Vítej doma, … ehm …, synu 03

Kde to, sakra, jsem?

Probral jsem se v měkoučku. Ani se mi nechtělo otevírat oči, a hned, jak sjem to udělal, litoval jsem toho, protože jsem je musel zase zavřít. Připadalo mi, že oslepnu. Až po chvíli jsem si zvykl. Ležel jsem v bílé posteli, v bílém pokoji a vůbec všechno kolem bylo bílé, jako by to tu někdo polil savem. Ostatně to tu tak i smrdělo. Hýbl jsem rukou, ale to jsem taky neměl dělat. Bolestí jsem vyjekl. Měl jsem ji celou ovázanou stejně načáchlými obvazy.
Do místnosti vtrhla žena, v oblčeji snad ještě dívka, a polekaně ke mně přiběhla. Měla černé krátké vlasy a tmavé oči. Za ní se dovnitř vyvalilo malé prase v šatičkách.
„Nehýbejte s tou rukou tolik, ještě není uzdravená!“ Vykřikla.
„Kde to jsem?“
„V nemocnici, kde jinde.“ Jen tak pro informaci, aby jste neměli pochybnosti o mé inteligenci: To mi říkat nemusela.
„A kde méně přesněji?“
„Vítejte v Konoze, pane…, jak jste se představil?“ vytáhla desky a tužku.
„V Konoze? Co je to za vesnici?“
Dala ruce v bok. „Skrytá Listová. Blesková není zase tak daleko, aby jste to nevěděl.“
Ukázala na mou čelenku na stole.
„Shizune, zkontroluj Akimichiho Choujiho na třiačtyřicítce. Mám dojem, že mu tam někdo pořád nosí jídlo,“ zpoza dveří vešla dovnitř sebevědomá žena. Tipoval bych jí tak na třicet. Došla ke mně, převzala desky a položila mi otázku: „Jméno?“
Shizune odešla.
„Jakže prosím?“ Byl jsem trochu vyveden z míry. Čím, to radši nechte na jindy.
„Máte snad jméno, nebo ne?“
„Ano, mám,“ odpověděl jsem opravdu přiblble. Takhle se normálně nechovám, ale něco způsobilo, že jsem před ní začal rudnout. Začal jsem šilhat trochu jiným směrem (čti do jejího výstřihu).
Sklonila se a vzala do náruče ono prase. Usmála se. Položila ho na postel. Vyjekl jsem, protože mi sedělo přímo na zraněné noze.
„Už jste se probral? Myslela jsem totiž, že vám vynechal mozek,“ usmívala se.
„Takže jak se jmenujete?“
„Takashi Yoshiro,“ sykl jsem bolestí a mnul jsem si nohu.
„Odkaď?“
„Skrytá Blesková.“
„Povolení máte? Jste ninja?“
Přikývnul jsem. Ukázal jsem na kalhoty na židli: „V pravé kapse.“
„Účel zdržování v Ohnivé zemi?“
„Hledám svého otce.“
„Děkuji za rozhovor, někdo vám sem brzy donese něco k jídlu.“
Zkontrolovala povolení a odešla.
Civěl jsem pěknou chvíli do té sněhové bílé, než mi něco přinesli. Dovnitř znovu přišla Shizune a nesla tác s ramenem. Rozložila mu nohy a položila přede mne.
Chopil jsem se hůlek a ona zatím otevřela okno. Pokoušel jsem se nabrat maso, zeleninu, dokonce i nudle, ale ale jaksi mi to nešlo, protože jsem byl pravák. Nakonec mi hůlky vypadly a já neviděl přes závěs nudlí, který mi přistál na hlavě. Otočila se na mě a rozesmála.
„Hele, to není vtipný. Nevidět přes vlasy je mnohempříjemnější, než mít přes oči mokrý špagety,“ začal jsem si to zdravou rukou sundavat.
„To jsou rýžové nudle,“ namítla.
„Přesně to jsem chtěl vždycky vědět,“ odsekl jsem.
Přistoupila ke mně a vzala hůlky, opláchla je. Sedla si k posteli.
„No obyčejně krmíme jenom staré babičky, ale někdy se vyjímky udělat musí.“Nabrala daikon z misky. Dost jsem se přitom šklebil a cítil jsem se trapně, ale hlad je hlad. Když už zbyla jen voda, ozval jsem se: „Tohle už zvládnu.“
Jednou rukou jsem popadl misku a kopl obsah do sebe.
Dveře se rozrazily a vtrhla tam zase ta, co mi chtěla zničit nohu. Vlasy jí vlály a na spánku měla naběhlou žílu, která byl tak velká, že jsem jí viděl až z postele. Přihnala se k oknu: „Co si, sakra, myslíš? Okamžitě vypadni s tou žábou ze záhonků! Jak mají lidi projít po tý cestě?!“
Přímo před ní se objevil za oknem stařík na obrovské žábě a pokoušel se jí uklidnit: „Ale no tak, Tsunade. Mám nového učně, takže bys mi to mohla pro dnešek odpustit.“
„V žádném případě! Vypadni! Tohle je nemocnice!“
„Dobrá, dobrá, už mizím,“ žába odkráčela pryč.
„Co děláš? Propusť to zvíře, nebo něco zničí!“ Vyběhla rozčíleně ven.
Otočil jsem se na Shizune: „Jak dlouho se nebudu moci hýbat? Potřebuju okamžitě pokračovat v cestě.“
„Nemůžeme na vás teď příliš plýtvat chakrou. Právě se jsme dostali vlastní ninjy z kritického stavu. Zlomeniny máte už v pořádku, ale rány nejsou zcela zacelené. Jakékoliv napínání svalů by mohlo způsobit, že o končetinu příjdete,“ řekla.
Zklamaně jsem dolehl na postel. „ Nemůžu se tady tak dlouho zdržovat. Nemám tolik času,“ povzdychl jsem.
„Je mi líto,“ zvedla se. Ještě se na mě podívala a odešla.
Ležet mě nebavilo, ale každý nepatrný pohyb zraněnou rukou nebo nohou bolel opravdu hodně, takže jsem mohl téměř jenom zírat do blba, a ta jsem taky udělal.
Byla to nuda. Pomalu se mi začaly klížit oči, až jsem usnul.
Snad se mi nic nezdálo, nebo jsem si to nepamatoval. Když jsem se probudil, všude kolem mě byla tma. Venku svítil měsíc a hvězdy. Necítil jsem se vůbec unavený, nechtělo se mi ve spánku pokračovat. Přivřel jsem oči, abych zaostřil kolem sebe. Byl jsem na pokoji sám. Zahleděl jsem se z okna na oblohu. Zamyslel jsem se, jak asi vlastně můj otec vypadá, a kdo to je.
Před očima se mi vyvalil obraz staříka máchajícího kolem sebe holí. Zahnal jsem tuhle myšlenku pryč z hlavy a dál spekuloval. Vystřídalo se ještě několik obrazů, z nichž některé byly například vykořisťovatel, nebo něco povahy podobné jako měla ona Tsunade.
Bylo zajímavé, že jsem takhle vydržel několik hodin, dokud nezačalo svítat.