Narutův boj 02: A co bude dál?

Narutův boj: A co bude dál?

„Proklatej Pein a celá Akatsuki!“ Ulevila si v duchu Tsunande, když přemýšlela nad jejich situací.
Ať hledala jakékoli východisko, tak každé končilo velice špatně.
„KSAKRU! Tohle se nedá zvládnout. Sama na to prostě nestačím." Po celou dobu, co uvažovala, se jí do obličeje vkrádal beznadějný výraz, který děsil všechny přihlížející.
„Chjo…, to je zase otrava.“ Pronesl Shikamaru znuděným hlasem a s otráveným výrazem v obličeji. Pátá se na něj otočila; viděla, jak tam stojí opřený o otce, jelikož nemohl stát kvůli zlomené noze.
„COS TO ŘEK, SHIKAMARU?!“ Zařvala na něj.
Jeho výraz se změnil. Zvážněl. V jeho očích bylo vidět, že to měl celou dobu v plánu.
„Koukám, že ste se konečně vzpamatovala. Hněv je mnohdy užitečnější než beznaděj.“ Řekl prostě Shikamaru a nevšímal si, jak se Tsunade zaškaredila. „Musíme vymyslet plán na to, abychom tuhle pohromu přežili. A na to potřebujeme i vás, Hokage-sama.“
Tsunande jen sklopila hlavu, ústa se jí zkřivila do nepatrného úsměvu. Otočila hlavu a zadívala se na hlavy předchozích Hokagů.
„Nezklamu vás.“ S touto myšlenkou a novým odhodláním se obrátila zpátky na Shikamara a jeho otce, u kterých spatřila stejný úsměv. Nejdřív se zarazila, ale poté pochopila a také se usmála.
„Tak tedy... jaký máš plán, Shikamaru?“

U Sakury

„Tohle je jen pár odřenin a škrábanců, odneste ho mezi skupinu s lehkými zraněními, ať mu to vyčistí.“
„Děkuji, Sakura-san.“ Poděkovala matka dítěte a odběhla se svým dítětem za zdravotníky k dané skupině.
„Sakura-san, Sakura-san. Prosím, pojďte rychle se mnou. Donesli sem několik lidí, kteří byli zavalení. Jeden z nich je na tom velice špatně. Má vnitřní krvácení a ránu na hlavě, která nevypadá dobře; ostatní, co byli zasypáni s ním měli štěstí, mají jen nějaké odřeniny - nic, co by nestačilo vyčistit.“ Hlásil medik.
Během líčení stavu pacienta oba doběhli na místo, kde byl narychlo zbudovaný operační sál, který tvořilo velké bílé plátno a dřevěná konstrukce.
Sakura prohlédla muže ležícího na stole. Zavřela oči, ruce sevřela v pěst. Dokázala jen zavrtět hlavou ze strany na stranu. Medici pochopili, že ten muž nemá naději, tak mu dali něco proti bolesti a nechali ho odnést pryč. Sakuru pohltila beznaděj.
„Ať dělám, co dělám, ať se snažím sebevíc, nepomáhá to! Zranění neubývají, ba naopak je jich čím dál tím víc." Mysl jí začaly zaplavovat vzpomínky.
„První odešel Sasuke...“ Hlavou jí proběhla vzpomínka na jeho odchod.
"Jsi vážně otravná." S těmito slovy se na ni obrátil. Obrátil se zpět a znovu se rozešel směrem z vesnice.
„Neodcházej!!!“ Zakřičela Sakura v zoufalství. „Jestli půjdeš pryč, začnu křičet!“
V tu chvíli se Sasuke objevil za ní.
„Sakuro… Díky.“ Zašeptal jí do ucha.
Poté se vzpomínka rozplynula a Sakura se vrátila zase do reality. Po tvářích jí stékaly slzy.

