Jen normální holka - 2.Samostatná mise

„Jsi tu nějak brzy,“ usmála se na Antishu Sianna, když dívka přišla v normálních šatech do kuchyně za ní.
„To víš… zapomněli na mě, a tak nemám co na práci…“ opáčila černovláska.
„Cože?! Tohle už překračuje všechny meze, Antisho! Nesmíš věčně používat to jutsu na všechny kolem sebe!“ kárala ji a ona se nechala. Věděla, že má pravdu.
„Já… zkoušela jsem to, Sianno. Ale nejde to. Nejde zastavit. Pořád se vznáší kolem mě, ale chakru už mi neubírá. Existuje samo o sobě a nejde zrušit. Pamatují si mě jen ti, co chtějí nebo lidé s obrovskou chakrou,“ odvětila smutně Antisha.
„Ale nebuď smutná, zlatíčko… já jsem to tak nemyslela…“ uklidňovala ji Sianna.
„Jsem v pohodě, teto. Jen se potřebuju nějak odreagovat…“ Položila si ruce na stůl a pohodlně si o ně opřela hlavu a přemýšlela.
„Nechceš naučit základy akupunktury? Myslím si, že kdybychom zlepšily tvou přesnost a skombinovalo by se to s tvou rychlostí, tak by jsi v tom byla skvělá. Jehly u sebe stejně pravidelně jako kunoichi nosíš, tak co!“ navrhla Sianna a Ant se jí vděčně vrhla okolo krku. Jen ona a strýček ji podporovali v jejím snu stát se jouninem a pomáhat vesnici.
„Děkuji, děkuji, děkuji…“ šeptala Antisha. Když se uklidnila, tak obě vyrazily ven z domu, na jejich malý dvorek.
Sianna tam na stěnu připravila figurínu a donesla tam několik svitků, z nichž se Ant měla učit.
„Takže, já ti zatím ukážu jen správnou techniku vrhání. Ty se to pak budeš prakticky učit a u toho trénovat zaměření své chakry do jednotlivých prstů na své ruce, abys mohla i v boji plynule házet co nejpřesněji jehlicemi, s nimiž zůstaneš spojena chakrovými vlákny a dokážeš tak uvěznit nepřítele,“ řekl Sianna.
Vytáhla si ze svého stehenního pouzdra, kde měla pár kunaiů (byla medik ninja a přitom chuunin), tak dvacet jehlic a ukazovala Ant, jak se různě hážou.
Když ji Antisha sledovala, tak její oči zrudly, ale ani jedna si toho nevšimla. Později ty pohyby skoro přesně zkopírovala a naučila se to plynule. Ale to až po týdnu nesnesitelného učení.

Po týdnu se zdokonalování v akupunktuře a jutsu, jež se s tím spojují:

„Dobré ráno, Antisha-chan,“ usmál se na dívku Sanata, když ráno, už oblečená jako ninja, scházela dolů na snídani.
„Dobré, strýčku,“ opáčila Antisha a rychle do sebe hodila snídani.
„Kam spěcháš, neteři?“ usmála se na dívku Sianna, když dojedla a rychle do sebe lila mléko.
„Do lesa. Mám tam jedno místečko na trénink. Musím si projet všechny svá jutsu, abych mohla dobře bojovat v Lese smrti,“ odpověděla Ant a neuvěřitelně rychle odběhla pryč. Až se po ní zaprášilo.
„Kdy jí to všechno hodláš říct?“ zeptala se Sianna starostlivě svého manžela a dívala se na dveře, jimiž nadaná kunoichi zmizela.
„Myslíš pravdu o jejím původu?! Nevím… myslím, že je ještě dost času. Už jsem ti říkal, že Hokage pro ni má misi? Jen pro ni samotnou?“ opáčil Sanata.
„Cože?! Jestli je to něco nebezpečného, tak nikam nejede!“ odsekla její teta.
