Minatův příběh lásky - Kap. 12

Kapitola 12.

„To je taky dost, že vstáváš,“ uslyšela Kushina Takashiho vyčítavý hlas, sotva vystrčila hlavu zpod přikrývky.

Rozespale něco zabručela. V pokoji panoval nepříjemný chlad, zatímco pod její dekou bylo krásně teplo. Rozhlédla se po pokoji a zpola slepenýma očima zamžourala po místnosti. Takashi seděl u stolu a snídal. Jiraiya-sensei si něco zapisoval a snídani jedl trochu nepřítomně.

„Nepřeháněj, mladíku,“ zasmál se. „Vždyť jsi z postele vylezl taky před chvílí.“
„To sice ano, ale už jste mě poslal pro snídani,“ zanaříkal ublíženě černovlasý shinobi.
„Přeci bys kvůli tomu nebudil Kushinu,“ podivil se Jiraiya.
„No, to ne,“ zarazil se Takashi a rozpačitě se podrbal ve vlasech. Jeho, po ránu, rozcuchaná kštice dostala ještě divočejší a neupravenější vzhled.

Kushina naslouchala špičkování svých společníků s potěšením. A když si Takashi rozcuchal vlasy, hlasitě se rozesmála, čímž si vysloužila jeho zničující pohled. Protáhla se až zamručela, jak se jí napjaly a uvolnily svaly. Vstala, protřela si oči a posadila se na poslední volnou židli, aby se též najedla.

„Co je dneska v plánu, senseii,“ zahuhňala rusovláska s plnou pusou.
„Nic zvláštního. Budeme se držet z dohledu,“ odpověděl tázaný. „Necháme pracovat Minata. Věřím, že nás brzy kontaktuje, aby se podělil o výsledky svého pátrání.“
„Senseii, to znamená, že budeme celý den zavřeni zde?!“ zvolala Kushina překvapeně.
„Správně,“ přikývl Jiraiya.
„To ne,“ pronesla dívka tragicky. „Chtěla jsem zajít vykoupat se do…“
„Nepřichází v úvahu, děvče,“ přerušil zamítavě její slova sensei.
„Potřebuju koupel. Jsem špinavá, zpocená a smrdím. A jak tak pozoruji,“ hlasitě začichala, „vy dva taky. A nutně.“
„No dovol,“ ohradil se dotčeně Takashi.
„Moje špína mi vyhovuje,“ podotkl Jiraiya.
„Ale mně ne! Půjdu do horkých pramenů,“ rozčertila se Kushina.
„Horké prameny říkáš?“ zarazil se bělovlasý shinobi a oči mu zasvítily. „Proč to neřekneš hned? Můžeme jít.“

Takashi na něj nevěřícně pohlédl a pak jen zabořil obličej do dlaní. Přesně věděl, co se senseiovi honí v hlavě. Za to Kushina se rozzářila a veškerá ráznost se z ní vytratila.

Hned po snídani, chvíli po té, co se upravila, aby nevypadala jako strašidlo, vyrazila do ulic. Na své společníky se neohlížela. Jestli chtěj smrdět, jejich věc. Musela se několikrát zeptat na směr, ale netrvalo dlouho a prameny našla.

Zaplatila menší poplatek a vešla do šatny. Svlékla se a šaty nechala na lavičce. Až se vrátí, budou vyprané a usušené.
Vyšla ven, kde se pod otevřenou oblohou nacházel horký pramen. Návštěvnice byly před nenechavými zraky chráněny vysokou dřevěnou hradbou.

Rusovláska vešla do horké vody a po tváři se jí rozlil spokojený, zasněný úsměv. Našla si krásné místo a ponořila se do vody až po krk. Chvíli se nechala laskat vodou a prohřívat svaly, než se pustila do samotné očisty. Aniž to věděla, šplíchání vody a její uvolněný, perlivý smích přilákaly zrak nezvaného hosta.

Minato strávil nepříjemně chladnou noc na půdě jakési kůlny. Do hostince, kde strávil noc s Kushinou se vracet nechtěl. Zkušenosti z misí mu říkaly, že není radno se zbytečně zdržovat na místech, kde už byl. A jiný hostinec si hledat nechtěl. Prostor, kde spal a nejbližší okolí zajistil množstvím pastí a poplašným systémem, který by jej spolehlivě vzbudil v případě nezvaného hosta.

Jakmile se vzbudil, odstranil pasti, aby nikoho nezranily a vydal se najít nějakou restauraci, kde by se mohl nasnídat. Nakonec vešel do malé a útulné čajovny. Obsluhovaly zde dvě ženy a Minato dle jejich věkového rozdílu a podoby uhádl, že se jedná o matku s dcerou.

