Nenech ho čekat 2

Značnou část noci jsem strávila zíráním do tmy mého pokoje, v hlavě jsem si přehrávala vše, co mi Tsunade-sama řekla. Měla pravdu. V tomto případě slova nestačila. Možná ani činy nebyly dostačující, pokud byly provedeny špatným způsobem.
Úpěnlivě jsem přemýšlela, co bych měla udělat pro uvedení té ošemetné záležitosti s Narutem do pořádku. V mé mysli končila každá možnost identickým výsledkem – konečně bych se dozvěděla, jaký je to pocit být objímána jeho silnými pažemi, jaký je to pocit ho líbat a on by o mně neměl žádné pochybnosti. Snad to bylo dobré znamení.
Jelikož jsem nebyla schopná spát, vstávala jsem brzy. Bylo mi známo, že si Naruto rád pospí, takže jsem se snažila vyplnit ráno konstruktivními činnostmi, zatímco jsem čekala na pozdější hodinu. Kolem poledne jsem se ho vydala hledat. Nejprve jsem zašla do jeho bytu a potom do Ichiraku restaurace, nakonec jsem ho objevila, jak ve společnosti Shikamaru kráčí po ulici.
Když jsem se s nimi střetla, byla jsem nervózní a sotva jsem dokázala pozdravit. Po hlubokém nádechu a výdech jsem ze sebe zajíkavě vydolovala prosbu, zda bych s Narutem mohla mluvit o samotě, což nepředstavovalo nic neobvyklého, oficiálně jsme stále spadali do stejného týmu, i tak se Shikamaru ihned zatvářil podezřívavě. Znechuceně si povzdechl, jako by říkal: „No super, další rozpačitý rozhovor.“ Alespoň měl dostatek slušnosti a otočil se k nám zády. Co nejlépe jsem se pokoušela zbavit vidiny jeho otráveného pohledu.
Narutův výraz byl naopak nic netušící, když jsem se ho zeptala, jestli by se mnou chtěl dnes večer jít na ten festival. Pak si nejspíš povšiml, že si rukou drtím tu druhou a položil mi klíčovou otázku: „Znamená to rande?“ Nevzpomínám si přesně na svou reakci, možná jsem řekla ano nebo jen přikývla. Jediné, co vím jistě, je, že odpověděl ano a dohodli jsme se, že mě vyzvedne před soumrakem.
Sluneční svit nyní ztrácel svou barvu a pomalu se schylovalo k jasné noci. Přislibovalo to, že letos se Orihime a Hikoboshi, bájní milenci, na jejichž počest se celá událost pořádala, dokáží setkat a ve hvězdách oslavit svou lásku.
Stála jsem před malým zrcadlem připevněným na skříni a studovala svůj odraz. Bylo hezké obléknout si něco nového a tahle *yukata byla jemná a krásná. Ačkoli byla povětšinou černá, zelené rukávy zvýraznily barvu očí a vzor rozkvetlých levandulí a růžových květin ladil k vlasům, jež jsem si svázala do uzlu pomocí do černa vyvedené jehlice. Vypadala jsem tak dobře, jak to jen šlo.
Pro Naruta to zcela určitě nepředstavovalo velký rozdíl. Viděl mě v mém nejlepším i nejhorším stavu – vymydlenou a oblečenou na nějakou slavnostní příležitost, špinavou a upocenou na misích, první věc po otevření očí po ránu, a to samé platilo pro něho. Nebylo to tak, že by si nevšímal, jen se nestaral o detaily. Trvalo mi dlouho, než jsem přišla na to, že je to vlastně lichotivé. Nezáleželo na tom, jak jsem zrovna vypadala, on prostě viděl mě.
Přiskočila jsem k oknu, abych se po něm podívala na rušné cestě, byl už nedaleko našich vstupních dveří. Seběhla jsem schody, jak nejrychleji mi to yukata umožnila. Soukaje nohy do sandálů, zavolala jsem na rodiče, že odcházím a vykročila za ním ven.
Naruto se o drobnosti možná nestaral, já tedy rozhodně ano. Po spěšném obhlédnutí jsem usoudila, že mu to nesmírně slušelo. Za poslední rok se tolik změnil, vypadal starší a o trošku vyšší. Jo, moc mu to slušelo. Neexistovalo pro to jiné slovo. Jeho oblečení bylo také nové, hrálo tmavě modrou s bílými víry a draky. Perfektně to k němu sedělo.
„Sakura-chan,“ oslovil mě s klidným úsměvem. Způsob vyslovení mého jména vzbuzoval pocit, že mě rád vidí. Snad to bylo další dobré znamení.
Festival byl nádherný a přeplněný lidmi, vytvářelo to dojem, že každý občan Listové se té ceremonie účastnil, promenádoval se kolem zářivých papírových pentlí, hodoval a hrál hry pod hvězdami. Vesnice se proměnila v oceán hrající barvami a energií. Nepamatovala jsem si, že bych někdy viděla takovou spoustu šťastných rodin a rozesmátých tváří. Tvrzení Tsunade-sama o neodkladné potřebě Konožanů oslavit život, bylo na místě.
