Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 035: Konec.

Okamžitě se otočila a dívala se do očí dvou ninjům. Pohled jí sklouzl na ochranné čelenky. Udiveně se na ně dívala.
„Co jsem udělala?“ zeptala se klidně. Oba se po sobě zneklidněně dívali. Čekali, že se bude vzpouzet nebo aspoň protestovat a ne, že si s nimi bude povídat.
„Jsi členkou Akatsuki!“ okřikl jí jeden. Ležérně se opřela o strom.
„Hm…“ zamumlala. „A co má být? Tak jsem, no.“ Pokrčila rameny.

Nečekala, že jich je víc. Chakra jí projela těsně vedle srdce. Přes rty se jí vydral výkřik, který drásal uši. Pomalu padala k zemi. Krvavý plášť jí spadl z těla. S posledních sil si strhla přívěsek z krku a odhodila ho o kousek dál. Potom tiše zavřela oči.
„Neměl jsi jí zabít!“ okřikl blonďák chlapce, který stál za Reinou.
„Třeba jí ještě dokážou zachránit.“ Namítl mladík chabě. Nikdo tomu nevěřil. Tohle nemohla přežít. Jedině kdyby se tam dostaly brzy, ale tomu ani jeden z nich nevěřil. Mise selhala.
„Doufej.“ Sykl na něj a vzal do náruče Reinu a strčil do mladíka. „Uhni.“ Zasyčel nepřátelsky. Mladík padl na zem a ochranná páska mu spadla z ruky. Nedbal na to a běžel za ostatními.

Itachi o kousek dál tiše kráčel spolu s Kisamem domů. Najednou ho začal pálit přívěsek. Otřel si spálené místo na krku. A znepokojeně se podíval okolo.
„Děje se něco Itachi?“ zeptal se ho Kisame a podíval se mu do očí. Itachi ucukl a zavrtěl hlavou. Určitě to byl planý poplach, ale co když? Červík pochybnosti v něm hlodal. Rozhodl se. Chce se s ní usmířit, konečně. Chyběla mu, až moc. Doufal, že mu odpustí.
„Za jak dlouho budeme v úkrytu?“ otázal se Kisameho.
„Asi za půl hodiny.“ Zamumlal Kisame a rozhlížel se po okolí. „Proč? Těšíš se na Reinu?“ mrkl na něj. Itachi sklopil pohled. „Udělal jsi dobře, když jsi se rozhodl se jí omluvit.“
„Předtím to byla chyba… Prostě úlet.“ Zamumlal. „Nechtěl jsem jí ublížit.“ Kisame se pro sebe usmál. Byl za ně rád.
„Dobře…“ kývl hlavou. „Doufám, že to vyjde.“ Itachi se na něj udiveně podíval.
„Myslíš, že mi neodpustí?“ zajímal se.
„Odpustí.“ Mávl rukou Kisame. „Patříte k sobě.“ Usmál se.

„Začala krvácet ještě víc. Sakra,“ zaklel blonďák.
„Musíme jí dopravit do nemocnice, rychle.“ Odvětil černovlasý.
„My víme, co děláme.“ Odsekl rudovlasý. „Nepřipomíná vám někoho?“ změnil téma.
„Ne…“ zavrtěl hlavou blonďák. Černovlasý pokrčil rameny.
„Snad se jí povede zachránit… Ale proč jsme museli zaútočit na těhotnou holku?“ odfrkl si rudovlasý.
„Protože jsme teprve chuunini.“ Zakrákal černovlasý a snažil se napodobit hlas jejich velitele. Blonďák protočil oči v sloup.
„Myslí, že bychom nestačili na někoho jiného?“ podivil se blonďák.
„Myslí.“ Ujistil ho černovlasý. „A taky je to pravda. Akatsuki jsou úroveň S.“ pokýval hlavou.

