Zůstaň se mnou! - Malý začátek velkého konce #1

KAKASHI

“Krev, smrt, ztráta, bolest. Neměl už pro koho žít. Vrhl se vpřed ráně nejlepšího přítele, která ale původně nebyla pro něj. Ale byla vysvobozením.“

„Panebože,“ zvedl jsem se celý spocený na posteli v úplné tmě.
Tři hodiny ráno.
„Jen sen, určitě to byl jen sen,“ opakoval jsem si stále dokola. Pořád sem moc dobře nechápal o čem se mi to vlastně zdálo. Vstal jsem a šel do kuchyně pro trochu vody. Stále se mi v hlavě opakovala jedna věta. "Neměl už pro koho žít.” Nemám už pro koho žít teď. Sensei, přátelé z týmu, otec...všichni zemřeli. Pro koho bych měl dýchat?

Do rána už jsem neusnul. Stále jsem se snažil nějak přijít k významu mého snu. Okolo osmé mi na dveře zaklepal osobní ANBU od Tsunade-sama. Měl jsem se dostavit k ohlášení výsledku mise, ze které jsem se předevčírem vrátil. Z šoku ze snu jsem se už trochu vzpamatoval, tak jsem jen přikývl a šel se obléct. Zamkl jsem dveře a celkem pomalu se coural k sídlu Hokage.

Zaklepal jsem a když se ozvalo dále, vešel jsem.
„Tsunade-sama,” chtěl jsem začít mluvit, ale můj pohled sklouznul k drobné dívce s růžovými vlasy. Měla nádherné zelené oči. Místo mluvení jsem hleděl do těch smaragdových očí. Nemohl jsem ze sebe vydat ani slovo. Strašně mě to zaskočilo. Hokage na mě i s Shizune-san hleděla a stále čekala na odpověď. Musel jsem se vzpamatovat.
„Tsunade-sama, mise byla úspěšná, podařilo se nám špeha zajistit, Ibikiho výslechové metody ale nezabraly, teď ho má na starost Inoichi,” vysoukal jsem ze sebe jak nejrychleji to šlo a zase se zaměřil na oči té dívky. Už jen jakoby zdálky jsem slyšel hlas Tsunade-sama, která jen poděkovala za hlášení a dovolovala mi odejít. Dívka s Hokage už poté začaly řešit něco pracovního. Nechtělo se mi odcházet, ale byl jsem rozhodnutý, že se na tuhle krásnou neznámou pokusím někde “náhodou” narazit.

Vyšel jsem z budovy, zašil se kousek odtud do nějakého bistra a objednal si čaj. Nemusel jsem čekat dlouho, ani ne za deset minut jsem uslyšel zvonivý hlas, který jsem mohl přiřadit jen jediné osobě. Rychle jsem do sebe hodil čaj a vyrazil. Chvíli jsem šel nenápadně za ní. V duchu si přeříkával co bych jí měl říct. Až asi po sto metrech chůze napříč vesnicí jsem ji potichu doběhl.
„Ahoj, kampak jdeš?” Muselo to znít strašně, protože můj hlas byl hrozně roztřepaný.
„Ahoj, no, pro nějaké léky do lékárny pro ninjy mediky do nemocnice. Vy jste Hatake Kakashi že?” Usmála se. Měla krásný úsměv a v kombinaci s těma očima byla nádherná. Překvapilo mě, že mi vykala, a že znala moje jméno.
"Nemusíš mi vykat, už nejsi student akademie a já ani nikdy nebyl tvým senseiem. Ale ano, to jsem já,” usmál jsem se na ni, i když přes masku toho asi moc vidět nebylo.
„Já jsem Haruno Sakura. Jsem takový osobní asistent mé učitelky, Tsunade-sama a také ninja medik.” Sakura. Tak krásné jméno. Byla přesně tak krásná jako třešňové květy.
„Moc mě těší. No každopádně, nemocnici mám po cestě domů, projdu se s tebou.” Snažil jsem se, aby můj hlas nezněl tak vyklepaně, protože jsem jí neříkal tak trochu pravdu. Všiml jsem si, že se trochu zarazila, ale hned na to se usmála, takže jsem usoudil, že je to v pořádku. Snažil jsem se nějak navázat konverzaci, ale nic mě nenapadalo. Takže jsem uvítal, když se mě Sakura začala ptát na různé věci ohledně misí. Nebylo to zrovna záživné téma, ale ona vypadala hrozně zaujatá. Došli jsme k nemocnici a já byl docela zklamaný, že cesta uběhla tak rychle. Zastavili jsme se.
„Děkuji za doprovod Kakashi,” řekla.
„Jo a až půjdeš domů, prosím tě, pozdrav ode mě Keichiho.” Udivilo mě to.
„Ale Keichiho dango je přece...” namítl jsem, ale přerušila mě.
„Já vím.” řekla, nádherně se usmála a mrkla na mě. No div jsem neroztál. Udělala asi tři kroky ode mě a ještě se otočila.
„Já totiž vím, kde doopravdy bydlíš.” A vběhla do dveří.
Panebože, panebože, já sem debil, opakoval jsem si celou cestu domů. Řekl jsem jí, že mám dům po cestě, i když to byla lež a ona to věděla. Tak, a moje šance jsou u konce. Procházejíc kolem danga jsem pozdravil Keichiho, jak chtěla Sakura. Musel jsem se trochu uklidnit, a tak jsem se rozhodl zamířit na hřbitov a k památníku.

