Slzy štěstí

Věděli, že jsou v nebezpečí.Báli se, ale nedávali to najevo. Báli se tak moc, že po nocích brečeli do polštářů. Sami o sobě věděli, že mají obrovskou sílu, ale přesto strach a lesk v jejich očích se stále zvětšoval. Kam zmizela jejich dávná síla bojovat a nikdy neprohrát? Zmizela spolu s nadějí. S nadějí že až příjdou, neztratí všechni iluzi o tom, že lidé nejsou zlí. Ale oni jsou. Jsou na každém rohu, každé ulice. Proč ta nenávist a touha zabíjet? Dělá jim to dobře? Chtějí ti masoví vrazi a bezcitní zabijáci cítit tu známou vůni krve? Chtějí pořád dokola zkoušet jak jsou lidé odlišní? Někteří vydrží pod obrovkým nátlakem pět minut, někteří radši spáchájí sebevraždu.

Jak jsme na tom my? Jak dlouho pod tou tíhou vydržíme? Sám nevím....Jednou jsem řekl: ,,Už nikdy nechci vidět umírat své přátele''. Sám jsem nenáviděl, ale teď je všechno jinak. Už se necítím jako naprosto bezcitný člověk. Už nikdy nechci vidět hořké slzy v očích mých přátel. Už ne.....Ale nemohu udělat nic. Situace bez východiska. Vždy se našlo něco, co by vše vyřešilo, ale teď tomu nemohu přijít na kloub.
Kdy příjdou? Možná až budeme trénovat. Možná až budeme společně usínat v černém lese. Od té doby jsme dočista sami. Chybějí nám naši ostatní přítelé, ale to májí ublížit i jim? Ne, to nechcem. Občas když jdeme navštívit Listovou tak se ohlížíme. Nejdou už? Ve společném strachu se držíme za ruce a po tváři nám stékají slzy. Pořád dokola se nám hlavou honí různé myšlenky. Není nic co by bylo natolik dobré řešení.
Proč? Proč zrovna nás si mají najít ti odporní vrazi, zrůd, hyeny?! Proč mají tak obrovskou sílu, kterou nelze překonat? Hokage-sama nám to nemohla prozradit pro dobro vesnice. Jsou jen tři oběti. V listové nám chystají předčasný pohřeb. Jsou tři náhrobky na kterých jsou napsaná tři jména. Uchiha Sasuke, Uzumaki Naruto, Haruno Sakura. Jména jsou v mramorové desce vytesána s úctou a láskou.

Věděli že to příjde brzo, ale že tak náhle?

Jdeme po lesní cestě. V očích strach v ruce kunaie. Už z dálky cítíme nebezpečí. Najednou pře námi vyroste obrovská železobetonnová zeď. Na první pohled nerozbitná. Zkusili jsme snad všechno. Zeď se ani nepohla. Všichni tři jsme stáli uprostřed. Čekali jsme co přijde. Kryli jsme se jak mohli. Přišlo to tak rychle......Ani jsme se nestačili rozloučit....Sakra....
Před námi se objevili tři ninjové. Jsou to oni. Věděli jsme to. Byla to nechutná monstra. Bojovali jak nejlépe jsme mohli. Jeden ninja přišel k Sakuře. Neuvěřitelnou silou jí kopl do hlavy. Slyšel jsem jak jí v hlavě praskají lebeční kosti. Z pusy i z nosu jí tekla rudá krev. Šaty měla roztrhanné a taky celé od krve. Sám jsem nemohl nic udělat. Byl jsem na tom obdobně. Každou naší techiku jen odvrátili s úsměvem. Jen jsme se plazili po zemi a žebrali o náš drahocenný život. Nevyhověli. Po chvíli hraní si s námi jsme opět leželi na špianvé a vlhké zemi. Věděli jsme že je to náš konec.
Mohutní a těžko uvěřitelní ninjové nás zvedli za ruce do vzduchu. Klouby se vysouvali ze svých původních míst. Naruto věřil že není dobojováno. Mýlil se. Čekal snad naší smrt později?
Z železnobtonnové zdi se vytáhlo šest dlouhých tyčí. Pro každého dvě. Každou ruku připevnili k tyči. V ruce držili obyčejné kunaie. Budou nás mučit tak primitivní zbraní? Každé monstrum stálo před námi. Napřáhli se a hodili na nás dva ostré kunaie. Jediné co jsem vnímal byla odporná bolest. Jako kdyby je ovládali, jako kdyby v nich proudila chakra. Přál jsem si vysvobození nebo.....
,,Sakuroo!!! Vy bastardi!!! Nechte jí být!!''Uslyšel jsem Narutův hlas. Pohlédl jsem na ustrašenou dívku, celou od krve. Hlavu skloněnou a ruce na temeni hlavy. Už na tyčích nevisela. Jen na její blyštivé růžové vlasy dopadali kapky krve. Seděla na zemi jako tělo bez duše. Pod ní se zvětšovala červená louže. Ta doba co jsem se na ní díval byla nekonečná. Uslyšel jsem další výkřik. Naruto už taky spustili. Byli ode mne sotva tři metry. Naruto ležel vedle Sakury a držel si silně krvácející nohu. Měl v ní několika centimtrovou díru. Viděl jsem jen bílou kost. Radši jsem odvrátil zrak. Teď byla řada na mě. Dopadl jsem na tvrdou zem.
Proč nás nikdo nepřijde zachránit? Jen bezvládně ležíme na zemi a posloucháme pomalé nádechy a výdechy těch druhých.
Já nemohu hýbat ani nohama ani rukama. Mohu pouze pohnou hlavou abych viděl své umírající přátele. Oba dva mají slzy v očích.
Prosím, už nechci dál vidět to utrpení a už vůbec ne pomalou smrt mých přátel. Už ne....
,,Sbohem Naruto.....Sbohem....Sa...kuro....''

