Minatův příběh lásky - Kap. 13

Jsem tu s novou kapitolou a dnes je perex před příběhem. Nastal čas přestat žvanit. Přišla chvíle vyložit karty na stůl a začít jednat. Snad tahle kapitola přijde k chuti a už se těším na vaše komentáře.

Kapitola 13.

Východní čtvrť nebyla největší, za to však nejhonosnější z celého města. Zde bydleli politici, bohatí obchodníci a další, kteří se hřáli na výsluní. Každé ze sídel chránila vysoká kamenná zeď a najatá ochranka.

Ulice čisté a dobře osvětlené, stromy a trávníky pečlivě udržované. Jaký to rozdíl, oproti jiným, chudším částem města. Tady si Minato musel dávat dobrý pozor. Jedno chybné rozhodnutí by mohlo zmařit celou misi. Využíval každého možného úkrytu, aby unikl pronikavým pohledům stráží, jež stály u každého vstupu do sídel.

Některé úseky překonal tím, že se proplížil nad hlavami strážných po vrcholu zdi. Nemůžeš-li projít nepozorovaně, projdi drze. A jen málokdo by čekal, že se mu budou nezvaní návštěvníci prohánět nad hlavou. Díky tomu, že měl z hřebenu zdi dobrý rozhled, našel regentův dům poměrně snadno. Sochy draků na regentově zahradě se vskutku nedaly přehlédnout. Zvláště, když jsou nasvícené.

Mladíkův obličej pod maskou zkrášlil lišácký úsměv. Proplížil se po zdi jako velká kočka a skryl se v hlubokém stínu vrhaném úctyhodnou korunou statné sakury. Opatrně přelezl po větvích do koruny, odkud měl lepší výhled.

Bedlivě zkoumal zahradu a pátral po všem, co by mu mohlo ztížit práci. Hledal hlavně psy a ochranku. Mohlo se jednat o obyčejné vojáky, ale také o shinobi ze Sněžné vesnice. Našeho feudála hlídá dvanáct elitních ninjů, kteří jsou srovnatelní s těmi nejlepšími z ANBU, tak proč by to tady mělo být jinak?

Zdálo se však, že zahradu nikdo nehlídá a po psech taky žádná stopa. Nejhorší bude překonat ten otevřený, osvětlený prostor. Nechtělo se mu riskovat přeběhnutí zahrady. Pak jeho oči přitáhl hluboký stín u zdi a hlavou mu bleskl nápad. Než ho však uskutečnil, ještě prozkoumal dům. To, co viděl, jej víc než uspokojilo. Tohle bude snadné.

Zhluboka se nadechl a seskočil ze stromu. Ztuhl a naslouchal, ale nikde se neozval žádný zvuk svědčící o tom, že by jej někdo odhalil. Do vyhlédnutého stínu vrhl jeden ze svých speciálních kunaiů. Ozvalo se tiché žuchnutí, jak se vržená zbraň zabodla do měkké hlíny. Teleportoval se, sebral kunai a začal šplhat po zdi.

Děkoval celému vesmíru, že někdo zapomněl na noc zavřít okno. Na parapetu chvíli vyčkal a naslouchal, zda v místnosti někdo je. Uslyšel tiché, pravidelné oddechování spáče. Jako stín vklouzl dovnitř a po špičkách překonal pokoj. Jeho měkké boty nenaděly většího rámusu než dopad pírka na podlahu.

Vnikl na chodbu a začal systematicky prohledávat místnosti. U každých dveří našpicoval uši, a když se z pokoje neozývaly žádné zvuky, prozkoumal jej. Všechny smysly měl napjaté k prasknutí. Hledal regentovu pracovnu a záhy byla jeho snaha korunována úspěchem.

I zde panoval pečlivý pořádek a systém. Rychle a systematicky začal pracovat. Nic zvláštního však nenašel. Pustil se tedy do hledání tajných skrýší. Jako ANBU měl s tímhle zkušenosti, proto netrvalo dlouho a jednu takovou našel. Bingo! Tak se podíváme.

Sotva pročetl několik listů a prohlédl pár svitků, zbledl jako plátno. No, to snad nemyslí vážně?! Tohle bude znamenat válku! Před sebou měl listiny potvrzující vlastizradu regenta. Jednalo se o smlouvy s Kamennou a Oblačnou. Očima rychle přelétl stránky, aby se ujistil, že má to, co hledal. Bedlivěji je pročte někde v bezpečí.