SAKURA
To, co Kakashi udělal. Nemohla jsem na to přestat myslet. Řekl, že bydlí někde jinde, jen aby mohl jít se mnou. Nebo to tak alespoň vypadalo. Bylo to hrozně milé. Myslím, že jsem musela v nemocnici vypadat jako blázen, protože jsem se celou dobu usmívala. Nemohla jsem na něj přestat myslet ani u Tsunade, ani doma. Stále jsem měla před očima jeho maskou zakrytou tvář. Působil hrozně sympaticky a já se jednou i přistihla, jak si představuju, co by bylo, kdybychom měli rande. Bylo to zvláštní. Měla jsem pocit…ani nevím. Měla jsem takový jako zárodek pocitu, který jsem tenkrát měla k Sasukemu. Asi to bylo trochu rychle, ale...bylo to tak.
Doufala jsem, že jsem ho tou svojí poslední poznámkou nijak neodradila. Ale než jsem šla spát, rozhodla jsem se, že pro jistotu bych mu měla dát najevo, že mi to nevadilo.
Ráno jsem bůh ví proč vstala o hodinu dřiv než obvykle, a tak jsem se rozhodla, že se připravím na setkání s Kakashim, o kterém ještě netušil. Tak jsem se oblíkla a vyrazila k jeho domu.

KAKASHI
Nepřestal jsem na ni myslet ani na vteřinu. Dokonce se mi o ní zdálo. Nikdy jsem nevěřil v lásku na první pohled. Ale ona tady byla.

Po ranní procházce jsem se s myšlenkama na Sakuru vracel domů. A když jsem došel k brance u domku, myslel jsem, že špatně vidím. O sloupek tam byla opřená Sakura. Je to snad sen? říkal jsem si. Opatrně jsem přišel blíž. Když mě uviděla, usmála se.
„Ahoj Sakuro, co tady děláš?” zeptal jsem se.
„Ahoj. No přišla jsem ti říct, abys nechápal tu moji poznámku včera nijak špatně. Vůbec mi nevadilo, že jsi šel se mnou.” Myslel jsem, že se mi zastaví srdce. Nevadilo jí to? Znamená to, že jsem to nepodělal? To bylo to nejlepší, co mi vůbec mohla říct. Sebral jsem veškerou odvahu a opatrně se začal.
„To jsem rád. No a myslíš, že by ses se mnou šla projít?” Neváhala s odpovědí.
„Jasně! Ráda.” Narovnala se a pomalu jsme vyrazili.

A tahle procházka...byla jen malý začátek velkého konce.