Lásku smrt nepřekoná 07

Během okamžiku odzbrojila jednoho z nich, ani nestihl mrknout a už byl proklát vlastní zbraní, kterou mu stihla zabavit. Spokojeně se usmála, její úvaha fungovala, to ale znamená jednu věc. ANBU zabiti Narutovo rukou, stále nejsou mrtví, jen vysílení neschopní čehokoliv.
„Pozor!“ vykřikl Naruto na dívku. Jako blesk se otočila, nastavila katanu a lesem se ozvala rána ze střetnutí dvou ostří. Znovu se otočila, udělala falšovaný výpad a poté bodla. Viděla překvapené oči, zírající na ni ze všech stran. Nezírali na ni jen ANBU členi, ale hlavně Naruto. V křečích ležel na studené zemi, ve vlastní krvi. Triko měl prosáklé krví původně od malého škrábnutí.
S lítostí na něj pohlédla, rvalo ji srdce, vidětjeho bolest. Věděla, jak moc trpí, snažil se vypadat silně, ale jeho oči mluvili za vše. Rozhodla se boj ukončit a postarat se o osobu, pro kterou by dala život.
Rozhlédla se okolo. Jeden stál kousek napravo, druhý přímo před ní. Oba pořád jen stáli a pozorovali ji, nepokoušeli se zaútočit, jako by si něco plánovali. Ona ale nebyla trpělivá, okamžitě vyrazila k zadnímu klidnému útočníkovi, vyrazila mu meč z rukou a zasadila mu ránu přesně na místa, kam patří třicet šest ran, které tak dlouho trénovala, ale až teď se v nich stala konečně dobrá. V tom ji ale projela skrz hruď katana. Podívala se na ni, trošku překvapeně se ušklíbla, její pohled se vypařil v páře. Na zem dopadl kus špalku se zapíchnutou katanou.
„Za tebou hlupáku,“ zaklepala ANBU na rameno. Okamžitě se k ní otočil, jeho zbraň už ale dávno nebyla v jeho rukou, místo toho projela skrz zahalené hrdlo. ANBU se okamžitě začal kymácet a chytl za hrdlo, snažil se zadržet vytékající krev, to však nebylo možné. Už mu nebylo pomoci. S chroptěním se skácel na zem, hrotem meče na obličej svého omráčeného komplice.
Hinata stála v pozoru, čekala, zda se někdo nezvedne. Pomalu všechny přejížděla pohledem, poslední z nich obešla a přesvědčila se, zda jsou opravdu mtrví, popřípadě jejich smrt dovedla dokonce.
Jakmile se ujistila, okamžitě se vydala k ležícímu Narutovi. Klekla si k němu, otočila jeho andělskou tvář k sobě, a se starostmi si ho prohlížela. Byl celý zpocený, triko úplně nasáklé krví, vlasy se mu lepili k čelu, oči zavřené. Nejspíš měl horečku, naštěstí pořád zůstával při vědomí. Ale jak dlouho? Musí okamžitě najít nějakou skrýš. Pamatuje si na jednu skrýš, někde poblíž, ale je tak dávno co tu byla naposled.
Kdysi s otcem a sestrou, když šli na lov, kvůli zdatnosti. Otec je poslal do tohoto lesa a ony museli dokázat, že se o sebe dokážou postarat. Pracovali společně, dokonce se u toho i bavili, Hinata ale ne tolik jako její setra. Přesto že byla starší, Hanabi ji dokázala porazit už od malička. Otec jí kvůli tomu neuznával, myslela, že ji nenávidí.
S její sestrou tu museli strávit tři dny a tři noci. Dokázali si obstarat jídlo, to musel každá ninja, přespávali v lese, ale jednou je chytla velká bouřka. Byli nuceny se schovat, nakonec našli malou jeskyňku. Bylo tam místo nejvíce pro tři lidi a místo na oheň. Kde ale to místo jen bylo?
„Byakugan!“ aktivovala Hinata svoji nejmocnější zbraň. Začala prohledávat okolí, naštěstí se ji podařilo narazit na jeskyňku ihned. Byla nejvíce tři kilometry od nich, jiho- východně od nich.
„Naruto,“ zašeptala a přejela prsty po jeho blonďatých vlasech. „Prosím poslouchej mě. Musíš sezbírat všechny síly co ti zbyli, abych ti mohla pomoc. Potřebuji nás dostat do bezpečí. Co nevidět začně pršet. Nemůžu tě nechat nastydnout.“ Mluvila k němu tak citlivým hlasem.
Měl zavřené oči, ale vnímal každé slovo dívky. Někomu mu strašně připomínala, ale koho? Nemohl si vzpomenout, byl tak vyčerpaný. Snažil se otevřít oči, už jen to bylo velice obtížné, ale podařilo se. Skláněla se na něm zahalená osoba v černém šátku a černém plášti. Byli ji vidět jen levandulové oči. Ty oči už někde viděl, ale kde? Pomalu přikývl. Pokud bude muset, pokusí se nashromáždit kyuubiho čakru.
