Cool holka - 8.kapitola: Láska

Pomalu jsem otevřela oči. Dívala jsem se do modré ranní oblohy bez mraků, jenom se zářivým sluncem. Posadila jsem se. Deidara, Itachi i Kisame seděli v trávě kousek ode mě.
"Tak fajn, konečně můžeme vyrazit," zvedl se Itachi ze země.
"Už?" promnula jsem si oči.
"Jo, už," odbyl mě.
Otráveně jsem se postavila.
"Jdeme?" zeptal se.
Nezbylo mi nic jiného než přikývnout a tak jsme se vydali směrem k Písečné, prozkoumat další úkryt, kde by se mohli ukrývat nukeninové.

"Itachi?" oslovila jsem ho asi po půlhodině cesty.
"Hm?" ozval se.
"Jak dlouho tam asi půjdeme?" zeptala jsem se.
"Počítám tak pět nebo šest dní," oznámil mi.
"Tak dlouho?!" vytřeštila jsem oči.
"Jo a je to mise, tak si pořád nestěžuj!" křikl na mě.
"Tak ale-" "Mě se taky nechce a musím tam jít," setřel mě, než jsem stačila cokoli říct.
"Že jsem se vůbec ptala," zamumlala jsem.

Dál už jsme se nebavili. Během dne jsme si udělali dvě menší přestávky a k večeru jsme na menší mýtince postavili náš stan. Hlídkování opět vyšlo na mě. Nebo jsem se spíš nabídla, protože mi to nevadilo. Naházela jsem klacky a kusy větví na jednu hromadu a chtěla jsem rozdělat oheň, když jsem za sebou uslyšela kroky. Otočila jsem se. Deidara.
"Saiko?" podíval se na mě.
"No?" pousmála jsem se.
"Chtěl jsem si s tebou promluvit," sedl si vedle mě.
"O čem?" vyhrabala jsem v ledvince sirky a rozdělala jsem oheň.
"Jen... promiň, že jsem se tě včera ptal na tvoje dětství. Itachi mi to potom řekl, ale... já vím, že mi do toho nic není," zamumlal.
"To je v pohodě," pokusila jsem se o úsměv.
"A taky mi řekl, že chceš dosáhnout světovýho míru. Je to pravda, viď?" usmál se.
"No jo, ale někdy si říkám, že já to nikdy nemůžu zvládnout...," zadívala jsem se do země.
Deidara mě objal kolem ramen se slovy: "Ty to zvládneš. Já ti věřím, Saiko! A já tě budu chránit, jak budu moct. To slibuju. A pak... pro tebe se nebojím zemřít, Saiko!" usmál se na mě.
"Děkuju... A já ti slibuju, že udělám všechno proto, abych dosáhla světovýho míru, bez ohledu na to jaký překážky mi ta cesta připraví. Nikdy se nevzdám. To přísahám!" i já jsem se usmála a vyslovila jsem slib, který jsem hodlala splnit. To, co jsem řekla, jsem tak cítila, protože světový mír byl můj největší sen.
"Fajn," usmál se Deidara. "Běž si odpočinout, já to tady nějak zvládnu. Nakonec... Máš před sebou ještě kus práce, k tomu abys splnila ten slib!".
"Tak jo," zvedla jsem se a pomalu jsem došla do stanu. Během chvíle jsem usnula.

Ráno jsem se vzbudila docela brzo. Itachi i Kisame ještě spali, Deidara nejspíš celou noc hlídkoval. Vyšla jsem ze stanu. Zrovna vycházelo slunce, které dalo obloze nádech do červena. Studený ranní vítr mi pročesal dlouhé vlasy.
"Ahoj," uviděla jsem mezi stromy Deidaru.
"Ahoj," pousmála jsem se.
"Klidně můžeš ještě odpočívat," usmál se.
"Já asi půjdu sehnat nějaký jídlo," chtěla jsem odejít.
"Tady toho moc neseženeš, řeky, ve kterých by mohly být ryby tu moc nejsou a v tomhle lesa se netoulá moc zvířat," oznámil mi.
"No tak nějaký ovoce, to seženeš úplně všude," oznámila jsem zase já a pomalým krokem jsem odešla do lesa.

