Sakura a její kluci 02. – Proč to bolí?

V tomhle příběhu se Sakura často baví se s vým vnitřním hlasem, někdy k němu mluví nahlas, ale někdy jen v myšlenkách a proto jsem je rozlyšila: Vnitřní hlas a Vnitřní hlas Sakury
,,No co ty moje sluníčko. Ty ještě nebudeš spinkat?“ Sakura se nadkláněla nad postýlkou s miminkem a roztomile na něj šišlala.
,,Tobě to sluší vždycky, i v roli maminky.“ Zasmál se někdo za jejími zády.
,,Ou, ty jsi tady? Vůbec jsem si tě nevšimla.“ Otočila se Sakura na svého přítele.
,,Dneska jsem skončil dřív.“ Usmál se na ni a pak zaměřil na dítě v postýlce ,,Ahoj, kamaráde.“ Usmál se na dítě a položil mu prst do maličké dlaně. Dítě jeho prst okamžitě chytlo.
,,Není roztomilý? Úplné zlatíčko.“ Rozplývala se Sakura.
,,Jo… Hej, když tak toužíš po miminku, co takhle udělat si vlastní?“
,,Chtěla bych vlastní, ale jsem ještě dost mladá, vždyť mi je teprve osmnáct.“ Usmála se Sakura smutně a pak se znovu zaměřila na to dítě. ,,Tak spinkej Touji.. tvoje maminka tu bude už za chvilku a ta by mi dala kdybys mi tu ještě nespinkal.“
Její přítel ji zezadu objal a políbil do vlasu ,,Proč mladá?“ zašeptal „TenTen taky oslavila své devatenácté narozeniny až po narození Toujiho.“
,,Jasně TenTen, ale ta už je aspoň vdaná a měla hned možnost vrátit se a plnit mise na čemž má hlavní podíl Neji a jeho protekce u vedení…“ zesmutněla Sakura, ale sama věděla že to co říká jsou nesmysly, i ona by mohla mateřství odložit a vrátit se k misím, ale bála se toho všeho.
Už zase Sakuro? Proč máš pochybnosti teď? Ozval se zase vtíravý Sakuřin hlas.
Nemám! Okřikla ho Sakura a otočila se ke svému příteli. ,,Nebudeme se o tom teď bavit ne?“
,,Jo, můžeme přeci dělat užitečnější věci.“ Usmál se na ni a okamžitě ji políbil. Sakura mu polibky oplácela stejnou měrou. Pomalu, nevšímajíc si Toujiho v postýlce, se přesunuli k posteli, kde se spolu mazlili, líbali a milovali.
Sakuro co se děje? Proč máš zase pochybnosti?
Já nemám… tak dobře mám pochybnosti… Ale ty jsi u mě v hlavě a tak to snad můžeš vědět?
Já jsem uvnitř tvé hlavy, vidím všechno co se ti zde odehrává (a že to jsou dosti zajímavé věci) ale chci to taky slyšet od tebe. Já ti pomáhám se vyznat sama v sobě.
Nech si ty kecy a zmiz… Nechci se s tebou bavit! rozkřičela se Sakura na svůj hlas a měla co dělat aby nevykřikla nahlas. Jenže hlas jí neposlouchal stále jí něco říkal.
,,Koťátko, já musím jít… postarej se o Toujiho a počkej na mě.“
,,Už zase musíš jít pryč? To je hrozný…“ posmutněla Sakura, ale musela ho nechat jít. ,,Tak jsme tu zůstali sami, prcku.“ Vzdychla a podívala se směrem k postýlce. Měla bych se obléct. Řekne si v duchu a začne po zemi sbírat své rozházené oblečení.
Hej, ty mě vážně ignoruješ? No pro mě za mě si mě klidně ignoruj, ale co tvoje srdce? Slyšíš ho? Copak ti říká? Sakuro co vůbec chceš víš to?začal znovu ten dotěrný hlas. Sakura už to nevydržela a nahlas vykřikla: ,,Já nevím co chci… nevím!“ a klesla na zem na kolena.
,,Bue! Bue!“ ozvalo se z postýlky. Sakura se okamžitě rozeběhla k miminku. ,,Promiň broučku.“ Promlouvala k němu zatím co ho chovala v náručí.
,,Taky bych chtěla být tak šťastná jako tvoje máma.Do někoho se tak bláznivě zamilovat, vzít si ho a porodit mu dítě. Bylo by mi úplně jedno co by se stalo, i kdybych už navždycky měla být usazena doma s dětmi a sledovat jeho jak odchází a zase přichází, ale milovala bych ho… Tvoje maminka je hrozně šťastná protože má tebe a tvého tátu.“ Mluvila dál a bylo jí jedno že se na ní malý Touji dívá s otevřenou pusou.