„Perfektní, tak pojď, pokusíme se tě postavit.“ Začala se pomalu zvedat, s tím tahala na nohy i jeho. Šlo to ztěžka, byl docela těžký a moc nespolupracoval. „Prosím, musíš se snažit.“
Zatnul zuby, napnul všechny svaly, musel se postavit. Musí využít svoji sílu, nebude plýtvat kyuubiho dokud to nebude absolutně nutné! Ze všech sil se postavil, okamžitě se mu podlomila kolena, ale jemné ručky ho hned chytili.
„Fajn, teď tě musím dostat do bezpečí, bude to trošku dálka, a tak nevím, jak rychle to potrvá, ale musíš se snažit zůstat při vědomí.“ Jednu jeho ruku si dala okolo krku, druhou mu nechala bezvládně vyset podél těla, zatímco svojí rukou chytla ruku u jejího ramene a druhou mu dala okolo pasu.
„Dobře, drž se a půjde to.“ Znovu se usmála. Poznal to. Její šátek se v tom pohybu vždy tak napnul. „Tak jdeme.“ Pomalu vyskočila na nejbližší strom s Narutem přitisknutém na jejím těle. V tu chvíli, ačkoliv ji bylo mizerně z jeho utrpení, byla ráda za jeho blízkost.

„Konečně Naruto, jak ho znám.“
Pomalu otevřel oči, napřed jen trošku aby si přivykl světlu vycházející z praskajícího ohně. Napřed si připadal jak v nebi, bylo mu dobře, necítil už žádnou bolest, bylo mu teplo a dokonce měl i pohodlí. Ležel na nějaké dece se znaky všech skrytých vesnic. Pomalu natočil hlavu na stranu, ze které slyšel příjemné praskání teplých plamínků, díval se na plameny pohlcující špalíky dřeva. Díval se do nich několik minut a uvědomil si, že není mrtvý. Je živý a snad zdraví. Pokusil se posadit, rukama se opřel o zem a pomalu se zvedal do sedu, ale zabránila mu v tom náhlá pálivá bolest na břiše. Vzpomněl si na ránu od katany. Musí se na ni podívat a poté ošetřit, k tomu se ale musí posadit. Sebral tedy znovu veškeré své síly a vydal je do posazení, naštěstí ležel hned u jedný ze stěn něčeho, co vypadalo jako malá jeskyně, a tak se pohodlně záda o ni opřel.
Pomalu si vyhrnul triko nad místo, kde měla být otevřená rána, našel tam však pečlivě zavázanou ránu bílou látku, podobnou obvazům. Zaraženě na ni hleděl. Kdo mu to ošetřil? A jak se sem vlastně dostal?
Z jeho otázek ho vytrhly blížící se kroky, hlavou trhl k místu, ze kterého vycházelo zvláštní světlo, byl tam otvor. Tím se sem nejspíš musel dostat.
Kroky se pořád přibližovali, dotyčný se ani nesnažil být potichu, musel vědět, že je zraněný, ale přesto by na sebe tak neupozorňoval.
Konečně Naruto spatřil ke komu patří hlasité kroky. Byla to zahalená dívka. Okamžitě věděl, že je to dívka. Na kluka byla moc malá ale hlavně drobná, i přes černý plášť byla moc drobná. V rukách držela malou lahvičku, naplněnou hnědou tekutinou. Už od pohledu vypadala nechutně, co to asi je?
Překvapeně se zastavila. Dívala se na něj s takovou úlevou, bála se o něho. Rána byla nebezpečná na život, ačkoli tak nevypadala, ale díky jejím schopnostem skrz bylinky, jed požírající čakru zastavila.
„Probral ses. Vypadáš líp.“ Poznamenala s úsměvem na tváři. Naruto ho ale nemohl spatřit, pořád na sobě měla šátek. Zatím nechtěla, aby ji poznal, sama nevěděla proč.
„Jo…je mi asi líp.“ Promluvil nedůvěryhodně. Znervózňovala ho její zahalená identita.
„To je dobře, budeš potřebovat hodně síly, pokud se chceš stát Hokagem.“ Mrkla na něj. Ten pohyb ho upoutal. Nebo spíše její oči. Byla tak krásně levandulové oči. Tolik mu připomínali Hinatiny. Celkově mu připomínala Hinatu, ty oči, její drobná postava, a Juuken-jemná pěst. Ale nemohla to být Hinata, kde by se tu vzala a kde by se naučila tak skvěle bojovat?
„Jak víš, že se chci stát Hokagem?“ probodl ji studánkovýma očima.
„Vím toho víc, než si myslíš, ale na to teď není čas. Musíš spát a nabrat síly. Potom si můžeme promluvit.“ Navrhla rázně.
