Dítě moudrosti 013 Buď moje služka!

Napadlo mě, že ne všichni můžou být spokojeni s příběhem o Skupinách, tak jsem se rozhodla napsat dvě verze příběhu. První verze by bylo o tom, jak by Chikako Chika žila bez Skupin a druhá verze by byla normálně se Skupinami. Prostě v jednom díle by byly obě verze. První verze bude navazovat na desátý díl a druhá na dvanáctý díl. Normální autor by to v dalším díle nějak ukecal, ale já mám napsaných dalším šest dílů, jako pokračování ke Skupinám, tak se nedivte, že první verze bude trochu kratší, než druhá. Doufám, že sem vám nepopletla hlavy a dál čtěte a komentujte mou povídku. Příjemné čtení.
***
První verze:
„Nepozveš mě dál?“ Našpulí svůdně rty. Ta drzost! Málem na ni vyzkouším můj slovník sprostých slov, ale Sasuke mě zaráží. Podívám se na něj, má úplně kamennou tvář.
„Promiň, ale teď nemám uklizeno a s Chikako jsme něco řešili, takže…“ Pokrčí rameny Sasuke.
„Aha…chápu, tak mohla bych se stavit jindy?“ Usměje se ještě svůdněji. Mám sto chutí ji praštit. A taky to udělám. Moje dlaň přistane na její dokonalé tváři. Hned toho lituju. Přitisknu si ruce na pusu a začnu couvat. Ona jen omámeně zírá kamsi do rohu dveří.
„Já jen…“ Koktám a vyhledám Sasukeův pohled. Nejdřív na mě kouká s otevřenou pusou, ale pak se vzpamatuje, párkrát zamrká a hned se začne omlouvat.
„Promiň, určitě se někdy stav, ale teď není vhodná doba. Chikako má menší problémy s nervama a její ruce a nohy si dělají, co chtějí.“ Napodobí lítostivý hlas. Horlivě začnu kývat hlavou. Zavrčí. Pořád má na tváři rudý obtisk.
„Za to zaplatíš.“ Sykne, ale než stačí zavřít dveře, zvolám.
„Nemám peníze!“ Sasuke se na mě překvapeně podívá a vyprskne smíchy.
„Cože? Nemám peníze? Tos ji musela vážně víc naštvat?“ Řekne, ale pořád má záchvat smíchu. Zrudnu.
„No co? Neměla mě štvát.“ Odpovím nasupeně. Přejdu do kuchyně a naleju si vodu. Podívám se na Sasukeho, ve chvíli, kdy mám pusu plnou vody.
„Aspoň si měla říct ´radši spadni ze schodů´nebo tak něco.“ Řekne pobaveně. To vyprsknu smíchy já, protože představa, jak Akemi padá ze schodů je vážně vtipná, a zároveň na něj vyplivnu vodu, kterou jsem měla v puse. Svalím se na zem a snažím se popadnout dech po mém malém záchvatu smíchu. Naposledy zakašlu a snažím se zvednout z podlahy. Když se narovnám a podívám na Sasukeho, jak se na mě vražedně dívá, skrz mokré a slepené řasy, snažím se ubránit dalšímu záchvatu. Kousnu se do rtu, tak silně, že ucítím na jazyku měděnou pachuť krve, a pevně stisknu rty do přímé linky. Popadnu hadr z kuchyňské linky a přispěchám k Sasukemu, abych ho otřela od vody, kterou jsem měla předtím v puse. Nejdřív mu otřu vodu v obličeji a pak mu začnu sušit havraní vlasy. Skončím a zadívám se mu do očí. Utopím se v nich. Pomyslím si. Opatrně se k němu přibližuju, až nás od sebe dělí jen centimetr. Vjede mi prsty do vlasů. Všimnu si, že se mu chvějí rty.
„Jsi v pořádku?“ Zeptám se.
„Jo.“ Řekne vyčerpaně. Chytnu jeho ruku a odvedu ho do postele. Lehne si a zavře oči. Usměju se na něj. Políbím ho na čelo a pomalu opustím bezpečí bytu. Seběhnu schody a na ulici se rozhlédnu. Opírá se tam o stěnu a dívá se na slunce, které je nad námi. Zrzavé vlasy se jí třpytí.
