Odsouzená 05

Pokoj byl prázdný. Postel ustlaná, noční stolek čistý, jakoby v tom pokoji nikdo neměl být, ale měl.
„Kde je? Sakra kam se poděla?“ začal se rychle rozhlížet. „Jestli se jí něco stalo…“ tolik se o ni zase bál, zase někam zmizela a on neměl tušení kam. Pořádně se rozhlédl po celé místnosti, ale po důkladném prohledání prostoru pod postelí, bylo jasné, že tu není.
Kam se mohla podít?
Nebyli tu známky po boji, tudíž rovnou vyloučil možnost přepadení a únosu, navíc pokud by ji někdo unesl, už by to věděl. Tsunade už by to věděla a tudíž i on. Do pokoje už musela přijít uklízečka. Je to tu naprosto čisté, Hinatino lůžko už bylo připravené, pro jiný akutní případ.
„Dobře, uklidni se,“ nabádal se. „Třeba ji jen dali na jiný pokoj, hezky zajdu na recepci a tam se zeptam. Nemá cenu šílet.“ Snažil se uklidnit, ale moc mu to nešlo.
Rychle vyběhl na chodbu, cestou málem srazil jednu ze sestřiček, ale té si nevšímal. Neviděl ji nikdy u Hinaty, tak proč se s ní zdržovat? Zahnul do prava, a spatřil pár sestřiček v hloučku, zahlédl tam ale i ošetřovatelku, na kterou u Hin v pokoji narazil několikrát a která ho dokonce od ní musela i prák krát vyhnat.
„Dobrý den, prosím vás můžeme si promluvit?“ zabodl pohled do sestřičky. Ta se jen usmála, kývnutím dala rozchod ostatním, a s Narutem v patách zamířila do Hinatina pokoje.
„Proč tu není? Co se stalo? Kde je?“ vypálil hned, jak se zavřely dveře v místnosti.
„Uklidněte se,“ poradila s úsměvem mladá sestřička v bílých nemocničních šatech s vyšitým znakem Listové vesnice na pravém rameni. „Hinata- sama byla na rozkaz vůdce klanu Hyuuga propuštěna z nemocnice. Nyní se bude zotavovat ze svých zranění doma.“
„Ale tady máte lepší vybavení. Měla by ležet tady-tebbayo,“ řekl zamračený Naruto.
„Souhlasím, ale já s tím nic nenadělám. Pokud Hinatina rodina chce, aby se uzdravovala doma, a podepíše k tomu potřebné papíry, nikdo s tím nic nezmůže. A navíc Hinata-sama vypadala šťastně, že jde domů.“
„Šťastná? A že jde domů? To je blbost!“ pomyslel si okamžitě.
„Ale když odcházela, zapomněla si tu svojí čelenku. Ani se jí nedivím, že něco zapomněla,“ podívala se na Naruta a poté ještě dodala, „když její otec tak spěchal. Nechala ji na nočním stolku, ale já ji dala k sobě. Byl bys tak hodný a odnesl bys ji?“ z kapsy vyndala ochranou čelenku a podala ji blonďákovi. Bez váhání si ji vzal do ruky. „Děkuju, ušetříš mi totiž práci, které už tu mám až, až a nevím kam dřív skočit. Proto mě prosím omluv, musím jít zase pracovat. Moje pauza už skončila.“ Rychle se usmála a opustila místnost spolu s Narutem, který pomalu zamířil ke čtvrti klanu Hyuuga.

Hned jak dorazil k hlavnímu domu ve čtvrti, všiml si otevřeného okna do Hinatiny ložnice. Chvíli váhal, kudy má jít, ale po pár uvažování o možném vyhozené z hlavních dvěří s vytrhnutím čelenky z rukou, se rozhodl použít Hinatino okno. Věděl, že je její, často jí vídal sedět na parapetu a pozorovat dění vesnice.
