Písečná bouře 29

Suki ležela v posteli ještě dlouho poté, co Temari odešla, ale nakonec z ní stejně musela vylézt, aby utišila žaludek.
Kroky ji zavedly do kuchyně, kde místo jídla našla na stole lístek:

Dívka ho položila na původní místo a dala se do hledání opravdového jídla.
Bohužel se jí to nepodařilo, protože ji přerušilo zavolání ode dveří: „Shikamaru?“
Suki se vydala ke dveřím, aby hostitelce nějak citlivě řekla, že její přítel odjel.
„Shikama…“ začala Temari znovu, ale zarazila se, když uviděla Suki.
Dívka jí podala lístek se slovy: „Mrzí mě to, museli jste se minout.“
Temari si ho přečetla a potom se s lehkým pousmáním podívala na dívku před sebou.
„Měla jsem s tím počítat.“ řekla s pokrčením ramen.
„Pojedeš za ním?“ zeptala se Suki dobře si vědoma skutečnosti, že Temari do Kamenné nemíří. Nadšení, s kterým mladíka volala, ji prozradilo.
„Rozhodně ano, protože já do Kamenné nepojedu.“ řekla rozhodně a dala Suki možnost, aby se zeptala na podrobnosti.
„Jede Kankurou?“ utvrdila se dívka.
„Ano.“ potvrdila Temari a vyrazila nahoru, aby si zabalila.
Suki nechala otázku, kam vlastně mladík tak spěchá, nevyřčenou a raději šla najít to jídlo.

Temari doběhla do svého pokoje a okamžitě zpod postele vytáhla velký batoh. Nebyla si jistá kolik bude potřebovat věcí na tak dlouho a ani nad tím nepřemýšlela. Celé její balení připomínalo chaotické házení věcí, které měla zrovna po ruce.
Moc dobře věděla, že ho nejspíš nedohoní, protože mladík opravdu spěchal. Měl co dělat, aby se dostal domů před skončením dovolené, protože kdyby to nestihl, naštval by Hokage a to by nejspíš nebylo nejrozumnější, když chtěl, aby ho nechala v Suně bydlet.

Gaara měl konečně svoji kancelář zase pro sebe, ale i tak se nemohl soustředit na práci. Proto mu ani v nejmenším nevadilo, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále.“ zavolal Gaara.
„Ahoj, mluvil jsem s Kankurem.“ řekl Baki ve dveřích.
„To musel být zážitek. Ještě je naštvaný?“ zeptal se mladík lehce cynicky.
„Ano.“ odpověděl Baki trochu suše.
Mladý Kazekage si jen povzdechl zeptal se: „A co ti vlastně řekl?“
„Stručně?“
„Ano.“ odvětil Gaara a opřel se. Tohle si opravdu chtěl poslechnout.
Baki se zamračil a odpověděl: „Pár nadávek. Cosi o tom, že nadržuješ Temari. Že musí jet do Kamenné a taky něco o rande s velvyslancem.“
„Jen hádám, ale to poslední tě znepokojuje nejvíc?“ zeptal se Kazekage neutrálním tónem.
„Ano, ale zajímá mě i proč nejede Temari, nějak jsem to z Kankura nevypáčil.“ přiznal jeho bývalý sensei.
„Tak Temari nechce opustit Shikamara a proto pojede do Listové a…“ začal Gaara, ale Baki ho přerušil: „Kam že pojede?!“
„Do Listové.“ zopakoval pán Písečné vesnice trochu netrpělivě.
„Do p*d*l*, kolikrát vám mám říkat, aby jste si dávali pozor s kým trávíte čas. Teď Písečná přijde o Temari, to snad není pravda!“
Gaara trpělivě počkal, až Baki řekne všechno, co má na srdci, a potom namítl: „Ale Temari se nestěhuje do Konohy, ba právě naopak.“
„On tu chce bydlet?“ zeptal se Baki v šoku, když mu došel význam mladíkových slov.
„Přesně tak. Temari mu jde jen pomoct balit.“ potvrdil Gaara s lehkým pousmáním.
„Aha.“ vyhrkl Baki zmateně a potom se zeptal: „A jak je to s Kankurem o tou holkou?“
„Ta holka se jmenuje Suki a měli jen jedno rande.“ řekl Gaara dotčeněji než chtěl.
„Tak promiň.“ řekl Baki automaticky a teprve potom si svého nadřízeného zkoumavě prohlédl.
Bylo dobře, že Gaara uměl potlačit všechny emoce, protože nechtěl odpovídat na otázky týkající se jeho soukromí.
„Možná by jsi měl jít.“ navrhl Gaara, když se Baki konečně spokojil s prohlídkou.
„Máš práci že?“ řekl Baki chápavě a podíval se na papíry před Gaarou.
„Ano.“ odsouhlasil Kazekage a moc rád by mu řekl jakou, kdyby si dokázal vzpomenout, co to vlastně dělal, než Baki přišel.
Jeho bývalý sensei ovšem jen přikývl a opustil jeho kancelář.

„To jsem ráda, že jsi tady.“ ozval se hlas za Suki, která málem leknutím nadskočila.
Když se dívka otočila, uviděla za sebou stát Temari oblečenou v něčem, co mohl být jedině cestovní plášť.
„Takže vyrážíš?“ zeptala se dívka poněkud zbytečně.
„Ano. Vím, že ho asi nedohoním, ale rozhodně to chci zkusit.“ potvrdila dívka trochu rozpačitě.
Suki s ní v duchu souhlasila, protože jestli opravdu spěchal, tak musel vyrazit s východem slunce, což znamenalo, že měl dobré čtyři hodiny náskok a především nesl o dost míň věcí než Temari, takže poběží rychleji. Dívka ovšem nevyvracela možnost, že ho skutečně dohoní, a stejně tak brala v potaz, že oba možná zvolí jinou cestu, což bylo ovšem nepravděpodobné, oba jistě znali tu nejlepší trasu mezi Konohou a Sunou nazpaměť. Vždy ovšem existovalo riziko, že se Shikamaru někde zastaví o ona ho dokonce předběhne.
„Myslím, že ti můžu popřát jen hodně štěstí co?“ zeptala se Suki a v duchu udusila dávnou touhu vidět Konohu.
„Děkuju.“ řekla Temari způsobem, který napovídal, že děkuje za něco víc, než je popřání štěstí.
Suki v odpověď na to ovšem nic neřekla, protože byla stále zaskočená způsobem, jakým Temari své díky řekla.
Ta se na ni jen usmála a po cestě ke dveřím řekla: „Bez tebe bych teď na cestu vůbec nešla.“
Suki se usmála, i když to Temari nemohla vidět, a řekla: „Upřímně doufám, že se uvidíme než se vrátím domů.“
„To já taky.“ řekla Temari a odešla.