Pravda nebo lež...? 10

,,Ino co je to s tebou? Tohle jsi mi nikdy neudělala ani neříkala a to si na mě byla mnohem víc naštvaná. I když jsem něco v týmu zpackal nebo jsem nám snědl všechny zásoby jídla, takhle si se nechovala.
Chováš se tak od té doby, co jsme se líbali a já neznám důvod, tvého řvaní, peskování a urážek na mě. Já myslel, že je mezi námi něco víc.., ale jak je vidět, tak jsem se spletl.
Chci tě někam pozvat, chci být prostě jen s tebou a ty mě bez milosti srazíš nohy a necháš mě padat do velké propasti, které se říká smutek a samota.
Nikdy jsem neměl děvče, proto jsem myslel že sním, nebo že se na mě konečně usmálo štěstí, cítil jsem, že mě konečně nějaká dívka chce a to byl ten nejhezčí pocit, který jsem do té doby ještě neznal. Já jsem ti dal můj první polibek a byl krásný a neopakovatelný, ale teď se už asi nikdy opakovat nebude…
Ty tak dokonalá a krásná jsi byla semnou a já tomu nemohl uvěřit, byl jsem tak šťastný když jsme byli spolu, cítil jsem něco magického, něco co nás oba k sobě přitahovalo. Ale strašně jsem se zmýlil, zmýlil jsem se hlavně v tobě a to mě bolelo nejvíc, protože já ti věřil.
Ani se ti nedivím, že děláš že mě nevidíš, nebo mě jen pošleš tam, kde slunce nesvítí. Tak kdo by chtěl chodit s ošklivým a hlavně tlustým klukem. Nikdo mě nevidí takového jaký jsem, už když se na mě podívají, tak mě odsoudí a to neví jaký jsem a co nosím v srdci.
Jen-jen…mě to mrzí, já už jsem se smířil s tím, že budu nadosmrti sám, ale Ino mi alespoň na malý okamžik připomněla že žiji a že se někdy mohou stát zázraky, že někdo půjde ,,semnou“ ven.

Když už mě nikdo nechce, tak si alespoň zajdu na pořádné jídlo…“

,,Na..naa..na! Ahoj lidi! Dneska je vážně suprovej den! Na..naa..!“
,,Co tady tak řve, hulvát jeden, už takhle po ránu…“ Poslouchal jsem sice stížnosti starejch, vrásčitejch babek, ale já se cítim nádherně, dneska mi nikdo nezkazí náladu!
Koupim jí alespoň nějakou tu kytku aby měla radost…
Růže je ta pravá!
Zaplatil jsem a spěchal za mou tmavovlasou kráskou.
Blížil jsem se k jejímu domu a už z dálky jsem spatřil, jak se jí štětiny od kartáče zarývají do jejích hustých lesklých vlasů. Byla okouzlující. Nikdy jsem si nepomyslel, že mě takhle spoutá zrovna Hinata. Nepoznával jsem ji. Ona vždy zamlklá a jemná dívka mě takhle očarovala, ale právě tou její něžností a nevinností to dokázala.
,,Hinato!“ Zavolal jsem na ni a ona mě hned spatřila.
,,Nepůjdeš ven?“ Zakřičel jsem na ni znovu… Otevřela okno a už bez řvaní promluvila.
,,Ráda půjdu Naruto-kun…Vydrž, jen minutku, něco na sebe hodím.“ Zavřela okno a já už jen čekám na její příchod.
Nenápadně klepu nohama na chodník, kopu do kamínků vedle mě a nedočkavě čekám, až se konečně objeví zase vedle mě, jako to tak bylo včera.
A konečně…
,,Promiň Naruto já jsem ještě musela……………..“ Nevnímal jsem vůbec co mi v tu chvíli řikala. Sledoval jsem její ústa, jak se krásně pohybují při každym slovu co řekla. Díval jsem se jak vánek větru hladí její tvář a já jsem v tu chvíli chtěl být tim vánkem. Byla strašně roztomilá, hned bych ji popadl a přivinul si ji do náruče.
Zatřepal jsem hlavou abych se konečně probral.
,,….tak se ti omlouvám.“ Nevěděl jsem o co jde, tak že moje přikývnutí musí stačit. Byla tak nádherná, celou dobu jsme se na ní musel usmívat, až mi to bylo trapný.
,,Děje se něco Naruto-kun?“
,,Co by se mělo dít?“ Nespustil jsem s ní oči.
,,No já nevím, přijde mi, že mě nevnímáš… Mám něco na obličeji?“
,,Ne-e, promiň na obličeji nic nemáš, ten je dokonalej.“ Tak tohle ani nevim jak jsem ze sebe mohl dostat!
Hinata začala červenat a tak jsem se k ní rychle přiblížil a vzal ji do náruče.
,,Abys mi tady neomdlela, tak je to takový menší opatření.“ Mrknul jsem na ni a.. ona se ke mně pomalu přibližovala, už zavírala oči...
,,Au!“ Zakřičel a trhnul jsem sebou jako blázen. Píchl jsme se o trn růže, kterou jsem ji ještě nedal. To mi to ale připomnělo.
,,Co se ti stalo??“ Starala se o mě. Já jí ukázal prst.
,,Neboj nevykrvácim.“ Začal jsem se smát.
,,To je pro tebe Hinato…“ A podal jsem jí růži.
,,Máš to zpečetěný i mojí krví.“ Opět jsem se rozřechtal.
,,Ta je krásná, děkuji Naruto-kun a ještě něco, když tě teď budu chtít opět políbit…doufám, že se už nezraníš!“ Teď mě usadila, na to jsem už neměl argument. Oba jsme se smáli a ona dodržela to, co mi řekla. Políbila mě bez dalších zranění, ale za tenhle polibek bych klidně nějaká ta zranění obětoval…

