Ztraceno 06

„Tak dost!“ zakřičel jsem a rychle se přesunul před Hinatu. Tohle jí nemůžou udělat! Ona nic neprovedla. To určitě jen já, jen netuším co…
„Sasuke? Co ksakru děláš?“ divila se Sakura, která na mě koukala s otevřenou pusou.
„Hinata nic neudělala. Včera zjistila, kdo skutečně jsem a omdlel jsem. Odvedla mě k sobě domů, kde se o mě postarala a dnes chtěla zajít za Hokage, neboť se bála, že na ni budete naštvaní,“ vykřikl jsem a stále stál před černovlasou dívkou. Cítil jsem, jak mě zezadu propaluje nechápavým pohledem, ale nic jsem neřekl. Pochopil jsem, proč nechtěla jít za nimi. Teď i vidím, jací jsou.
„To není žádná omluva! Měla nám říct, že tě odvádí a vlastně to vůbec neměla dělat! My jsme tam s tebou byli! Víš, jaký jsme o tebe měli strach?“ hysterčin Naruto, ale stále se mu v obličeji skrýval smutný nádech. Asi nechce na Hinatu tak křičet, ale já jsem pro něj možná důležitější. To je ale blbost!
„Jestli jste tam se mnou byli, tak jste na mě měli dávat pozor ne? Co když by si mě nevšimla a já bych tam zůstal ležet na studené zemi bez pomoci? Ona mi pomohla a vy nemáte právo se mnou takhle mluvit, protože takhle se přátelé nechovají!“ rozkřikl jsem se na celou místnost, ale hned na to mým tělem projel šok, když o stůl, stojící v čele místnosti, udeřila ruka blonďaté ženy.
„Dost, vy hysterky! Uklidněte to. Sasuke se našel a zdá se, že jediný, kdo o něm nově ví, je Hinata. Vím, že ta to neřekne, takže na ni přestaňte ječet a radši se styďte, že jste tak zanedbali práci, o kterou jste sami požádali,“ utnula nás a Naruto se Saky vypleštily oči. Pomalu se jim do tváře vkradl bolestný výraz, až se Sakura rozloučila a rychlými kroky odešla ven. Ještě po mně střelila omluvným pohledem, ale já jsem neměl čas, jí jakkoliv odpovědět.
„Promiň, Hin. Sasuke,“ Naruto se omluvil na hlas, i Hinatě a pomalu k ní přešel.
„Hin, moc se omlouvám. Jsem rád, že si se o Sasukeho postarala, já jen… měl jsem o něj strach jako o přítele,“ vysvětlil Naruto a už se chystal k odchodu.
„Ještě ne,“ zastavila ho Tsunade a mávnutím ruky přivolala zpět k sobě, „Sasuke, tohle je i pro tebe, takže bys měl poslouchat. Naruto, měli byste se Sakurou trochu zvolnit. Podle zpráv, které od ní dostávám, sice moc nepřekračujete normu informací, ale ten včerejšek to potvrdil. Musíte zvolnit.“
„Rozumím,“ kývnul Naruto hlavou a zahleděl se na mě, stejně jako Hokage.
„Sasuke, procházej se po vesnici. Vzpomínej si na svoji minulost a buď v klidu. Není kam spěchat, všechno se jistě spraví,“ usmála se na mě a už to vypadalo, že končí dobrými zprávami, ale náhle jí výraz ztuhl a objevilo se v něm zamyšlení. „Je tu ale ještě jedna věc. Ve chvíli, když si v nemocnici dostal záchvat, si zaslechl jméno legendárního sannina. Včera večer mi přišli výsledky rozboru krve a ta vypadá čistá. Ráda bych tě ovšem podrobila prohlídce tvé čakry. Tyhle záchvaty nejsou součástí normální amnézie. Je možné, že ti ji někdo způsobil schválně.“
Chvilku jsem vstřebával počáteční šok, že existuje osoba, která by mi tohle způsobila úmyslně. V hlavě mi začalo hučet a zabolela mě, až jsem udělal pár kroků vzad a po chvilce jsem ucítil bolest v zádech.
„Sasuke,“ vykřikla Hinata a zezadu mě chytila za ramena, aby mě udržela v sedu.
„Kdo mi – kdo to udělal?“ vysoukal jsem ze sebe přerývavě a snažil se překonat šok, který vysílal impulsy do každé části mého těla.
„Nevím. Je spousta potenciálních pachatelů, vždycky se někdo najde. Tuhle záležitost nech na mě, ty se starej o svoji paměť,“ přikázala mi starostlivým hlasem a já nepatrně přikývl.
„Naruto,“ tiše jsem jej oslovil a čekal, až získám jeho plnou pozornost. Nedalo to moc práce. „Mohl bych ještě pro dnešek zůstat s Hinatou? Prostě jen… změnit na den průvodce.“
Chvilku se tvářil překvapeně a smutně zároveň, ale v okamžiku s úsměvem přikývnul.
