Zapomenutý příběh

Pojďte ke mně blíž, lidé dobří. Pojďte blíž, lidé všeho věku a poslechněte si příběh, který se skutečně stal.

To tenkrát, když byly vesnice ještě mladé, vypukla válka. Země Země a Země Ohně stály opět proti sobě.
V Iwagakure žila mladá kunoichi z Konohy jménem Maemi se svým vyvoleným Shikim. Plánovali spolu strávit zbytek života, avšak krutá válka překazila jejich sny a naděje.
Maemi byla postavena před těžké rozhodnutí. Žít se svou láskou a zradit Listovou a vše co k ní patří nebo opustit svého milého a zachovat věrnost domovu?
Co myslíte, milé publikum? Co udělala? Netroufáte si hádat? Já vám to tedy řeknu.
Kunoichi se rozhodla zachovat věrnost své rodné zemi, byť jí srdce pukalo žalem. Avšak, s Shikim si slíbili, že až válka skončí, najdou si nějaký klidný kout světa, kde spolu budou žít.
Maemi se tedy vrátila do rodné Konohy, kde ji přivítali s otevřenou náručí a protože její schopnosti nebyly malé, byla zařazena do elitní jednotky ANBU.
Válka vypadala zpočátku pro Konohu nadějně, vždyť v jejích řadách bojovali skvělí shinobi a kunoichi s klanu Uchiha, Hyuuga, Nara… No, mohla bych jmenovat dál, protože mnoho udatných ninjů se tehdy bilo za svou zem. Ale ještě musím jmenovat jednoho shinobiho – byl jím Hokage, znám jako Nidaime.
Tedy, jak už jsem řekla, bylo vítězství nakloněno na stranu Listové. Avšak ti proradní psi z Kamenné se spojily s shinobi z Mlžné a během krátké doby se jim podařilo zvrátit nepříznivý vývoj a Konohu obklíčit. Ukryti zůstali v okolních lesích.
Nechci vám, milý posluchači vyprávět, jak válka skončila. To je všeobecně známo a nejste tu proto, abyste se učili historii. Já vám chci vyprávět, jak to bylo s Maemi a s Shikim.

Maemi uměla velmi dobře zacházet s katanou a byla vyhlášenou šermířkou, která se mohla rovnat i takovým mistrům, jakými bylo Sedm šermířů z Mlžné. A skrývat se uměla tak, že byste ji neobjevili i kdybyste se na ni postavili. Často se vydávala za hradby Konohy a vyhledávala neopatrné nepřátelské shinobi, jež bez slitování zabíjela.
Byla jak vlčice. Tiše se kradla houštím, vraždila zákeřně ze zálohy a ihned se jako duch ztrácela ve stínech. Těžila z temna soumraku, jež poskytoval jí ochranu. V jeho plášti se kradmo vracela zpět.
Však jednou na chvíli, jí plášť tmy sklouzl a spatřil ji shinobi ANBU z Kamenné, jež tamtudy se zrovna ubíral. Shiki na nic nečekal a ihned se za kunoichi v masce vlka pustil. Dobře věděl, že kunoichi před ním bravurně ovládá umění boje s katanou. On sám však se jí mohl rovnat.
Ona ale o přímý střet nestála a dala se na útěk doufajíc, že ve tmě se mu ztratí a vrátí se jednou z bran, jež do Konohy vedly. Neměla už mnoho času neboť zanedlouho mělo vyjít slunce. Výhoda tmy by zmizela a ona by se ocitla vydaná napospas svým nepřátelům.
Avšak žel pro ni, Shiki patřil mezi nejrychlejší shinobi a štvanou dívku brzy dohnal.
Začal lítý boj. Třikrát se shinobimu z Iwagakure podařilo kunoichi spoutat v sevření paží. Ona třikrát sevření svého nepřítele, ne milence, dokázala rozervat. Tasily katany. Dvojí ostří hrozivě zavířilo vzduchem a ťala do těl, po nichž už se řinuly krůpěje krve. S chladnou zuřivostí si zasazovali rány. Nová krev se začala řinout z ran a mísila se s potem, jež se z nich lil, až zmoženi únavou oba ucouvli.
Hleděli na sebe. Hruď se jim prudce zdvíhala přestálou námahou. Poslední hvězdy na nebi počaly blednout a první sluneční světlo se začalo rozlévat po obloze.
Tu Shiki si všiml, že kunoichi před ním silně krvácí, kdežto z něj krve tolik neteče. Ucítil šanci a bezezbytku se ji rozhodl využít.
Pozvedl katanu a v mocném bodnutí se vrhl na mladou ženu.
Kunoichi již neměla sil se ráně vyhnout a ostří sokovy katany hladce projelo hrudí.
Vítězství chtěl dovršit, však ona jej hlasem mdlým a skomírajícím na kolenou žádala, by vyřídil vzkaz.
„Vyřiď, že ho miluji. Vyřiď… Shinobi z kamenné… Shiki se jmenuje…“
Sok nad ní strnul. Vrhl se k dívce a prudce strhl masku dosud tvář kryjící.
Srdce s v něm zastavilo, dech uvízl v hrdle.
Poznal ji. Poznal oči, jež k němu vzhlíželi. Poznal tu jemnou linii rtů, byť byly stažené bolestí – bolestí těla i srdce.
Slov se mu nedostávalo. Třesoucí se rukou si pomalu sám sňal masku.
Poznala jej. Poznala a v posledních zbytcích sil se zdráhala uvěřit, že zrovna takto krutě proběhlo jejich shledání.
„Odpusť, Maemi. Odpusť mi to.“
Sluneční paprsky si našli cestu skrze větve stromů, osvítily její zesinalou tvář a dodaly jí nádech nadpozemské bytosti.
Oči pomalu již zhasínaly, však ona rukou svou vyhledala jeho a stiskla ve výmluvném gestu, že odpouští mu.

Zemřela usmířena a zdálo se, že jen spí na koberci zeleného mechu pod sluneční září.