„Neboj… jo a taky zvažuje, že ji pak povýší na jounina. Teda pokud to zvládne. Takže až se vrátí, tak pro ni musíme nachystat oslavu.“
„Určitě. Nebude první kunoichi ve třinácti jounin?“
„Bude. Jsem na ni pyšný. Sice o ní nikdo doposud nic nevěděl, ale jméno Antisha Kotuzi se stalo známým. A není to jenom kvůli jejímu původu. Je skutečně schopná, podle zápisů z jejích misí s její skupinou, které si nedávno nechal přinést Hokage a ukázal je i nám. Dokázala toho už spoustu. Kdyby nebyla pod vlivem toho jutsu, tak by byla nejslavnější ninja naší vesnice. Mluvila pravdu, když nám vyprávěla o těch jouninech. Bylo to v těch nejtajnějších záznamech, které se píšou samy.“
„Skutečně? Jak vidím tak o ní ještě uslyšíme i přes to jutsu.“
„Myslím si, že tím, jak jí teď i ostatní začali věnovat pozornost, tak pomale slábne.“
„To jsem ráda. Ale už musím do nemocnice. Kdy vlastně začínají zkoušky?“
„Byly odloženy o dva dny. Potřebujeme totiž to, co nám má Antisha ze své nové mise přinést.“
„Skvělé. Tak ahoj, miláčku,“ políbila ho Sianna a odešla do nemocnice.

Ant rychle běžela lesem, takže se všem jevila jako rozmazaná skvrna. Skončila šíleně daleko za Konohou, kde se cítila v bezpečí. Celé místo opatřila iluzivním genjutsu, ale moc to ovládala, takže se na to nespoléhala. Myslela na možnou návštěvu, a tak kolem sebe nachystala past, přes kterou by se byl schopný bez úrazu dostat nenápadně jen Hokage (hihihi).
Na protější strom si dala figurínu, aby si na ní mohla cvičit házení jehlic a naučila se to konečně plynule a v plné rychlosti. Nedávno sledovala trénink Sanaty se Siannou, a tak se tam naučila zdokonalená svá vlastní jutsu.
Postupně tedy jako blázen běhala kolem stromu a do různých míst na těle své „oběti“ střílela nebezpečné jehlice (byla skoro tak dobrá jako Haku – zbraň Zabuzy. S nimi se potkal Kakashi se svým týmem v zemi vln. Oba byli zabiti.). Nakonec její cvičný objekt vypadal jako jehelníček a ona si na něm začala zkoušet své taijutsu, kdy svou chakru koncentrovala do svých chakra bodů na ruce a tím pádem byla nezraněná. Byla expertka na taijutsu, takže jí to šlo skvěle.
Zrovna si procvičovala Raizou Ikazuchi wo Utte, tedy úder blesku. Použila k němu tedy svou chakru a před ní do země udeřil blesk. Ten udržela a najednou se otočila. Někoho za sebou zaslechla a hned na něj namířila svou zbraň, ale když si uvědomila, kdo to je, tak to rychle zrušila a uklonila se.
„Omlouvám se, Hokage-sama. Málem jsem vám ublížila. Netušila jsem, že jste se sem dostal,“ omlouvala se Antisha a doufala, že toho moc neviděl. Ztratila by tak výhodu i před ním.
„V pořádku, Antisha-chan. Ubránil bych se. Ovládáš skvělé techniky,“ pochválil ji Hokage.
„Děkuji, Třetí. Ale ještě to chce hodně trénovat a víc zkušeností,“ odvětila Antisha a obvázala si znovu své ruce obinadly.
„V tom máš pravdu. Proto jsem také tady.“ Hokage tam byl bez svého obvyklého úboru a měl na sobě to, v čem cvičí a dříve bojoval.