„Ahoj, Akemi.“ Pozdravím bázlivě. Už vidím, jak se na mě výhružně podívá a uštědří mi ránu, že odletím na druhý konec Listové. Podívá se na mě. Ale mírně. V očích se ji zračí pochopení.
„Slyšela jsi nás.“ Řekne chápavě a udiveně. Přikývnu. Povzdechne si.
„Ano neměla jsem to říkat, ale tys mi neměla dát facku. Rozhodla jsem se, že se staneš mojí služkou. Na tenhle den.“ Vykulím na ni oči.
„Cože?!“ Vykřiknu, až se na nás pár lidí otočí.
„Zbláznila ses?“ Špitnu. Pokrčí rameny.
„Zasloužíš si to.“ Namítne. Jo, to má pravdu, holka. Navrhne podvědomí.
„Tak fajn. Co mám dělat?“ Zeptám se.
„Jupí!“ Vypískne nadšeně.
„Nejdřív mě budeš oslovovat ´paní´. Pak půjdeme na nákupy a pak se ještě uvidí.“ Zatleská.
„Tak do práce!“
***
Druhá verze:
„Chikako z klanu Chika, Neohroženost.“ Ozve se potkesk a nadšené pískání. Ochromeně dojdu za pódium na místo, kde se shromažďují Neohrožení. Nevidím žádné známé tváře. Není tu nikdo starší třiceti let, protože by to asi fyzicky nezvládl. Nervózně přešlapuji. Jak tam tak stojím a pozoruji tváře ze své nové Skupiny, zaslechnu jméno: Sakura Haruno. Chvilku se nic neděje, ale pak se ozve.
„Sakura Haruno, Neohroženost.“ Úlevně vydechnu. Nebudu tu sama! Dojdu k Sakuře a obejmu ji. Slyším, jak trochu vzlyká.
„Netušila jsem, že to budou takové nervy.“ Zašeptá mi do ucha a nervózně se zasměje. Odtáhnu se od ní a usměju se. Stiskne mi ruku.
„Jsem ráda, že jsi tu se mnou.“ Řeknu.
„Já taky. Víš, co si vybrali tvoji rodiče?“
„Jo, myslím, že Mírumilovnost.“ Usmějě se. Je ráda, že nepřišli sem, protože by to bylo moc těžké.
„Hinata z klanu Hyuuga.“ Obě zatajíme dech. Koukneme se na sebe. Uběhne pár vteřin.
„Hinata z klanu Hyuuga, Mírumilovnost.“ Zalapám po dechu. Otevřu pusu a vykulím oči. Sakura udělá to samé. Slyším z davu nesouhlasné brblání. Chápu, že Hinata je tichá, ale že by si zvolila život s Mírumilovnýma a ne život ninji v Neohroženosti?! Všichni shinobi by měli přejít do Neohroženosti! Přikryju si ústa rukou.
„Je mi to líto.“ Řeknu vzlykající Sakuře a obejmu ji. Svezeme se na zem. Uběhne asi sto let. Nebo pár minut. Unaveně sklopím hlavu. /netušila jsem, že z toho bude takové drama!/
„Sasuke z klanu Uchiha.“ Vymrštím se nahoru. Napínám uši. Nervózně se klepu. Všimnu si, že ztichlo všechno, i lidi v hale.
„Sasuke z klanu Uchiha,“ nervózně se zajíknu „Neohroženost.“ Úlevou se rozbrečím a běžím ho obejmout. Z haly se ozývá nadšené pískání.
„Už je to dobrý.“ Šeptá mi do ucha. Odtáhnu se a utřu si slzy z tváře hřbetem ruky. Zasměju se.
„Pořád spolu!“ Vykřiknu nadšeně. Chytnu ho za ruku a odtáhnu do místa, kde sedí skleslá Sakura. Sasuke k ní přistoupí a obejme ji. Sakura překvapeně rozevře oči, ale obejmutí mu oplatí. Sedu mezi ně a opřu si hlavu o Sasukeho rameno. Klid, už je po všem. Přestanu vnímat, ale po chvilce mi někdo zaťuká na rameno. Vzhlédnu.
