Cool holka - 9.kapitola: Zamilovaná

Tentokrát jsme celý den běželi bez přestávky, tu jsme si udělali až večer, asi hodinu před západem slunce. Itachi s Kisamem se rozhodli, že postaví stan, na mě s Deidarou tedy zbylo dojít pro jídlo.

"Saiko...," podíval se Deidara směrem ke mě.
"Hm?" oplatila jsem mu pohled.
"Promiň za to ráno. Nechal jsem se unýst-" než stačil říct něco dalšího, vrhla jsem se mu kolem krku, abych mu ukázala, že i já ho mám ráda. Jen vytřeštil oči a nepřítomně se na mě díval. Usmála jsem se a objala jsem ho ještě o něco pevněji.
"Mám tě ráda," špitla jsem s úsměvem.
Deidara neříkal nic. Vypadal, jako by nemohl uvěřit tomu co jsem právě řekla.
"O-opravdu?" vykoktal po chvíli.
Upřímně jsem kývla.
Deidara mě pevně chytl a vzal si mě do náruče.
"Co děláš?!" ječela jsem, ale nepřestávala jsem se usmívat.
"Ani nic," odvětil s milým úsměvem na tváři a trochu se ke mě naklonil. Jeho dlouhé blonďaté vlasy mě pošimraly na tváři. Věděla jsem, co chce dělat. Pomalu jsem zavřela oči. Naše rty se poprvé dotkly. Přála jsem si, aby tahle chvíle trvala navždy. V těle jsem cítila zvláštní, ovšem příjemný pocit. Tak tohle je láska!

Po chvilce se ode mě Deidara odrhl. Nechtěla jsem otevřít oči, jako bych se bála, že tam už nebude. Nakonec jsem je však otevřela. Deidara tam stále stál. Stále se nakláněl nade mnou, i když už nebyl tak blízko jako před chvílí. Na tváři měl usměvavý výraz a v očích šťastný pocit, který jsem si nedokázala vyložit.
Ještě jednou se o kousek přiblížil. Naše rty se opět spojily. Vychutnávala jsem si každý okamžik, protože jsem nevěděla, jak dlouho bude tahle chvíle ještě trvat, i když jsem doufala, že co nejdéle. Když se ode mě opět oddálil, stále jsem cítila jeho teplo a vůni.

"Už jsme tu strávili dost času. Musíme jít sehnat to jídlo," zamumlal Deidara.
Kývla jsem, protože jsem věděla, že má pravdu, ale vůbec se mi nechtělo. Chtěla jsem tu takhle zůstat snad napořád. Postavila jsem se. Trochu jsem se zarazila, když mě Deidara chytil za ruku, ale oplatila jsem mu stisk. Pomalu jsme vykročili hlouběji do lesa.

Po chvíli jsme uslyšely syčení řeky. Došli jsme k ní. Byla to čistá řeka a když jsem se k ní přiblížila blíž, uviděla jsem v ní plavat i pár ryb. Vyndala jsem si z ledvinky kunai a rychle jsem ho hodila po rybě, která vyskočila nad hladinu. Podařilo se mi ji trefit a kunai se i s ní zabodl do jednoho ze stromů na druhém břehu. Vytáhla jsem si další tři kunaie a pokusila jsem se s nimi trefit do hloučku ryb, který v tu chvíli vyskočil nad hladinu. Strefila jsem všech pět ryb, na kunaie po stranách se nabodly dvě, na ten prostřední jedna. Vytáhla jsem si poslední kunai a abych se lépe strefila do poslední ryby, co právě vyskakovala z řeky udělala jsem krok vpřed, ale v tu chvíli mi nedošlo, že stojím těsně u břeky. To jsem si uvědomila, až když jsem se ocitla uprostřed ledové řeky. Rychle jsem se postavila. Na břehu, tam kde jsem před chvílí stála, jsem viděla Deidaru. Sice mi podával ruku, ale všimla jsem si, jak zadržuje smích.
"Hrozně vtipný," neodpustila jsem si ironickou poznámku a ještě jsem se ponořila pro čelenku, která se mi při pádu uvolnila z čela. Zavázala jsem si jí zpátky a udělala jsem dva kroky k Deidarovi. Chytla jsem se ho, ale místo toho, abych se nechala vytáhnout ven jsem ho stáhla do řeky. Zapřela jsem se o břeh a vytáhla jsem se ven z extra studené vody. S pobavením jsem sledovala, jak se Deidara vynořil, vyprskl vodu, která se mu dostala do pusy a naštvaně na mě křikl: "Saiko! Víš jak je to studený?!".
"Jo, vím," zasmála jsem se a sundala jsem si plášť, abych si ho alespoň trochu vyždímala.
Jen na mě hodil vražedný pohled a vytáhl se z vody.
Já jsem si mezitím rukama vyždímala vlasy a plášť a znovu jsem si nandala za sebe. Moc to nepomohlo, ale nezbylo mi nic jiného, než počkat až uschnu, i když jsem byla promrzlá na kost.