Několik šálků horkého čaje a teplá, vydatná snídaně mu udělaly dobře. Jeho mizerná nálada a chlad, který jím dosud otřásal, se pomalu vytrácely. Zaplatil a při odchodu si všiml jejich pohledu. Mísilo se v něm pohoršení, odpor i úleva z toho, že už odchází.
Nechápal co má ten jejich pohled znamenat. Sotva vyšel za dveře, přičichl k sobě a rázem pochopil. Jeho další kroky směřovaly k horkým pramenům.

Sotva vyřídil nutné formality, vešel do pánské části pramenů. Takhle časně ráno měl jezírko s horkou vodou sám pro sebe. Naložil se do vody a nechal ji, ať mu ze svalů vyžene ztuhlost a noční chlad. Cítil, jak se prohřívá a napjaté, ztuhlé svaly, neustále připravené k boji, vláční a měknou. Uspávalo ho to.

Po nějaké době ze sebe smyl mnohadenní špínu a pot a cítil se jako znovuzrozený. Uslyšel zvonivý smích a cákání vody z vedlejší, dámské, sekce. Zvědavost jej přiměla opustit příjemně horkou vodu a připlížit se k hradbě.

Štěstí stálo při něm. Záhy našel díru po suku, která skýtala perfektní náhled do dámské části pramenů. K jeho překvapení zde spatřil svoji týmovou kolegyni. Trochu zatajil dech, když ji uviděl, ale kdesi hluboko ucítil osten lítosti, že z ní nevidí víc, než křivku ramen a hlavu. Jen jednou se mu podařilo zahlédnout ladnou křivku ňader, když dívka zvedla ruce, aby si štíhlými prsty prohrábla svoji rusou hřívu.

Pak se však rusovláska v mělké vodě postavila, natáhla ruce k nebesům a protáhla se, čímž předvedla mladíkovi úchvatnou podívanou.

Po koupeli se protáhla a využila toho, že je zde sama. Začala s cviky na protažení. Vyháněla tak ze svalů únavu, jež se v ní usadila, když ji horké prameny prohřály. Kushina neznala nic lepšího, než si trochu zacvičit po takovéhle koupeli.

Už skoro končila, když uslyšela z mužské části nějaké hlasy. V jednom z nich poznala hlas senseie a Takashiho, ale ten třetí nepoznala. Najednou jí bylo jasné, proč sensei tak najednou obrátil, když mluvila o horkých pramenech. O Jiraiyovi už leccos slyšela. I o jeho šmírovacích taktikách.

„Senseii! Ještě jednou a roztrhnu vás jak hada!“ zaječela.

Vzápětí bleskově zmizela v budově, aby se nevystavovala šmírujícím pohledům.

Další podívaná nastala, když se rusovláska pustila do cvičení. Obdivoval její štíhlé, pružné tělo. Líbily se mu odlesky slunce na světlé, sametově hebké kůži, řídce pokrytou jizvami. Taky už má ledaco za sebou.

„Moudrý muž nešmíruje ženy, které by mu mohly ublížit,“ zaslechl za sebou senseiův hlas.

Lekl se tak, že se mu málem zastavilo srdce. Krvavě se zarděl a zlobil se sám na sebe, že se nechal přistihnout. Vzdálil se od své pozorovatelny a vrátil se do vody.

„Moudrý muž nestrká nos do věcí, po kterých mu nic není,“ odsekl rázně.
„Že to říkáte zrovna vy, senseii,“ podotkl Takashi a užasle hleděl na svého nejlepšího přítele.

Minato mu dal rychle znamení ať je ticho. Nechtěl riskovat, že jej jeho přítel z překvapení prozradí. Nevěděl, jestli náhodou není sledovaný.

Poklidné dopolední ticho náhle prořízl ostrý dívčí výkřik, natolik hlasitý, až sebou všichni tři polekaně škubli. Následoval zvuk rychle běžících nohou a hlasité prásknutí dveřmi.

„No, nechtěl bych, aby mě přistihla při šmírovaní,“ podotkl bolestně Jiraiya. „I když pohled by to nejspíš byl pohled pro bohy.“
„Asi tak, jako když jste posledně šmíroval Tsunade-san, že,“ rýpnul si Takashi, který už vlezl do horké lázně. Svojí poznámkou si vysloužil výchovný pohlavek.

