Atlas; díl třetí

Se škubnutím se probrala. Zadýchaná, rozhozená, vyděšená. Hrudník se jí divoce zvedal v nepravidelných intervalech. Sledovala strop a snažila se spolknout všechny obavy. Bylo jí horko. Celá žhnula a její upocené tělo se lepilo na promáčené prostěradlo.

Musela spát dalších pár hodin, ne-li celý den. Pokoj se halil do tmy a ona se pod štítem noci schoulila do klubka, záda odvracejíc od místa, kde naposledy zahlédla svého bývalého učitele, snad jako by odmítala čelit jeho pohledu,... pokud tedy nespal.

Měla pocit, jako by jí do krku někdo nalil kyselinu. Živě si dokázala představit, jak se jí hrtan roztíná v půli a skrze otevřenou ránu se hrne pěna krve. Pokusila se polknout, ale málem se u toho zardousila vlastním ohryzkem. Pootevřela rty s nevyřčenou prosbou, ale neslyšela vlastního slova. Jednoduše protože nepromluvila. Její ústa byla tak vyschlá a jazyk tak zdřevěnělý, že zvládla jen kostrbatě vydechnout a zahnat slzy, co se jí plnily v očích.

Pomalu stočila hlavu napravo, na místo, kde seděl Kakashi než usnula. Čekala, že ho tam opět uvidí, jelikož jeho povaha byla neuvěřitelná a vzhledem ke všem okolnostem a poslednímu rozhovoru, který mezi nimi proběhl, věřila tomu, že se nehnul ani o milimetr a s knížkou v ruce bedlivě vyčkával na to, až se probudí. Jenže to byl omyl. Nebyl tam. Zbylo po něm jen křeslo, na kterém se stále rýsovaly obrysy jeho těla, skoro jako by před nepatrnou chvílí odešel.

Zamlženým pohledem sledovala kožený materiál křesla, při čemž si vybavila útržky rozhovoru, co se jí v ozvěnách vracel stále zpátky.

Naruto zemřel.

Naruto je mrtvý.

Naruto už tu není a nikdy nebude.

Žebra se jí v úzkosti stáhla k sobě a vtlačila tak bolest do neklidného srdce, co tlouklo ve strachu a beznaději. Nedokázala si bez něj představit život. Nechtěla si život bez něj ani představit. V hrdle se jí usadil ten dobře známý bolestivý pocit, který tak nenáviděla. Skrze třesoucí se rty jí unikl první vzlyk, kterému dovolila vystoupit na světlo světa. „Jak jsi mě tu mohl nechat?“ zaúpěla slabě, hlas znatelně poškozený a chraplavý.

Její pláč samovolně narážel do hluchých zdí a oken. Nikdy neprožívala větší bolest, jako právě v tuhle chvíli. Nic se nevyrovnalo pocitu ztráty nejbližšího člověka. Nevyrovnaly se tomu ani roky, kdy žila v nicotě, pevně doufajíc, že se Sasuke vrátí zpět. Nevyrovnaly se tomu ani slzy, které společně s Narutem prolily nad hroby svých přátel a učitelů. Nevyrovnalo se tomu nic. Nevyrovnal se tomu ani ten všudypřítomný pocit nicoty, který ucítila, když se jí Uchiha pokusil připravit o život.. a to hned několikrát.

V hrudním koši cítila nepříjemné pálení. Přestala plakat a trhaně se nadechla. Její končetiny se konečně pohnuly. Nejdřív nohy, které se jen ztěžka dokázaly posunout o několik centimetrů a stále tak zůstávaly schované pod peřinou, a hned na to ruce, které na tom byly o něco lépe. Netrvalo dlouho a neohrabaně vstala, její pohyby malátné a rozhozené. Pravou rukou se zachytila o postel, aby neupadla. Hřbetem levé ruky si setřela slzy, které jí pomalu zasychaly na tvářích.

První krok byl nejtěžší, další už o něco méně, ale i tak jí pouhých sedm kroků unavilo natolik, že se musela rukama zapřít o stěnu. Každá z jejích rukou byla po stranách zrcadla, ke kterému zvedla pohled až po delší stagnaci. Zírala na svůj vlastní odraz, co se usadil v menším a nakřivo zavěšeném zrcadle. V zrcadle, které se pod jejím pocitem bolesti tříštilo na střípky, které jí pronikaly skrze slabou pokožku až do hladkého svalstva. Zdálo se jí, jako by se její odraz rozpadal pod tíhou apatie.

Byla prakticky polonahá, až na to, že celý trup měla pečlivě zafáčovaný. Bílý obvaz se táhl přes prsa, na kříž hrudníkem, kolem krku dozadu mezi lopatky, a pak od prsou až po pas. Dál už žádný obvaz nebyl, jen drobné oděrky na holé kůži, která byla odhalená až po boky. Tam se sinalá pokožka srážela s tenkým lemem černých šortek. Jedna z jejích rukou uvízla na horním knotu obvazu, který byl zatažený jen základním uzlem.

Myšlenky měla zamlžené. Nezvládala přemýšlet a jednat zároveň. Jako kdyby se ocitla v mdlobách, ale stále pevně na nohou. Pocit úzkosti ji sevřel a odmítal ji pustit. Strach se mísil s neznámem a ona jen sotva dýchala. Srdce bilo jako na poplach. Snad jako by se snažilo rozdrtit jí hrudní kost.

Musela to vidět.