,,Sakuro, vstávej už je ráno, musíme jít…“
,,Ještě chvilku.“ Snažila se mě obměkčit. Já se ale nenechal a rozhodl jsem se, že jí probudím polibkem.
,,Je-e, za co to bylo?“ Zeptala se a už konečně otevřela oči.
,,Že jsi tady.“
,,To si nechám líbit.“ Zasmála se a mrkla na mě. Já jí všechno opětoval, pak jsem se zvedl a začal se dooblékat. Byl jsem hotový za pár minut, ale Sakuře to trvalo celé hodiny, teda alespoň mi to tak přišlo.
Konečně vše bylo na svém místě, bylo i uklizeno a mohli jsme vyrazit zpátky do civilizace. Celou cestu jsem se musel dokopávat k tomu abych to Sakuře řekl…
,,Sakuro, zlato moje počkej chvilku.“ Zastavili jsme se a já ji chytl za ruce.
,,Děje se něco Sasuke?“ Dívala se nechápavě…
,,No víš chtěl jsem s tím počkat, ale teď už ti to říct musím.
Tsunade-sama mě poslala na misi, je maličko obtížná, tak že to bude asi dlouho trvat než se vrátím zpět do Listové.“
,,Aha…“ Sklopila hlavu.
,,…a kdy se tak přibližně vrátíš?“
,,To nevím, snad brzy, záleží jak rychle to zvládnu.“
,,A o co jde? Co máš za úkol?“ Ptala se mě, ale to jí říct nemůžu!
,,Promiň Sakuro, ale to ti říct nemůžu.“ Trhalo mi to srdce, že jsem jí lhal, ale je to pro její bezpečí.
,,No dobře, tak se mi rychle vrať, nebo to tady bez tebe nepřežiji.“ Usmála se a dala mi pusu na tvář.
Cítil jsem se hrozně..kdybys jen věděla…

,,Zavolejte někdo Sasukeho!“ Zařvala Tsunade na celou místnost a Shizune hned vyběhla jako postřelený králík.

,,Tady jsi, to je dobře, že jsem tě tak rychle našla…“ Přiběhla udýchaná Shizune.
,,Chce s tebou mluvit Tsunade-sama…ahoj Sakuro.“
,,A-ahoj“
,,Jasně už jdu.“ Otočil jsem se ještě k Sakuře.
,,Sakuro promiň musím jít, ale ještě se uvidíme, neboj…“ Hned jak jsem to dořekl, vyběhl jsem za Shizune.
,,Sa-Sasuke…“