Slyší kolem sebe spoustu známých i neznámých hlasů. Ale přece jen chce slyšet ty nejdůležitější.
,,Uchiha Sasuke opět přežil. Ale je na tom pořád nejlépe.....Jen zázrakem přežili všichni tři.'' Slyší hlas hokage-sama. Přežili?....Všichni tři? Do očí mu vhrknou slyzy štěstí. .....Chce je vidět...Hned!! Ale....Jeho tělo mu to nedovolí. Ani víčka nemůže otevřít. Neví co bude dál.....opět upadá do strašlivé tmy plné bolesti......
Otevře obě oči. Už není nemohoucí. Pomalu se opře o lokty. Rozhlédne se kolem sebe. Je v nemocnicia pořád se mu tomu nechce věřit. Snaží se postavit na nohy, ale na to je asi příliš brzo. Uvidí na svém stolku kytici květin ve váze. Kdo mu je přinesl?
Dveře pokoje se otevřou a v nich stojí zdravotní sestra s léky.
,,Ještě nikam.....Jsi pořádně zraněný. Tady ti nesu léky tak si lehni. Poslechl a vyčkal jejího odchodu. Poté vstoupil do tiché a dlouhé nemocniční chodby. Zaklepal na první dveře po své pravici. Nic se neozývalo a tak tiše vešel. Byla tam jedna jediná postel na které ležel jeho nejlepší přítel. Nohu měl několikrát obvázanou. Spal.....Doplížil se k němu a dobu ho pozoroval. Smrt by si nezasloužil. Vše co v životě dokázal.....Měl jeho obdiv. Nemá cenu tady dál stát, usmyslel se. Půjde se ještě podívat po Sakuře.
,,Sasuke......'' Do ticha promluvil jeho slabý hlas. Byl vysílený. Poznal to. Otočil se a na jeho tváři viděl ten známý úsměv. Ten úsměv si bude pamatovat do konce života. Naruto se snažil postavit na nohy stejně jako on. U postele měl také berle, ale Sasuke viděl že jeho noha je nepoužitelná. I když se mu zranění hojí mnohem rychleji, toto tak snadno nepůjde. Jeden pohled stačil. Sasuke přišel těsně před něj a chitil ho kolem ramen. Jejeich kroky byly bolestivé, ale spolu to zvládly. Návzájem se přidržovali. Chtíč být spolu zase dohromady byl větší....Dlouhou chodbou byly slyšet jen klapající podrážky bot. Neklepali.. S jistotou a správným instiktem vešli do nemocničního pokoje. Seděla na posteli a koukala z okna na azurově modré nebe. Hlavu měla celou obvázannou. Jen si oba vybavili ten hrozný okamžik a udělalo se jim mdlo. Jen jak je uviděla radostně vyskočila na nohy a rozeběhla se naproti nim. Rozevřela svoje silné a oni do ní vpadli. Plakala, hodně nahlas. Všichni věděli že vše zlé je za nimi. Jen tam stáli, objímali se a poslouchali nádechy a výdechy těch druhých. Takže zase spolu.....Všem jim po tváři tekli slzy štěstí.......