Dítě moudrosti 002 Nečekaná pozvánka

„Nikdo se ani nehne, nebo ji zabiju!“

Chvíli na mě oba nevěřícně zírají. Naruto se tváří omámeně. Sasuke je naštvanej. Hned má v rukou blesky a běží proti mně. Chci vidět, jak mě zasáhne, když mám před sebou tu holku. V tom je pryč. Zmizel. Rychle otáčím hlavou, právě včas abych viděla, jak mě chce probodnout ze zadu. Hbytě uskakuju a přitom pustím růžovovlásku . Sakra! Pustila jsem svou zálohu. Teď budu muset bojovat. Sasuke se odráží a letí proti mně. Použiju svojí ohnivou techniku. V ruce mám přichystanou ohnivou kouli a rozběhnu se proti Sasukemu. Najednou mezi nás vlítne šedá šmouha. Jejich sensei. Uskočím o pár metrů dál. Teď nemám šanci. Musím vyjednávat, nebo moje mise selže. V tom si všimnu jeho čelenky, kterou si přikrývá jedno oko. To je Konoha! Zmrazí mě po celém těle. Já jsem zaútočila na moje budoucí spojence!
„K-kdo jste?“ Koktám.
„Jsme tví spojenci. Měli jsme být tvůj doprovod.“ Prohlašuje sensei.
Jak vědí odkud jsem? Rozhlédnu se a vidím, jak moje čelenka leží opodál. Asi mi vypadla při tom boji. Co teď mám říct?
„To je v pořádku. Nevěděla jsi, odkud jsme.“ Říká sensei, jako by vycítil moje myšlenky.
„Ne. Omlouvám se. Nikdo mi neřekl, že budu mít doprovod.“ Omlouvám se, i když se mi do toho dvakrát nechce.
„Teď už je to v pořádku. Jsem Hatake Kakashi.“ Představuje se mi.
„Já Chikako.“ Říkám.
„Jsem Uchiha Sasuke.“ Povídá ten, se kterým jsem před chvilkou bojovala. Uchiha?! O nich, už jsem slyšela ve vesnici. Prý byl celý klan vyvražděn a jediný kluk byl ušetřen. Nikdy jsem netušila, že se s ním potkám. Až teď si podrobně všímám, jak vypadá. Černé, havraní vlasy. Oči také. V našem souboji nepoužil svůj sharingan. Znamená to, že se mě nebál?! Ostré rysy. Celkem hezoun. Co to povídám? Teď není čas na kluky!
„Já jsem Haruno Sakura.“ Představuje se ta holka.
„Promiň za to vyhrožování.“ Říkám. Nevypadá, že by se specializovala na boj. Tak co teda umí?
„V pořádku.“
„Naruto Uzumaki, budoucí hokage!“ Prohlašuje blonďák. Přikyvuji s pohledem, který říká: Jsi v pohodě?
„Fajn. Tak představení máme za sebou. Co se takhle utábořit? Za chvíli bude tma.“ Navrhuje Kakashi.
„Jasně.“ Prohlašujeme sborově.

U ohně nikdo nic neříká. Jen Naruto pořád hučí do Sakury, která si zacpává uši, jestli by s ním někdy nešla na rámen. Takže tu není až takový ticho. Nakonec se mě Kakashi zeptá.
„Chikako, co kdybys nám o sobě něco řekla?“
„Hm. Je mi šestnáct. Mám ráda trénování ve vesnici. Moje oblíbená barva je černá a červená. Žiju v bytě v centru Kamenné.“
„To ti tvoji rodiče dovolí bydlet sama?“ Ptá se mě Sakura.
„Já…nemám rodiče.“ Říkám potichu.
„Aha. To je mi líto.“ Odpovídá zaraženě Sakura.
„Nemusí. Není to tvoje vina.“ Opáčím. Proč je lidem něco líto, když to není jejich vina? Nechápu to.
„No tak jo, děcka. Rozdělíme si dnešní hlídky. Chikako, co kdyby sis vzala první hlídku?“
„Dobře.“ Přikývuju.

