Dítě moudrosti 014 To by ti slušelo, služko!

Prví verze:
„Tak do práce!“ Zavelí a začne pochodovat směrem ke krámu s oblečením. Vejde dovnitř a ohlédne se, jestli pořád jdu za ní, jako pejsek. Přidám do kroku, abych jí stačila, a vlezu do krámu. Naskytne se mi pohled na, až moc barev různého oblečení. Rozhlédnu se, ale Akemi už nevidím, tak přejdu k prvnímu stojanu s tričkama a začnu hledat něco pro mě. Najdu černé tričko a ramínkem kolem krku, které končí nad pupíkem a na prsou má napsáno ´lepší už nenajdeš´. Ušklíbnu se nad objevem a pokračuju v hledání. Nakonec najdu krásné černé triko. Má krátký rukáv a je z příjemné látky, ale nad prsy začíná krajka s růžemi, která vede až ke krku. U krku je už jen síťka. Je upnuté.
„Vau. To by ti slušelo, služko.“ Uzná Akemi a zašklebí se na mě.
„Děkuji, paní.“ Odpovím a zasměju se.
„Kup si ho, potom mi přijď pomoct k botám.“ Řekne a zmizí. Povzdechnu si a kouknu se na triko. Je opravdu krásné. Vykročím k pokladně, ale zaujmou mě černé kraťasy. Jsou elastické, i když na to nevypadají a na přední straně mají malou béžovou, složitě vypadající výšivku. Bez rozmýšlení jsem popadla svou velikost a přešla jsem k pokladně. S taškami v ruce se přemístím k Akemi, která si právě zkouší boty na podpatku. Jsou modré a na špičce mají malou růži.
„Pěkné.“ Uznám. Akemi jen přikývne, ale stejně je vrátí do poličky.
„Mně nesluší. Podej mi támhlety, služko.“ Poručí a ukáže na pár černých bot na vysokém podpatku. Jsou to spíš kozačky, které končí pod kolenem. Na boku mají vzor táhnoucí se od špičky. Přinesu je Akemi která je popadne, ani si je nezkusí, a běží k pokladně. Zmateně se na ni podívám. Předá prodavačce peníze a vykročí zpátky ke mně. Natáhne ke mně ruku s taškou.
„Jsou tvoje.“ Řekne a vydá se k červeným botám.
„Cože?“ Vykoktám a kouknu se na tašku, kterou mi vrazila do ruky.
„Ty jsi svůj trest přijala. Já jsem ti na oplátku koupila boty, které se k tobě skvěle hodí.“ Pokrčí rameny. Nejradši bych ji objala, ale z toho by asi nebyla moc nadšená.
„Děkuju, paní.“ Řeknu místo toho. Usměje se a vezme do ruky krásné oranžové lodičky. Otáčí je chvíli v rukou, ale pak je položí spět.
„Yasuo měl rád oranžovou.“ Zašeptá. Sklopím oči.
„To je fuk, jdeme.“ Zavelí a rychlou chůzí vypadne z tohohle obchodu. Mám co dělat, abych jí stačila. Ze zadu vypadá úžasně. Útlý pas, štíhlé boky, dokonalé nohy, lesknoucí se vlasy. Koukám, jak se kluci za ní otáčejí, ale kdyby zjistili, že je démon, asi by ji tak lehce nepřijali. Rychlými kroky ji dojdu.
„Kam jdeme?“ Zeptám se.
„Ke mně.“ Řekne, aniž by se na mě podívala. Myslí tím k Narutovi. Je to asi týden, co se k němu ´nastěhovali´. Přikývnu.
„Tak co, jak vážný to je se Sasukem?“ Zeptá se nenuceně.
„Hm. Jak bych to řekla?“ Zamyslím se. Blýskne po mně úsměvem, který říká ´ty rošťando´. Ušklíbnu se.
„Máš nějakýho přítele?“ Zeptám se. Přikývne a podívá se na mě.
„Jo, mám. Je skvělý, pozorný a tak.“ Řekne zasněně. A co to mělo být?
„Proč-“ Začnu.
„Proč sem chtěla Sasukeho? Já nevím. Je to něco, co jsem nikdy neměla. Zakázané ovoce, víš? Jen sem nevěděla, že je to s váma tak vážný.“ Pokrčí rameny.
