Dítě moudrosti 003 Sasuke?!

Sasuke!
Leknu se tak, že padám z postele. To ho vzbudí.
„Co tu děláš?!“ Ptá se vyděšeně.
„No…počkej, potřebuju vymyslet výmluvu!“ Zarážím ho. Co mám sakra říct?
„Jo! To víš, jsem náměsíčná!“ Přesvědčuju ho svou, celkem i pravdivou, povídkou.
„Fakt? Asi víš, že ti nevěřím, co?“ Říká podezíravě.
„No, asi budeš muset, protože mě zrovna žádná výmluva nenapadá.“ Dodám naoko smutně.
„No, to je jedno. Pojď na snídani, ale nejdřív si dej něco na sebe.“ Přesvědčuje mě. Podívám se na sebe. Mám jeho dlouhé triko a kalhotky. Nic víc. Začnu se hodně červenat.
„Ty taky!“ Vyjeknu, když se na něj pořádně zadívám. Ten má zase jen kalhoty. A vypracovanou hruď. Rychle sklopím oči. Urychleně vstanu a jdu do své ložnice. Cestou tam se ztratím, protože vůbec nevím, kde co je. Nakonec svou ložnici najdu. Padnu na svou postel a přemýšlím o předchozí noci. Ta rána do hlavy, to jsem se asi netrefila do dveří. Mrknu, do malého zrcadla vedle postele. Začíná se mi vybarvovat boule na čele. Princezna s modrou boulí na čele! Pomyslím si. Černé kudrny jsou rozcuchané, ale není to zas tak hrozné. Urychleně si je učešu a jdu do kuchyně.

Za pár minut jsem na snídani. Na sobě mám to, v čem jsem přišla. Sasuke mi dá dvě jablka.
„To je všechno?“ Divím se.
„Jasně, to já obvykle jím.“ Říká.
„Fakt? To nemáš hlad, jen co vykročíš z domu?“ Ptám se.
„Ne. A co ty teda normálně snídáš?“
„Rámen.“ Prohlašuji hrdě.
Sasuke na mě kulí oči.
„Co je, Sasuke?“
„Nic. Jen si mi někoho připomněla.“
„Koho?“
„Naruta.“ Řekne a chvilku mi trvá, než mi dojde, kdo to je.
„Fakt? On má taky rád rámen?“ Křiknu nadšeně s domněním, že má někdo rád rámen, stejně jako já.
„Jo. Je na něm přímo závislej. A pospěš si. Cestou se můžem stavit v Ichiraku rámen.“ Navrhne a já vypísknu nadšením.

Když přijdeme, sedí tam Naruto se Sakurou. Naruto má vedle sebe kupu prázdných misek od rámenu. Sakura jen tak sedí.
„Dobré ráno!“ Pozdravím.
„Ahoj.“ Odpoví Sakura. Pak mrknu na Naruta a pošeptám mu:
„Taky miluju rámen. Je to nejlepší jídlo na světě!“
Naruto na mě překvapeně zírá.
„Tak to je skvělí!“ Křičí Naruto, čímž si vyslouží nechápavé pohledy od Sakury a Sasukeho.
„A jak jste se vyspali?“ Začíná škádlit Naruto.
„Na co narážíš, Naruto? K ničemu nedošlo!“ Ujišťuji ho. Sakura si očividně oddechla.
„Dobré ráno, vážení!“ Zdraví, právě příchozí kakashi.
„Sensei, co tu děláte?“ Ptá se Sakura.
„Chci, abyste Chikako provedli po vesnici, než bude muset odejít.“ Prohlašuje Kakashi.
„Musíme spolu zajít na rámen! Kdy budeš muset pryč?“ Ptá se mě Naruto.
„Nevím. Až mě povolají zpět.“ Krčím rameny.
„Fajn. Tak jdem.“ Zavelí Sasuke, který doteď mlčel.
„Tak, kam půjdem?“ Ptám se jich.
„Nech se překvapit!“ Velí mi Naruto.
„Ok, ale aby to bylo zajímavé.“ Poroučím si. Nakonec se ani nenajím.