Všichni tři věděli, o co jde. Minato si vzpomínal na tu dlouhou dobu, kterou jejich sensei strávil v nemocnici po té, co jej jeho týmová kolegyně Senju Tsunade přistihla, jak ji šmíruje.
„O tomhle ani slovo před ní,“ sykl tiše, načež oba jeho společníci krátce přikývli. Nechtěli riskovat další rozmíšky v týmu.

Minato se zvedl a opustil je. Účel návštěvy pramenů již splnil. Blížilo se poledne a potřeboval ještě něco udělat, než nastane večer.

Zbytek dne strávil průzkumem. Nakonec se schoval do husté koruny statného dubu a přemýšlel. To, co se včera dozvěděl, se mu vůbec nelíbilo. Proč byl princ tak nervózní, když jsem zmínil Kamennou i Oblačnou? A jak mám asi najít přímé důkazy o tom, že regent, tehdy ještě první ministr zdejší vlády, otrávil svého feudálního pána? Pokud není hlupák a pochybuju, že ano, veškeré důkazy o jeho činu zmizely.

Neměl z toho dobrý pocit. Zdálo se, že za tím, proč jsou tady, visí i jiný, daleko temnější stín, který snad může ohrozit i jeho vlast a milovanou vesnici. V listoví zůstal skrytý po zbytek dne.

Venku už se večerní přítmí změnilo v noční tmu a Minato se dal do pohybu. Tmou se pohyboval jako duch. Svoji pronýtovanou zbroj si sundal a uschoval do pečeticího svitku. Nechal si jen černé přiléhavé oblečení, masku, jež mu kryla tvář a nejnutnější zbraně. Neplánoval bojovat, ale sbírat informace. Pro všechny případy na hrubou kůru dubu, jenž mu poskytl úkryt, umístil značku Hiraishinu, aby si připravil únikovou cestu, kdyby se něco pokazilo.

Prosmýkl se okolo stráží a pomocí chakry v konečcích prstů a chodidlech vyšplhal po zdi hradu. Skrytý v temných stínech, které samotný hrad vrhal zmizel nepozorován v útrobách feudálního sídla.

Místnost, ve které se ocitl byl dle vzhledu pokojem některého ze sloužících a Minato se zde nehodlal zdržovat. Pomalu otevřel dveře a opatrně se rozhlédl. Na chodbách sice blikavě svítily lampy, které vrhaly řídké světlo do tmy, ale pro obratného ninju se i tak zde nacházelo dostatek úkrytů.

Pomalu postupoval chodbami a potlačoval svoji chakru pro případ, že by se zde na stráži nacházel nějaký senzibil. Neměl nejmenší představu, kde by se mohla nacházet regentova kancelář nebo jeho obytné prostory, pokud zde vůbec byly. Budu se muset někoho zeptat. Vzápětí jej málem rozesmála představa jeho samotného v obleku špiona, jak se někoho ze sloužících ptá, kudy se dostane do regentovy kanceláře.

Přísně se napomenul a vytěsnil z hlavy všechny rozptylující myšlenky. Teď nebyl čas na legrácky. Vykročil dál a vzápětí uskočil zpět neboť před sebou zaslechl tiché hlasy. Skryl se v temném stínu ve výklenku za ozdobným závěsem a tiše vyčkával.

Okolo jeho úkrytu prošli dva sloužící. Měl štěstí. Z jejich slov vyvodil, že regentova kancelář není daleko. Chvíli vyčkal a pak vyrazil. Netrvalo dlouho a stál před ozdobnými dveřmi. Zpoza nich vycházely tlumené hlasy, ale nerozumněl o čem hovoří. Připlížil se blíž.

„… dodávka obilí dorazila v pořádku?“ zazněl hlas. Zřejmě regent.
„Hai, Nakamuro-sama,“ přitakal jiný hlas uctivě. „Sám jsem na to dohlédl.“ Zatraceně. Jen nějaké jednání.
V zátylku jej zašimralo. Pomalu se otočil a spatřil nějakého muže v oděvu panského sloužícího, jak na něj zírá. Překvapení bylo oboustranné. Minato horečně přemýšlel, ale sluha rozhodl o vývoji situace.

„Hej! Co tady děláš?!“ vykřikl. „To jsou dveře Nakamury-sama. Tady…“ Jeho další slova zanikla v tiché zabublání, jak mu Minato ucpal ústa dlaní. Vzápětí jej odtáhl do výklenku za závěsem.
„Ticho! Jinak tě zabiju!“ zavrčel tiše na svého zajatce. Ten jen vyděšeně přikývl hlavou.