Jen tak jsem se asi deset minut procházela lesem. Ve skutečnosti jsem ani tolik nechtěla sehnat jídlo, jako spíš být chvíli sama se sebou a nějak popřemýšlet nad tím vším, co se v posledních dnech stalo, a že toho bylo hodně.
Zabila jsem Reie...
"Ne, nemysli na to!" polohlasně jsem okřikla sama sebe.
Vůbec to nepomohlo. Myslela jsem na něj čím dál víc. V mysli jsem pořád viděla jeho obličej, když umíral. Byl plný bolesti. Jenže tahle bolest byla jiná. Určitě to byla bolest z toho, že jsem utekla z vesnice a udělala jsem tohle všechno. Že jsem nedokázala dodržet slib. Slib, že my tři - já, on a ještě Daichi, navždy budeme držet spolu a pak jednou dosáhneme světového míru.
Zatnula jsem ruku v pěst a vší silou jsem bouchla do stromu, okolo kterého jsem právě procházela. Cítila jsem, jak mi po tváři stekla slza.
Proč brečím? Zabila jsem ho sama. Sama si za to můžu, neměla jsem být tak lehkomyslná. Já... nenávidím se. Ale... musím vydržet. Přes to všechno to musím nějak přežít. Když jsem nedokázala dodržet ten slib, co jsem dala Reiovi,tak splním alespoň to, co jsem slíbila Deidarovi. Nemůžu sklamat další lidi. Ještě nevím jak, ale já dosáhnu světového míru. Nemůžu sklamat. Tentokrát už ne.

Potlačila jsem slzy co se mi draly do očí a rozhlédla jsem se po stromech. Na tom, u kterého jsem stála, zrovna dozrávala jablka. Vylezla jsem do koruny, ze svojí ledvinky jsem si vytáhla kunai a ze stromu jsem uřízla čtyři slabší větve. Na jejich jsem z obou stran udělala malé dírky. Strčila jsem si je levé rameno a tím jsem si je přidržovala, mezitím co jsem z kmenu stromu uřezávala proužek kůry. Ten jsem si po uříznutí podržela v pravé ruce, kunai jsem zapíchla do kmene. Větve jsem nastavila, tak aby mi vznikl takový košík a dírkami jsem propletla kůru, kterou jsem na konci zavázala. Takovéhle košíčky jsem si jako malá vyráběla skoro pořád, ať už na květiny, tak na ovoce a spoustu dalších věcí. Nemyslela jsem si, že by se mi něco takového mohlo ještě někdy hodit, ale ukázalo se, že ano. Košík jsem položila na jednu silnou větev a začala jsem sbírat jablka. Jelikož jsem pořádné jídlo neměla už pořádně dlouho, první dvě jsem rovnou snědla. Proti hladu mi to však moc nepomohlo - spíš jsem ho měla ještě větší. Moc mě to ovšem nezajímalo a další jablka už jsem začala sbírat do košíku.

"...ale stejně. Hodně si toho prožila," zaslechla jsem odněkud Itachiho hlas. Blížil se.
"Jo. Až moc. A to všechno jenom kvůli nějakýmu útoku na vesnici," odsouhlasil mu to Deidara.
"Taky když někdo zaútočí na malou vesnici, jako je třeba Zvučná, je to o dost horší, než když zaútočí na nějakou z pěti velkých vesnic," zamumlal Itachi.
"Stejně bych si nikdy nemyslel, že to pro někoho může být až taková rána, že kvůli tomu uteče z vesnice, ale na druhou stranu to chápu. Hodně pro ní znamenali její přátelé," mluvil Deidara. To se baví o mě? No asi jo, protože jaká jiná holka zdrhla z svojí vesnice, protože nedokázala unést to, co se stalo. Tenkrát jsem myslela, že se to zlepší, ale to jsem byla na omylu. Jak jsem jen mohla být tak naivní? To se dnes už asi nikdy nedozvím.