Uslyšel mužské hlasy a kroky. V rychlosti si kořist nacpal pod kimono, zavřel tajnou skrýš a vyhoupl se do trámoví u stropu. Rychle složil pečetě a použil maskovací techniku. Nejenže jej zneviditelnila, ale odstranila i jeho pach. Současně potlačil svoji chakru a vyprázdnil mysl, aby předešel jakémukoliv způsobu odhalení.

Učinil to právě včas, neboť ve chvíli, kdy dokončil techniku, se otevřely dveře a do místnosti vešli dva muži. Jeden odpovídal popisu regenta, druhého však Minato nepoznával. Někdo rozsvítil a místnost zalilo měkké světlo.

Nyní si je mohl dobře prohlédnout. Regent ho příliš nezajímal, jeho popis znal, proto se zaměřil na neznámého. Středně vysoký, štíhlý, oblečený do nevýrazného oblečení neutrálních barev. Krátce střižené plavé vlasy již světlaly stříbrem zralého věku. Tvář měl pokrytou hustým, pěstěným plnovousem.

Oba muži se posadili do pohodlných, čalouněných křesel. Z karafy na stole regent nalil saké do dvou číší a nabídl svému společníku. Ten s díky přijal.

„Všechno běží podle plánu, Mazure?“ zeptal se regent, když upil ze své sklenky.
„Hai, Nakamuro-sama,“ přikývl jeho společník.
„To je dobře,“ samolibě se usmál Nakamura. „Je něco, o čem bych měl vědět?“
„Ano, ve městě se objevil někdo mocný. Vymetl podlahu s Toshirovou tlupou hrdlořezů.“
„Vážně? O koho se jedná?“
„To nevíme. Tlupě se představil jako syn Kuro Kiby.“
„Nepovídej,“ podivil se regent. „Představuje pro naše plány nebezpečí?“
„Těžko říct, pane,“ pokrčil rameny Mazure. „Podle hlášení se chtěl k Toshirovi přidat za účelem zisku z nějaké akce, kterou tlupa plánuje.“
„Aha, chápu. Zřejmě se nějak doslechl o přepadu karavany pro zemi Ohně. Uplaťte ho nebo zabijte,“ pronesl nevzrušeně regent a upil z číše.
„Chápu,“ souhlasil Mazure.
„Co ti shinobi z Konohy?“
„Stáhli se do hostince a vyčkávají. Nic nepodnikají a zdá se, že na něco čekají.“
„Možná na posily?“ zamyslel se regent. „Můžeš vyslat některého ze svých miláčků, aby to prověřil?“
„Bohužel. Posledního zabili, když bylo mé vědomí v něm a mysli chvíli trvá, než se z toho vzpamatuje. Proto ani nemohu potvrdit nebo vyvrátit, co vám Konožští řekli o smrti svého společníka,“ zasmušile a omluvně pronesl Mazure.
„To je nepříjemné. Ten Namikaze by se mohl projevit nevyzpytatelně, pokud je naživu,“ zavrčel hněvem regent. „Ale i kdyby se zázračně objevil, naše plány neovlivní. Při jakékoliv známce činnosti se jich okamžitě zbavte.“

Minato na trámu zkroutil tvář hněvem. Aby ses nedivil! Regent dal právě svolení k zavraždění jeho týmu! První položka na účtu k zaplacení. Rychle se však opanoval, aby jej vražedný úmysl neprozradil. Přeci jen nevěděl, co je ten Mazure zač. A o jakém miláčkovi to mluvil? Pak mu to došlo. Ten krkavec, který zemřel probodnut jednou z Takashiho jehlic! Vzápětí si vzpomněl na krkavce sedícího na bráně Konohy, když odcházeli. Ti bastardi nás sledovali už od Konohy! Proto měli ti Kameňáci naše popisy a jména ve své Bingo knize!

Jeho mysl se rozeběhla na plné obrátky. Co je, sakra, zač? Přenos mysli z člověka do zvířete spatřil jen jednou a to u Inoichiho z klanu Yamanaka. Není možné, aby to uměl i někdo jiný. Že by snad…? Zavrtěl hlavou. To dořeší jindy. Teď má na práci něco jiného.