Přešla jsem na druhý břeh a vytáhla jsem ze všech ryb kunaie, které jsem v řece očistila od krve a uložila jsem si je zpět do ledvinky. Rychle jsem vyskočila do koruny jednoho ze stromů a vyrobila jsem si košíček.
"Saiko? Můžeme už jít?" křičel na mě Deidara.
"Jo," oznámila jsem a hodila jsem mu košík "Chytej!".
Ještě jsem si do ledvinky uložila kunai a seskočila jsem dolů. Deidara už posbíral ryby do košíku a podával mi ho. Vzala jsem si ho a pomalu jsme vyšly k mísu, kde měli Kisame a Itachi postavit stan.

"Saiko?" oslovil mě Deidara asi tak na půli cesty.
"No?" podívala jsem se něj.
"Vážně promiň, ale proč... proč jsi se včera chtěla zabít...?" vykoktal ze sebe.
Mám mu to říct? Určitě by nic neřekl, kdybych řekla, že se mi o tom nechce mluvit, nebo si to tedy myslím, ale komu jinému se budu moct vyzpovídat o takových věcech? Nikomu. Tady v Akatsuki mě bude poslouchat maximálně tak on, a možná ještě Itachi, jenže nevím jestli by mi rozuměl a navíc ho to ani nezajímá. A než abych kvůli tomu po večerech brečela, se teď Deidarovi vyzpovídám, snad mi to alespoň trochu pomůže.
Nadechla jsem se a začala jsem pěkně od začátku: "Víš jak jsem včera odešla z tý jeskyně, protože ses mě ptal na to, proč jsem zdrhla?"
Kývl.
"No tak já jsem jen tak nějak šla tím lesem a došla jsem k vodopádu, nad kterým je Zvučná. Tak jsem tam došla a když mi došlo, kde že jsem chtěla jsem zase jít zpátky, jenže mě tam viděli Jouninové ze Zvučný a chtěli po mě, abych šla s nimi. Ale já jsem nechtěla a... a zabila jsem je, ale... ale... ale on jeden z nich byl... byl můj kámoš, se kterým mimochodem byla v týmu... Rei... A já jsem ho...," nedokázala jsem to doříct. Třásl se mi hlas a do očí se mi nahrnuly slzy. Mrkala jsem, jak to jen šlo, ale stejně mi jedna z nich stekla po tváři. Ucukla jsem hlavou, aby to Deidara neviděl. Další slzy už jsem zadržet nedokázala. Jedna za druhou mi stékaly po tvářích.

