Poprvé a naposled

Les voněl jarem, louka svěžestí. Po mýtině se procházela dívka a trhala květiny. Vánek jí jemně rozhazoval blonďaté vlasy, ve kterých se odrážel sám sluneční svit. V Konoze bylo rušno, přeci jen bylo jaro, období zrodu. A možná kvůli tomu byl v konožské nemocnici extrémní přírust novorozeňat. Ino už nebavil věčný pláč dětí a tak na chvíli utekla od své práce lékařského ninji a šla do lesa. Sbírala květiny, které tolik milovala. I přes zaneprázdněnost misemi často pracovala v rodiném květinářství. Květiny jí připadali krásné, cožpak obyčejná tráva dokáže být tak nádherná? Nebo strom? Ne, květiny byly poselstvím, že i příroda může být krásná. Ino krásu milovala. A proto všechny květiny byly krásné. Ať to byla pouhá pampeliška či orchidej, vybočovala z jednotvárné okolí a to byla její krása. Neobyčejnost. Ne, neměla ráda když všechno bylo stejné. Co je jiné to je krásné!
Co to bylo, pomyslela si, když se z křoví ozvalo zašustění. Přešla blíž, ale stejně neviděla nic jiného než zelený porost. Uklidnila se, tohle přeci nemohlo nic být. Přešla zpět na střed mýtiny a utrhla další kopretinu. Nadzvedla ji k nosu a si přičichla. Pod tíhou jemné vůně se blaženě usmála.

Je krásná...
Je...
Každý její krok je jako tanec nadpozemské víly...
Každý...
Chci tančit s ní!
Chci... co?

Z křoví se opět ozvalo zašustění, hlasitější než předtím. Ino se lekla a zděšeně zírala do oněch míst.

Co to děláš!
J-Já nevím...
Teď jsi ji vylekal!!!

,,Kdo tam je?'' zeptala se se vší odvahou, kterou v sobě našla.

Třeba nás neobjeví.

,,Vím, že tam někdo je a pokud nevyjdete tak zaútočím!'' zakřičela, v ruce sevřela kunai, ale sama pochybovala jestli to vůbec udělá. Měla strach.

Ví o mě baka!

,,D-Dobře...,'' vykoktala, ,,Já jdu!'' Nejistým krokem vykročila ke křoví. Ruka, kterou svírala kunai, se jí potila. V křoví to opět zašustilo.
,,Bože!'' vyjekla, když spatřila to, co se ze křoví vynořilo. Černo-bílý člověk v masožravce a to celé v plášti Akatsuki.
,,Neječ...'' zašeptalo stvoření. Ino na něj jako zhypnotizovaná hleděla.
,,Nechtěl jsem tě vyděsit...'' dodal.

Baka... hned všechno prozradí...

,,Ale to neznamená, že tě nemůžu sníst!''
Čekal, že to na Ino zapůsobí, ale jakoby nevnímala slova a jenom se na něj nepřítomně dívala.
,,Ne!'' vykřikl na protest svému druhému já.
,,Buď zti-''
,,Co jsi zač?'' řekla zničeho nic Ino a tím vyrušila půlky ze pře.
,,J-Já?''
Ino kývla. Obě půlky stvoření byly značně udiveny, že zrovna ona se jich ptá.
,,Jmenuji se Zetsu...'' řekl a uhnul pohledem. Oči Ino se rozzářily.
,,Jsi květina nebo člověk? Proč chodíš po zemi a nejsi v ní zakořeněný?''
,,Co?'' zeptal se Zetsu nechápavě. Dělá si z něj legraci?
,,Pokud se ze mě chceš utahovat, věz, že patřím k Akatsuki.'' ukázal na svůj plášť. Avšak Ino to bylo jedno. Upustila kunai a šla k Zetsuovi. Zetsu nevěděl, zdali má utíkat nebo ne, její oči ho však pevně poutaly k zemi podrobeného k čekání na její příchod. Zastavila se pár centimetrů od něj. Byli si tak blízko. Proč se ho Ino nebojí? Proč Zetsu neuteče? Ino zvedla ruku a jemně přejela po kytce halící Zetsuovo tělo.
,,Může existovat krásnější květina než ty? Květina s duší člověka?'' zeptala se zasněně Ino. Zetsu neodpověděl.
,,Co se skrývá pod tou vrstvou rosliny?'' zeptala se znovu.
,,Nemá cenu aby to někdo věděl.'' odpověděl jí. Položila mu ruku na tvář. On se nebránil.
,,V tom případě to chci zjistit.'' lechce se usmála a políbila ho.

Je to možné? Je možné, že by dívka jako ona milovala jeho? Jeho?

Ona mě miluje...
Ano...
A já miluju ji!
Ano.

,,Už odcházíš...'' ozvalo se mi za zády. Zetsu zrovna dopnul poslední knoflík pláště.
,,Musím už jít.'' řekl a otočil se. Ležela tam nahá v trávě, právě se probudila.
Jejich pohled řekl vše. Slova byla zbytečná.
,,Budeš na mě myslet?'' zeptala se.
,,Každý den do konce svého života.'' odpověděl a rozhlédl se po okolí. Ne, nikdo tu nebyl.
,,Příště až se potkáme tak to bude v bitvě.''
Zetsu kývl.
,,Moji přátelé budou umírat v boji s tvými.''
Znovu kývl.

Neříkal bych jim zrovna přátelé...
Mlč!

,,Je jasné, že nám souzeno nebude...'' zašeptala. Už ani nekýval, jen svůj zrak upíral daleko do dáli.
,,... a proto ti chci říct, že tě miluju a milovat tě budu navždy.'' dodala.

Já tebe taky

Otočil se a odešel. Jak se rychle sešli, tak se rychle rozešli. Jenom jediné odpoledne stačilo tomu, aby se zrodila láska. Láska, která překoná každou vzdálenost a každý čin. Co je na tom, že je to vrah a kanibal, co je na tom, že jsou to nepřátelé? Vždyť to jsou věci pro lásku tak nepodstatné. Stačí jen, že jsou oni dva a konec. Nebo spíš oni tři. Možná, že se už nikdy nesetkají, možná, že si zabijí přátele, ale to je jedno. On našel dívku, co ho dokáže milovat a ona našla člověka, co je květinou. To je to hlavní, ostatní důvody jsou lásce pro smích.