„Hai, Nakamuro-sama,“ přikývl Mazure. „Kdy hodláte spustit plán?“
„Co nejdřív. Ale ze všeho nejdřív se musím zbavit toho štěněte, prince Hikarua,“ odvětil regent.
„Stejně tak, jako jste se zbavil i jeho otce?“ uchechtl se Mazure.
„Pitomče!“ vyštěkl regent. „Tohle už nikdy nevyslovuj! Starý pán zemřel z přirozených příčin.“

Tak přeci! Hikaru měl pravdu. Regent otrávil svého feudála a teď se chystal zlikvidovat i jeho syna. O co mu jde? Chce se stát feudálním pánem?

„Samozřejmě. Omlouvám se,“ zkroušeně pronesl Mazure a hluboce se v křesle uklonil. „A pak?“
„Vyšleme karavanu. Necháme na ni zaútočit Toshirovu bandu. Až bude v jejich moci, shinobi z Oblačné na ni zaútočí, doprovod zabijí a náklad si vezmou. Tím se zbavíme banditů.
Vzápětí však na něj zaútočí shinobi z Kamenné a Oblačné pobijí. Já pak pošlu feudálovi zemi Ohně lítostivý dopis o tom, co se stalo. To vrhne zemi Ohně a zemi Blesku do války. Naše země, malá a slabá, se v obavě před zuřením války uchýlí pod ochranu země Země. Tím se naše země spojí, a jelikož jejich feudál nemůže řídit dvě země najednou, zvlášť když je jedna tak daleko na severu, jmenuje mě guvernérem zdejší země,“ vysvětlil svůj plán regent.
„Chytré, ale nezradí nás Zemsky feudál? Přeci jen, útok kamenických na Oblačnou, by mezi nimi mohl rozpoutat válku.“
„Ne. Dle dohody s Kamennou můžeme požadovat na ochranu našich zájmů podporu z Kamenné. A v našem zájmu přeci je, aby se karavana dostala v pořádku do země Ohně, že?“ upokojil jej regent. „ Navíc, smlouvy jsou již podepsány a záruky zajištěny. A i kdyby k tomu došlo, tak si země Blesku se zemí Země vjedou do vlasů. Než s tím skoncují, oslabí se natolik, že naše země už na nich nebude závislá. A já se stanu feudálním pánem země Sněhu.“
„Brilantní, můj pane,“ pochvalně pronesl Mazure a pozvedl číši k přípitku. „A co Kagové? A ostatní země?“
„Pche, Kagové. Jsou to jen pěšáci poslušni rozkazům svých feudálů. Ani nepípnou. A ostatní země? Jediné, které by mohly něco namítat, jsou Ohnivá a země Větru, ale ty proti zemi Blesku a Země nepůjdou. Země Vody je zmítána vlastní občanskou válkou, takže ta je ze hry taky. A ty malé bezvýznamné zemičky si nedovolí ani pípnout, aby na sebe neupoutaly pozornost velkých národů.“

Hezky jste si to vymysleli. Jen co je pravda. Jenže dokud do toho můžu mluvit, tak se moc neradujte. Minato v duchu běsnil. Vyslechnout plány těchto dvou zrádců bylo víc, než očekával. Ve svém úkrytu se vzteky třásl a bojoval s nutkáním seskočit dolů a ukončit jejich životy. Zmetek, hraje na všechny strany a štve jednoho proti druhému.

Regent vstal, přešel ke skříňce, odkud vytáhl dva čisté svitky a něco do nich psal. Trvalo dlouho, než dokončil psaní. Posypal je jemným pískem, aby inkoust rychleji zaschnul, pak je svinul a zapečetil. Následně je předal Mazuremu.

„S tímhle vyšli posly k velitelům Kamenných a Oblačných shinobi a připrav je, že rozhodující chvíle se blíží,“ přikázal Nakamura.
„Hai,“ přikývl Mazure, vstal a zhluboka se uklonil. Pak odešel.

Minato vycítil, že jeho čas zde vypršel. Použil techniku Hiraishinu a teleportoval se pryč. Objevil se v husté koruně sakury, skryt před očima okolního světa. Teď bylo prioritou zadržet posly. Sice mohl svitky ukrást přímo Mazuremu, ale tím by se prozradil.

