Romantika

Nevím co na to řeknete. Nedivila bych se, kdyby jste se tvářili rozpačitě a znechuceně... Sama jsem z toho trošku... nejistá.
Inspirací byla píseň Nothing else metters přehrané od Apokaly... jak dál?!

Love and hate you

[i]Jeho věta vysela ve vzduchu. Ne však těžce, ale zvláštně. Jako by pronikala skrze oponu skutečnosti, pronikala skrze neuvěřitelné...
Nebyla těžká, byla... byla... tak jednoduchá, tak prostá...

Takto jsem zůstal v Suně pře měsíc a učil jsem se lékařské jutsu. Po měsíci mi řekli, že nic pořádně nenašli, ale měl jsem aspoň stopy odkud mohla matka pocházet. Oni mi sdělili, že do Konohy během války přišlo celkem pět žen. Dvě byli ze země Trávy. Jedna ze země Vodních vírů. A dvě ze země Sněhu. S díky jsem se rozloučil z Garou a vydal jsem se do země trávy pátrat dál.

Nemocnice

Kaze již byla vyčerpaná z těch pravidelných stahů a z toho, že musela snášet bolest, která hrozila, že ji každou chvílí roztrhá.
TenTen tam s ní byla a dodávala ji potřebný optimismus, že to zvládne jako ostatně předtím.
Kaze jí byla za její přítomnost neskonale vděčná a pořád myslela na Hiashiho, že vlastně nebude ani u jednoho narození svých potomků a to se přitom tak těšil, že uvidí svou dceru, jak přichází na svět a bude jí oporou…

Sakura ma po dlhej dobe deň voľna a tak sa prechádza po Konohe už od rána. Pozrie si pár obchodov s oblečením a nakoniec si ešte dôjde kúpiť par shurikenov a kunaii. Okolo obeda už mala všetko čo potrebovala a aj to čo nie, uvedomila si že je hladná a zastaví sa v Ichiraku: „Dobrý deň Ayame, jeden rámen prosím.“
Ayame: „Jedna miska rámenu, nech sa páči.“ a položí misku pred Sakuru.

Byl podvečer. Každodenní příjemné počasí dnes vystřídala nehostinná a ponurá bouřka, která všemu kolem dávala typický pochmurný až trochu smutný nádech. Nebe bylo zbarvené do ledové šedi, občas doprovázené údery hřmění a silných blesků. Lidé byli schovaní ve svých domech a za praskání ohně v krbu poslouchali bubnování velkých a silných kapek deště na jejich okenní tabule. Přes hustotu deště šlo sotva vidět. Snad nikdo z lidí nebyl takový blázen, aby v takovémto krutém počasí vycházel ven.

Rain sa nervózne prechádzala po zamknutej izbe. Už jej s toho uzavretého priestoru začalo byť zle. Celé dni nerobí nič iné len tu sedí a čumí do blba. Mala najväčšiu chuť vyraziť dvere a vypadnúť odtiaľto ale vždy sa zastavila tesne pred dverami.

„Mayo, pojď, máme se okamžitě dostavit do kanceláře lady Hokage,“ pobídl svou dceru Kakashi, když ji našel na zahradě, jak si čte nějakou knihu.
„Už letím,“ vyskočila Maya a nadšeně se na něj zazubila. Taky se usmál. Od té doby, co začala chodit s Nejim, tak byla šťastnější, veselejší a pořád se smála. Rád ji tak viděl. Už to byly čtyři měsíce, ale jejich vztah byl stále skvělý.
„Vem si tu knížku sebou,“ usmál se na ni Kakashi, když si ji chtěla odnést do svého pokoje.

Naruto šel s Hinatou na ramen zatímco si Argeto hověl, díval se na oblaky a počítal krávy na louce. Po několika hodinách za ním došly a přidali se k němu.
„Poslouchej Naruto, není ti divný že lidi v této vesnici se mně nebojí?“ zeptal se najednou Argeto.
„Když to tak říkáš i mně je to divný že se tě ani nelekli, jako kdyby byli na draky zvyklí,“ odpověděl mu Naruto s obavami v hlase.
„Nic to, nedělejte si s tím hlavu za pár hodin se dozvíme nejspíš proč,“ řekla jim Hinata a už to přestali rozebírat.

Naruto snědl celou misku a pak se ho zeptal.
„Ty jsi jiný než ti ostatní z Akatsuki, proč jsi na mě takovíhle?“
„Tobi neví jak jinak se chovat než jako hodný chlapec, řekni které jsi poznal?“
Naruto se zarazil na otázku ale pak se zamyslel a odpověděl mu.

No tak tohle by měla být taková recenze a tento děj se táhne hodně dlouho, ale myslím, že stejně jako mě vás tahle povídka bude bavit, jde o pár Narusaku!