"Deidaro?" oslovil blonďáka po chvíli Itachi.
"Hm?" ozval se tázaný.
"Ty miluješ Saiku?" zeptal se. Trhla jsem sebou. To je přece blbost.
"Ne, ani náhodou, jak tě to napadlo?!" vykřikl Deidara.
"Jak? Je to na tobě vidět. Už jenom to, jak se k ní chováš...," neustoupil Itachi. Z toho jsem usoudila, že nemá cenu je poslouchat. Natáhla jsem se pro další jablko.
"Jak dlouho ještě půjdeme do toho úkrytu u Písečný?" snažil se Deidara odvést téma.
"Pět dní a snažíš se naprosto zbytečně," setřel ho Itachi.
"No tak fajn, miluju Saiku a co jako?" vyprskl Deidara. Když to řekl, neměla jsem zrovna tu nejlepší polohu, takže jsem ztratila rovnováhu a začala jsem padat z větve na zem. Měla jsem co dělat, abych se stihla chytit nějaké z větví, ale podařilo se mi to. Hned na to jsem se ještě musela uhýbat několika kunaiům od Itachiho, který si zjevně všiml pohybu v koruně jabloně.

"Klid Ita-" než jsem to stačila doříct, větev na které jsem visela se zlomila, také že nebyla zrovna nejsilnější. S pištěním jsem dopadla na tvrdou zem, ještě navíc jsem padala po hlavě, takže jsem před sebe jen tak-tak stačila strčit ruce, protože bych nerada dopadla na hlavu, i když na ruce to nebylo o moc lepší.

"Au, tak teď jsem si asi zlomila obě ruce," neodpustila jsem si poznámku.
"Co tam děláš," zeptal se mě Itachi.
"Já? Já jsem nám obstarávala jídlo, spíš by mě zajímalo, o čem se tu bavíte vy," postavila jsem se. S rukama jsem sice hýbat mohla, ale bolely mě pořádně.
Nikdo z nich nic neřekl. Po chvíli trapného ticha ke mě Deidara přišel, propletl svoje ruce s mými a zadíval se mi hluboko do očí.
"Miluju tě, Saiko...".
Než jsem stačila cokoli udělat, políbil mě na čelo. Bylo to... zvláštní. Cítila jsem jeho příjemnou vůni a teplo, které mu sálalo z těla. Zůstala jsem jen stát. Nesnažila jsem se bránit - proč taky? Potřebovala jsem někoho, kdo by mi pomohl zvládnout to, co jsem právě prožívala, zastal se mě a pomohl mi se trochu odreagovat. Neříkám, že by to musel být kluk, stačila by nějaká kamarádka, ale vzhledem k tomu všemu asi těžko seženu kamarádku, které se budu moct se vším vypovídat, a která by mi pomohla s dosažením světového míru. A potom... Deidara je v pohodě. Není moc vážný, čímž mě někdy dokáže naštvat, ale já někdy řeším věci až moc.
Odtrhl se ode mě, ale ještě pořád mě držel na ruce. Nemusela jsem nic říkat, pohledy jsme si řekli vše.

Dokázali bychom takhle stát hodiny, kdyby nás nevyrušil známý hlas:"Můžeme už jít?" Itachi seděl na větvi jabloně a kousal do jablka.
"Jo... Kde je Kisame?" pustil mě Deidara.
Itachi pokrčil rameny, ale vtom s ním otřásla celá větev.
"Sorry jestli jdu pozdě, ale musel jsem tam ještě skládat stan a tak. Takže jdeme?" stál za Itachim jeho teamový partner.
"Fajn," postavil se Itachi a zamířil kamsi lesem. Všichni tři jsme ho následovali.