,,Tsunade-sama jsme tady…“
,,Výborně, pojďte dál.“
,,Jsem ráda, že tě vidím Sasuke. Musím s tebou ještě mluvit ohledně mise.
Jak jistě víš, z téhle mise se nemusíš vrátit živý. Nebudu ti lhát, je to spíš pravděpodobné, že se nevrátíš. Jsi skvělý ninja, jeden z nejlepších, tak bych o tebe nerada přišla a hlavně jsi i můj přítel… Tak se tě chci ještě jednou zeptat, chceš jít pro (skoro) jistou smrt?“
,,Tsunade, ty víš jaký jsem, mám rád boje a nebezpečí, i když nechci umřít, už kvůli…Sakuře, ty víš že mě tam potřebuješ a nejen ty, ale všichni členové mé skupiny a hlavně Listová. Když je nezničíme, můžeme se s naší vesnicí rozloučit. Budeme sbírat už jen ostatky našich přátel a prach domů. To nemohu dopustit. Jsem pevně rozhodnutý…“
,,Tak-tak dobře, už můžeš odejít…“ Otočil jsem se o pomalu odcházel.
,,…a Sasuke! Rozluč se se Sakurou tak, jakoby to bylo naposled, abys toho nelitoval.“
Pousmál jsem se na ni, i když mi vůbec do smíchu nebylo a odešel.

Stál jsem před Sakuřinými dveřmi a bál se zaklepat s pocitem, že to může být opravdu naposled. Otevřely se však bez mé pomoci a v nich stála moje milovaná, kterou musím opustit.
,,Sasuke..?“ Hleděla na mě nechápavě, ale já nechtěl ztrácet čas, protože mi nemilosrdně ubíhal.
Bez dalších slov jsem ji objal a v tu chvíli jsem si to tak chtěl pamatovat, chtěl jsem si pamatovat její nádhernou vůni i její teplý dech. Sahal jsem jí do vlasů a hladil po zádech. Ona mě jako vždy dala pusu na krk, protože věděla, že z toho mám vždy husinu a ani teď se nestala výjimka.
Chtěl jsem to takhle napořád, nikdy jsem jí nechtěl ztratit a zvlášť teď ne. Ona je pro mě vším, znamená pro mě všechno, neumím si představit život bez ní.
Cítím jak mi srdce krvácí, rve se ven z mého těla a to ani neví, že vždy bude patřit jen jí.
Konečně jsem byl schopen něco říct…
,,Sakuro, přišel jsem se s tebou rozloučit.“
,,U-už? Sasuke nenechávej mě tady samotnou, prosím…“ Sklonila hlavu, ale já jsem ještě stihl spatřit její vlhké oči, které se pomalu zalévaly slanou vodou.
Vzal jsme jí za bradu a zvedl jí tvář.
,,Sakuro, já se vrátím…“
,,Slibuješ?“
,,Ano.“ To jsem jí sice slíbit nemohl, ale měla alespoň malou mizivou naději.
,,Víš já ti taky musím něco říct…a už kvůli tomu se mi musíš vrátit…“
Nechápal jsem co mi tím chce naznačit…
,,Sasuke…pod svým srdcem, nosím naše dítě…“
,,C-co-coo? Tak-tak že já jsem táta?! Sakuro, jsem tak šťastný, já-já miluji tě!“ To jsem nečekal, jsem tak šťastný, nemám slov, strašně jí miluji a ještě čeká dítě? To je zázrak!
,,Jsem ten nejšťastnější ,,táta“ na světě! Děkuji Sakuro, díky… Dala si mi něco, co mi ještě nikdo nikdy nedal, kdybys věděla jak se teď cítím. Všechny pocity mám smíšené, ale dva převládají! Štěstí a láska.“
Oba jsme se smáli, líbali se a mě dokonce padaly slzy štěstí. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohl jsem se jí nabažit, musel jsem se jí pořád dotýkat a přitom se mi klepaly ruce. Bál jsem se o ní ještě mnohem víc než předtím. Chtěl jsem jí mít u sebe a chránit jí, chránit jí klidně před otravným hmyzem, pádem a samozřejmě před lidmi, kteří by jí mohli něco udělat.
Pak se odmlčela, vzala mi ruku a jemně mi jí položila na její bříško.
,,Tohle je náš poklad, tohle jsme ty a já, tohle nás bude držet vždy pospolu, ať se děje cokoliv. Je to tenhle drobeček. Naše dítě…“ Usmála se.
,,Musím vás chránit, nepřežil bych kdyby se vám něco stalo. Chci vidět jak to malé roste a říká první slůvka, chci vidět jak bude bojovat na chuninské zkoušce, chci vidět jeho talent, bude určitě dobrý, chci rozeznávat a vidět v něm tebe i sebe. Jste moje všechno a na to hlavně nezapomeň. Neodpustil bych si kdyby se vám něco stalo.“
,,Sasuke, ty se hlavně vrať v pořádku zpátky domů…to je to jediné co si přeji.“