„Nevadí, Hinato?“
„Ne, v pořádku. Mám ráda společnost,“ souhlasila nesměle a na tváři se jí objevil roztomilý výraz. Pomohla mi na nohy a já se neohrabaně postavil. Třes v nohách přetrvával, ale už jsem se dokázal udržet ve vzpřímené poloze. Rozloučili jsme se, Hinata mi opět změnila vzhled, dokud budeme na cestě k ní domů, a vydali jsme se na cestu.
***
„Pokud budeš chtít vyjít ven, řekni mi, abych tě přeměnila, ano?“ promluvila na mě poprvé, co jsme opustili kancelář Hokage. Docela mě překvapovalo, jak stydlivá dokáže být, ale svým způsobem to bylo krásné a příjemné.
„Děkuju, že si se rozhodla mě mít ještě den na krku,“ usmál jsem se nuceným úsměvem a pevným krokem došel až k ní. „Hinato, včera večer… před něčím si chránila své přátele, před někým. Byl jsem to já. Proč?“
Tušil jsem, že zareaguje nějak tak, a proto jsem ji radši zatarasil únikovou cestu z obou stran rukama a stejně tak ji přidržel, aby neomdlela. Prostě to musím vědět a pochopil jsem, že z Naruta a Sakury bych to jen těžko dostal.
„Sasuke… já to nemohu říct. Tsunade-sama říkala, že – že se nesmíš přetěžovat. Moc informací by ti ublížilo,“ trochu se zakoktávala, ale byl to lepší výkon, než jsem očekával.
„Když tak omdlím nebo budu mít záchvat. Nemůžu se ale léčit, když nevím hlavní fakta. Hinato, řekni mi to,“ hlas mi zhrubl a propaloval jsem ji pohledem. Myslel jsem, že omdlí nebo se rozpláče, ale místo toho ještě víc vytřeštila oči a hleděla přímo do těch mých.
„Sharingan….“
„Cože?“ podivil jsem se, co najednou mele za nesmysly a na chvilku ji uvolnil. Sharingan byl v historii Konohy. U Uchihy. Zrychlil se mi tep a rozšířil pohled. Přešel jsem k jejímu zrcadlu rychleji, než bylo mé očekávání a zahleděl se na svůj odraz. Takřka nic se nezměnilo, krom ztuhlých obličejových svalů a jasně rudých očí. Takže je to pravda. Možná bych mohl opět začít trénovat a díky tomu si opět na něco vzpomenout. Energie a síla se ve mně přelévala sem a tam, až jsem myslel, že puknu nedočkavostí.
„Nemůžu spěchat, ne tak moc,“ napomenul jsem se nahlas a dlaněmi stiskl okraj bílého umyvadla. Když jsem se uklidnil a ruce uvolnily, v očích jsem již neměl sharingan a pomalu jsem přešel zpět k Hinatě.
Seděla na podlaze a tupě na mě zírala, ale již z ní nečišel strach jako předtím, když spatřila mé oči. Potřebuju fakta.
„Hinato,“ způsob, jakým jsem promluvil, byl opět nevinný a tichý, abych ji nevyděsil. Nahlas polkla a vysoukala se na nohy.
„Ano Sasuke?“
„Prosím. Řekni mi o mé minulosti,“ v mé prosbě jsem skryl rozkaz, který pochopila. Přešla k posteli, kde mohla zasednout a rozdýchat to. Asi jsem se nechal unést, ale nemyslím si, že bych zvládl čekat. Potřeba omluvit se se u mě objevila jen na okamžik a hned zase zmizela.
„Sharingan je technika tvého klanu, Uchiha. Je to druh genjutsu, nejsilnější v Zemi Ohně a možná i ve všech zemích. Byl jsi génius, který jej brzy ovládl a rozvíjel jeho schopnosti. Ovládáš ohnivé a bleskové techniky, silné a účinné. Jsi silný a chladný ninja, co jde za svým cílem.“
„Co jsem udělal téhle vesnici?“ položil jsem otázku, při které sebou nepatrně škubla, a jemné rysy ve tváři chytily naštvaný nádech.
„Opustil jsi vesnici. Zanechal jsi zde svůj tým. Kakashiho-senseie, Sakuru i Naruta, kteří tě chtěli přivést zpět, a tys jim přitom ublížil. Když tě přivedli zpět, byly na misi, kde se o tvém pobytu mohli dozvědět nové informace a místo toho našli tebe samotného, ale v takovémhle stavu.“
„Proč jsem odešel?“
„Kvůli pomstě,“ přehltla a hlas se jí vytratil do neznáma, stejně jako mé chápání. Pomsta? S každým dalším faktem, který mi řekla, jsem se cítil hůř a hůř. Zrychlil se mi tep a ztěžkla hlava, ale věděl jsem, že hlas i chování musím mít klidné, aby Hinata rezolutně neodmítla pokračovat s ohledem na mé zdraví.
„Co jsem chtěl pomstít? Komu jsem se chtěl pomstít?“ pravděpodobně jsem se trefil do černého, neboť Hinata znatelně zbledla a do očí se jí nakradly slzy.
