Cesta odpuštění 13

LEGENDA MLŽNÝCH HOR

Všichni se zvedli a Naruto vyrazil jako první.
„Naruto stůj!“ řekl rázně Yamato. Naruto se zastavil a otočil se s nechápavým pohledem.
„Budeme scházet z cesty a půjdeme po úpatí hor, mezi Travnatou a Kamennou zemí. Za pár hodin budeme překračovat hranice z Travnaté do Deštné země, takže od teď buďte maximálně ostražití a budeme se držet pohromadě,“ řekl Yamato a podíval se přísně na Naruta.
„Já půjdu první, pak Sai, za ním Sakura a Fuzuki - sama a nakonec Naruto,“ dodal ještě a prošel kolem Naruta dopředu.
Asi po hodině sešli z cesty a vydali se hustým lesem. Na Fuzuki byla vidět únava z rychlého tempa a začala zpomalovat.

„Kapitáne Yamato, musíme zpomalit Fuzuki - sama už nemůže,“ křikla Sakura. Yamato zastavil.
„Nemůžeme zpomalit blížíme se k pohoří mezi Mlžnou a Kamennou zemí, což je nejnebezpečnější úsek cesty,“ řekl.
„Ale tohle tempo už moc dlouho nevydrží,“ řekla Sakura a podívala se na oddychující Fuzuki.
„Dobře dáme si krátkou přestávku, ale pak hned vyrazíme,“ řekl Yamato.

Naruto si sedl opodál a hrál si s malou větvičkou. Na sny nevěřil, protože se mu většinou zdály jen samé blbosti, ale tohle bylo jiné, jako kdyby na jeden den nahlédl do budoucnosti. Zavřel oči a znova viděl umírající Sakuru a hned je prudce otevřel a před ním klečela Sakura a znepokojeně si ho prohlížela.

„Naruto není ti nic?“ zeptala se ustaraně.
„N…ne,“ odpověděl a jeho pohled mu z jejích zelených očí sjel na zem.
„Naruto ty lžeš, co se děje, mě to můžeš říct,“ řekla a usmála se na něj. Naruto se na ni podíval a usmál se.
„Konec přestávky vyrážíme,“ zavelel Yamato.
„Nic mi není,“ řekl Naruto, zvedl se a odhodil větévku na zem.

Po nějaké chvíli konečně vyšli z lesa a před nimi leželo obrovské údolí na které pomalu padala hustá bílá mlha a mohutné hory.
„Mlžné hory,“ řekla potichu Fuzuki a Sakura se na ni podívala, vypadala nervózně.
„Poslouchejte tohle jsou hranice mezi Mlžnou a Kamennou zemí, patří mezi jedny z nejnebezpečnějších hranic světa, nejen protože je tu hodně nebezpečných ninju, ale také proto, že sama příroda je někdy mnohem nebezpečnější. Sejdeme k horám a půjdeme po jejích úpatí. Buďte nanejvýš ostražití a držte se blízko sebe, protože se tu často dělají husté mlhy,“ řekl Yamato.
„Hai,“ odpověděli všichni najednou.
„Jdeme,“ řekl Yamato.

Při cestě nikdo nic neříkal, všichni byli ve střehu a všude kolem nich bylo divné mrtvolné ticho. Nabylo slyšet žádného ptáčka nebo nějakého dravce, jak by se dalo očekávat u hor, ani šumění lesa nebo nějakého potoku. Jediné co mohli slyšet byl jejich dech a kroky.
Sakura z toho neměla moc dobrý pocit a tak se snažila zůstávat co nejvíce ve střehu. I babička Fuzuki byla nesvá a její stálý úsměv se jí vytratil z tváře.
Sakuře pořád vrtalo hravou co se to poslední dobou s Narutem děje, ráda by mu pomohla, ale uzavřel se do sebe, což se u něj stalo snad poprvé v životě.
Fakt nevim co mám dělat, musim ho prostě přinutit, aby mi řekl co se děje, jinak to asi nepůjde, přemýšlela.
„Ach jo,“ řekla nahlas aniž by si to uvědomila.
„Děje se něco Sakuro - chan?“ zeptal se pohotově Naruto ze zadu. Sakura si najednou uvědomila, že poslední větu si neřekla v duchu ale nahlas.
„No… ne… nic se neděje,“ vykoktala ze sebe.