Vyčkal, než se před domem objevil Mazure a vydal se za ním. Obloha na východě začala světlat. Stále však udržoval maskovací techniku, neboť s přibývajícím světlem by byl nenápadný pohyb stále složitější. Blonďák se stáhl do úkrytu a vyvolal ze svitku svůj batoh. Hlad utišil vysokoenergetickou pastou a pilulí na doplnění chakry. Tohle byl přesně důvod jejich existence. Díky nim vydržel i několik dní fungovat beze spánku.

Sotva byl hotov, vše uklidil, obnovil techniku a vrátil se ke sledování. Mazure nešel nikam daleko, hned na okraj východní čtvrti, kde zmizel v jednom domku. Působil nenápadně, jako domek malého obchodníka nebo řemeslníka. Perfektní krytí. Minato uznale přikývl. Skryl se na jedné ze střech, odkud měl dobrý výhled na celé okolí.

Nečekal dlouho, neboť po několika minutách se z domku nenápadně vyplížili dva muži. Dárečky jsou tu. Blonďatý shinobi složil pečeť a vytvořil jeden Kage Bunshin. Jdeme na lov. Každý se rozběhl za jedním z poslů.

Minato sledoval toho svého a modlil se, aby jednotky, ke kterým posel mířil, nebyly příliš blízko. Spíš si ale myslím, že budou čekat na hranicích své země a čekat na rozkazy.

K poledni se jeho posel zastavil u pramene, aby se napil čerstvé vody a najedl se. Mladíkovi v břiše zašimralo napětí. Moje šance. U pramene zapraskal oheň a záhy okolím zavoněla lákavá vůně pečeně. To je mi posel. Minato zavrtěl hlavou. Kdyby on dostal podobný úkol, uháněl by celou dobu, dokud by zprávu nepředal.

Muž s důležitým svitkem si při přípravě jídla spokojeně pohvizdoval a často si přihnul z kožené čutory. Absolutně netušil, že mu někdo sedí nad hlavou.

Netrvalo dlouho a jídlo bylo hotové. Sotva jej však muž sundal z plamenů, zabručel a odešel si ulevit do křoví. Minato začal jednat. Bleskově se spustil k ohništi, z opasku vyndal malou lahvičku a její obsah přemístil do čutory. Lehce s čutorou zatřepal a vrátil ji zpět. Vzápětí se opět vyhoupl do koruny stromu, který mu poskytl úkryt. Teď už nezbývalo nic jiného než čekat.

Chlapík se vrátil, zhluboka se napil z čutory a pustil se do jídla. Nedojedl ani polovinu svého jídla, když se bezvládně sesunul k zemi. Minato v duchu zajásal. Seskočil dolů a chlapíka prošacoval. Svitek lehce našel.

Zlomil pečeť a svitek rozvinul. Spěchat nemusel, věděl, že jed, který poslu podstrčil, jej udrží v bezvědomí ještě pár hodin. Přečetl si obsah a zaskřípěl zuby. Jednalo se o rozkazy pro shinobi z Kamenné a přesně potvrzovaly regentova slova. Jednotlivé kusy skládačky do sebe zapadly. Tohle si nechám. V hlavě se mu začal rodit plán.

Vytáhl z opasku vlastní svitek, zrušil pečeť a z truhly vyňal pár věcí. Použil techniku zkopírování, kterou jej naučil kamarád v Konožské tiskárně a vyrobil úplně identickou kopii poslova svitku. Dokonce i s pečetí. Okopírovaný svitek vrátil poslovi zpět. Uklidil své věci, zahladil případné stopy své přítomnosti a vydal se na cestu zpět.

Trvalo několik hodin, než se shledal se svým klonem. Ten mu předal druhý svitek a zmizel. Minato se téměř rozesmál, když zjistil, jak jeho klon svitek získal.

Posel, kterého jeho stínový klon sledoval, nikde nezastavil, aby si odpočinul a zdálo se, že chce celou trasu urazit bez zastávky. Proto využil větrnou techniku, aby na něj shodil strom. Muž nesoucí důležitý dokument ztratil vědomí a tak měl klon dostatek času okopírovat zprávu pro ninji z Oblačné. Holt si umím poradit v každé situaci. Teď musím kontaktovat senseie a toho kapitána ANBU.

Situace, která vyvstávala, byla nad jeho síly. Do svého plánu muset zapojit více lidí. Problém byl, že nevěděl, jak toho ANBU najít. Ale všechno popořadě. Nejdřív tým, pak ANBU.

