Odsouzená 04

4 KAPITOLA
Ve dveřích stála vysoká postava. Hleděla na zraněnou dívku, ležící v bílém nemocničním lůžku, s čerstvě obvázanými koleny. Osoba pomalu zavřela dveře a přešla k vykulené dívce.
Modrovláska překvapeně ale zároveň i vyděšeně hleděla na vysokého muže přibližující se k ní, pomalými, ale dlouhými kroky. Na sobě měl svůj klasický oděv: bílé kimono s červeným páskem u pasu, černé vlasy rozpuštěné a upravené aby spadali na záda pár centimetrů pod ramena.
„O-otče,… co- co tady děláš?“ trošku se posunula na posteli. Moc dobře věděla jaký je, a tudíž si nesedne, ale jen chtěla, aby věděl, že se alespoň jednou, může zachovat jako starostlivý otec.
„Proč tu je? Co asi udělá? Nikdy by mě nenapadlo, že mě přijde do nemocnice navštívit, ale tohle není jen tak. Určitě nepřišel pro nic za nic, a už vůbec ne, hrát si na otce, který má strach o svoji nejstarší dceru.“ Rychle schovala své ruce pod přikrývku, moc to ale nepomohlo, cítila jak se jí sále třesou.
„Přišel jsem se podívat na svoji zraněnou dceru,“ ironicky se usmál a poté dodal „která ani nedokáže splnit tak jednoduchou misi a ještě ke všemu, skončí v takovém stavu. Dostala jsi jednoduchou misi, a přesto jsi zklamala, to ty máš ale ve zvyku.“
„Je mi líto, pokud jsem tě zklamala, ale už se stalo.“ Snažila se zastavit třes. Možná ze vnějšku vypadala že se nebojí, ale uvnitř se klepala jak naháč na Sibiři.
„Zklamala? Zklamala jsi mě už v době, kdy tě porazila Hanabi, tvá mladší sestra. Ale ty jsi nikdy nebyla příliš silná nebo dobrá, a teď,… teď se mi to jenom potvrdilo, jak jsi slabá. Jak někdo takový jako ty, se má stát jednou vůdcem klanu Hyuuga? Ty na to nemáš charakter, ale přesto je pořád čas, a může se to změnit.“ Vůdce svého klanu, stál nad svojí dceří a opovrženě se na ni díval. Zahledla v jeho očích takové opovržení, až se jí z toho chtělo brečet, to teď ale nesmí.
„Copak mě nikdy nebude mít rád? Nikdy mě neuzná?“
„Změnit?“ špitla vystrašeně?
„Pokud budeš mít po boku silného muže, který dokáže vést klan, pak bys s nim mohla něco dokázat.“ Odpověděl zřetelně.
„Dnes už půjdeš domů. Vše jsem zařídil, budeš se zotavovat ze svých zranění doma. A až se uzdravíš, nadejde čas, abych ti někoho představil.“ Vyděšeně se na něj podívala. Moc dobře věděla, kam tím směřuje a nelíbilo se jí to. Ona nikoho jinýho nechce!
„Ale podle doktorů, se budeš zotavovat i několik měsíců. Tvá zranění jsou vážná, nepochopím proč ti je nevyléčí, ninivští lékaři by to měli zvládnout. Tváří se jako by dokázali vyléčit vše. Sama Hokage-sama je nejlepší léčitelka vůbec, a ta mladá žákyně z klanu Haruna, je znalostmi a technikami pomalu na stejné úrovni. Ale to je jedno, půjdeš domů. A za dobu, kdy budeš k ničemu, se na vše připravíš. Je toho tolik, co se budeš muset naučit, a až se tvé nohy uzdraví do určité fáze, začneme s tréninkem. Nejsilnější klan ve vesnici, si musí udržet postavení, a tomu vždy pomáhá vůdce, a věř mi. Já chci, aby ses jím jednou stala ty.“ Hinata sklonila hlavu, nic ale neodpověděla. „Otcův proslov byl zvláštní. Přišel mi drsný, ale ta poslední věta… co má znamenat? Proč ji řekl? Proč mě to tak dokáže zmást?“
„Teď se převlékni, já počkám na chodbě. O všem si více promluvíme doma v soukromí.“ Aniž by čekal na modrovlasky reakci, otočil se a vykročil ke dveřím.