A nespočet místních se k Narutovi hlásilo. Kamkoli jsme přišli, lidé se po pouhém pohledu na něho zdáli šťastnější než z čehokoli z festivalu. Mnoho z nich nemohlo odolat, aby s ním nepromluvili, někteří mu stále děkovali, jiní se chtěli dostat co nejblíže, aby mu alespoň pohlédli do očí a někteří, konkrétně dvě nezadané dívky, se ho dokonce pokoušely svádět mrkáním dlouhými natočenými řasami.
V oblasti hrudního koše mě okamžitě bodnul osten žárlivosti.
Naruto se snažil usmívat a kráčet dál, ale přijímat pozornost od takového množství obdivovatelů pro něho nebylo jednoduché. Stal se slavným, ať na to byl připravený nebo ne.
Dali jsme si na čas a prubli několik stánků s jídlem. Naruto za vše tiše zaplatil, včetně špejle s noky, o nichž věděl, že jsou mé nejoblíbenější.
„Děkuju,“ řekla jsem upřímně. Chtěla jsem mu dát najevo, že to není podmínka, že to od něho neočekávám, jako jsem to dělávala kdysi.
„Jsme přece na rande,“ odvětil.
Usmála jsem se na něho a on se také usmál, malinko, pak se však odvrátil stranou. Odmítla jsem z toho vyvozovat jakékoli špatné závěry.
Byli jsme nacpaní k prasknutí, tak jsme zastavili u nedalekého stánku s *tanazaka papírky a strávili pár minut sestavováním našich přání. Spěšně jsem načmárala to své, prose o houževnatost, mír a toleranci, neboť jsem věřila na duchy předků a po konečné modlitbě jsem uvázala ozdobný předmět s psaníčkem na nejbližší bambusový sloup.
Naruto mezitím pořád ztraceně koukal do svého lístečku a škrábal se na hlavě, nenapsal jediné slovo.
Naklonila jsem se mu přes rameno a mírně ho popostrčila: „To není test,“ zašeptala jsem. „Prostě napiš svoje přání.“
„Hej!“ Posunul se, aby mi zabránil ve výhledu. „To není fér. Já se taky nedíval, co jsi napsala.“
„Dobře, už nebudu nakukovat,“ zahihňala jsem se.
Než začal psát, ohlédl se po mně, zda skutečně dodržuji bezpečnou vzdálenost. Využila jsem daný prostor k pozorování ostatních ručně psaných zpráv, jak se rozpohybované díky chladnému vánku točily na provázkách.
Neuvědomila jsem si, že má hotovo, dokud znenadání nevykřikl.
„Kibo!“
Akamaru a jeho zmiňovaný páníček postávali před stánkem s kingyo sukui a Naruto mě zatahal za rukáv, což byla jeho forma pobídnutí k přejití ulice.
„Máš v plánu si zahrát, Kibo?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Tak trochu zbytečný utrácení,“ opáčil Kiba. „Je to absolutně lehký,“
„Počítal jsem s takovým výrokem,“ přizvukoval hyperaktivní ninja s úsměvem.
„Zvládnu tě hravě kdykoli porazit, Naruto.“
„Dokaž to.“
„Vy dva jste na rande?“ zamžoural po nás se zkoumavě přimhouřenými víčky Kiba.
Nestačila jsem ani otevřít pusu k odpovědi, Naruto to učinil za mě: „Neměň téma, Kibo. Jdeme si zahrát.“
O chvilku později, vybavení naběračkami a miskami, v kádi zběsile naháněli zlaté rybky. Kiba se pyšnil rychlejšími reflexy, ale hra kingyo sukui je nezbytně nevyžadovala. Podařilo se mu vylovit víc rybek, jeho papírová sběračka však byla totálně zničená. Skončilo to remízou.
„Vyhrávají dva ze tří,“ vyštěkl Kiba.
„Beru,“ souhlasil blonďák a nanovo se ponořili do souboje.
Naruto vyhrál druhé kolo, o jednu rybičku. Jakmile začali třetí kolo, nemohla jsem se přestat smát. Jejich soupeření se vyhrotilo do hrubého strkání lokty doprovázeného cákáním vody a v daný moment mi bylo bezmocných zlatých rybek i líto. Majitel stánku se tvářil zasmušile, ale do zápasu se nevměšoval, pravděpodobně doufal v nějakou slušnou hotovost vytěženou z malé skupinky přihlížejících.
Obě papírové naběračky byly nyní zcela k ničemu, přesto se Kiba stal snadným vítězem. Nedokázal odolat, aby Narutovi neuštědřil vítězný dloubanec, během něhož mu miska s rybami omylem spadla zpět do kádě. Akamaru nešťastně zavyl.
Naruto se stále chvástal výhrou, když mu stánkař vrazil do ruky plastový pytlík plný rybiček. Asi dvanáct těchto zvířátek bylo nacpáno v opravdu bídném množství vody.
Kiba, rozzuřený z porážky, naskočil na záda svého bílého parťáka.