„Naruto!“ Vykřiknu a obejmu ho ze země. Zaslechnu ještě hodně, opravdu hodně jmen, ale do Neohroženosti přestoupí už jen asi deset lidí. Hodně lidí si vybere Mírumilovnost, nebo Odevzdanost. Třeba nějakej Shikamaru Nara se radši přidal k Sečtělým. Slyšela jsem, jak si o tom povídá Sasuke se Sakurou a Narutem. Prej to bylo jasný. Od této chvíle se změtí tvůj život! Řeknu si.
„Prosím o pozornost!“ Křikne muž, který zrovna přišel. Vlastně to není ani tak muž. Je to kluk, kterýmu může být tak osmnáct. Má přísný hlas. Vlasy má černé, po stranách vyholené a uprostřed mu ty delší vlasy stojí, široká ramena, úzký pas, inteligentní oči a na rukou má tetování, které se táhne po obou pažích.
„Jsem vůdce Neohrožených, Marise. Tady to bude tvrdý výcvik. Nic jako to bylo se všema shinobi doposud. Kdo jen na chvilku zaváhá, je vyřazen a jde k odpadlíkům. Teď mě následujte.“ Řekl, otočil se a rozběhl se ven z haly. Vzpamatuju se jako první a rozběhnu se za ním. Vyběhneme ven z haly a vidíme, jak pár metrů od nás, po pravé straně, kráčí Mírumilovní. Všimnu si Hinaty. Směje se s jednou holkou, která taky přešla od shinoby. Má dlouhé blond vlasy. Odtrhnu od nich pohled a zrychlím. Jsem těsně za naším vůdcem. Lidé z jiných Skupin po nás koukají stylem „panebože, nechtěl bych mít tak intenzivní a náročný život, lituju ty, co si to vybrali“. Jenže já ničeho nelituju! Přidám, až skoro běžím vedle něj.
Doběhneme na okraj skály. Tam se zastavíme. Hodně lidí se musí předklonit, aby popadly dech. Já, Sakura, Sasuke a Naruto si stoupneme k sobě.
„Tak, teď ukažte, jak Neohrožení jste. Doběhnete támhle na okraj skály,“ ukáže prstem na konec skály „a skočíte.“ Ozvou se vydšené výkřiky i nesouhlasná slova.
„Kdo půjde první?“ Nikdo se nehlásí. Uběhlo několik minut.
„Já!“ Zvednu ruku. Všichni se na mě vyděšeně podívaj. Sasuke na mě kývne. Věří mi.
„Co blbneš?“ Sykne na mě Sakura.
„On tě chce zabít!“ Řekne trochu hlasitěji. Vůdce přejde k ní.
„Jestli si na tohle tolik zbabělá, běž domů. Tady nemáš co dělat.“ Řekne mrazivým tónem a otočí se na mě.
„Tak do toho.“ Sykne. Hluboce se nadechnu.
Raz, dva,…tři! Rozběhnu se co nejrychleji umím. Blíží se okraj skály. Na nic nemyslím, jen skočím. Najednou se vznáším. Skočila jsem dolů. Příval adrenalinu koluje v mých žilách. Nadšeně vykřiknu. Padám níž a níž. Pode mnou se začne rýsovat budova s obrovskou dírou na střeše. Prolítnu tou dírou a pokračuji naprostou tmou. Končetiny mi vlajou. Dopadnu do něčeho měkkého, ale stejně mi to vyrazí dech. Síť. Někdo mě chytne do náručí a postaví mě na zem. Je to muž, kterému může být tak třicet.
„Tvé jméno? Nemusíš říkat pravé. Nová Skupina, nová jména, nový život.“ Řekne.
Nová jména? Měla bych si dát nové jméno?
„Dai.“ Prozradím.
„První skokan-Dai.“ Křikne muž za sebe. Je tu strašná tma, takže nikoho nevidím. Skoro nevidím ani toho muže.
„Vítej u Neohrožených, Dai.“ Usměje se.
„Jsme tu všichni?“ Zeptá se přísně Marise. Všichni zabručí, že ano.
„Fajn. Teď po dobu dvou týdnů budete hlavně ve výcvikové místnosti. Budete tu mít své pokoje. Po snídani začne výcvik. Výcvik se bude skládat ze dvou částí. Fyzická a psychická. Následujte mě.“ Pokynul ke dveřím.
„Chika-“ Chce mi říct Sakura, ale já ji umlčím prstem.
„Teď jsem Dai.“ Odpovím s úsměvem.