Romantika

Ráno jsem se probudila v Itachiho posteli. On už tam nebyl a já se cítila prostě úžasně. Krásně jsem se vyspala a ten pocit co mnou ještě proudil všechno ještě podporoval. Jen nerada jsem se vyhrabala z postele a zamířila k Itachiho skříni, jediné skříni v pokoji, a začala jsem se mu prohrabovat ve věcech. Moje oblečení se muselo přeprat a tak jsem si chtěla půjčit něco jeho, po předchozí noci mu to nemělo vadit. A tak jsem se tedy oblékla do jeho černého trička a volných kalhot a zamířila dolů do kuchyně, abych ukojila svůj neuvěřitelný hlad.

[font=Comic Sans MS]Kapky deště dopadaly na bledé tělo mladé dívky, nad kterou se skláněla blonďatá žena, která se zamračeně dívala na tělo. Blonďatý mladík stál kousek od ní a neodvážil se jí znovu pohlédnout do tváře. Zatnul ruce v pěst.
„Kdybych přišel dřív.“ Zavrčel.
„Nesmíš si to dávat za vinu Naruto.“ Zavrtěla žena hlavou a utrápeně se dívala na zohavené tělo své studentky.

Itachi se pomalu začal smiřovat s tím, že Liam už není ta malá dívka se kterou vyrůstal. Vyrovnával se s tím vcelku dobře. Až na ty přednášky, které uštědřil Deidarovi. Liam se tomu vždycky smála.
„A nezapomeň! Pokud jí přivedeš do jiného stavu, tak si jí vezmeš!“ díval se na něj Itachi vražedným pohledem. Deidara se nezmohl na nic jiného než na kývání hlavou.
„Nech ho prosím tě.“ Smála se Liam. Deidara se na ní vážně podíval.
„Kdybys přišla do jiného stavu, že mi to řekneš dříve než jemu?“ ukázal na Itachiho.

Reině zase v noci nebylo dobře, ale úplně z jiného důvodu. Byla zpocená a unavená. Klečela nad kýblem, který křečovitě svírala.
„Sakra…“zaklela a odhrnula si vlasy z čela. „Proč já…“ zamumlala.
„Re? Jsi to ty?“ ozval se Itachi z pokoje.
„Ne asi.“ Zamumlala. „Ano jsem to já zlatíčko.“
„Co tam děláš?“ podivil se.
„Co typuješ?“ prohlásila ironicky.
„Uhm…aha…“ přišel k ní blíž. „Už zase? Já myslel, že už jsi toto období už prošla?“ podivil se.

S očividně silnějšími si nezahrávej

V obličeji jsem měl smutný výraz, když jsem její popel vysypával do řeky. Pak jsem se otočil a rozběhl jsem se domů. Proběhl jsem lesem, přeskákal střechy, a když jsem se dostal k domku, vrazil jsem do pokoje. Rozhodl jsem se přece jenom aspoň trochu zjistit o svém otci, protože mě zvědavost opravdu pálila. Sbalil jsem si batoh tak, že jsem do něj naházel, co se dalo, ale postel se skříní jsem tam ke svému zklamání nenacpal.

Ahoj Hanabi!
Jasně, že si na tebe pamatuji! Vždyť jsi mě zachránila před neskutečně dlouhým a krutým umíráním nudou. Mimochodem nevím, proč si myslíš, že ti jehlice nesluší. Myslím, že v nich vypadáš dobře a snad jsem ti to i říkal.
Jinak tvé problémy chápu, otec se mě snaží naučit alespoň základům obchodování. Jako by nestačilo, že to umí můj starší brácha. Asi nechápe, že se musím plně soustředit na to jak být ninja.

Něco není v pořádku

Bylo znovu ráno. Tentokrát nespal Naruto, stále bloudil po okolí Suny a hledal Sakuru. Ovšem neúspěšně. Pomalu propadal panice a rána mu opět začala silně krvácet. Ale on to nevnímal, jediné, co cítil, byl strach o ni. Mohlo se jí cokoli stát. Kdokoli ji mohl unést a teď s ní mohl cokoli provádět. Myšlenka na tohle všechno jím celým otřásla. Raději na to přestal myslet a spíš teď hledal místo, kde by se mohl schovat před sluncem.

Neumieraj mi! (SasuSaku)

Lesom sa ozývali tieché ženské krôčky a bezcielne blúdili po okolí. Jagavé kvapky sĺz padali do trávy a miešali sa s rannou rosou. Osoba vzhliadla k oblohe. Hľadela na mesiac, ktorého krása sa strácala v lúčoch vychádzajúceho slnka. Prižmúrené zelené oči plné smútku a bolesti sa plnili slzami. Drobné kvapôčky zvlhčovali zamatovú pokožku tváre a vlasy farby čerešňových kvetov. Cítila ukrutnú bolesť v hrudi.
Konečne ho našla a znovu stratila.