Minato naslouchal. Ozvalo se jen šoupání otevíraných dveří. Zřejmě se ten muž, který mluvil s regentem, šel podívat, co to bylo za hluk. Záhy se dveře zavřely a chodba se ponořila zpět do ticha. Zdálo se, že křik sluhy nikoho nepřilákal. Mladý shinobi si zhluboka oddechl.

Z pouzdra vytáhl jeden z kunaiů, ukázal jej svému zajatci a pronesl: „Já se teď budu ptát a ty budeš odpovídat. Jinak tě blíže seznámím s tímhle. Chápeš?“

Horlivé přikývnutí.

„To jsem rád,“ pousmál se Minato. „Regent bydlí zde na hradě?“
„Ne, ale občas zde přespává,“ zasípal sluha.

Jednalo se o drobného mužíka s řídkým knírkem a ještě řidší bradkou. Měl rychlé, nervózní pohyby, čemuž se nebylo co divit, v jeho situaci a neustále se třásl.

„Kde? A kde má dům?“
„O patro výš, na stejné straně hradu jako má kancelář.“
„Ten dům? Kde je?“ Minato začínal být nervózní.
„Já nevím,“ zavrtěl hlavou sluha. „Prosím, já to fakt nevím.“
„Nelži!“ hlesl Minato, přirazil mužíka ke zdi a špičku kunaie mu přitiskl pod oko. „Tyhle věci ví i malé dítě.“
„Do-do-dole v-v-ve městě,“ zněla koktavá odpověď.
„Kde dole ve městě?“
„V-v-ve vý-východ-ní čtvrti. By-bydlí tam samí bo-boháči,“ koktal mužík. Byl natolik vyděšený, že Minato ucítil ostrý pach čerstvé moči. Proboha!
„Jak vypadá ten dům?“
„Velký, bohatě zdobený. Neustále jsou tam nějaké stráže.“
„A jinak nic?“
„Na zahradě jsou sochy. Dračí sochy,“ namáhavě ze sebe vyrážel sluha a jeho vyděšený pohled neustále sklouzával k hrotu kunaie. To bychom měli.
„Děkuji,“ pronesl mile mladík a pak mu zlomil vaz. Chodbou jen zaznělo tiché lupnutí zlomených obratlů. Neudělal to rád, ale nehodlal riskovat prozrazení.

Minato začal spěchat, jak jej začala pálit půda pod nohama. Tělo nechal ve výklenku. Bude trvat pár dní, než ho najdou.
Vrátil se chodbou o kus dál, kde se nacházelo schodiště. Opatrně naslouchal, jestli někdo nejde. Jeho smysly byly napjaté a ostražité. Podobné věci dělal v ANBU, ale to neznamenalo, že by u toho byl klidný a ledabylý. Takoví shinobi nežijí dlouho.

Sotva si ověřil, že je čistý vzduch, opatrně, měkce šlápl na schod. Bedlivě naslouchal zda zaskřípe. Ze zkušenosti věděl, že nejčastěji a nejhlasitěji skřípe střed schodu, proto kráčel při kraji. V tichu překonal schodiště, rychle se zorieontoval a vklouzl do chodby, jež ho měla přivést k regentově obývacím prostorám.

Netrvalo dlouho a stál u dveří. Pečlivě je prohlédl, zda na nich není umístěna past. Pochyboval o tom, neboť do místností chodili sloužící poklízet. Přesto nebylo opatrnosti nazbyt. Když se ujistil, že dveře jsou bezpečné, otevřel je a vešel. Pečlivě za sebou zavřel a rozhlédl se.

Vypadalo to, že regent je pečlivý, pořádkumilovný muž. Knihy pečlivě srovnané v policích, svitky v držácích a papíry na stole. To mi usnadňuje práci. Minato se pustil do práce špeha. V rychlosti prohledal knihy a svitky, ale povětšinou se jednalo o obchodní a spojenecké smlouvy. Návrhy nových zákonů a změny těch starých.

Pak se pustil do hledání tajných skrýší, ale bezvýsledně. Úzkostlivě dbal na to, aby vše zůstalo, jak bylo. Regent nesmí pojmout podezření, že okolo něj někdo čmuchá.

Zvuk otevíraných dveří mu zmrazil krev v žilách zděšením. Zachoval si však chladnou hlavu a bleskově zmizel.

V koruně stromu, kde se objevil, si hlasitě oddechl úlevou. To bylo jen o chlup. Ostražitě naslouchal a prohlížel okolí, zda si ho někdo nevšiml. Zdálo se, že ne. Jen někdo opodál štěkal nějaký pes. Shinobi tiše jako kočka seskočil ze stromu a vydal se do východní čtvrti.