„Chcete si se mnou zatrénovat?“ optala se ho z legrace Antisha. Ale když přikývl, tak jí úsměv z tváře zmizel. Třetí Hokage totiž vycvičil tři legendární sanniny – Jirayu (žabího poustevníka), Tsunadu (skvělou léčitelku) a Orochimara (v této době hledaný ninja třídy S).
„Skutečně?!“ divila se Antisha a vyjeveně se na něj dívala.
„Nenuť mě se rozesmát, Antisha-san. Naučím tě jedno jutsu, které by se ti v budoucnu mohlo hodit.“
„Smím se zeptat jaké?“ zajímalo Ant. Také chtěla vědět proč, ale na to se hodlala zeptat raději později.
„Kuchiyose no Jutsu – přivolávací jutsu. Já mám smlouvu s Enmou, což je král opic. Když se vlastní krví podepíšeš na tento svitek, tak budeš mít možnost také přivolat nějakou opici. S tvou chakrou by to mohl být také nějaký výše postavený v klanu opic,“ řekl Hokage a Antisha z toho byla totálně vyjevená.
„Ale máš možnost odmítnout. Mohl bych tě naučit i jiné jutsu. Nebo tě naučím obě,“ usmál se zamyšleně Hokage. „Víš, že takováhle nabídka se neodmítá!“ reagoval na její mlčení.
„Jen uvažuji nad tím, proč mě to chcete naučit, profesore,“ odvětila Antisha. Hokage se přestal usmívat a nasadil uštvaný výraz.
„Možná to bude tím, že chci, aby tyto techniky přetrvaly, Antisho. Nikoho jiného to nenaučím,“ prohlásil rozhodně starý muž.
„Proč ne?“
„Dnes jsem poznal, že takovou schopnost máš jedině ty. Neboj se, není to genjutsu,“ uchechtl se lehce.
„Jak to víte?“
„Bavil jsem se o tobě s tvým strýcem. Tak co, přijímáš?“
„Já… ano!“ řekla Ant a dodala: „Moc vám děkuji za tu možnost studovat s vámi.“
„Neděkuj. Ber to jako něco, o co jsi se sama snažila a dosáhla toho. Nyní přistupme k přivolávacímu jutsu,“ zavelel a s rozkročenýma nohama se postavil proti ní.
Zpomaleně jí rukama ukázal pečeť a u toho říkal názvy jednotlivých znaků.
„I, Inu, Tori, Saru, Hitsuji,“ popisoval, když předváděl dané znaky.
„Nyní ti ukážu celé to jutsu,“ prohlásil Hokage. Udělal do vzduchu tu pečeť (rychleji než předtím), pak se kousl do prstu a zakrvácený prst přitiskl k zemi. Ozval se menší výbuch a najednou se u něj zjevil starý opičák s ochrannou čelenkou Listové vesnice na čele.
„Co si přeješ, Sarutobi? Myslel jsem si, že už nebojuješ,“ zabručel starý opičák směrem k Hokagemu.
„Ukazuji to jutsu své studentce,“ odpověděl Hokage a ukázal na černovlasou dívku.
„To je kunoichi?! Ženská, vypadáš spíš jako ninja, ne jako kunoichi!“ řekl Enma, když si Ant chvilku prohlížel.
„To je účel, vážený Enmo,“ usmála se Antisha.
„Proč?“ otočil se opičák na Hokageho, který se na dívku celkem pyšně díval.
„To je Antisha, Enmo. Vyprávěl jsem ti o ní nedávno,“ opáčil Třetí a opičák se plácl do čela. Už to pochopil.
„Rád tě poznávám. Sarutobi tě chválil,“ prohlásil Enma.
„Zvládneš to jutsu?“ optal se Sarutobi Antishi.
„Myslím si, že ano. Ale mohl byste to prosím zopakovat?“ odvětila dívka.
„Jistěže,“ usmál se Sarutobi a předvedl jí celé jutsu ještě jednou (Enma mezitím zmizel). Když dělal pečeť všiml si jejích rudých očí. Ale nebyl překvapený. Předpokládal to. Zajímalo ho, co všechno s nimi umí.