„Ale, já-já nemůžu chodit, a-a nevím kam mi dali, mé oblečení otče. Nikdo mi to neřekl.“ Ozvala se, ještě než zmizel.
„Pošlu ti sem tedy nějakou sestru. Ta ti se vším pomůže.“ Tiše opustil místnost.

Celej den se jen tak poflakoval. Došel si na ramen, původně jen na jeden ale po jedné misce, dostal chuť na další, po té zas na další, a tak to šlo, dokud nedosáhl nového rekordu. Po šestnácti miskách se konečně cítil plný, ale pocit viny, nedokázalo zahnat ani těch šestnáct misek nejlepšího jídla.
Po ramenu se zašel kouknout do barbekyu restaurace, a jak čekal, našel tam většinu svých přátel. Scházeli se tam každý týden, teď tam ale chyběla Hinata a Sakura.
Hned jak se dostal k jejich stolu, všichni se na něj vrhly. Sypali se z nich otázky za otázkami, slyšel v nich všechny možné emoce. Starost, napjatost, úlevu, zuřivost,…
Musel vše od znova odvyprávět, co se stalo. Pomalu si to začal vyčítat čím dál víc.
„Jak jsem moh bejt tak pitomej? Proč sem se tam s ní vybavoval? A ještě tak nahlas? Hned jak jsem zjistil jejich počet, měl jsem se vrátit, a vzít ji pryč. Proč jsem si to jen neuvědomil dřív? Vždyť šlo o ni. Trošku se změnila, dařilo se jí tolik neomdlévat a dospívala. Zdalipak by utekl? Dříve to pro ni bylo jednoduché, ale teď? Už dlouho ji neviděl vzdát se. Vždy už šla až do konce.“
Jakmile dokončil své vyprávění, všichni zmlkli. Nikdo nic dlouho neřekl. Chouji se dokonce ani neládoval, seděl jako ostatní a čekal. Ale na co všichni čekali? Na Něj?
„Lidi, měli by jsme se na ní jít podívat.“ Navrhla Ino po dlouhé době ticha.
„Jo, určitě bude ráda. Nikdo přece není rád v nemocnici,“ usmála se TenTen.
„A dlouho jsme ji neviděli. Poslední dobou měla dost práce,“ přidal se Lee.
„Ne, to nepůjde. Nikdo za ní nesmí.“ Zamítl Naruto.
„Tys ale u ní byl,“ probodla ho Ino pohledem. „Takže nás tam, pustí taky.“
„Ne nepustí vás tam. Já jsem ji tam přinesl, a dokud jsem nevěděl, jak na tom bude, nehodlal jsem se od ní hnout.“ Všichni na něj udiveně civěli, „Co je? Nekoukejte na mě tak. Mám o ní strach. Kdyby ste zažili to co já, byli by jste na tom stejně.“
„A kdy nás k ní tedy pustí?“ zeptal se Shino. Naruto pokrčil rameny.
„Nevim, možná zítra, pokud ji bude dobře. Ale třeba taky dýl, jak řikam, všechno závisí na jejím zdravotním stavu.“
„A jak na tom tedy je? Byl jsi u ní, tak dělej a řikej!“ Neji se zdál být nervózní.
„Má pobodnutá kolena. Nebude moc pár týdnů chodit, taky má rány na rukou a břiše, ty se ale zahojí rychle. Musí mít ale klid, a má hodně odpočívat. Když se probudila, byla na ní znát velká únava. To ale po jejích zraněních, je jasné.“
„Fajn, tak se za ní půjdem kouknout zítra, a je mi jedno pokud nás k ní nebudou chtít pustit. Prostě dem!“ Rozhodla rázně blondýnka.
