ještě za dívkou prodavačka, když vycházela z místního obchůdku s taškou plnou potřebných i nepotřebných věcí. Taška byla docela těžká, a tak si ji za chůze přendávala z jedné ruky do druhé, aby to nebylo tak hrozné.

„Hej, Tenten! Hádej kdo to je!“ jmenovaná protočila oči v sloup, ale Lee to nemohl vidět, protože stál za ní a zakrýval jí dlaněmi oči.

Odstrčila jeho ruce a s otráveným výrazem se na něj otočila. On si její špatné nálady nejspíš nevšiml, protože se dál usmíval jak měsíček na hnoji.

„Lee! Kdo by to asi byl? Křičíš mi skoro do ucha, myslíš, že za ty roky nepoznám tvůj hlas?“ vyjela snad trochu moc přísně, protože na Leeho tváři se objevil celkem ustrašený výraz. Nebylo to moc, ale pobavilo ji to.

Chlapec se nervózně ošil a pak ukázal na její tašku.

„Promiň, to mě nenapadlo. Tak ti aspoň pomůžu s nákupem, dobře?“ nečekal na odpověď, rovnou jí vyškubl ucha z ruky a usmyslel si doprovodit ji až k domu.

Ušli vedle sebe pár kroků, během kterých Lee snad ani jednou nezavřel pusu, ale Tenten byla zase jako duchem mimo. Nedělala si starosti s tím, co chlapec právě říká, čehož si samozřejmě nevšiml. Nakonec zastavili před jejich vchodem.

„A včera večer mi Mistr slíbil, že-“

„Hej, Lee, nemáš občas pocit, že je s Nejim něco špatně?“ skočila mu dívka do řeči, aniž by si všimla, že předtím něco říkal.

„Hm… Ne, toho jsem si nevšiml, ale když to teď říkáš, tak je poslední dobou pořád potichu. Teda jako ještě víc než normálně,“ zamyslel se nad tím, přičemž nasadil jeden ze svých připitoměných zasněných výrazů. Tenten vyprskla smíchy.

„Promiň,“ vykuckala ze sebe, když se na ni nechápavě podíval, „to nic. A děkuju za pomoc. Uvidíme se později.“ Rozloučila se s Leem a vrátila se do domu. A s tím i do reality.

-

Později večer, když bylo uklizeno a zameteno snad všude, kde to šlo, odebrala se dívka do svého pokoje. Posadila se na postel, odkud mohla z okna vidět měsíc a ponořila se do vlastních myšlenek.

Už pár dní byla na dně, prostě už neunesla další přehlížení z jeho strany, další utrápené výrazy, které nasazoval vždy, když si myslel, že ho nikdo nesleduje. Neji byl měsícem, který ji osvětloval cestu, ale když bude pořád zataženo, nezůstane dívka v temnotě? Proto to byl Lee, kdo představoval její lucernu, která jí tou temnotou provází. Neji byl její měsíc, ale jen Lee mohl být to slunce, které bylo ochotné vytáhnout jí ze tmy úplně. A i ona se chtěla stát takovým sluncem pro Nejiho.

Uložila se do postele a dál se dívala na noční oblohu posetou hvězdami. Dobrou noc, vy dva.