„Zkus to sama,“ nakázal jí Sarutobi, když se vlastní krví podepsala do jeho svitku.
Poslušně naznačila všechny znamení rukou, kousla se do prstu (celkem to bolelo, ale byla zvyklá) a svou dlaň přitiskla na zem. Ale před ní se objevila jen… malinkatá, právě narozená opička.
„To je Ijumin. Můj nejmladší syn,“ podivil se Enma a vzal malou opičku do náruče.
„Pokud je souzeno, aby ti sloužil, tak počkej přibližně dva týdny a znovu to jutsu zkoušej. Nechci ho ztratit,“ řekl Enma a zmizel i s opičátkem.
„Já ti říkal, že to bude vysoce postavená opice. Jsem na tebe hrdý, že jsi to zvládla,“ usmál se Hokage. „Doufám, že si to pak začneš zkoušet. Možná tě někdy navštíví i Enma.“
„Takže nyní to jutsu nemohu používat?“
„Ne. Není moc etické, když vytrhneš dítě z náručí jeho matce. Ale neboj se, další jutsu, jež tě naučím budeš moci používat. I když bych ti to moc nedoporučoval. Vyžaduje lidskou oběť!“ vysvětlil Hokage a Ant se chytla za ústa. Co to může být za jutsu?!
„Je to tajné jutsu, které vymyslel Čtvrtý Hokage, ale znám ho jen já a znal ho on. Nikdo jiný. Proto ho chci naučit tebe. Když uděláš tuto pečeť (naznačil do vzduchu třináct znamení), tak můžeš zapečetit nějakou duši do těla živého člověka. Ale je to velmi nebezpečné, protože právě tvým tělem prochází ruka Boha smrti a tím pádem obětuješ svůj život. Toto jutsu ti předkládám, protože vím, že se jednoho dne budeme muset všichni utkat s někým nebezpečným, ale já nebudu dost silný. Potom bude na tobě obětovat svůj život za vesnici a duši zapečetit do jiného člověka. Přijmeš tento úkol?“ zeptal se jí s vážnou tváří Hokage.
„Ano, pane. To jutsu bych asi neměla zkoušet, že?“ opáčila Antisha. Byla si vědoma toho risku. Ale chtěla ho podstoupit. Milovala svou vesnici a skutečně byla ochotna položit za ni svůj život.
„Ne. Není ani moc náročné na chakru. Potřebuješ vlastně jen své ruce na utvoření pečeti a nějakého člověka. Je to zakázané jutsu. Ale i ta se musí dědit,“ usmál se Hokage a tím trochu Ant uklidnil. Ale ne moc. Pak jí ukázal pečeť. Pomalu.
„Takže jste mi právě ukázal cestu k vlastní smrti, k zatracení nějakého člověka a k zachránění celé vesnice?!“ vydechla Antisha. Vzpomněla si, kdo to udělal. Teď jí došlo, jak může mít Naruto v těle ducha Kyuubi.
„Ano, přesně, Antisha-san. Kdyby se stalo něco, co by tě nutilo tohle udělat, tak by jsi byla jako Čtvrtý Hokage…“ usmál se smutně Sarutobi.
„Vždy jsem byla ochotna položit za vesnici život a tohle na tom nic nemění. Jen je mi líto toho zmařeného života. Viděla jsem u Naruta, jak ho nikdo neměl rád…“ povzdychla si Ant.
„Ano, lidé jsou v tomhle bláhoví. Yondaime si přál, aby ho brali jako hrdinu, ale oni ne. Raději si ho nevšímali…“ Hokage se podíval na oblohu a Ant následovala jeho pohled. Stmívalo se.
„Proto nechci, aby tohle někoho potkalo. I kdyby to byl můj nejhorší nepřítel… no už je pozdě, Hokage-sama. Nevrátíme se do vesnice? Zítra začínají zkoušky,“ prohlásila Ant, když se probrala ze zasnění, stejně jako Třetí.