Deidara si mě přitiskl k sobě.
"Nemusíš přede mnou zadržovat slzy, Saiko. Jen se vybreč," usmál se.
"Tobě to nevadí?" zeptala jsem se.
"Jediný, co mi tu vadí, jsou tvoje blbý otázky," objal mě ještě o něco silněji.
Moje ruce ho objaly tak nějak samy od sebe. Pořád jsem brečela, ale když jsem věděla, že Deidara je tady se mnou a že mu nevadí snad vůbec nic, co udělám, bylo mi najednou o dost líp: "Děkuju...," zamumlala jsem mu do pláště.
"Za co? Nic jsem neudělal. Kdybych ti mohl pomoct, tak to udělám, ale já to nedokážu. Tohle zahojí jen čas," hladil mě po vlasech.
Zavrtěla jsem hlavou: "Ty... ty mi pomáháš ani nevíš jak. Nevím, co bych bez tebe dělala..." naposledy jsem popotáhla. To co jsem řekla byla pravda. On byl moje velká opora. Už jen to, že jsem tady mola stát v jeho objetí pro mě hodně znamenalo.
"Prosím?" podíval se na mě svýma modrýma očima. Věděla jsem, že moc dobře rozuměl mým slovům, ale nějak nechápal, že jsem to opravdu řekla.
"Fakt... Miluju tě...," usmála jsem se. Už jsem to nevydržela a vrhla jsem se mu kolem krku.

"Sai-Saiko?" vyjeveně se na mě díval.
S úsměvem jsem pokrčila rameny a trochu jsem zčervenala.
Nahnul se ke mě a znovu mě políbil. Po třetí. Tenhle polibek byl však jiný než ty dva předchozí. Tohle už nebyly jen letmé doteky, kdy jsem moc nevěděla, co si o tom mám myslet. Až tohle bylo to pravé líbání. Tiskla jsem se k němu, zatímco on mě jednou rukou hladil po vlasech a druhou mě objímal kolem pasu. Byla jsem sice totálně mokrá a promrzlá, z pádu do ledové řeky a Deidara na tom nebyl o nic líp, ale vůbec mi to nevadilo. Všechny obavy mě opustily. Vnímala jsem pouze to, co se dělo teď a přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Dokázala bych tu klidně stát hodiny. Snad nikdy jsem nebyla šťastnější, obzvláště, co se týče posledních dvou let. Možná právě proto jsem stále nemohla uvěřit tomu, že tohle se doopravdy děje. Že to není jen krásný sen.

Nakonec jsme se od sebe oddálili, ale to až po docela dlouhé době. Mile jsem se dívala na Deidaru, který se na mě smál. Mlčky jsme tam ještě asi pět minut stáli. Všechno přerušilo to, když jsem vzhlédla k noční obloze na které zářil měsíc v úplňku a třpytily se ní spousty malých bílých hvězd. Chvíli mi to nedocházelo, pořád jsem ještě byla v sedmém nebi a nemyslela jsem na nic jiného než na kluka, který tu teď stál přede mnou a mile se usmíval, ale přece jen jsem po chvíli udiveně vykřikla: "Počkej, měsíc? Vždyť před chvílí ještě bylo světlo!".
"No jo!" reakce Deidary byla stejně udivená jako ta má. Rychle mě chytil za ruku a táhl mě k našemu tábořišti. Ještě jsem ze země sebrala košík s ryby a běžela jsem za ním.

"Kde jste byli?" zeptal se Kisame když uslyšel naše kroky. Když se na nás otočil a uviděl nás jak jsme mokří, vyprskl: "A co jste tam ty tři hodiny sakra dělali?".
"Tři hodiny?!" vyjekla jsem. A mě to přišlo jako maximálně půl hodina.
"Tři a půl, ale to neřeš," opravil svého parťáka Itachi a podal nám čtyři už ogrilované ryby, dvě pro mě a dvě pro Deidaru.
Když si všiml našich udivených pohledů dodal: "Jsme došli i pro jídlo, protože čekat tady na vás nás fakt nebavilo".
"Hm... Dík," zamumlala jsem a jednu rybu jsem si vzala.
"A zítra vyrážíme hned při východu slunce a jestli si budeme dělat večer pauzu, tak pro jídlo jdeme my," oznámil nám Itachi plán zítřejšího dne.
"Ok," kývl Deidara a i on si vzal jednu z ryb.
Když jsme dojedli, Itachi si vzal hlídku a my tři jsme šli do stanu. Normálně mi trvalo nejméně půl hodiny, než jsem usnula, ale dnes jsem usnula během chvilky.