Pan Spolehlivý

„Pojď,“ říkám a chytám tě kolem pasu. „Víš, že nám Tsunade-sama pošle zprávu hned, jakmile se něco dozví. A neměla bys tak dlouho stát… ne teď.“
Odstrčíš mě od sebe, zavrtíš hlavou a vytrvale zíráš na cestu.
„Sakuro…“ snažím se přivinout tě k sobě, ale nedovolíš mi to.
Už zase… už zase tu jen stojíš a vyhlížíš. Myslel jsem si, že tě to přejde. Doufal jsem, že tě to přejde… že ta rána jednou přebolí. A zdálo se, že se to také stalo. Byli jsme šťastní. Aspoň jsem si myslel, že jsme šťastní.
Strávili jsme spolu tolik času. Ztráta blízkého člověka nás sblížila… společné pátrání a slepé následování každé, i té sebebezvýznamnější stopy… byl to společně strávený čas… a tys ke mně našla cestu.
Opravdu jsem si myslel, že na něj dokážeš zapomenout. Byl jsem tu s tebou… Moc jsem se snažil být trpělivý a dát ti čas. Držel jsem se zpět a přitom jsem tu pro tebe vždycky byl. Vydržel jsem veškeré odmítání… a pak najednou… jednoho dne jsi mě přestala odmítat.
Souhlasila jsi se schůzkou. Strávili jsme spolu nádherný večer. Začali jsme spolu chodit. Najednou ses smála víc. Ale pořád tu byl ten stín… jeho stín, který se vždy vynořil v tu nejméně vhodnou chvíli. Pokaždé, když se o něm objevily nějaké zvěsti, zesmutněla jsi. S napětím jsi očekávala všechny zprávy… a tvůj výraz vždy, když se zprávy nepotvrdily nebo když mise skončila neúspěchem… Ten výraz nezapomenu… taková bolest v tvých očích…
Za to, jak moc ti ublížil, bych mu nejradši vlastnoručně poupravil fasádu. Byl si moc dobře vědom toho, jak moc ublížil všem, kteří ho měli rádi. A byl si moc dobře vědom toho, jak moc ti na něm záleží. A nejhorší je, že ti neublížil jen jednou… ne… vracel se a znovu a znovu otvíral staré rány a sypal do nich sůl…
Vždycky, když se objevily zprávy o něm, náš vztah se ochladil. Odmítala jsi mě. Stejně jako teď.
Už dlouho přemýšlím, jestli má náš vztah cenu. Jestli to za to stojí. Jsem jen náhražka… a asi jsem to věděl i tehdy, když náš vztah začínal. Pořád jsem ale doufal… všechna ta léta. Snažil jsem se zaplašit všechny ty chmury. Snažil jsem se být někým, na koho se můžeš spolehnout. Někým, u koho si můžeš být jistá, že tě nezradí… že ti neublíží… že tě neopustí.
Byl jsem pan Spolehlivý… pan Věrný… ale ze všeho nejvíc asi pan Naivní…
Opravdu jsem věřil tomu, že máme šanci být spolu šťastní. Já vůl…
Mně už ale nebaví být tím bezpečným přístavem, kam se můžeš vrátit pokaždé, když tě naděje zklamou… tím hlupákem, který bude věčně ten druhý. Chci tak moc, když si přeju, aby byl náš vztah bezpodmínečný? Když nechci mít neustále strach, že tě ztratím jen proto, že se on může vrátit… chtěl bych si být tebou tak jistý, jako si ty můžeš být jistá mnou…
Tohle všechno bych ti chtěl vmést do tváře. Na tolik věcí bych se tě chtěl zeptat… ale neudělám to. Neudělám to, protože vím, jak nešťastná jsi. Protože vím, že by sis to pak vyčítala… a na to tě moc miluju, než abych ti mohl takhle ublížit.
Vlastně vím, že mě nemiluješ… nebo možná, že miluješ, ale ne tolik jako jeho… přál bych si ale… tak strašně moc bych si přál, abys ses na mě jen jednou podívala tak, jak se tváříš na obzor pokaždé, když je možné, že se na něm objeví on…
Chtěl bych tohle skončit… odejít a zapomenout… ale nedokážu to udělat… nemůžu to udělat… už je na to prostě příliš pozdě… čekáme spolu dítě… a i když vím, že mě nikdy nebudeš doopravdy milovat, nedokážu tě opustit. Nedokážu vás opustit.
Udělám to jen tehdy, až mě o to sama požádáš. Do té doby ti budu stát po boku a budu tě ve všem podporovat. Budu tě milovat a ochraňovat. Budu tvou pevností před veškerým nebezpečím.
Postarám se o vás, i kdyby to měla být poslední věc, kterou v životě udělám. Postarám se o vás, protože tě miluju a protože bych ti nikdy nemohl ublížit tak, jako to udělal on.