Opět na sebe navlékl zbroj a vklouzl do role Kuro Kiby. Na kus papíru naškrábal vzkaz, složil jej do malého a úhledného balíčku a vyrazil do ulic. Nevěděl, kde se jeho tým ubytoval, ale dokázal je najít.
Prochodil půl města, než je v podvečerních hodinách našel v jedné široké ulici plné obchodů a stánků. Namířil si to přímo proti nim.

Kushina, energická a neposedná, nedokázala na jednom místě vydržet příliš dlouho. Pořád musela něco podnikat a být zavřená mezi čtyřmi stěnami ji ubíjelo. Nudila se. Na její naléhání vyšli do ulic, koupit si něco na zpestření večeře. Jednotvárné a fádní jídlo bez jakéhokoliv nápadu, které podávali v hostinci, se jim už zajídalo.

Navíc si už zvykli na myšlenku, že pokud se něco nestane, na této misi zůstanou pasivními pozorovateli, zatímco jejich zbývající společník, jejich skryté eso, které pracovalo ve stínech a mělo zasáhnout v případě nějakého zvratu, bude v samotném centru dění.

Zastavili u jednoho ze stánků a koupili si masový talíř. Na něm se nacházelo několik druhů mas přelitých lahodnou omáčkou chutnající po houbách a bylinkách. Nyní, sytí a spokojení, procházeli ulicemi a užívali si uvolněnou atmosféru podvečerních ulic.

Kushina naslouchala nadšenému tlachání Takashiho, ale vůbec mu nevěnovala pozornost. Myslela na Minata a na to jak se mu daří. Znenadání postřehla, jak se Jiraiya-sensei napjal. Okamžitě vypustila z hlavy vše ostatní a začala se soustředit na okolí. Takashiho už ignorovala úplně.

Ten ještě chvíli tlachal, než mu došlo, že ho nikdo neposlouchá a zmlkl. Vzápětí si i on všiml podivného chování svých společníků.

Jiraiya si všiml muže v černé zbroji se slaměným kloboukem na hlavě a podle Kushinina popisu poznal svého studenta Minata. Šestý smysl mu napověděl, že se stalo něco důležitého a ještě důležitějšího se stane. Napjal se. Aniž věděl proč, pocítil nervozitu. Zachoval si však chladnou hlavu a pokračoval v chůzi.

Maskovaný muž šel přímo proti němu a nezdálo se, že by chtěl uhnout. Pak se srazili a Jiraiya ucítil, jak se mu něco tiskne do dlaně. Okamžitě to sevřel v pěsti. V uších mu tiše zasyčelo: „V soukromí!“ Otočil se a pohlédl na maskovaného Minata.

„Ach, omlouvám se,“ poznamenal s rozpačitým úsměvem. „Nechtěl jsem do vás vrazit.“

Maskovaný chvíli tiše stál a měřil si je studenýma očima. Dobře si všiml pohledů, které se na ně upřely. Nakupující a stánkaři na ně se zvědavostí smíšenou s obavou hleděli.

„Nic se nestalo,“ mávnul rukou a šel svou cestou.

Jiraiya vykročil dál, jako by se nestalo nic jiného než menší nepříjemná nehoda, která se pokojně vyřešila. Ruce strčil do kapes a chvíli tak kráčel.

„Sensei,…“ zašeptal Takshi.
„Ticho,“ sykl Jiraiya tiše. „Něco se děje.“ Něco se muselo stát, jinak by je Minato nekontaktoval a způsob, jakým to učinil, nesvědčil o ničem dobrém.

Zamířil k jednomu stánku a ruce vytáhl z kapes. Nyní už ale byly prázdné. Cenný vzkaz se bezpečně nacházel hluboko v kapse. Chvíli se svými studenty okukoval nabízené zboží, ale pak si znechuceně odfrkl a zamířil do hostince. Pomalým, uvolněným tempem.

V pokoji si odskočil na záchod a z kapsy vyndal, to co mu předal jeho student. Jednalo se o kus papíru se vzkazem.

Jiraiya přikývl. Myslel jsem si to. Tak počkáme. Věděl, že signálem může být cokoliv. Vzkaz roztrhal na malé kousky a pak jej spláchl. Vyšel ze záchodu a nenápadným posunkem svolal tým k sobě.