Být tím dítětem, tak ti řeknu: ,,Co chceš? Co si slibuješ od lásky?“ ozval se najednou její vnitřní hlas.
,,Já chci Sasukeho. On mě nikdy nemiloval, nikdy mi neřekl nic hezkého, nic upřímného, ale já byla…“
Hloupá. Skočí ji do řeči její hlas.
,,Ne, zamilovaná.“
Ty jsi na něj opravdu ještě nikdy nezapomněla? Pro boha Sakuro musíš se zvednou a doopravdy žít a ne na nich pořád hledat chyby a užírat se výčitkami. Tady uvnitř trpíš. Já to vidím, všude kolem mě je prázdnota, tma a tam někde nahoře je růžové světlo a to někdy ozáří tuhle temnotu ale ne na dlouho. Ptám se proč, Sakuro, proč ubližuješ sobě a tem mužům?
,,Já nechci, vždyť to víš… Já ale nemůžu… Máš pravdu cítím v sobě prázdnotu a on ji nedokáže naplnit… I když se snažím, i když chci, nevidím naši společnou budoucnost. Nevidím nic, žádné děti, žádný manžel, jen moje zlomené srdce…“ Sakuře po tváři stekla slza.
Tak co budeš dělat Sakuro? Zeptal se hlas a čekal tu nejhorší možnost.
„Rozchod.“ Řekla Sakura a položila usínajícího Toujiho do postýlky. ,,Budeme psát dopis.“
Už zase? zděsí se hlas Nestačilo ti to s tím chudákem Narutem? Jak dlouho jsme ho neviděli? Čtyři měsíce?
,,S ním to nevyšlo, ale teď ano, teď to musí vyjít. Už nechci vidět to zklamání v očích někoho mi blízkého.“ Řekla rázně Sakura a usedla ke stolu. Vzala do ruky papír, tužku a začala psát.
Tak já ti to aspoň nadiktuji… řekl hlas a začal diktovat.
Po několika větách se ale Sakura zarazila. Počkat, co mi to tu diktuješ! Začala na něj v duchu řvát, aby znovu neprobudila Toujiho.
,,Víš, musím se s tebou rozejít. Jsem hrozně vybíravá holka a ty nesplňuješ moje Uchiha požadavky. Moc se omlouvám, že moje láska k tobě byla jen klam… o to sakra znamená?“
To mluví tvá duše… ale když chceš napiš si to sama. Rezignoval hlas a přestal se Sakurou komunikovat. Tak už ho ani nepotřebovala její myšlenky se točili hlavně kolem dopisu a minulosti. Jak byla smutná, jako duch bloudila po Konoze než k ní přišel a svým starostlivým hlasem se jí zeptal proč smutní když je venku tak krásně. Nejdřív ho chtěla vyhodit, toho divokého kluka neměla nikdy moc v lásce. Hrozně se podobal Narutovi. Sakra proč to vždycky tak bolí? Zeptala se sama sebe a také to napsala do dopisu. Dala mu šanci a on ji každý den překvapoval. Vnesl do jejích šedivých dnů slunce a ona ho teď pro jeho dobro posílá pryč.
,,Hotovo… jdeme mu to dát.“ Sakura obleče už vyspaného Toujiho do oblečení, přeci je v Září už chladno, a vydá se s ním za senseiem svého přítele.
,,Dejte mu to.. a řekněte že už ho nechci vidět.“ Řekne mu a předá mu dopis.
Bolí to že? Když tě konečně někdo miluje a ty ho prostě odkopneš… Ach, Sakuro, jak jen to s námi dopadne?
Později si majitel dopis převzal a málem se zhroutil po jeho přečtení.
Milý Lee
Víš jak to mezi námi vždycky bylo. Ty jsi se snažil mě okouzlit a já tě vždycky krutě odehnala, až jednou. Moc jsi mi pomohl, tvůj věčný optimizmus a spontánní chování vyvolávalo na mých rtech vždycky úsměv. I mé srdce jásalo. Ach proč to vždycky musí tak bolet? Není to vůči tobě fér. Ty mě miluješ a já to nedokážu. Vždycky to tak bylo a je asi osudem aby to tak bylo stále… Prosím nesnaž se za mnou chodit mluvit semnou. Všechno s tebou bylo bezvadný, ale ne upřímný, tak prosím odpust a zapomeň.
Tvoje Sakura.