„Jen takový flirtík.“ Dodá s úsměvem. Taky se usměju. Cesta ubíhá rychle. Zastavíme se před Narutovým bytem.

Druhá část:
Sasuke s Narutem si vymění pohledy.
„Fakt? To je dobrý.“ Pošeptá Sakura a usměje se. Sasuke mě políbí.
„To se k tobě dokonale hodí.“ Usměje se. Taky se usměju. Je to jen přezdívka, tak co? Jdeme temnými chodbičkami bez světla. Povídáme si o různých věcech. Někdo říká, že je nadšený, někdo, že toho lituje, ale říká to tak, aby ho Marise neslyšel. Ten kdo lituje, nepřežije. Pomyslím si chladně. Zahlédnu světlo na konci chodby. Držím Sasukeho pevně za ruku. Vyjdeme z temných chodeb. Přede mnou se nachází jáma. Obrovská jáma. Po stranách jsou chodbičky bez zábradlí, které se táhnou po obvodu celá jámy. Dole na dně jámy se prochází pár lidí, které neznám. Nedaleko ode mě hučí obrovský vodopád. Před ním je můstek se zábradlím, který navazuje na další chodbičku.
„Vítejte v Jámě, základně Neohrožených.“ Rozmáchne ruce Marise. Nadzvednu obočí. Jáma? Vážně? Marise se na mě podívá a zakření se na mě. Usměju se neodolatelným úsměvem. Já přežiju!
„Pojďte.“ Mávne rukou. Vede nás chodbami po straně Jámy.
„Zde,“ ukáže na jednoduché dveře „budou bydlet dívky. Ostatní pokračujte za mnou.“ Podívám se na Sakuru. Dívá se na dno Jámy. Nadechnu se a otevřu dveře. Vejdu do místnosti. Vevnitř je deset postelí, které stojí v řadě, až je z toho jedna obrovská manželská, dvě velké skříně, okno, koupelna a jedno velké zrcadlo, které je vysoké do stropu a široké do půlky zdi. Stěny jsou bílé, ale nábytek je černý, včetně povlečení. Přejdu ke skříni a otevřu ji. Vevnitř najdu deset souprav černého oblečení. Kožená bunda, tílko, džíny a boty. Spodní prádlo je vyskládáno vedle oblečení. Podívám se po ostatních holkách. Oněměle zírají na náš pokoj. Vezmu jedny ponožky, spodní prádlo, oblečení a přejdu na postel úplně u kraje. Vedle mě si lehne Sakura.
„Dnešek byl dost těžkej.“ Pronese jedna holka, která únavou padla na postel. Má krátké blonďaté vlasy a celkem drobnou postavu. Je menší než já.
„Jsem Aneko a je mi sedmnáct.“ Představí se.
„Já jsem Emi, je mi šestnáct. A tohle je moje dvojče Etsuko.“ Představí se vysoká dívka. Má velké oči a šedé vlasy po ramena. Stejně, jako její dvojče, obě vypadají, jako porcelánové panenky. Upírá na mě svůj povýšený pohled.
„Jmenuju se Akina a je mi šestnáct.“ Řekne nezaujatě hnědovlasá holka. Vlasy má skoro po pas a konečky má blonďaté. Je vysoká jako já. Vypadá nebezpečně.
„Hotaru, dvacet let.“ Nevýrazná, blonďaté vlasy na ježka.
„Haruka, dvacet pět let.“ Nepřítomný výraz, při těle, dlouhé hnědé vlasy.
„Kiyo, šestnáct let.“ Řekne holka, která je velmi silná (při těle) s krátkými blond vlasy.
„Kohaku, osmnáct.“ Jantarové oči. První, co mě na ní zaujalo. Má bílé vlasy na mikádo a drobnou postavu.
„Já jsem Dai,“ ukážu na sebe „a tohle je Sakura.“
„První skokan, co? Změnila sis jméno?“ Zeptá se mě Aneko.
„Jo, a vy?“ Oplatím jí to.
„Ne.“ Zavrtí hlavou.
„Skočila jsem jako druhá a po mě si nikdo jméno neměnil. Takže sis jako jediná změnila jméno.“ Řekne ještě. Pokrčím rameny a začnu se strojit do nového oblečení. Někdo zaťuká.