Začaly se jí třást ruce, pak i celé tělo. Ale s jasně daným cílem nedovolila třesu, aby překazil její počínání . Rychlými a úsečnými pohyby svíjela obvaz ze svého těla a nespouštěla pohled ze zrcadla, snad jako by se bála, že by jí mohlo něco uniknout.

Poslední vrstva obvazu z ní ladně sklouzla a dopadla na podlahu.
To byl moment, kdy se jí dech zadrhl v hrdle a dál nepokračoval.

Z kůže jí vystupovala zřetelná rána, která už od pohledu neprocházela žádnou fází hojení. Táhla se od posledního žebra až pod její prso, a pak až ke středu hrudního koše, takže byla sešitá do typického znaku ypsilon. Neuniklo jí, že má v kůži zasazené obyčejné stehy. Chirurgická nit vystupovala z nateklé rány a držela ji pohromadě. Spoje tepaly pod vlivem horka a bolesti. Tělo se bez jakékoliv pomoci chakry chtělo začít léčit, ale popáleniny na vnějších stranách rány, zapříčiněné díky síle Chidori, to odmítaly přijmout.

To ovšem nebyla jediná věc, co se jí usadila na její tak typicky bledé pokožce. Byly tu i žahavé popáleniny, co se táhly od stehů přes žebra až na lopatky. Vypadaly jako paprsky zapadajícího slunce s tím rozdílem, že byly temně rudé a ne jasně nazlátlé.

Sípavě zaúpěla a hlasitě vydechla.

Sledovala cizí tělo. Nic se nepodobalo tomu, jak vypadalo před válkou. Nejen rány a jizvy, ale i postoj a zlomený výraz ve tváři, který se jí nedařilo skrýt, a to i když tomu věnovala veškerou svou vnitřní sílu.

Do prostoru kolem ní se dostal slabý šum. Zaslechla několik slabých hlasů, co se svíjely v diskuzi a doznívající kroky. V ten moment věděla, že někdo vkročil do dveří. Do dveří co vedly do jejího pokoje, který se zdál být až přehnaně strohý a sterilní. Trhaně vydechla a natočila hlavu. Všimla si těla, co stálo mezi dveřmi zastiňovalo tak výhled na chodbu.

Sai znatelně ztuhnul, ale pohotově zavřel dveře, aby zabránil možným zvědavým pohledům pátrat po potemnělé místnosti s jedním jediným zajímavým bodem. S bodem, co stál skoro nahý před zrcadlem a nedal si ani práci s tím, zakrýt vlastní tělo. Nevěděl jak jinak reagovat, a tak se prudce otočil zády, tak, aby Sakuře poskytl dostatečný komfort a čas na to, aby se zahalila.

Jeho nevyřčená nabídka soukromí s ní ani nehla. Jen dál stála a sledovala jeho záda, jako by byla omámená. Nedbala na to, že byla polonahá. Nedbala na nic. Jen tiše vydechovala a pozorovala jeho odvrácené tělo a tvář pevně ukotvenou směrem ke zdi, aby neměl šanci spatřit ani milimetr její kůže. „Kakashi–taichou před malou chvílí odešel,“ jeho hlas byl naprosto klidný, „kdybych ho nepřesvědčil, že na tebe dohlédnu, možná by tu seděl ještě teď.“

Pokojem se rozhostila další vlna ticha, které nebyla zrovna příjemná. Zračilo se v ní akorát tak to, že jeho slova vnímala jen povrchově a nekladla jim žádnou pozornost. „Jak to, že jsem přežila?“ vydechla nakonec s odstupem a pomalu natáhla ruku směrem k zemi, akorát tak, aby jí mezi články prstů mohl uvíznout cíp obvazu, který vytáhla na úroveň pasu. „S tak rozsáhlým poraněním jsem měla být dávno mrtvá.“

Aniž by viděl její pohyby, promluvil. „Měl bych dojít pro sterilizované obinadlo,“ hlesl a natáhl se po klice.

„Zasáhl mi slezinu,“ naklonila hlavu k pravému rameni a opět se zahleděla do zrcadla, „natrhl mi plíci a dost možná poškodil ledviny.“

„Sčítat poškozené orgány a pochybovat o přežití se zdá být obscénní, nemám pravdu, Sakura-san?“ hlas měl zastřený a zdálo se, jako by v něm byla jistá stopa po emocích, kterých se z jeho strany nikdo nikdy moc nedočkal. Dovolil si slabě natočit profil tváře tak, aby mu alespoň částečně viděla do obličeje, jeho oči však taktně zůstávaly upnuté ke dveřím. „Mnoho lidí vynaložilo spoustu sil, aby ti zachránilo život. Zatímco byly jejich ruce na tvém těle, okolo umíraly desítky dalších vojáků. Projev trochu úcty a přestaň pochybovat o svém přežití.“

S jeho poslední větou klaply dveře a on byl ta tam.

Zaraženě pozorovala linii zrcadla, co se částečně spojovala s narušenou linií jejího drobného těla.

Obscénní.

Sai nikdy nebyl dobrý ve vyjadřování svých emocí ani v jejich vhodných pojmenováních. Ale v tomhle případě si byla naprosto jistá, že naprosto přesně věděl, co říká. Nehledě na potlačovanou zlost v jeho hlase, která se spojovala s něčím, co mohla pochopit jako strach. Zdálo se, jako by její teamový společník měl smrti plné zuby.
Stejně tak jako Kakashi.
Stejně tak jako všichni.

Až na Naruta, protože ten byl na rozdíl od ní, Saie a Kakashiho, mrtvý.