Se třemi rychlými a vysokými skoky se dostal na střechu, v níž bylo ono okno. Plánoval vrazit dovnitř a zakřičet „Překvapení,“ ale zarazil se, když spatřil sedící Hinatu na posteli. Seděla k němu zády, ale i tak vnímal její krásu. Měsíc v úplňku, svítil přímo na ni, její vlasy se leskly. Měl pocit, že se usmívá, nepotřeboval ji vidět do obličeje, poznal to.
Několik minut stál a neslyšně ji pozoroval, dokud mu nepohnula noha a pod jeho váhou, mu co si nezapraskalo. Hinata pomalu otočila a obdarovala ho překvapeným úsměvem.

Seděla na své posteli, v obrovském pokoji, který zářil v mnoho barvách. Zdi měla pocákané pastelovými barvami, postel velikou, že by se do ni vešli i tři lidi, ustlanou pro pohodlí, a nábytek byl přeplněný rámečky a fotkami.
Na fotkách bylo všechno možné. Hinata jako maličká holčička trhající květiny, trénující se svým otcem, boj s Nejim, ale hlavně ona se svými kamarády stojící před branou vesnice, v lese, oslava jejích šestnáctin, se svým celým týmem, ale žádná nebyla tak dokonalá jako jedna.
Hinata s Narutem ládující se rámenem. Oba dva měli plnou pusu, Narutovi dokonce vykukovalo několik nudlí a Hin se strašně smála, tudíž jí bylo vidět pomalu až do krku.
Moc ráda na ten den vzpomínala, vždy si ho vyjasnila do nejjasnějších detailů.

„Ahoj Hinato,“objevil se vedle ní z ničeho nic Naruto, ale nelekla se ho, zase ho cítila blízko sebe. „Co děláš večer?“
„Ahoj, no… já ještě nevím.“ V hlavě si zobrazila svůj imaginární notýsek s úkoly, ale nic v něm nenašla. „Asi nic.“
„To je dobře, protože tě zvu na rámen,“ oznámil jí s úsměvem na tváři. Hin se začala kolem sebe rozhlížet, pátrala kolem sebe, ale nikoho jinýho nenašla. Vážně to bylo směřovaný na ni?
„D-dobře, a v kolik?“ cítila, jak se jí zase do tváře žene červeň. Poslední dobou se to naučila ovládat. No ovládat, naučila se, být v Narutově blízkosti bez červenání a omdlévání, trávila s ním více času, jelikož často byli posíláni na stejné mise. Za poslední měsíc, měli společnou misi třikrát.
„V 6?“ navrhl.
„Dobře,“ přikývla, „tak v šest v Ichiraku.“ Letmo se usmála, a rychle zamířila domů vymýšlet, co si vezme na sebe.
U své skříně a zrcadla strávila vlastně celé odpoledne. Vystřídala celý šatník, ale na všem se jí něco nezdálo. Něco bylo moc úzké, další vyzývavé, krátké, moc dlouhé, špatná barva,… Na všem se prostě něco našlo, takže se stejně nakonec rozhodla proto, co má nejraději, a v čem si připadá svá. Mikina a tepláky.
Když se pomalu hodiny přibližovali k šesté, Hinata už stála před Ichirakem a čekala na Naruta. Byla nervózní, ještě nikdy s Narutem nebyla sama na jídle. Vždycky tam byli i jejich přátelé, ale teď tu budou oni samy, nebo se snad plete?
„Ahoj Hin,“ ucítila dech blízko u svého ucha. Trošku se natočila a spatřila blonďáka ve svém klasickém oblečení a… kytkou?!
„Ta je pro tebe,“ podal ji její nejoblíbenější bílou lilii. S nečekaným úsměvem na tváři ji převzala. Milovala jejich vůni, nebyla moc silná, ale přesto krásná, neodolala a nasála její vůni.
„Děkuju, to je moc milé.“ Obdarovala ho dalším úsměvem.
„Nevadilo by ti, se jít trošku projít?“ navrhl Naruto nervózně.