„Nezačínají… byly odloženy,“ sklopil oči Hokage.
„Ale proč?!“ nechápala Ant.
„Byl nám ukraden jeden vzácný svitek. Ale potřebujeme někoho schopného. Proto jsem vybral tebe.“
„Mě?! Já jdu na samostatnou misi?“ zaradovala se černovláska.
„Ano. Ale není to důvod k radosti. Nejraději bych tam poslal někoho jiného, ale musí být nenápadný a to tvé jutsu je k tomu nejlepší. Proto hned zítra ráno vyrazíš pryč.“
„Kam?“
„Do Skryté kamenné. Už dlouho s nimi válčíme a je to čím dál tím horší. Nikdo tě nesmí vidět. Prostě jen půjdeš do pracovny Kage a přineseš svitek. Rudo-bílý.“
„Svitek v pracovně jejich kápa? To by mohla být legrace…“ usmála se Antisha.
„Nemyslím si. Podle mých informací hlídá jeho pracovnu i v jeho nepřítomnosti skupina jouninů. Ví, že beze svitku nezačnou zkoušky. Tím by se porušily naše mírové smlouvy s ostatními národy a nastala by válka.“
„Ukradnout svitek, neupozornit na sebe, nezpůsobit válku. Chápu…“ zamyslela se Ant. Na mysl jí přišlo, že by své speciální jutsu mohla ještě zesílit svou chakrou a ještě použít přeměnu, kdyby to někdo prohlédl. A pak by mohla…
„Nepůjdeme už?!“ zeptal se jí Hokage, když viděl, jak je zamyšlená a bere si to k tělu. Dívka kývla a společně běželi do vesnice. Tam se rozloučili a Ant šla spát. Ráno vstala v šest hodin a ihned se začala připravovat na cestu. Šla na lehko, ale měla spoustu zbraní i jídlo (od Sianny).
„Máš dva dny,“ řekl jí její strýc. Ona kývla hlavou a už jí nebylo. Neuvěřitelnou rychlostí zmizela pryč.
Zezačátku běžela po zemi, ale pak to raději vzala po stromech. Bylo to tak lepší. Pro jistotu ještě vytvořila několik svých klonů, aby v případě sledování toho dotyčného zmátly a ona mohla běžet dál.
Věděla, že Kamenná je den a půl cesty bez přestávky z jejich vesnice, ale ona byla nejrychlejší. I přesto si byla vědoma, že cesta tam jí zabere minimálně půl dne. A co teprve cesta zpátky. Věděla, že až bude kousek za vesnicí, tak její jutsu, kterým přemění jiný svitek, zmizí, a proto se musela pohybovat o hodně rychleji. Jenže netušila, jak velký je ten svitek.
Bez přestávky běžela pět hodin, až se ocitla u svého cíle. V koruně jednoho stromu si odpočinula a najedla se. Pomocí kapsle pro vojáky si doplnila energii a vydala se na průzkum vesnice.
Plně se napojila na své přirozené jutsu, kdy si ji nikdo nemohl zapamatovat a ještě ke všemu použila přeměňovací jutsu, To kdyby potkala někoho moc mocného a dělal jí problémy. Takhle to bylo bezpečnější.
Zamíchala se do davu a vydala se doprostřed vesnice, kde byla největší a nejvelkolepější budova ve vesnici. Ale i nejchráněnější. A právě tam měla Antisha Kotuzi namířeno.
Vzala na sebe podobu ANBU, kterého potkala a neviditelná se, pomocí chakry, kterou dala do svých rukou a chodidel, vyšplhala po stěně a přelezla tak všechny stráže, co stáli před pracovnou jejich Kage.
Nějakou dobu tam Ant čekala, než se dveře otevřely a ona mohla jít dovnitř (spíš tam urychleně vběhnout).