„Věci se dali do pohybu. Buďte připravení,“ zašeptal. „A teď spát, bando!“

Poslední slova pronesl nahlas. Ta byla určená uším špiclů. Vkládal do svého studenta velké naděje. Jediné, čeho litoval, bylo, že nevěděl, co se děje. Jakou hru to hraješ, chlapče? Naštěstí se jeho tým na nic neptal, na to už měli dost zkušeností a poslušně si šli lehnout.

Minato se vzdálil od svého týmu a na tváři mu pohrával spokojený úsměv. Sensei jeho zprávu pochopí. Yosh, to bychom měli. Teď musel ještě kontaktovat ANBU. Měl plán a byl si jistý, že z něj zdejší shinobi, kteří měli na starosti pořádek ve městě, nebudou mít radost. Zlomyslný úsměv mu přejel po tváři, když zamířil do západní čtvrti.

Nenápadně rozmisťoval výbušné lístky na místech, kde výbuch nezpůsobí příliš velké škody. Stará, opuštěná skladiště, zhroucené ruiny dávno vybydlených domů a hromady trosek se staly jeho terčem.

Nakonec si našel klidné místo, odkud měl výhled a postupně, jednu za druhou odpaloval výbušniny. Hlučné a teatrální, ale splní to svůj účel.

Sotva pár minut po té, co odpálil poslední lístek, mu okolo hlavy prosvištělo několik shurikenů. Okamžitě se připravil k boji. Když však spatřil útočníky, uklidnil se. Pod maskou mu rty zvlnil úsměv.

„Znovu se setkáváme,“ poznamenal lehkým tónem muž s maskou Sněžných ANBU.
„Hai, kapitáne,“ přikývl Minato.
„Nevím, co tímhle sleduješ,“ opsal rukou kruh kapitán a ukázal na rozházené sutiny, ze kterých se ještě dýmalo, „ale musíme tě zatknout. Půjdeš sám a dobrovolně nebo budeme bojovat?“

Minato zapřemýšlel. Tohle divadélko určitě přilákalo i množství nezvaných očí. Bojem by nic nezískal a navíc by někdo mohl přijít k úhoně.

„Co z toho budu mít, když s vámi půjdu dobrovolně?“
„Promluvíme si. Nikoho jsi neohrozil, takže by se to dalo klasifikovat jako výtržnictví,“ poznamenal ANBU klidně. „I když nechápu proč.“
„Nudil jsem se,“ pokrčil nezúčastněně rameny mladík.
„Ty seš mi ptáček,“ pronesl kapitán pobaveně. „Nasaďte mu pouta a doprovoďte ho k nám.“

K Minatovi okamžitě přispěchalo několik shinobi, kteří mu nasadili pouta a odzbrojili ho. Vzápětí jej už eskortovali pryč.

Během několika minut již seděl v podzemní místnosti v tajném úkrytu ANBU. Místnost vypadala pustě. Jediným zařízením byl stůl, dvě židle a žárovka u stropu osvětlujíc prostor pod sebou. Záhy vešel kapitán ANBU, zbavil Minata pout a vrátil mu zbraně.

„Takže Minato-san, co je důvodem té malé kratochvíle v západní čtvrti?“
„Mám důležité informace,“ odvětil klidně mladík.
„Jaké? K misi, co vám zadal Hikaru-sama?“ V hlase kapitána ANBU zazněla dychtivost.
„Je tahle místnost bezpečná? Žádné odposlechy, skryté nahrávání, štěnice nebo tak něco?“
„Naprosto bezpečná. Ani senzibil sem nedokáže proniknout svými schopnostmi.“
„Skvěle,“ přikývl Minato spokojeně. Teď je nejdůležitější utajení.
„Tak co máte za zprávy?“ pobídl mladíka ANBU.
„Neprodleně sem přiveďte prince a můj tým.“
„Jedná se o tu karavanu nebo o…“
„Zapomeňte na karavanu nebo úmrtí starého feudála,“ hrubě jej přerušil Minato. „Jde o bezpečnost prince a této země. Hrozí válka, kapitáne!“

Velitel ANBU na mladíka zaraženě hleděl a snažil se pochopit, co právě slyšel.

„Co jste zjistil?“
„Až tu budou ostatní. Prince a můj tým, kapitáne.“
„Hai! Okamžitě to zařídím,“ pronesl kapitán a odešel.

Minato osaměl.