Romantika

„Zvládnu to!“ řekl Naruto.
„Možná byste s ním měli poslat ještě někoho,“ napadlo Kibu.
„Koho?“ zeptal se Kichiro.
„Třeba mě!“ všichni se teď otočili směrem, odkud vycházel poslední hlas.
„H… Hinato?“ podivil se Naruto.
Hinata stála před ním s bojovným výrazem ve tváři.
„Spolu to dokážeme,“ řekla odhodlaně.
To Naruta přesvědčilo, poněvadž se na Hinatu usmál a ukázal jí zvednutý palec.
„Dobře. Máš pravdu. Spolu to zvládneme, dattebayo!“

Byla půlnoc a v temných ulicích Suny panoval klid. Všechny světla v obydlí byla zhasnuta, takže vesnici osvětloval pouze měsíc. Byl to dokonalý čas pro někoho jako je on jít ven. Nemusel se bát, že by někoho potkal, protože všichni se oddávali slastnému spánku v teple svých domovů. On však nespal. Nevěděl co je spánek, toužil ho poznat, ale věděl, že nemůže usnout. Měl strach. Strach, že ho jeho temné já dočista pohltí a převezme nadvládu nad jeho tělem. Odmítal se vzdát své existence bez boje, a proto od svých tří let přestal spát.

Taya za sebou zabouchla dveře pokoje. Co je to s nimi? Co se děje? Nejdřív otec, teď i Emi. Čeho se tolik bojí?
Ještě před malou chvílí klidně spala, než ji vzbudil křik. Přiřítila se do stájí, jak jen to šlo nejrychleji. Ten cizinec jménem Gaara byl tak strašně vyděšený. Bylo jí ho líto. A teď stála ve svém pokoji a stále znovu si v duchu přehrávala tu nepříjemnou scénu s Emi.

Ráno po svém prvním spánku mě probudí Shikamaru:
„Vstávej! Dneska tě seznámím s ostatnímy! Pojď, bude to sranda!“ křičí a otvírá okno. Mě je ale příjemné ležet a tak nevstávám.
„No tak, hop! No hop! Vstávat se musí!“ křičí dál, ale mě se nechce.

„Vidíš něco, Neji?“ Zavolal jsem.
„Ne, nic zvláštního.“ Zakřičel na mě v odpověď. Za chvíli se objevil, prodírajíc se skrz keře. „A ani se tomu nedivím. Po takové době…“ Dodal ještě.
Jen jsem přikývnul.
„Hm… Takže tady stál váš domek?“ Zeptal se mě a zároveň při tom ukazoval na starou rozvalinu. Ačkoliv byla porostlá břečťanem a jinými rostlinami, stále ještě na ní byli stopy po ohni.
„Ano…“ Povzdechl jsem si. „ Tady jsme bydleli.“

Bylo teplé jarní ráno. Jen příjemný vánek občas zafoukal, aby si pohrát se stébly zelené trávy. Slunce, které svítilo do tváře mi okamžitě připomělo barvu jejích vlasů. Ta zlatá záře, která mě vždycky oslepila, když se objevila přímo přede mnou. Ten její úsměv, kterým dokázala tak dokonale odzbrojit. A její narážky, kterými dokázala pobavit, ale vždycky je člověk i přesto musel brát vážně. Byla můj přesný opak, ale společně jsme se vzájemně doplňovali.

Jak řekl, tak i udělal. Nejprve se potřeboval nějak skrýt, jak ale sám věděl, obelstít stráž před branami bylo to nejlehčí. To těžké mělo teprve začít. Sám netušil, kde teď může Sakura bydlet, mohla se klidně k někomu odstěhovat. Samozřejmě bylo nejlepší začít tam, kde bydlela před tím, než zmizel. Jakmile z dálky zahlédl ten domek, hned ho zavalily vzpomínky. Cítil se strašně. Netušil, co jí má říct. Po tom, co se všechno stalo, doufal, že ho ještě miluje. Pro všechny případy do domku raději vešel jedním otevřeným oknem.

Faith si zamnula zkřehlé prsty. Ohlédla se. Za ní pomalu kráčel Deidara s rukama v kapsách a pohledem upřeným do země. Počkala na něj a přitulila se k němu.
„Je mi zima,“ zamumlala.
„Tak proč se nejdeš tulit k Hidanovi?“ odstrčil jí blonďák a pokračoval v cestě.
„Protože s ním jsem byla celej večer. Teď chci bejt s tebou,“ Faith ho chytla za ruku.
„Ale já s tebou ne. Hidan tě určitě zahřeje líp než já,“ vytrhl se jí Deidara.
Kakuzu si spokojeně prohraboval pytel, ve kterém měl věci z hlídaných kabátů.

Vše nejlepší

Pozdní odpoledne a na kraji lesíka sedí dívka. Ruce složené a hlavu položenou na kolenou.Prázdným pohledem se dívá do dálky. Nevnímá zpěv ptáků přímo nad svou hlavou a ani fakt, že se ochladilo.
Nepřítomně sledovala obzor. Sama ve svých snech a vzpomínkách.Znovu a znovu se zamýšlí nad svým životem, co všechno se už stalo, kolik toho prožila.
Škola, vždycky jedna z nejlepších a zkoušky zvládla. Zvládla, tahle myšlenka ji utkvěla v mysli.Zvládla by je nebýt její skupiny? Ona, Naruto a Sasuke, jejich trio.