Konečně dorazili k úpatí Mlžných hor a údolí zůstalo za nimi. Bylo to mohutné a vysoké pohoří. Bylo vidět jen asi do půlky hor, protože jejich zbytek byl zahalen v husté bílé mlze a mracích, jako kdyby přes ně někdo hodil to nejemnější bílé hedvábí na světě. Vypadaly nadpozemsky krásně, ale zároveň smrtelně nebezpečně.

„Ty jo… tak tohle jsou Mlžné hory…,“ užasla Sakura.
„Jsou fakt velký,“ dodal Naruto.
„Jen doufám, že legendy o Mlžných horách jsou jen smyšlené,“ usmála se Sakura.
„Legendy?“ řekl Naruto a podíval se přihlouple na Sakuru.
„Ty neznáš ani jednu legendu o Mlžných horách?“ zeptala se Sakura.
Naruto se zamyslel a řekl: „Ne,“ a zazubil se.
„Jo tak to mi bylo hned jasný,“ řekla.

Pokračovali dál v cestě podél hor a stále bylo to divné ticho.

„Sakura - chan řekni mi ňákou tu legendu,“ ozval se ze zadu Naruto.
„Já ale nevim jakou, je jich moc,“ odpověděla Sakura.
„Tak mi řekni tu, která se ti nejvíc líbí,“ řekl.
„Tak jo,“ souhlasila Sakura.
„Říká se, že kdo jednou do Mlžných hor vstoupí, už se nikdy nenavrátí,“ řekla a otočila se na Naruta.
„To je určitě blbost,“ řekl hned Naruto.
„Třeba ne,“ řekla Sakura a snažila se o to, aby se bál.
„Je to kravina, ten kdo to vymyslel chtěl jen postrašit malý děti,“ řekl.
„Možná, ale očividně se mu to daří,“ řekla, otočila se na něj a zasmála se.
Naruto na to už nic radši neodpověděl a nasadil uraženej výraz.
„Ale no tak Naruto, nebuď uraženej,“ smála se ještě pořád Sakura.
Naruto na ní hodil jen vražednej pohled a mlčel.
„Tak jo, dokud budeš uraženej, neřeknu ti tu legendu, kterou jsem ti původně chtěla vyprávět,“ řekla a otočila se.
Naruto chvilku bojoval sám se sebou, ale pak to stejně nevydržel a zvědavost zase zvítězila.
„Sakuro - chan prosím, řekni mi tu druhou legendu prosím,“ škemral.
„Ha já věděla, že to nevydržíš,“ řekla vítězoslavně Sakura a vyplázla na něj jazyk, „ale že seš to ty, tak ti to teda povím,“ dodala a usmála se.