Asi po hodině přišla do Temarina pokoje sestřička. Uviděla pár rozbitých přístroje a muže s culíčkem na zemi. Polila ho vodou a sehnula se k němu.
„Co se vám stalo?? A kde je naše pacientka??“ zeptala se ho.
„Mně nic. Ale Temari unesla Kesidy Nara.“ řekl Shikamaru a na posteli viděl jednu z čtyř jejích gumiček. Vzal ji do ruky a podíval se směrem k oknu. Sestřička stála v pokoji a zeptala se Shikamara:
„Mám zavolat pomoc??“
„No, to je snad víc jak jasné. Ne??“ zeptal se Shikamaru a hlavou mu kroužilo:

Gaarov krutý osud……1.časť

2. kapitola – Sen
...
Naruto stál sám na neznámom mieste. Odrazu začul hlas.
„Hľadáš ma? Prečo?“
Naruto sa otočil za hlasom.
„Hi...Hinata, si to ty?“
„Prečo ma hľadáš?“
„Pretože chcem, aby si sa vrátila.“
„Prečo?“
„Akože prečo? Všatkým nám chýbaš!“
„To nie je pravda.“

„Ahoj, tak jak bylo na misi?“ optala se týmu 7 Hanabi, když je potkala u brány při jejich návratu do vesnice.
„Šlo to,“ pokrčila rameny Sakura.
„Potkali jsme Akatsuki,“ dodala Maya.
„A došlo i na boj,“ dokončil to Naruto. Hanabi jen kulila oči.
„Akatsuki?! Tak to mi to musíte celý říct! Kakashi-san, pustíte je se mnou?“ udělala Hanabi psí oči na jejich senseie.
„Jasně. Mayo, v deset doma. Musíš si odpočinout. Ahoj,“ rozloučil se s nimi Kakashi a odešel poreferovat Hokage, jak bylo na misi.

Když se probudila, tak se překvapeně rozhlédla kolem sebe. Vedle ní seděla její matka a držela ji za ruku.
„Ma-mami?! Jak jsi se sem dostala?“ zeptala se jí chraplavě Antisha, která se cítila naprosto skvěle a hned začala vstávat.
„Přijela jsem i s tvým otcem. Bydlíme u tvého strýce. Co jsi to proboha vyváděla?“ opáčila její matka mile a usmála se. Podala jí vodu a Ant se lačně napila. Hned se jí udělalo ještě lépe.
„To víš… to je život kunoichi…“ odpověděla Ant.

Ráno přišlo tak nechutně brzo. Protáhla jsem se na posteli a postavila jsem se na nohy. Byla jsem rozlámaná. Natáhla jsem na sebe Anbu oblečení. Vejdu ze dveří a rozhlížím se po okolí a přemýšlím, kde by mohla být jídelna. Vzpomínám si, že mi Tenzou říkal, kde je. Jenže já si skoro nic nepamatuji.
„Hledáš jídelnu?“ ozval se mi za zády pobavený hlas. Prudce jsem se otočila a hleděla jsem na Tenzoua.

Kameko ho poslušně následovala. Jak je naivní.. Pomyslel si Kazekage-sama. Šla mlčky za ním. Došli k jedné restauraci.
„Najíme se ano?“ podíval se na ní. Kameko pokrčila rameny.
„Ano ráda.“ Kazekage se usmál a vešel dovnitř.
„Dobře. Doneste mi menu!“ rozkřikl se Kazekage. „Okamžitě!“
„Já nespěchám.“ Špitne Kameko. „Vážně ne.“
„To nevadí! Nesmí si zvykat takovou lenost! Tohle já tu nestrpím.“ Syknul.

Znaveně seděla na posteli. Otřela si zpocené čelo a unaveně si lehla. Myšlenky jí probíhaly před očima. Protřela si spánky, bolela jí hlava. Netušila proč. Nepodařilo se jí usnout, a proto se na posteli posadila. Pohled jí padl na fotku. Jejich společnou fotku. Její nejlepší přítel a musel tak trpět. Slíbila pomstu Madarovi, nejsilnějšímu členu Uchiha klanu. Postavila se na nohy a přešla k oknu. Měsíc svítil na obloze. Povzdechla si, byl úplněk jako tehdy. Proč se všechny strašné věci stávají za úplňku? Ptala se sama sebe.

Aishiteru

Mladá dívka se lokty opřela o ozdobný dřevěný stůl a tichounce si povzdechla po vyčerpávajícím dnu. Skrze skleněnou výlohu měla výhled na probouzející se noční život ve vesnici. Paprsky minutu po minutě slábly a slunce samo se sklánělo k západnímu horizontu.
Jako když den nahradí noc, tak i denní dění bylo nahrazeno nočním. Ať už to byly romantické procházky zamilovaných páru, otevírání jistých podniků nebo nějaké ty klukovské vylomeniny, které za dne provádět všem na očích nemohli.

Uplynula hodina. Během té hodiny se však téměř nic neřeklo, ani nic převratného neudálo. Jen Hinata se pokusila o chůzi po vodě, na rozbouřeném moři se jí to však nedařilo. A ani Kiba, který to zkoušel hned po ní, neuspěl. Všichni měli trochu strach z toho, co před onou hodinou Naruto řekl.
„Náš soupeř je dost silný,“ ozývalo se v hlavách všech. Nikdo už ninji z Listové neobviňoval, nebo to alespoň neříkal nahlas. Každý teď jen doufal v zázrak.

V ulicích Konohy, na kterou konečně dopadla zima, se proháněl jemný zimní vánek. Velké vločky se pomalu snášely k zemi a dopadaly na chodníky. V ulicích se začaly rozsvěcet lampy a obyvatelé Konohy se vraceli do svých domovů, kde na ně čekal vyhřátý pokoj a rodina.

Zbohom. Možno iba nejaké hlúpe slovo. No ja som sa ho musela naučiť povedať.
Cítiť sa tak hrozne, no musela som to spraviť. Povedať to jedno hlúpe slovo, ktoré zmenilo môj život. Z mojich úst vykĺzlo už veľa krát. Povedala som ho, keď Naruto išiel trénovať s Jirayom-sama, keď Sasuke opúšťal Konohu. No už som ho viackrát povedať nechcela, to hnusné, sprosté slovo ma úplne zmenilo.
Začalo sa to mojím odchodom na misiu, na ktorej som bola s Narutom. Táto misia mala krycí názov “Sasukeho záchrana“.