Icha Icha (17) - Důvod jeho bytí nukeninem

Ayano s Jiraiyou se pomalu blížili k místu, kde někoho cítili. Ještě chvilku se plížili, dokud se náhle nenapřímili.
„Takže jsme beze stopy!“ vyjel Jiraiya hlasitě. Ayano jen povzdychla a svěsila hlavu k zemi.
Před nimi byl černý plášť, který byl přivázán k veliké lani.
„Napálili nás… Ale jak to věděli?“ nechápala Ayano.
„Asi si únosce uvědomil, že mu Tokime odtrhla kus oblečení, takže nastražil past. Bude asi hodně opatrný,“ konstatoval poustevník.
Ayano kývla a opět přejela pohledem na zvíře. Netrvalo dlouho než zaměřila na jeho noze hadí znak, „Hele!“
Jiraiya pohlédl směrem, kterým ukazovala a okamžitě mu došel jeho význam, „Orochimaru!“ vyjekl.
„Myslíš, že je to jen náhoda? Nebo nám to tu nechal viník schválně?“ tázala se Aya zamyšleně.
„Nevím, ale něco tu rozhodně nehraje… ale každopádně pudem Orochimara navštívit,“ oznámil, „Teda já!“
„Jak jen ty? Jdu taky!“ vyjela.
„Ne! Nemůžeš!“ křikl, čímž jí úplně zarazil a i mírně vyděsil.
„Ale-!“
„Ne! Je to nebezpečné! Musíš se od něj držet co nejdál!“ vyštěkl, ale poté zaregistroval její výraz, takže se zatvářil trochu provinile a na křiku ubral.
„Dohodneme se,“ založila Ayano ruce v bok, když se probrala z šoku, „Půjdu s tebou k jeho úkrytu. Dovnitř klidně ne,“ navrhla.
Jiraiya se nezdál, že by se mu nápad líbil, ale Ayano měla přímo vražedný pohled, takže nakonec souhlasně kývl.
Společně pak vyšli ven, kde Aya opět vyvolala své bílé, roztomilé stvořeníčko.

* * *
Vyčkávali, kdo se k nim blíží, zatímco se Orochimaru začal pomalu vracet zpět do své původní podoby.
„Co tu děláš?!“ vyštěkl, když byl už zase svůj, směrem k zatemněné chodbičce, která byla mezi schody, vedoucími ven a místností.
Itachi se zamračil a plně se zaměřil taky k onomu místu. Cítil tu temnou, obrovskou chakru.
„Slyšel jsem rámus,“ odpověděl návštěvník, skrytý ve tmě.
Tokime i Itachi sebou náhle cukli. Toki se rychle přesunula k mřížím a pohledem šmejdila skrz mříže do tmy, kam hleděli oba její společníci.
„To je on!“ pípla a vyčkávala, jestli mladíka znovu uvidí.
Kroky však náhle ustaly a ze tmy nikdo nevyšel, ‚Co… ona tam je taky?‘ zarazil se, ‚No jasně! Vždyť jsme ve vězení. Proč mi to nedošlo?‘ ptal se sám sebe.
Tokime jeho myšlenkový proud ale neslyšela, neboť ho nedokázala v té tmě zaměřit.
Kroky po chvíli začaly zase pokračovat, ale zároveň se vzdalovat.
„Odcházíš?“ ptal se Orochimaru.
„Jo… vidím, že máš napilno,“ opáčil pouze, když se nenávistně zaměřil na Itachiho, který jen mlčky hleděl do tmy rentgenovým pohledem.
„Počkej,“ řekl Itachi poté. Mladík se zastavil v chůzi a koutkem oka pohlédl na svého vyrušitele.
„To jen tak odejdeš? Máš mě přímo před nosem a navíc bojuju s ním… Copak mu nepomůžeš?!“ řekl výhružně Itachi.
„Ani ne… Sice ho následuju, ale nebudu mu zachraňovat zadek. Ne potom, co ze mě udělal, to co udělal!“ vykřikl.
Tokime se zarazila a opět po slizounovi střelila nenávistný pohled. Itachi udělal totéž.
„Chceš říct, že mě chceš zradit?!“ ignoroval Oro jejich pohledy a vyštěkl na svého partnera.
„Když myslíš,“ opáčil klidně a opět byly slyšet další kroky a následné bouchnutí dveří.
„Co si mu udělal?!“ otočil se po chvíli zase k Orochimarovi mladý Uchiha, když myslel, že jej tajemný mladík neslyší.
„Zlepšil jsem ho,“ ušklíbl se.
„Ts!“ odfrkl Itachi a pevně sevřel v ruce kunai, načež se pustil opět do boje.