Naruto střelil rychlý pohled po hodinách, hned jak zjistil kolik už je hodiny, do sebe rychle hodil zbytek limonády a začal se zvedat.
„Kam jdeš?“ zeptal se ho podezřívavě Kiba. Naruto se zarazil, Kibův tón ho zarazil.
„Domů, ještě jsem tam nebyl, tak se chci kouknout, jak to tam vypadá, a trošku se vyspat, a pak ještě zajít za bábi. Něco si musim zjistit.“ Odpověděl zaraženě, ale snažil se na sobě nedat nic znát. Poté rychle vystřelil z restaurace a nechal své kamarády, aby na něj civěli.
No a teď se jen tak flákal po vesnici. Domů nešel, nechtěl jít spát, vůbec nebyl unavený, ale něco jim říct musel. Věděl, že jakmile by řekl, že půjde zase potom do nemocnice, všichni by byli naštvaný. Nedivil by se jim. Taky by se mu nelíbilo, kdyby ho někdo nechtěl pustit k jeho nejbližším, ale musel to udělat.
Pomalu procházel ulicemi plných lidí vylezlých na teplém sluníčku, ale většina se schovávala ve stínech domů a stromů. Děti si hráli na ulici s hračkami, nebo se vžili do role ochránce vesnice. Dokonce jeden chlapec vyřvával, že se stane stejně slavný jako Naruto.
To blonďáka tak překvapilo ale zároveň i potěšilo. Vždycky chtěl uznání od vesničanů, ale nečekal, že se ho někdy dočká. Ne od těch co jím opovrhovali, nesnášeli ho, ubližovali mu jako dítěti, nebo ho od sebe odháněli, ale teď… teď jsou rádi, že mají statečného ninju, který by dal život pro svoji vesnici. Stejně jako všichni Hokagové a jiní ninjové.
Kolikrát už je zachránil? A kolikrát ho to už málem stálo život?
Čtvrtá velká válka ninjů, byla strašně bolestná, a nejnebezpečnější válka co kdy zažil. Vesnici utržela velké ztráty, tolik skvělých ninjů padlo, ale nebyli jediný. Všechny vesnice ztratili moc ninjů, dokonce padl i kage. Tsuchikage padl s úsměvem na tváři, když zachránil mladou Mizukage.
Bojovat proti vlastním přátelům, kteří byli ovládáni Kabutem, bylo těžké a bolestné. A Naruto musel bojovat proti tolika známým ninjů, kteří mu ani nechtěli ublížit, ale museli. Jeden však nemusel, ale chtěl. Tobi, byl ze všech nejhorší. Dlouho odolával útokům Naruta a Beeho, ale nakonec se jim podařilo vážně ho zranit. Do teď však netuší, kdo maskovaný muž vlastně byl. Podařilo se mu utéct a vážně zranit Naruta. Nebýt jeho přátel, kteří ho donesli do stanu za Sakurou, která ho vyléčila by už tu nemusel být.
Už nikdy by neušel na misi, nikdy by nevyprokoval Sakuru k ráně, nikdy by si už nepopovídal s přáteli, nezasmáli se vtipům, nebo kravinám které vyváděli, nikdy by si nedal rámen a nikdy by se nezamiloval.
Ani si to neuvědomil, a už stál před nemocničním pokojem modrovlásky. Tolik se zamyslel, že nevnímal, kam jde, a teď stojí tady.
Chvíli jen stál a váhal. Slíbil ji, že zase příjde, ale není moc brzy? Co když třeba zase usnula?
„Pokud usnula, tak odejdu, a přijdu ráno.“ Pomyslel si, „anebo… nebo u ní počkam dokud se nevzbudí. Jo to bude lepší.“ Pokýval hlavou a vstoupil do bílého pokoje. Hned na prahu se ale zarazil.
Hintina postel, byla prázdná.