„Dámy, oběd.“ Křikne zdvořile Marise. Vstanu a projdu dveřmi na chodbu. Zrovna tudy prochází Sasuke.
„Tak, jaký to je s holkama?“ Zeptá se mě. Pokrčím rameny.
„Fajn. A u tebe?“ Zeptám se.
„Taky fajn, ale máme tam jednoho namyšlenýho. Isamu.“ Prozradí Sasuke. Ušklíbnu se, když si vzpomenu na dvojčata. Jdeme chodbami, až dorazíme k dvoukřídlým dveřím. Marise je rozrazí a nakráčí do jídelny. Ostatní jdou bezmyšlenkovitě za ním. Jídelna je obrovská. Je to nejmíň dvacet dlouhých stolů. Na každé straně stolu může sedět asi třicet lidí. Opravdu obrovská. Po celé jedné straně se táhne okno do kuchyně. Jsou tam vidět hrnce a jiné kuchařské náčiní. Všichni oněměle zírají.
„Páni!“ Vykřikne Naruto. Hodím po něm výraz: vážně? Sasuke se vzpamatuje a dojde k jednomu ze stolů. Kráčím za ním a sednu si po pravém boku. Naruto se sedne naproti se Sakurou.
„Zatím se mi tu líbí.“ Přiznám.
„To počkej na výcvik.“ Zašeptá mi do ucha Marise. Přeběhne mi mráz po zádech. Nestihnu odpovědět, protože začnou servírovat jídlo. Rámen. Naruto vyjekne překvapením. Zasměju se spolu se Sakurou. Akina po nás vrhne pohled, který říká, že ji to absolutně nezajímá. Zmlknu, ale v duchu se pořád poťouchle šklebím. Pustím se do jídla, zjistila jsem totiž, že mám příšerný hlad, ale z toho stresu jsem si to neuvědomila.

„Jsem zvědavá, jaký bude trénink.“ Pronese Sakura zamyšleně.
Sejdeme se s Marisem ve výcvikové místnosti. Konečně vidím všechny Neohrožené v jedné místnosti. Bojím se vysokého kluka. Asi sedmnáct. Taky urostlého chlapa, asi dvacet. Pak Akiny.
„Takže nováčci, teď si vyzkoušíte, jak moc dokážete uhodit. Chápu, že byste chtěli trénovat vaše jutsu, ti kdo jsou shinobi a tak podobně, ale v následujících čtyřech dnech se zaměříme na fyzickou námahu bez jutsu. “ Řekne a ukáže na boxovací panáky. Každý si vezmeme jednoho a začne bouchnout pěstmi, co největší silou. Tomu urostlému se ohýbá až k zemi. Taky nejsem nejhorší, ale Akina je mnohem lepší. I Aneko je celkem dobrá. Obrátím se na svého a začnu se pořádně snažit. Máchám pěstmi, až mám krvavé klouby.
„Jsi celkem dobrá, ale,“ řekne Marise a chytne mě za boky „musíš je pořádně zpevnit a nepřetáčet se.“ Dodá a usměje se. Oplatím mu úsměv a vrátím se zpět k práci. Po půl hodině můžeme přestat.
„Takže, teď si zkusíme menší pěstní souboj. Třeba…Jun a Goro.“ Zavelí Marise. Vyvalým oči, jako zbytek nováčků. Malý pěstní souboj?!
„Dělejte!“ Zavrčí. Jun se vzpamatuje a přejde do ringu. Je to menší, podsaditý muž, asi dvacet, až pětadvacet. Dokráčí k okraji ringu. Je to vyvýšená plocha, na kterou svítí světlo ze zářivka nad ním. Žádné zábradlí. Můžeš spadnout po hlavě z metru a půl. Nikoho to nezajímá. Goro jde hned za ním. Je to kluk, vysoký jako Sasuke a hrozně hubený. Postaví se proti sobě.
„Kdy je konec?“ Zeptá se vystrašeně Goro.
„Až jeden nebude moci dál bojovat.“ Řekne posměšně Marise. Goro vystrašeně polkne. Tohle je vážný.
„Začněte!“ Křikne Marise. Začnou kolem sebe kroužit, dokud Jun neuštědří Gorovi ránu do břicha, až Goro odletí pár metrů dozadu.
Ozve se vystrašený křik.