„Pak babička Chiyo...“ Znovu ji pohltila vzpomínka.
„A Sakuro…“ Řekla babička Chiyo zesláblým hlasem.
„Hai…?“ Odpověděla Sakura.
„Příště zachraňuj lidi, kteří ti jsou drazí a ne starou babku jako jsem já. My dvě jsme si velice podobné. Není moc dívek tak galantních jako jsi ty. Jako kunoichi překonáš svou učitelku.“ Dořekla babička Chiyo stále slabším hlasem.
Opět se vrátila do skutečnosti. Podlomila se jí kolena; pod návalem citů se nedokázala udržet na nohou. Dokázala pouze plakat. Sesunula se pod tíhou vzpomínek, kterým se nedokázala ubránit.

Mezitím se Gai potýkal s vlastní nepřízní osudu.
„Písečná bouře… a zrovna teď?! Tak tomu říkám zkouška mládí!“ Vykřikl Gai a ještě zvýšil rychlost.
„Woohou! Cha, cha, cha, cha. Tohle mě nemůže zastavit!“ Liboval si Gai ve svém hendikepu. Jenže nepočítal s tím, že bouře začne ještě víc sílit.
„Sakra. To je horší, než sem si myslel. Ta bouře za tak krátkou chvíli pořádně zesílila; jestli to takhle půjde dál, tak už dlouho nevydržím.“ Uvažoval Gai, ze kterého opadlo nadšení a začal zvažovat situaci. Na mém úkolu stojí budoucnost vesnice, nemůžu zklamat!“ I přes všechnu jeho snahu a odhodlání nedokázal překonat písečnou bouři.
„Já prostě zklamat ne-mů-žu.“ Namáhavě pronesl a z posledních sil se snažil postavit na nohy, ale už mu žádné nezbyly. Cesta skrze bouři byla příliš i na něj.
Poslední, co viděl, byla černá silueta blížící se postavy. Poté upadl do bezvědomí s myšlenkou, jestli se mu to nezdálo.

„Kde to jsem? Jsem mrtvý?“ Divil se Naruto a rozhlížel se kolem sebe. Neviděl nic, všude kolem něj pouze bílé nic.
„Nejsi mrtvý.“ Pronesla postava, blížící se k Narutovi. Byla vysoká, přes hlavu měla kapuci, která jí zakrývala obličej. Dle hlasu to byl muž.
„Ten hlas znám, už sem ho slyšel, ale kdy? Komu patří?“ Tyto otázky se Narutovi honily hlavou, když koukal na zahalenou postavu.
„Kdo jsi?“ Zeptal se a bylo na něm vidět, že je zmatený.
„Znáš mě.“ Odpověděla postava tónem hlasu, který v Narutovi vyvolával pocit klidu. Věděl, že tomu muži může věřit.
„Proč jsi tu?“
„Protože si mě tu přeješ.“ Odvětila prostě postava. Posadila se vedle Naruta a hleděla do dálky.
Naruto se na ni stále s nechápavým výrazem díval: “Jak to, že nejsem mrtvý?“
„Ještě není tvůj čas.“ Ušklíbla se postava a pokračovala: „Stále toho máš spoustu na práci, ještě jsi nedodržel všechny své sliby. Proto pořád žiješ. Žiješ, protože tě na živu drží tvá touha chránit všechny i za cenu vlastního života a to bez ohledu na situaci, v jaké se nacházíš.“
„Um?... To nechápu.“
„Jednou to pochopíš. Jednou ano.“ Odvětila postava. Nyní se však pod kapucí usmívala.

„Už je pomalu čas. Brzy se stanu Hokagem.“ Šeptal si pro sebe Danzou.
„Všichni se připravte! Je čas ovládnout to, co zbylo z Konohy!“ Rozkázal Danzou a všichni z ROOT ANBU se začali shromažďovat u východu ze skrýše.
„Tsunande… Připrav se na smrt!“ pronesl tiše Danzou a nechával se unášet myšlenkou, že již brzy se stane Hokagem.