To právě odcházela hlava vesnice a ona tam byla sama. Potom si prohlédla pracovnu a snažila se najít ten svitek. „Ach ne…“ povzdechla si, když ho uviděla úplně vespod hromady, která byla na stole. A byl větší než si myslela.
Nádech, výdech, musíš se soustředit. Seš už tak daleko, tak to teď nevzdáš! Probíhalo jí myslí. Pevně se tedy soustředila a pomocí Henge (přeměny) proměnila nějaký pergamen na stole za svitek, který měla získat. Pak to potřebovalo precizní a rychlé provedení.
Chytla tedy svitek, co měla přinést za jeden konec a na ruku si jej upevnila pomocí své chakry. Když tedy ty nebesky modré provazce její chakry začaly obmotávat svitek, tak trhla neuvěřitelnou rychlostí rukou a vrazila tam proměněný pergamen. Ale netušila, že jsou tam nachystané pasti.
Najednou se ozval výbuch a celá hromada těch svitků se rozprskla. Antishu to odhodilo na stěnu a způsobilo lehký otřes mozku, ale když do pracovny vběhla parta jouninů a tvářili se dost nebezpečně, tak se probrala, zvedla se a vrhla se k oknu. Ale do cesty jí vběhl nějaký ninja a tasil proti ní katanu. Ant nezaváhala… skrčila se jako kočka, pak neuvěřitelnou rychlostí vyletěla do vzduchu, skočila na něj, dotkla se mu místa na horních obratlech a tak ho uspala. Mezitím se chakrou odrazila a když prolétala oknem, tak na ně ještě hodila pár granátů, z nichž vyletěl uspávací dým a ona je tak vyřadila z boje a utekla. Venku se musela rychle rozhodovat, protože dole pod budovou na ni čekali jouninové s chuuniny a po střechách, po kterých se vrhla dál, na ni házeli kunaie a hvězdice ANBU. Ant se jim snažila vyhýbat, ale přesto ji trefili. Bylo tam totiž pár ninjů s kekkei genkai, která jim umožňovala vidět všechny možné rychlosti. Pár jich také předvídalo její dráhu, a proto ji trefilo pár kunaiů a hvězdic.
Najednou jeden použil zemský styl a vytvořil pod ní jakousi bažinu, do které se začala propadat, ale když v ní byla po kolena, tak se propad zastavil a ona tam byla pevně uvězněna. Než se k ní dostali, tak utvořila pár pečetí a pomocí velkého firebolu rozpustila zem pod sebou a kolem sebe utvořila nebezpečnou ohnivou stěnu, přes kterou se nemohli dostat (použili by vodní jutsu, jenže voda byla daleko a oni nebyli Druhý Hokage). Když se uvolnila ze svého vězení, tak si pomocí chakry upevnila pevněji svitek na zádech, pomocí Henge se proměnila v nějakého jejich jounina a místo sebe proměnila jednu střešní tašku. Mělo to sice pár chyb, ale doufala, že si toho všimnou, až bude hodně daleko. Pak zrušila to jutsu, rychle (že ji skoro nikdo neviděli) se mezi ně zamíchala a odběhla pryč (křičela kolem sebe, že jde pro vodu). K běhu používala svou chakru, a proto jen pár kilometrů za vesnicí padla vyčerpaně na zem. Měla totiž spoustu zranění od zbraní, co po ní házeli, a proto byla napolo omráčená.
Z posledních sil kolem sebe udělala nebezpečnou past a nakonec se sama skryla do jednoho vykotlaného kmene stromu, kde usnula a ve spánku se její rány z části vyléčily (použila na to zbytky chakry z toho dne). Ráno se probudila čilá a svěží, i když měla strach, že ji našli, ale naštěstí se probudila brzy – teprve se začaly z její pasti ozývat výbuchy a křik.