„Ne!“ zamítl okamžitě „Chci vědět, co se stalo. Jak jsem se sem dostala? Pamtuju si jen že jsem bojoval s ANBU členy, ale bylo jich moc a oni mě zranili a já ztrácel sílu. Dál už nevím.“ Se skloněnou hlavou se zadíval na zavázané rány. Bylo to přece jen škrábnutí, a přesto bylo tak silné?
Hinata mu jemně položila ruku na rameno. Byl to příjemný pocit dotknout se ho, cítit jeho vůni, mít ho zase blízko u sebe. Tolik ji chyběl, celou dobu co byla pryč, myslela hlavně na něho. Co asi dělá? Zesílil už a vrátil se zase do vesnice? Nebo se pořád učí? Myslí taky on někdy na ni? Na ty slova co mu řekla, když se naposledy viděli?
„Dobrá, řeknu ti, co se stalo, ale jen pod podmínkou, že mě nebudeš přerušovat.“
„Ani neceknu.“ Slíbil. Ona jen přikývla, posadila se k němu, a odvyprávěla mu postupně jeho boj s ANBU, a její zásah do boje.
„Takže ty jsi mě zachránila před ANBU, dovedla jsi mě sem a ještě jsi mě ošetřila?“ shrnul si po jejím zkráceném vyprávěním. Na všechno si během poslouchání jejího pohledu na věc vzpomněl, trošku zamlženě ale většinu si vybavil perfektně.
Jemně přikývla.
„Proč?“ natáhl do teď trošku pokrčené nohy před sebe.
Překvapeně se na něho podívala. Čekala všechno, nadávání že ho zachránila-neměl moc rád, když se mu někdo vměšoval do boje, i když už byl skoro na pokraji smrti-kladení dalších otázek, dokonce i poděkování-dokázal poděkovat, byl by ze začátku naštvaný, ale potom ukázal jaký je a že je rád. To byl prostě naruto. Co ale nečekala, byla otázka „proč“.
„Proč?“ zopakovala „Proč jsem tě zachránila?“ hořce se uchechtla „Přišlo mi to v tu chvíli, jako docela dobrý nápad pomoci někomu kdo je na holičkách a nepřátelé nad ním slintají, jako kdyby si ho chtěli dát jako sváču po boji.“ Doutnal v ní vztek. Ještě nikdy s Narutem takhle nemluvila, divila se sama sobě, kde dostala odvahu takto mluvit a přitom neomdlít.
„Děkuju,“ šeptl zahanbeně. Jak se jen tak mohl ptát? Je idiot! On by přece udělal to samé, ale je pravda že ho to překvapilo. Snad už všichni věděli kdo je zač a přáli si jeho smrt, proč tedy ona ne? Kdo vlastně je?
„Kdo vlastně jsi? Zachránila jsi mi život, ošetřila jsi mě, víš, jak se jmenuju, ale sama ses ještě nepředstavila. Nezdá se ti to trošku nezdvořilé?“ šťouchl do ni lehce loktem. Zasmála se, ale zároveň zhrozila.
„Proč ti jen nechci ukázat, kdo jsem? Jak bys na mě reagoval? Co by sis myslel?“
„Nemusíš vědět, kdo jsem, stačí jen vědět, kdo jsi ty sám.“ Začala se pomalu zvedat, chtěla se od něho trošku vzdálit.
„Mýlíš se. Já musím vědět, kdo mě zachránil.“ Chytl ji za ruku a stáhl z novu na zem, tentokrát nebyla vedle něho, ale opírala se o jeho hruď. Jednou rukou se opírala o jeho rameno, druhou ruku měla položenou přímo na jeho srdci. Cítila, jak mu tluče. Tlouklo zvědavostí.
Buch, buch, buch.
Nebylo zdaleka tak rychle jako její, myslela si, že jí vyskočí z hrudi.
Jednou rukou uchopil její šátek, nezačal ho stahovat hned. Musel si to vychutnat, díval se jí do očí. „Na co asi myslíš? Bojíš se, že tě odhalím? Tak proč se nebráníš?“ Tyhle myšlenky ho donutili zjistit, jaká tvář se ukrývá pod šátkem.
Pomalu začal stahovat šátek. Jemně a opatrně odhaloval postupně každou část její tváře. Dívala se mu do očí, sledovala jeho oči, prohlížející každý detail její odhalované tváře. Zatím ji stáhl šátek pod nos, nepřestával ve stahování. Pořád ho stahoval níž a níž, až ji ho stáhl úplně, v tom se hluboce nadechl. Díval se na ni s tak překvapeným výrazem, až měla strach, aby znovu neupadl do bezvědomí.
Podíval se jí do očí, nedokázala do nich hledět. Bála se, co v nich najde. Sklopila hlavu. Ucítila, jak ji stáhl i kapuci. V té chvíli přestal dýchat.
„Hinato,“ vydechl.