Za chvilku už všihni spokojeně spali. Vlastně skoro všichni.
„Co se s nimi stalo?“ Ozvívá se chlapecký hlas.
„Zemřeli při misi.“ Opovídám Sasukemu.
„Aha.“ Říká.
„Moji rodiče-“
„Já vím. Slyšela jsem to.“
Chvilku jsme tam tak seděli a koukali na měsíc.
„Asi si už půjdu lehnout.“
„Jo, běž. Musíš bejt unavenej.“ Odpovídám mu.
Po asi dvou hodinách jdu vzbudit Kakashiho a sama si jdu lehnout.

Po dalších třech dnech vidíme bránu Konohy.
„Konečně doma.“ Prohlašuje Naruto.
„Jo, pravda.“ Přikyvuje Sakura.
„Jdeme přímo k hokage-sama.“ Říká Kakashi, aby se hned všichni nerozutekli.

U dveří do kanceláře se zastavíme. Kakashi zaťuká.
„Vstupte!“ Ozývá se.
„Dobrý den, hokage-sama.“ Zdraví Kakashi.
„Chikako! Tak si dorazila.“ Zvolá, když mě vidí.
„Ano.“ Říkám a podávám jí svitek s mírovou smlouvou.
„Děkuji. Velmi si toho vážíme. Než vyrazíš zpátky, měla by sis odpočinout.“ Navrhuje.
„Ano, děkuju.“ Odpovídám.
„Je to vše, hokage-sama?“ Ptá se Kakashi.
„Ano, můžete jít. Jo a Naruto? Byl jsi hodný?“
„Ano, babčo Tsunade!“

Před budovou hokage se zastavíme.
„Páni. Netušila jsem, že je tak mladá!“
„Taky, že není. Je nejmíň o sto let starší než my!“ Prohlašuje šibalsky Naruto.
„Naruto! Pst! Co kdyby tě slyšela?!“ Nadává mu Sakura a ještě mu vráží pěst do obličeje, až Naruto odletí a nejmíň deset metrů dál. Začnu se smát. Tohle je její technika?
„A kam mám jít?“ Ptám se.
„Asi budeš muset u někoho přespat.“ Odpovídá Kakashi.
„A u koho?“ Ptám se zase.
„Mohla bys u mě. Mám tam ještě jednu ložnici.“ Říká sharingan.
„U-u tebe?“ Zpanikařím.
„Jo.“ Přivětí neutrálně. Jak může být tak klidný?
„N-no tak dobře, no.“ Vykoktám.
Sakura s Narutem na nás nevěřícně zírají. I když Sakura má trochu žárlivý pohled. Tak ona ho má ráda? Cítím se trochu provinile. Naruto se trochu ušklebuje. Radši ho praštím.
„Tak jdeme.“ Velí Sasuke.

V jeho bytě to je pěkný. Celkem i luxusní.
„Tady budeš spát.“ Ukáže na velkou ložnici s nádhernou postelí.
„Dík. A nechceš mi to tu ukázat?“ Navrhnu.
„Ani ne. Ty to zvládneš.“ Odpoví neutrálně. Proč mi vždycky, když jsem s ním, buší srdce rychleji, než normálně?
„Fajn.“ Ovětím a když se otočí, vypláznu na něj jazyk. A jako kdyby to cítil, hned se na mě otáčí. Já si začnu hned pískat. Cítím, jak se šklebí, když zavírá dveře.
V noci se mi zdá sen.

Cestuju po domě. Ze všech stran se ke mně natahují ruce. Jen ne zepředu. Chtějí, abych šla pořád rovně. Najednou cítím ránu. Bolest projíždí mou hlavou. Za chvilku si lehám do něčeho měkkého. Pak sen končí.

Cítím ranní paprsky. Otevírám oči a pořádně si prohlédnu místnost. Počkat, to není moje ložnice! Najednou cítím krásnou vůni. Je velmi příjemná. Pomalu otáčím hlavou a spatřím, jak vedle mě spí kluk. Ve spánku vypadá jako anděl. Ale není to...?
Sasuke!