„Svému -,“ začala zmučeně, pisklavým hlasem, ale náhle někdy zaklepal na dveře.
„Hinato, máš tu kamarádku. Pustím ji k tobě.“ Hlas, který promluvil, se nápadně podobal Hinatinému, ale byl jistější a mladší. Asi sestra.
„Počkej Hanabi! Kdo je to? Jdu ven,“ snažila se ji odradit od otevření dveří, za kterými jsem se nacházel já ve své pravé podobě, ale panty již zaskřípaly a dovnitř vešla mladší verze Hinaty. Pozorně jsem si ji prohlédl, jak se ani jeden sval na jejím obličeji nepohnul, když mě spatřila a místo toho s klapnutím zavřela dveře. Nikdo další nevešel.
Její bledé oči se zabodly do Hinatiných a té se ve tváři zračila nechápavost a podezření.
Ozvalo se tiché ‚puf‘ a místo malé Hyuuga dívky se objevila Sakura.
„Tsunade ti ho neměla svěřovat,“ zavrčela a udělala dva kroky vpřed.
„Sasuke chtěl sám, Sakuro. Já mu jen -.“
„To je jedno! Je to náš týmový partner a s námi by měl získat zpět svou identitu! Nemotej se tam, kam nemáš!“
„Taky že nemotám!“ obě na sebe křičeli a asi taky zapomněly, že jsem stále v místnosti. Moc často jsem nekoukal na dvě rozčílené holky, co se vraždily pohledy, ale lezlo mi to na nervy a bolela mě z toho hlava. Cítil jsem potřebu Sakuru umlčet, neboť tuhle hádku vyvolala.
„Sakuro, vypadni. Seš otravná,“ oznámím jí s nenuceně otráveným výrazem a všechen hluk v té chvíli umlkl. Hleděla na mě s výrazem zděšení, smutku a zmučeného poznání. Možná jsem jí tohle již někdy řekl, nebo se můj tón hlasu podobá mé pravé osobnosti, kdo ví, ale mělo to na ni překvapiví účinek. Po líci jí stekla jediná slza, načež sklopila víčka, uklidnila se a pohlédla mi zpříma do očí.
„Chápu,“ bylo to jediné, co vyslovila předtím, než opustila Hinatin pokoj. Konečně zasloužený klid. Nechápal jsem, kde se ve mně ta nevrlost a zloba vzala, všechny ty negativní emoce jakoby ovládly mé tělo a já přestal uvažovat jako ten chudáček s amnézií. Mám toho po krk.
„Je konec, Sasuke,“ nyní mě oslovila Hinata se stejně nevrlým výrazem, jako předtím měla Sakura.
„Co zas?“ nějak mě nezajímalo, co mi chce říct, jen co bych já chtěl, aby mi řekla.
„Už ti nic vysvětlovat nebudu,“ odpověděla prostě a ve mně se vzedmula vlna vzteku. Přiskočil jsem přímo k ní a odstrčil ji na zeď. Bylo to ani ne metr, ale přesto se uhodila a tiše zakňučela. Slabošské. Každý sval v mém těle byl napnutý k prasknutí a můj mozek přímo lačnil po dozvědění se, jaká byla má minulost.
Hleděla na mě s nepředstíranou hrůzou, ale stejně jí v očích plál nepatrný plamínek vzpurnosti, který v ní vyklíčil, když jsem odehnal Sakuru. Asi nebyla moc nadšená, že jí sem tak vpadla, ale víc ji nejspíš naštvalo, jak jsem se k ní zachoval. Tahle její vnitřní síla mi připadala otravná a nutkání ve mně jí chtělo vidět škemrat.
Opět na mě koukala tím překvapeným pohledem a já zaregistroval, jak zcela zřetelně vnímám všechny náhlé pohyby. Sharingan? Asi se mi zase aktivoval. Kdo ví, třeba bych ji s ním dokázal mučit anebo jí prostě jen vyhrožovat. Ta představa se mi zalíbila natolik, že jsem k ní přiskočil, abych jí mohl stisknout pod krkem a pomalu z ní dostávat informace. Dřív, než jsem se zmohl k něčemu kloudnému, se přede mnou mihla postava člověka, sehnul jsem se, abych se vyhnul jeho přesně mířenému kopu, kterému jsem uhnul o vlásek, ale jistě to byl ninja. Mé schopnosti byly tatam. Párkrát na mě zaútočil rukama, které jsem dokázal zablokovat, ale nohu, které vyletěla tak rychle, že jsem ji ani nepostřehl, se mi zaryla hluboko do břicha a já odletěl ke dveřím, kde sem se tvrdě praštil do hlavy. V břichu mě podalo tisíce jehel a bolest mě zcela omráčila.
„Zase se chováš, jako ten starý Sasuke,“ zaslechl jsem mužský hlas a kroky, jak se zastavil přímo nade mnou. Při pohledu na jeho tvář mi srdce muselo vynechat několik úderů.