Světlo mezi světly - 02

Harumo, pevně svírající kliku těžkých ocelových dveří, prázdně hleděl na vznášející se ženské tělo v nazelenalém roztoku. Cítil, kolik léčebné chakry se mísí s obyčejnou vodou a v jakém poměru tvoří roztok. Cítil každý úder jejího slabého srdce, neboť přes chakru dokázal vycítit vše, co se ve vodě děje.
"Je jako rostlina. Příliš mnoho vody ji může později ublížit než pomoct." Pronesl Harumo do ticha, které bylo pouze přehlušováno bubláním vody. Gaara se na něj starostlivě otočil a pak jen mlčky přistoupil k tlustému sklu, které bránilo v jakémkoliv doteku jejich těl.
"Mohl jsi mi o tom říct už dřív, mohl bych ti pomoci." Opětovně pronesl a přistoupil k inkubační nádobě za Gaarou.
"Nevím, co s ní mám dělat. Umírá. A ještě k tomu mou vinou." Zazněl Gaarův hlas. Jeho tón nejevil žádné zbarvení úzkosti nebo starosti. Jen chlad, tak jak to měl Kazekage ve zvyku.

"Lásko. To jsi zase ty? Kdo je ten muž?" Ozvalo se v prostoru kolem nich a Mayumi, ve vodě vznášející se dívka, opět prudce otevřela oči a schoulila se na druhé straně nádoby u dna tak, aby Harumo neviděl její obnažené tělo.
"Jsem Harumo," odmlčel se a ztěžka polkl, "přítel Gaary. Můžu ti pomoct dostat se tady k nám. Na vzduch."
"Vzduch mne zabije, Harumo-san. Cením si tvé pomoci ale nemohu ji ze zdravotních důvodů přijmout. "
"Žiješ v omylu. Voda, ve které se tvé tělo nachází, do tebe vlučuje mnoho lékařské chakry a tím tě ještě víc oslabuje. Jsem medik, slečno, vím, co Ti může pomoci." Odpověděl a po odmlčení se zadíval na Gaaru. Ten měl ve svém výrazu prázdnotu. Tak hlubokou ale přesto tak procítěnou, jakoby se mu prázdnota v srdci zrcadlila ve tváři.
"Dovol mi, pomoct ji."
"Pomož ji." Tiše odpověděl.

"Potřebuju pomoc. Chci se tě dotýkat, Gaaro. Chci líbat tvé rty a držet tě v náručí. Prosím, pusť mě ven..."

Po sedmi hodinách trpělivého čekání ve své kanceláři, začal Gaara po tak dlouhé době pochodovat od stolu k oknu a zase zpět. S rukama založenýma na hruďi se postavil před masivní hodiny a svýma pronikavě zelenýma očima sledoval vteřinovou ručičku, jak zrcadlí chod času. Až do samotné noci, kdy hodiny odbily půlnoc, Gaara stále stál na stejném místě a zármutkem přestával věřit, že jeho Mayumi se svého přání vůbec dočká. Pravou rukou si zajel do vlasů a prohrábl si je. Byl zpocený, zesláblý, celý den nic nepil ani nejedl. Byl tak unaven ale bránil se spánku ze všech sil. Po pár minutách čekání se rozhodl sednout si do křesla a zapomenout, že nějakou Mayumi měl. Nesměl se držet ve smutku, nesměl truchlit. Byl to TEN Gaara. Nikdy neprojevoval cit, jen zlost. A pak, když se snažil zapomenout, únavou složil hlavu do ruk na stůl a usl. A jeden, kdo by ho pozoroval, by si myslel, že už se nikdy nebude chtít probudit. A taky že ne ......

"Proč usínáš, Gaaro? Proč se snažíš zapomenout na to, co pro mne znamenáš? Proč už nechceš doufat? Proč jsi přestal věřit?!" Ozývalo se v prázdnotě jeho mysli Mayumiin hlas a vzlyky, které ho doprovázely, byly jako krystaly soli, padající co čerstvé rány. Gaara ve svém snu procházel bílou prázdnotou. Nikde nikdo nebyl, jen on sám. Zřetelně si prohlížel své dlaně, rozhlížel se. Ani stopa po něčem, co by ho přinutilo probudit se.
"Gaaro, prosím, probuď se."
"Gaaro, probuď se!"
"Probuď se, prosím. Lásko...."
"Vzbuď se, prokrista!" Zakřičel Harumo a práskl dlaní do stolu, aby svého přítele probral z tvrdého spánku.
"Je živá. A dýchá náš vzduch..." Usmál se na něj dodatečně.