„Legenda praví, že kdysi dávno, když ještě zuřila válka mezi všemi zeměmi světa se zamilovala mladá kunoichi z Mlžné země do mladého ninji z Kamenné země. Jenže tyhle dvě země byly nepřáteli na život a smrt. Kunichi z Mlžné země jménem Natsuhi dostala misi. Měla za úkol vyzvídat co nejvíce informací z plánů Kamenné země a posílat je domů. V přestrojení za kunoichi z Kamenné země se vydala přímo do nepřítelova srdce. Byla to zkušená kunoichi a věděla, že i nepatrná chybička jí může stát život, ale i přesto se nebála. Nepřítel jí nepoznal a po pár dnech jí přidělily do týmu. Každou noc posílala malého sokola se správami o plánovaných útocích a slabinách země. Její mise probíhala výborně, Mlžná země začínala mít navrch, jenže pak se stalo to co nikdy neočekávala… zamilovala se do svého týmového kolegy, ale hlavně do nepřítele. Dny plynuli rychle a oba dva se milovali čím dál víc. Natsuhi si ale uvědomovala, že udělala velkou chybu a každou noc po odletu sokola probrečela. Nevěděla co dál a rozhodla se, že uteče zpátky domů. Večer si zabalila věci a v noci vyrazila. Byla už před Mlžnýma horami, když v tom na ni někdo zavolal. Prudce se otočila a uviděla tam svou lásku jak se na ni usmívá. Jenže najednou se zpoza stromů začali objevovat další a další ninjové. Byla tak zaslepená láskou, že si ani nevšimla, že on to jen hrál aby k ní měl blízko a nakonec odhalil, kdo ve skutečnosti je. Zdrcená z falešné lásky utekla do hor a už se nikdy nevrátila. Prý jedna hora vypadá jako ona a když dlouho prší, říká se, že brečí nešťastná Natsuhi a ranní rosa jsou její spadlé slzy z probrečené noci,“ dořekla Sakura.

„Ty jo to je zajímavý, takovej doják,“ řekl Naruto.
„Hezká legenda,“ poznamenal Sai.
„Jo tahle je dost smutná, ale je jich ještě hodně, další si ale už moc nepamatuju,“ řekla Sakura.
„To je škoda,“ řekl Naruto a začal sledovat hory kolem, jestli náhodou neuvidí nějakou, která připomíná tu holku z legendy. Tak se na to soustředil, až málem zakopl.
Už ho to nebavilo, všechny ty hory vypadaly pořád stejně, ale najednou.

„Hele,“ prolomil ticho a ukázal na jednu horu. Všichni se na něho ohlédli a pak se podívali směrem, kterým ukazoval.
„Ta hora fakt připomíná stojící holku,“ řekl.
„No trochu,“ zamyslela se Sakura.
„To je určitě ta hora z tý legendy,“ prohlásil Naruto.
„Možná,“ odpověděla mu Sakura.
„Konec zdržování, musíme pokračovat dál,“ řekl Yamato a rozešel se. Naruto se naposledy podíval na horu připomínající dívku také se rozešel.

Cesta byla dlouhá a stále je doprovázely hory. Pomalu se už začalo stmívat a po chvíli byla skoro tma.

„Tady se utáboříme,“ řekl Yamato a zastavil se. Naruto chtěl rozdělat oheň.
„Ne nerozdělávej oheň, nepřítel by nás pak snadno našel,“ zarazil ho Yamato. Naruto se na něj podíval a pak sebral dřevo a odnesl ho pryč.
„Musíme držet hlídku, kdo půjde jako první?“ zeptal se Yamato.
„Já klidně půjdu,“ přihlásil se Naruto.
„Dobře, kdo dál?“ řekl.
„Já,“ odpověděla Sakura.
„Sai ty půjdeš po Sakuře a já po tobě,“ řekl Yamato.

Naruto se sebral a odešel na hlídku a ostatní si sedli na zem a začali jíst. Když dojedla vzala trochu jídla a šla za Narutem. Nehledala ho dlouho, seděl na větvi stromu kousek od nich. Přisedla si k němu.

„Nic si nejedl, tak sem ti něco přinesla,“ řekla a podala mu jídlo.
„Děkuju Sakuro - chan,“ zazubil se a pustil se od jídla.
„Není zač,“ řekla a usmála se.

Ostatní šli už spát jen Sakura a Naruto pořád seděli na větvi a mlčky se dívali na hvězdy na obloze, když se mlha už konečně rozplynula. Po chvíli Sakura usnula a hlava jí spadla na Narutovo rameno. Naruto se jen usmál a opatrně ji vzal do náruče. Seskočil ze stromu a odnesl ji k ostatním. Ještě jí přikryl a nakonec se neubránil a políbil jí na čelo, pak zmizel mezi stromy a opět si sedl na tu větev.