„Copak ti na tom záleží?!“ vyštěkl tiše mladík, když se v sedě opíral o zavřené dveře, zatímco pozoroval, jak se Itachi pouští s Orochimarem do boje.

* * *
V Konoze byl opět klid, ale zároveň i rušno.
„Tsunade-sama! Tsunade-sama!“ křičela Shizune, když běžela chodbami ke kanceláři Hokage.
Posléze u nich konečně stanula. Rychle popadla za kliku dveří a okamžitě vstoupila, načež je hlasitě zase zabouchla.
„He? Co je?“ řekla blondýnka nepřítomně.
„Máme problém!“ křikla Shizune, „A vy si tu spíte?“ dodala.
Tsunade si promnula ospalé oči a podepřela si hlavu rukou, „Jakej?“ řekla téměř s nezájmem.
„Sakura se ztratila! Právě dorazil tým Kakashi a Gai z mise! Kakashi je na odpal a Sakura s nimi není!“ oznámila třesoucím se, zvýšeným hlasem.
„Cože?!“ opáčila stejně hlasitě Tsunade, zatímco se vrátila zpět do své kůže, „Jak se to stalo?!“
„To zatím nevím, ale Kakashi-san bude snad vědět. Navštívíte jej?“ tázala se tmavovláska.
„Samozřejmě!“ řekla rozhodně Tsunade a okamžitě vstala ze své židle.
Následně vyrazila ven z budovy a poté ještě směrem k nemocnici. Shizune ji následovala.

…
„Kakashi!“ řekla okamžitě v momentě, kdy otevřela dveře od nemocničního pokoje.
Pacient se k ní otočil, celý bledý v obličeji.
„Vím, že bys měl odpočívat, ale mohl bys nám říct, co se stalo? Tobě a proč s vámi nebyla Sakura?“ vyzvídala.
„Samozřejmě,“ opáčil, „Bojovali jsme s Akatsuki… to proto jsem tak zřízený. A Sakura bojovala se Sasorim. Bohužel se to nevyvedlo tak, jak jsme si přáli a doufali, protože se Sakura ztratila. Hledali jsme všude. Gaara-kun byl dokonce tak hodný, že nás nechal odejít, aniž jsme ho doprovodili do Suny. Prý na to jeho lidé stačí, tak ať jdeme hledat naší členku. Já jsem tedy po čase odpadl, tak si nejsem jistý, jestli nenašli nějakou stopu. Mě nic ale neřekli, tak mám takový špatný pocit…“ konstatoval, „Ale stále doufám, že je naživu!“
Tsunade zůstala stát s otevřenou pusou. Shizune měla vystrašený výraz, zatímco ji po tváři stékala kapka potu.

* * *
„Proč? Proč bojuješ s tak nenávistným pohledem? Vždy jsi míval klidný a neutrální… Žádný náznak emocí, tak proč?! Kvůli tomu, co jsem řekl? Ne! Nesmysl,“ nechápal mladík, když stále pozoroval Uchihu před sebou.