Jak jsme celý den chodili po Konoze, nakonec dorazíme na jednu z hlav předchozích hokagů.
„Kdo je to?“ Ptám se.
„To je čtvrtý.“ Říká Naruto.
„Opravdu? Je ti hrozně podobný!“ Žasnu.
„Je to můj otec.“ Prohlašuje hrdě Naruto.
„Páni! Tvůj táta byl hokage? Paráda!“ Vykřikuji.
„Že jo? Sem na něj fakt pyšnej! Navíc to byl fakt fešák!“ Naparuje se Naruto.
Já a Sakura se začneme smát. Sasuke se jen ušklíbne. Teď si všímám nádherného rozhledu na celou Konohu, ukrytou v listí. Navíc zapadá slunce. Opravdu nádhera!
„Nádhera!“ Vydechnu překvapeně.
„To jo.“ Přikyvuje Sakura.
Ohlédnu se na ni a usměju se. Ta mi úsměv oplácí. Asi budeme kamarádky.
„Vau, mám hlad. Co vy?“ Navrhuji po chvilce kochání.
„Dobře. Taky mám hlad.“ Prohlašuje zamlklý Sasuke.

Samozřejmě jsme v Ichiraku. Naruto už spořádal pět misek, za pouhých deset minut. Já jenom čtyři.
„Hlavně se "ne"udav, Naruto!“ Přesvědčuji Naruta se smíchem. Ten se samozřejmě zakucká.
Sasuke ho musí poplácat po zádech. Sakura se dá do smíchu. Potom je ticho. Nesnáším ticho.
„Hej, Sasuke! Na co pořád myslíš, že jsi tak zamlklý? Kde jsou ty moje obdivovatelky? Už by tu měli být!“ Napodobuji jeho hlas. To úplně všichni v okolí vyprsknou smíchy, včetně obsluhy. On se na mě zamračí a odfrkne si.
„Copak, Princi Krasoni?“ Ptám se ho. Další nával smíchu. Sasuke se sebere a odejde. Když všichni utichnou, Sakura s Narutem se na sebe podívají.
„Nebojte. Já to napravím.“ Ujišťuji je a vyběhnu na ulici.

Když ho doběhnu, všimnu si, že má překvapený výraz.
„Hele, promiň. Vím, že jsem to přehnala.“
„Hm.“
„Opravdu, jen sem chtěla odlehčit atmosféru.“ Omlouvám se.
„Tss. Jen nejsem zvyklí, že si ze mě někdo dělá srandu.“
„Aha. Všichni si ji dělají z Naruta, co?“
„Jop. Přesně. A občas i já.“ Říká upřímně.
„A promineš mi to?“ Ptám se, když jsme došli na kopec za obydlenou částí Konohy.
„Není co prominout.“
„Prosím?“ Ptám se užasle.
„Měla si pravdu. Až na ty obdivovatelky. V postatě tak musím vypadat.“ Přiznává.
„Ale já to myslela ze srandy!“ Přesvědčuji ho. Konečně se na mě podívá.
„Jo, já vím. Ale i tak. Promiň, jestli jsem ti nějak ublížil. Zajímám se jen o sebe.“ Říká sklesle.
„Brzdi! Nejdřív máš ledové srdce a teď ti nějak roztává! Asi máš slabou chvilku!“ Uklidňuji ho.
Jen se usměje.
„Asi jo. Promiň.“
„Neomlouvej se pořád!“ Nadávám mu.
„Jo, pro-“ Zarazí se. Usměju se. On taky. Jen tam sedíme a koukáme se na, už skoro zapadlé, slunce. Cítím se hrozně unaveně. Už ani nevím, co dělám, ale položím hlavu na Sasukeho rameno. Cítím, jak ztuhne, ale pak se zase uvolní. Tak uplynou další minuty.
„Víš, čekala jsem, že budeš…horší.“ Prohlašuji.
„Nápodobně. Nemyslel jsem, že najdu někoho takového.“
„Jakého?“
„Asi, jako já.“ Řekne a podívá se mi do očí. Já se mu taky podívám na oči. Koukáme na sebe snad věčnost. Pak se k sobě začneme přibližovat. Pomalu, ale jistě.
Pak se to stalo.