„Nechci vám křenit při rande, takže se uvidíme později,“ omlouval svůj unáhlený odchod, tedy odjezd. V prapodivném šklebu na nás vycenil špičáky, načež se oba ztratili v davu.
„Co s nimi máš v plánu dělat?“ otázala jsem se s ústy od ucha k uchu, poukazuje na cenu za první místo. Jeho nechápavý pohled nasvědčoval, že mu ještě plně nedocvakly následky jeho triumfu.
„Věděla jsem, že vyhraješ,“ pronesl slabounký hlásek. Patřil malé dívence kolem čtyř let, která stála mezi rodiči. Jednu ručku měla vsunutou do matčiny, ve druhé svírala překrásný lotosový květ na dlouhém stonku. Přestože byla nesmělá a nejspíš velmi unavená v tuto pokročilou hodinu, byla Narutem zcela fascinovaná.
„Věděla jsi to, jo?“ opakoval, klekaje si k ní na kolena.
„Shiori. Jmenuju se Shiori.“
Naruto pozvedl pytlík s rybičkami a její velká, váhavostí vyplněná očka byla vodou doslova přitahována.
„Myslím, že by sis je měla vzít, Shiori.“
Podívala se na otce, jež se shovívavým úsměvem přikývl, a natáhla se po dárku. Naruto jí ten poklad vložil do dlaní a pomohl ho podržet, dokud si na tu tíhu nezvykla, potom holčičku pocuchal ve vlasech a stoupl si. Rodiče se uklonili a poděkovali mu.
Nedošli daleko, stěží k vedlejšímu stánku, když se Shiori vrátila a stydlivě Narutovi předala lotosový kvítek. Sledovala jsem jeho tvář upřenou na odbíhající dítko, byl tak milý. K dětem se choval tak přirozeně, až mě to uvnitř rozehřálo.
Tehdy jsem si uvědomila, že Tsunade-sama měl pravdu i v něčem jiném. Včera v noci jsem byla příliš šokovaná, abych věděla, proč zmiňovala budoucnost Konohy. Jak něco tak ohromného a nehmatatelného mohlo mít co do činění se mnou nebo ´mými plány s Narutem´. Už jsem to viděla jasně. Naruto byl budoucností Konohy. Dnešní večer to jen potvrzoval. Pro tyto lidi znamenal víc než pýchu či uctívaného hrdinu, cítili se s ním zrovna tak bezpečně jako já. Naruto, chlapec bez rodiny, se stal synem Konohy a Hokage chtěla, abych porozuměla všemu, co je v sázce.
Shledala jsem ho víc vykolejeného gestem té malé holčičky než projevovaným zájmem spoluobčanů. Zakřiknutě vložil onen květ do mé ruky, zřejmě se tu s ním nechtěl po zbytek noci promenádovat. I když jsem to nepovažovala tak úplně za dárek, vykouzlilo mi to úsměv na rtech.
Půlnoc se kvapem blížila a houfy návštěvníků u stánků viditelně prořídly, tak jsme se vydali k řece, podívat se na zapalování přáníček. Bambusové kůly sem byly nanošeny a zapuštěny do země poblíž břehu a jeden po druhém následně zapalovány. Každičké přáníčko na proužku papírku se oslnivě zalesklo, jakmile ho ožehl plamen, zkroutilo se a zkrabatilo, až z něj zůstal jen kouřem dýmající oharek, jež se snesl do vody unášející ho v mžiku pryč. Samotné kůly vzplály o mnoho lenivěji.
Valná část kochajícího se davu zamířila po odplavení lístečků do svých domovů, bylo již pozdě a zítra je tu rovněž čeká práce.
Naruto a já jsme nepospíchali, ještě jsme zůstali a povídali si, dokud tam nezbylo nic, pouze zuhelnatělé tyčky. Když jsme vyrazili zpátky, po vesnici se sotva pohyboval jediný živáček. Kvůli slavnosti hvězd byla světla ve výlohách obchodů a ve většině oken domů vypnutá, což činilo procházku nezvykle potemnělou.
Voňavý květ jsem měla vražený téměř v nose, byla jsem vděčná za aspoň takové rozptýlení, protože byť i sebedrobnější krok kupředu znamenal brzký konec mého společného času s Narutem.
Byl tak blízko, ta síla v něm, jeho dech, zvuk jeho hlasu, a přesto mi přišel neskutečně daleko. Ruku zlehka pohupující u těla jsem držela co nejblíže té jeho, doufaje, že se náhodou dotknou nebo že mě za ní vezme. Jenže to neudělal.
Pomalu jsme zatočili do čtvrti, ve které jsem bydlela, procházeli jsme mezi ztichlými baráky a Naruto mluvil velmi jemně, říkal něco o sestaveném týmu na placenou misi. Ve skutečnosti jsem ho moc neposlouchala. V hrudi mi narůstalo neuvěřitelné množství napětí, až mě bušení vlastního srdce bolelo. A pak, absolutně proti mé vůli, jsme stanuli před našimi dveřmi.