1. Špionky

Ani jeden z nich netušil, že je Shinai pod vlivem Sasukeho jutsu…
Shikamaru musel pořád přemýšlet nad tím, jakým způsobem Sasuke ovlivnil Shinainu mysl. Se svými starostmi se svěřil svému senseiovi Asumovi.
„Asi musel použít nějaké paměťové jutsu anebo jistý druh genjutsu, které jak jednou na někoho použije, tak se z něho obtížně dostává,“ prohlásil Asuma.
„I to je možnost, tak budu muset vymyslet plán, jak vysvobodit Shinai ze Sasukeho spárů,“ řekl si spíše pro sebe Shikamaru.

„Ehm, Ehm,“ ozvalo se místností.
Nic, žádná odpověď.
„Ehm, ehm,“ zkusil to znovu ženský hlas.
Na místo odpovědi se dostavilo zachrápání, kterým by se mohl pyšnit dokonce i nějaký statný chlap. Shizune s hromadou papíru v rukách stála naproti stolu jejich hokage a s jedním pozvednutým obočím sledovala její sliny tekoucí z pusy.
„Ehm, ehm,“ odkašlala si znovu. „Tsunade-sama!“ šťouchla do ní se zvýšeným hlasem.
Hokage sebou škubla a napřímila se. Nepřítomně zamžourala očima a prolétla očima okolí.

Kimm a Kiba

Bya si je nechala opět zavolat. Kiba byl již v pořádku, ale zůstala mu jizva na celý život, která časem vybledne a bude upomínkou na tyto časy.
„Opět jsem vás zavolala, protože nejsem spokojena s vašimi výsledky a proto jsem se rozhodla, že odteďka, když se přeměníte zpátky na lidi, tak můžete být spolu, ale budu vás hlídat, že si plníte své povinnosti a navíc si budete navzájem radit, když přijdete na něco nového. Slibte mi to!“ pronesla Bya mírně podrážděným hlasem.
„Já ti to slibuji,“ slíbila Kimm.

„Dík,“ usmála se mile Hinata, když ji Naruto otevřel velké dveře z kina.
Hned po tom si všimla, že je za ní Sakura. Úsměv jí přešel. Pak vyšli do noci i ostatní. Foukal chladivý, studený vítr. Skupinka kamarádů pomalu kráčela směrem k centru města. Chika se koukla na hodinky a trochu znejistěla.
„Je už celkem pozdě,“ oznámila ostatním.

Takže, rád bych tuhle povídku věnoval jedný osobě. Asi ji znáte, je to RIKA. No... a proč? Protože je skvělá, což sem mohl poznat i osobně, že? xD
Je to o jejím oblíbenym páru, takže doufam, že se bude líbit... i když je to asi chaotický.

[color=red]

Roky ubíhaly, za tu dobu jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem ji už neviděl. I když jsem na ni každou chvilku myslel. Nemohl jsem zapomenout. A tak jsem se i přes všechno vrátil k alkoholu. V posledních dnech jsem nevytáhl paty z domu. S kocovinou jsem sotva došel na záchod, kde jsem ze sebe dostal vše, co jsem snědl. Pomalu mě opouštěly všechny síly.
Znovu zazvonil zvonek, mírně jsem nadskočil, chystal jsem se jít otevřít, ale neměl jsem sílu.
Dveře po několika minutách klaply, zavřel jsem oči. Nechtěl jsem nikoho vidět, chtěl jsem být sám.

1. kapitola

Vysoko na nebi svítil jasný měsíc, bylo krásné ho pozorvat. Opírala jsem se zády o kmen stromu a užívala jsem si tuhle chvíli, neměla jsem moc chvil pro sebe, proto to bylo tak jedinečné. Vlhký mech mě studil na dlaních, v tak horký letní večer to bylo příjemně osvěžující.

Když se to spustilo a já začala bránit Konohu, náš domov, spatřila jsem ho. Nemohla jsem odolat. Musela jsem se na něj podívat i napřič shinobim, řítícím se na mne z každého směru. I on zvedl pohled. Věděla jsem, že zacítil moje žádostivé oči na něm. A i když byl na druhé straně, i když byl nepřítel, zabíjející mé přátele, rodinu, nemohla jsem se ubránit té lásce k němu.
Moje oči ho na chvíli museli opustit, abych zabránila mé smrti. Sedm shinobiů padlo po mém útoku.

Mari a Gaara

[color=brown]Mari teď už definitivně opustily ranní nevolnosti, ale teď musela krotit chuť k jídlu, protože se dítě muselo z něčeho vyvíjet.
„To není dobré, že se tak přejídáte, mizukage nemá rád tlusté ženy,“ opět Maero musel přijít s něčím takovým.
„Neboj, já mám dobré spalování, to vyběhám,“ slíbila Mari, ale nevěděla jak.
„Tak to je v pořádku a zítra již budeme u vašeho manžela a jak tam dorazíme, tak svatba se koná o toho dne za čtrnáct dní,“ svěřil se jí Maero.