„Vůbec ne, ani nemám hlad.“ S Narutem po boku se přes město vydali na malou procházku, která se trošku protáhla, až došli na palouček za vesnicí. Celou cestu si povídali, Hin se skvěle bavila. Být sama s Narutem, to byl její sen už od doby, kdy ho poznala.
Na paloučku byla obrovská tma, ale Naruto jakoby věděl, kudy přesně má jít. Neviděla ani na krok, přišlo jí to divné, něco se jí na tom všem nezdálo, vše si jen potvrdila, když se Naruto z ničeho nic zastavil, všude okolo se rozsvítila jemná světla a všichni její přátelé se na ní sesypali se slovem „PŘEKVAPENÍ.“
Hinata celá vykulená stála uprostřed kruhu svých přátel, bez tušení co se to tu děje. Narozeniny má až za pár měsíců, a o ničem jiném co by se mělo oslavovat kvůli ní, nevěděla.
„Ach né, ty nejsi vůbec překvapená,“ řekla Ino zklamaně a hned se otočila na blonďáka. „Že tys jí to všechno řek, ty jedna drbno.“
„Cože? Já ji nic neřekl,“začala se hned bránit.
„Ale Ino, ona je překvapená a taky zaskočená,“ pověděla se smíchem růžovláska.
„Vážně?“ změřila si znovu Ino modrovlásku pohledem,“ možná je překvapená, ale není tak jak jsem čekala.“
„Co-co se to tu děje?“ dostala se konečně ke slovu oslavenkyně. Odpovědi se dočkala okamžitě od culíkaté.
„Uspořádali jsme pro tebe oslavu přece.“
„No-no to vidím, ale proč? Za co?“ pořád ji nic nenapadalo.
„Hin, stal se z tebe jounin. To je vysoká pozice.“ Kiba se tvářil jako by ji to všechno mělo dojít.
„No to je pravda, ale už před měsícem, a už jsme to oslavili.“
„Ale prosimtě, to nebyla žádná oslava. Sešli jsme se jako každý týden a zapili to. Chtěli jsme ti to uspořádat už dřív, ale všichni jsme měli hodně práce, a dneska je jeden z mála dnů, kdy jsme všichni tady, takže je to narychlo ale tradááá.“ Rozpřáhla blondýnka ruce.
Hned jak Ino domluvila, začala oslava. Hinata dostala spoustu dárků, ve kterých bylo všechno od zbraní až po make-up. Pořád byla trošku vyvedená z míry, naprosto nečekala, že by jí přátelé uspořádali oslavu. Myslela si, že už to oslavili, to se ale hodně pletla. Když se konečně trošku vzpamatovala, začala si to pořádně užívat, mluvila, tancovala, smála se a cpala se. K jídlu tu bylo všechno možné. Jak pro vegetariány, tak pro masožravce, ale všichni byli všežravci, takže vše kombinovali.
„Víš, nechci, aby tě mrzelo, že jsme si nezašli na rámen, tak jsem se rozhodl dát ho i do tohoto jídelníčku.“ S mrknutím ji podal misku s jeho nejoblíbenějším jídlem. Pustila se do něj s chutí stejně jako její kamarád, ale po pár miskách závodů kdo jich sní víc, se jim to trošku vymklo z rukou a oni se začali přitom dusit a smát, a aby toho nebylo málo, Shino je vyfotil.
Ona mu ale za to blejsknutí byla vděčná. Nikdy na ten den nezapomene, v ten den se s Narutem hodně sblížili, povídali si víc a nasmáli se víc, než snad za celý život co se s ním znala. Vždy byli dobří přátelé, ale po této noci se posunuli zase o kousek dál.
Usmívala se, vzpomínat na ten den jí těšilo, pomáhalo jí to od bolesti, která pořád neodcházela, naopak, měla pocit, jakoby jenom přibývala. Kolena ji neskutečně pálila, ale myšlenky na Naruta, bolest otupovala.
Uslyšela prasknutí, nevěděla, zda se jí to zdálo nebo ne. Pomalu se otočila, zorničky se jí rozšířily překvapením. U jejího okna někdo stál a pozoroval ji.