„Kruci,“ odplivla si a rozeběhla se pryč. Chakru měla úplně obnovenou, a proto si vytvořila pár pořádných klonů, aby je zmátly. Vytvořila raději písečné klony, protože byly pevnější než stínové a víc toho vydržely. Sice ji to stálo dost chakry, ale ona ji potom znovu zredukovala tím, že v boji používala taijutsu. Pár ANBU jí totiž nadběhlo a ona se s nimi musela dost tvrdě potýkat. Bylo jich pět, ale ona už dva vyřídila. Zbyli tedy tři, ale najednou se na ni vrhli naráz a odhodili ji na strom.
Dopadla na levou ruku, ale jen si vykloubila rameno. Nahodila si ho zpátky a podívala se jim na masky.
„Holčička si dovoluje… kdepak máš zbytek týmu?“ zeptal se jí škodolibě muž v masce medvěda (neberte to doslovně… masky byly dost psychedelické a každý v nich viděl něco jiného).
„Nemám…“ odvětila Antisha a rychle vyskočila na nohy. Vrhla se po něm se svým taijutsu, kdy ho mlátila hlava nehlava, ale on se v klidu ubránil. Najednou do své pravé ruky přivolal chakru a udeřil ji do prsou. Padla na kolena. Zpřetrhal jí svaly okolo srdce, což mohlo být smrtelné.
„Smůla… dík za svitek!“ prohlásil ten muž a zkusil jí vzít svitek ze zad, ale její chakra ho pevně držela.
„Co to je?!“ Divili se všichni tři a zkoušeli z ní dostat její úkol, ale ten se nechtěl „pustit“.
„Smůla,“ zasmála se Ant a z posledních sil jednoho skolila vrženým kunaiem, s dalším to vyřídila pár ranami do břicha a zlomeným vazem a poslední padl pod deštěm jehel z jejího vystřelovače. Ten měla jako poslední možnost a nyní se jí celkem hodila. Během jejich zavraždění se posadila, ale nyní opět padla k zemi a svíjela se pod nekonečnou bolestí.
Nakonec si ale vzpomněla na regenerační jutsu, které se ji pokoušela naučit Tsunade, jedna ze sanninů (učil je Třetí Hokage), když její strýc ležel v nemocnici a ona taky.
Udělala tedy dlaněmi danou pečeť a ruce si přiložila k hrudi. Z části si to vyléčila a mohla se pohybovat, ale i přesto potřebovala lékařskou pomoc.
Zvedla se tedy a jedním skokem byla na jednom ze stromů v okolí. Jouninové si mysleli, že ji ANBU chytili, proto hledání vzdali a ona měla volnou cestu. Rozhlédla se po okolí a zjistila, že je na špatné straně vesnice. Musela ji obejít, jenže to znamenalo velké riziko. Taky si nebyla jistá, za jak dlouhou dobu si ninjové ze Kamenné uvědomí, že už se měli dávno vrátit a začnou je hledat. A za jak dlouho je najdou. Ani na chvíli nezaváhala, odklidila je do vykotlaného stromu, kde předtím spala. Nakonec se rozeběhla pryč, ale byla čím dál více unavená. A ještě ke všemu musela vesnici obíhat neskutečným způsobem, proto si byla jistá, že jí to bude trvat šíleně dlouho.
Do Konohy dorazila až večer a hned zamířila za lordem Hokage. Ale jouninové ji tam nechtěli pustit, protože měla hnědá obinadla, rozbité brýle a všude zastrčené listy.
„Okamžitě mě pusťte dovnitř, jinak se celá země ocitne ve válce mezi vesnicemi!“ zasyčela na ně naštvaně Ant. Potřebovala nutně do nemocnice, a tak to chtěla mít rychle za sebou.
„Cože?!“ nechápavě si ji měřili ti tupci.
„Jsem Antisha Kotuzi, byla jsem na samostatné misi!“ prohlásila naštvaně Ant a oni ji nakonec pustili dovnitř. Vletěla tam jako velká voda a Hokage se na ni podíval, jako kdyby spadla z višně.