[font=Book antiqua]

Po celé pravé straně sálu byly vedle sebe poskládány menší cely, z nichž obsazené byly jen dvě. Ty dvě, ve kterých se svítilo, byly na druhém konci sálu. Rozběhla se napříč sálem, kde seděla zřejmě stráž.

Skupinka ninjů z Listové vesnice v tuto chvíli právě skoro bleskově míjela okolní krajinu. Všichni čtyři si byli navzájem v patách dokud Naruto nezrychlil, aby dohnal svého senseie.
„Kakashi-sensei,“ oslovil ho.
Kakashi zamručel a podíval se na svého studenta.
„Co je zač ta Sněžná vesnice?“ chtěl vědět.
Sakura a Sai se mírně přiblížili, aby ani jim neunikl sebemenší zdroj informací.

Oba hoši se začervenali, Sasuke víc než Naruto.
„Měli bychom zjistit, kdo za těmi útoky stojí.“ Navrhl blonďák.
„Nejspíš jo.“ Odpověděl mu Uchiha. Hned na to oba zmizeli a objevili se za branou města.
„Kudy teď?“ zeptal se Naruto rozhlížejíc se kolem sebe.
„To netuším. Vím ale, kde se skrývá Orochimaru.“ Řekl Sasuke a vydal se do lesa, kam ho blonďák následoval.

Nemohla tomu uvěřit... Připravili ji o celou chakru, a pak ji svázali do kouta... Zavázali jí oči, tak jen poslouchala... Občas k ní jen přišlel nějaký muž a kopnul jí, aby zjistil, zda žije... Šmátrala kolem sebe, aby alespoň nahmatala tvář, ale nikdy nic...

„Ninjové jako ninjové. Před těmito nemusíte skrývat svou identitu.“
Stínoví shinobi si jeden po druhém začali svlékat kukly.
„Ninja musí být čestný,“ šeptl rudovlasý ninja směrem k Narutovi.
„A na to Tajine-sama spoléhá. Z celé Země Kopců jen on, Gonruo a naše služebná, Izumi, nás viděli bez masek. Já jsem Kanto Fuuzaki.“
„A já Uzumaki Naruto,“ odvětil Naruto a podal Fuuzakimu ruku.
Mezi dalšími čtyřmi členy Stínových shinobi byli tři muži a jedna žena s dlouhými červenými vlasy a zelenými oči.

Ráno, raníčko, slunce vyšlo, ptáčci zpívali a do toho jim ještě do rytmu pochrupoval Jiraiya. Nu, den jak vyšitý. Ovšem ne všichni to brali tak radostně. Sakurou ještě nějakou dobu lomcoval vztek. Málem si okousala všechny nehty. Sasuke ji nejspíš zabije. Ten však nevnímal, co se kolem něj děje, a spokojeně si pochrupoval. To ji velice štvalo, a tak raději vylezla ze stanu vzbudit toho opilce. Jiraiya si dál pochrupoval, ani nátlaky Naruta, který se chtěl otočit na bok, nevnímal. Sakura roztáhla závěs a surově drbla do spícího Jiraiyi.

To co si Naruto myslí je psáno kurzívou:)

Nastal večer. Vítr utichl a déšť ustal. Oblohu zahalil průvod hustých černých mračen. Noc byla chaldná, plná zrady. Plná krutých nemilosrdných chvil.
Ještě to ale neskončilo. Bojovalo se z plných sil. Nikdo se nechtěl vzdát. Ve hře byla moc. Moc nad cleou zemí.
Každý nehledě na to kolikrát spadl, vstal a bojoval do posledního dechu. Lidé se nevzdávali svých nadějí. Bránili svůj domov i za cenu svého života.
Naruto dávno odrovnal svého protivníka.

Den se táhl pomaleji než předchozí dva a oba společníci cestovali s nezvyklou tichostí. Skoro celou cestu nemluvili a jen ostražitě napínali všech šest svých smyslů, aby jim snad neunikl sebemenší pohyb. Nebyli příliš daleko od Listové vesnice a v této části lesů se potulovalo mnoho ninjů a ne všichni byli natolik přátelští.
Zastavili se na pod jedním z velkých listnatých stromů, aby se najedli a na chvíli odpočinuli.
Yuti nastavila tvář slunci a zakusovala se spokojeně do housky, kterou vytáhla ze svého váčku.

Milovala jsem tě Kakashi, milovala jsem tě pro tvoji kouzelnost. Jediný tvůj pohled stačil abych se ocitla v jiném světě omámená tebou. Ten pohled, plný pochopení a lásky, který jsem milovala. Nikdy jsem neviděla, a už ani nespatřím, tak krásný pohled jako byl ten tvůj. Odešel jsi mi, ale já vím, že jsi tu stejně pořád se mnou. Ty, o kterém jsem mohla říct, že jsi byl jenom můj.

Za tři dny byli u brány Písečné. Kushina dopila poslední zbytky vody z láhve a povzdechla si.
„Bože, jsem vyprahlá jak ta poušť!!“postěžovala si pro sebe. Minato se nad jejím výrokem pousmál ale souhlasil s ní. Taky cestovat tři dny sem pouze se dvěma láhvemi vody, a nezhroutit se, je docela výkon.
„Co tu chcete?!“ozval se jeden z hlídačů u brány. Kushina a Minato k nim došli.
„Přišli jsem za Kazekagem!“oznámil Minato.