„ ‚Ublížil jsem mu. Ukázal jsem mu smrt rodičů, které jsem zabil… Všechnu tu bolest prožil se mnou. Rozhodl jsem se, že za všechno, co jsem udělal pro vesnici, převezmu odpovědnost i nenávist, aby v ní mohl žít, aniž by ji proklínal… Ale zvoral jsem to, když se rozhodl jít za ním. Sice jsem se s tím smířil, ale když teď vím, že se ho dotkl těmi svými špinavými experimenty, tak nemůžu už jen čekat. Moje nenávist k Orochimarovi je silnější! Ublížil mému malému bráškovi víc než dost a to nemůžu nechat jen tak!‘ říkal si Itachi v duchu, což ho posilovalo v boji se slizounem.
Vesnice? Nenávist? Vražda? Myslí tím snad, že všechno co udělal bylo pro vesnici a není tedy jen chladnokrevný vrah? A bratr? To znamená, že…, zamyslela se Tokime, když přejela pohledem z Itachiho do tmy, ve které byl před nedávnem ještě onen neznámý, Že ten kluk je jeho bratr? Takže Sasuke?, plácla se do čela, Proč mi to nedošlo?! Vždyť jako malá jsem si s ním občas hrávala. Měla sem k němu blízko, než se staly ty události… Tak asi není úplně nenormální, že ho mám ráda od prvního pohledu. No, teď je to spíš první pohled po dlouhé době,“ řekla si v duchu, zatímco měla ještě ruku na čele a rty se jí začaly křivit do úsměvu.

„Itachi,“ pronesla po chvíli.
„Hm?“ hlesl při boji, zatímco nepřestával na Orochimara útočit pomocí svého taijutsu. Tokime přejížděla pohledem přes celou místnost, neboť se oba v boji dost rychle přesouvali přes celý plac.
„Ty… ty si zabil svou rodinu z donucení?“ zdráhavě podala otázku, neboť věděla, že svou otázkou ho může při boji ohrozit.
V tu chvíli se zrovna oba zastavili. Itachi jí však neměl v plánu odpovědět, neboť stále hleděl na udýchaného Orochimara před sebou.
„Jsi na vině, ale zároveň i nevinný?“ tázala se dál.
Itachi mírně vykulil oči.
„Bunshin Daibakuha!“ vykřikl, když jeho klon chňapl Orochimara a držel ho pevně u sebe.
„C-Co-?!“ stačil Oro vydechnout nechápavou hlásku, než ho pohltil výbuch.
„Katon: Goukakyuu!“ řekl si Itachi ještě v duchu, než na svého oponenta vyslal velkou ohnivou kouli jako pojistku.
Orochimaru byl už dost vyčerpán neúnavnými bojovými kopy mladého Uchihy, takže ohnivé kouli uhnout nedokázal. Proletěl se tedy přes zbývající část místnosti a ještě přes pár dalších, neboť proboural několik následujících zdí. Na chvíli byl od něj pokoj.
Itachi si oddychl a začal zhluboka dýchat. Poté pohledem přejel z rozbourané, očmoudlé zdi na blondýnku za mřížemi.
„Jak? Odkud to víš?“ tázal se, když se k ní pomalu blížil, aby mohli spolu mluvit tváří v tvář
„Takže mám pravdu?“
„Řeknu ti to, když to udržíš v tajnosti,“* opáčil.
Tokime kývla, takže Uchiha začal ve vyprávění, „Byla to moje mise. I bytí nukeninem to zahrnovalo… Jako malý jsem zažil válku a viděl hodně mrtvých těl, takže jsem byl rozhodnutý, že pro bezpečí mé vesnice, kterou mám rád, udělám všechno. A před lety měl náš klan v plánu zaútočit na vedení Konohy, což by určitě vyústilo v občanskou válku, možná i ve Čtvrtou. Vedení mi dalo za úkol, abych tomu zabránil a já nakonec souhlasil, protože jinak by umřeli i nevinní lidé, kteří se shinobi světem neměli nic společného, a ještě v daleko větším počtu. To jsem nemohl dovolit, takže jsem náš klan zastavil. Ale udělal jsem jednu výjimku…“
„Sasuke,“ dokončila Tokime jeho větu.
„Ano,“ dal jí za pravdu, „Nedokázal jsem zabít svého bratra, který o tom neměl ani páru. Mou hlavní povinností, jakožto člověka a staršího bratra, bylo ho ochraňovat…“

____________________
* Někomu může přijít jeho rozhodnutí divné a neopatrné, když se rozhodl říct své tajemství neznámé dívce, ale tady šlo o to, že ona to už téměř věděla, tak se rozhodl to říct celé s tím, že to bude utajeno. Páč jinak by to Toki mohla klidně roztrousit xD Takže je to naopak takové lišácké, nemyslíte? xD