„Dobrý večer, lorde Hokage,“ usmála se Antisha a podala mu svitek.
„Ty jsi to zvládla…“ nadšeně si ji měřil Hokage.
„Asi ano… ale… musela jsem…“ koktala Ant, když tu to za ni někdo dořekl: „Zabíjet. Ano, musela jsi zabíjet. Ale nikdo ti to nevyčítá.“ Antisha se ohlédla a nenápadně jí ruka sklouzla k pouzdru s kunaii, které měla na pravém stehně. Za ní stál člen ANBU s psí maskou na tváři (v Konoze to bylo lépe poznat) a s kapitánským odznakem na prsou.
„Jak to víte?“ optala se ho Antisha a pozorně si ho prohlížela. Ale opět se začalo ozývat její srdce. Přes obličej jí přeběhl stín bolesti, ale ten ihned nahradila šokováním. Ale ANBU si toho všiml.
„Sledovali jsme tě. Když ti zranil srdce, chtěli jsme zasáhnout, ale ty jsi je zvládla skvěle. Proto jsem zde. Chci ti nabídnout místo u ANBU,“ řekl muž. Ant se podívala na Hokage, který se na ni mile usmíval.
„Já tě chtěl pasovat na jounina, protože toto měla být tvá zkouška, ale řekl bych, že tato nabídka je pro tebe určitě lukrativnější,“ řekl mírně omluvně Hokage.
„Nevím co říct…“ zamyslela se Ant.
„Co třeba odpověď?“ usmál se Hokage.
„Dobře… beru to,“ odpověděla Antisha.
„To jsem rád. K výcviku nastoupíš po zkouškách, ale už na nich můžeš mít zvířecí masku. Mimochodem, já jsem velitel všech ANBU a mé krycí jméno je Zajobi. Ty budeš Sora. Pojď teď se mnou do našeho hlavního štábu a já ti všechno řeknu,“ prohlásil Zajobi.
„Dobře. Nashledanou, Hokage-sama. Uvidíme se na zkouškách,“ rozloučila se Ant a odešla z kanceláře za svým novým šéfem.
Zrovna vycházeli z budovy, když tu se Antishi udělalo neuvěřitelně špatně a padla na kolena. Jen ztěžka dýchala a sípala.
„Tvoje regenerační jutsu není moc trvalé. Odnesu tě do nemocnice a necháme to na zítřek. Na první zkoušce být nemusíš,“ řekl jí šéf a vzal ji do náruče, protože se nemohla sama zvednout.
„J-jsem v pořádku. Ni-nic mi není…“ bránila se Antisha, ale najednou začala vykašlávat krev.
„Tohle asi bude vážné!“ pomyslel si ANBU a rychle s ní běžel do nemocnice. Tam se ocitli půl minuty po jejím kolapsu a on ji rychle odvedl na operační sál. Po cestě se k němu přidal nějaký doktor a on mu vysvětloval, co se jí stalo.
„Je nutná operace. Snad bude v pořádku. Ale jestli se operace povede, tak může pozítří odejít,“ řekla mu sestřička, když Antisha byla v rukou doktorů na operačním sále.
„Dobře. Pošlu sem její příbuzné. Jmenuje se Antisha Kotuzi,“ opáčil ANBU.
„TA Antisha Kotuzi? O které se říká, že je ztracená sestra Sasukeho Uchihy?!“ vyjekla překvapeně zdravotnice.
„Jak o tom víte?“ vyjel na ni Antiin šéf a vypadal tak strašidelně, že sestřičce naháněl strach, až se zachvěla.
„Kolují tu různé zvěsti, drahý pane…“ zašeptala sestřička a odešla. ANBU nad tím mávl rukou a šel k Sanatovi a jeho ženě. Musel jim říci, že jejich chráněnka je v nemocnici. Oba se za ní ihned vydali, ale byla uspaná. Spala celý další den.