Itachi se blížil k úkrytu. Čím blíž byl, tím hůř se cítil. Strach to nebyl. Měl předtuchu, že se něco stalo. Nechápal proč řekl Kisamemu, že se nic nestalo. Mohli zrychlit.
„Zrychlíme. Nevadí?“ navrhl Itachi. Kisame zavrtěl hlavou.
„Ne, proč?“ podivil se.
„Jen…cítím se divně.“ Prozradil mu Itachi.
„Jak jako divně?“ zeptal se Kisame zmateně.
„Jako by se jí mohlo něco stát.“ zavrtěl hlavou.
„Vždyť s ní jsou Konan s Peinem.“ Ujistil ho Kisame.
„Hm…“ zamumlal Itachi. „Ale přesto, mohli bychom zrychlit?“ Kisame pokýval hlavou.
„Říkám, že nemáš proč se bát, ale když chceš.“ Kývl hlavou Kisame. Oba přidali do kroku. Už jen malý kousek je dělil od úkrytu. Kousek od něj zpomalili. Nechtěli být nápadní. Itachi uviděl na zemi něco blyštivého, a proto zrychlil. Přidřepl si k oné věci a vzal jí do ruky. Byl to krvavý přívěsek Reiny. Udiveně se na to díval. Ušel další kousek cesty a našel její plášť. Byl roztrhnutý na několika místech a celý od krve.
„Kisame!“ zakřičel do ticha. Kisame okamžitě přišel k němu. Když uviděl věci, které Itachi svíral v ruce zakryl si ústa rukou.
„To je její?“ zašeptal.
„Hm…“ kývl hlavou.
„Třeba se dostala do úkrytu a tohle tu jen nechala.“ Navrhl Kisame, ale sám tomu nevěřil.
„Co se tu stalo?“ zašeptal Itachi. „Kdo jí to udělal.“ Kisame viděl kousek od nich pásku, která upadla onomu ninjovi. Na ní se skvěl znak listové.
„Co máš Kisame?“ zajímal se Uchiha.
„Pásku Konohy.“ Křikl k němu Kisame. „Muselo jim to tu upadnout. A hele kapky krve. Vedou směrem na Konohu. Je to spousta krve. Tohle nemohla…“ zašeptal tiše a otočil se na Itachiho, který měl zavřené oči. Slzy mu proudily pod víčky.
„Proč?“ zašeptal. „Měli tu být. Konan a Pein, nejsou tu. Proč?“ rozkřikl se.
„Asi se naskytla mise. Museli jít splnit misi.“ Chlácholil ho Kisame.
„Slíbili, že se o ní postarají. Slíbili to… A nesplnili.“ Třískl rukou o zem. „Slibuji, že najdu ty shinobi z Konohy a pomstím se. To slibuji.“ Zašeptal.
„Nesmíš se mstít…“ zamumlal. „Čekala to. Věděla do čeho šla, když se k nám přidala.“ Zamračil se Kisame.
„Tím mi chceš říct, že měla vědět, že jde na smrt?“
„Ne to neříkám!“
„Ale ano… Nechci se hádat.“ Zamumlal.
„Nesmíš nad tím přemýšlet.“ Podepřel ho Kisame. Itachi pevně v rukou svíral její věci a nezajímal se o to, že její krev má po celém těle.
„Proč ona Kisame? Proč né já?“ zajímal se.
„To nevím…“ zavrtěl hlavou a smutně se usmál. Bylo mu ho líto. On se s ní nestihl usmířit. Nestihl jí říct, že jí miluje. Už nikdy jí to neřekne a nikdy nebude otcem. Itachiho píchlo u srdce když přemýšlel nad tím, že už jí nikdy neuvidí. Pomalu došli k úkrytu. Pozastavili se před vchodem. Itachi se posadil na zem a čekal. Nevěděl na co, ale čekal.

Za chvíli se u brány objevili Kakuzu s Hidanem. Oba v dobré náladě přišli až k Itachimu.
„Co se děje?“ chtěl vědět Hidan.
„Reina…“ Itachimu se zadrhli slova v krku, a proto jen kývl k hromadě věcí. Hidan se podíval tím směrem na, který ukázal Itachi. Zděsil se nad tím, když uviděl její Akatsuki plášť a její řetízek.
„Co se stalo?“ zajímal se Kakuzu.
„Nevíme… Našli jsme jen tyhle věci.“ Pokrčil rameny Kisame.
„To ale znamená, že může být naživu. Na co čekáte?“ okřikl je. Kisame zavrtěl hlavou. Hidan se posadil na zem.
„Našli jsme stopy krve. Bylo jí tam až příliš na to, aby přežila.“ Zamumlal Itachi. „Už prostě není.“
„Kdo to byl?“ rozkřikl se Hidan.
„Shinobi z Konohy.“ Odvětil Kisame a ukázal mu ochrannou pásku. Hidan zaťal ruce v pěst. Chtěl vyrazit do Konohy, pomstít se, ale Kakuzu ho zastavil.
„Proč nemůžu jít?“ chtěl vědět.
„Pomstíme se všichni.“ Zamumlal Itachi. Všichni se na něj smutně podívali. On trpěl nejvíce. Dával si to za vinu. Neusmířil se s ní a to, mu vadilo.
„Promiň.“ Omlouval se Hidan.
„Nevadí,“ mávl rukou. „Chci se pomstít Konoze.“ Zasyčel.

Počkali na zbytek Akatsuki. Po Hidanovi přišel Sasori spolu s Deidarou.
„Co tu sedíte, jak na pohřbu?“ zakřenil se na ně Deidara, ale naráz ztichnul když si všiml hromady vedle Itachiho. „Reina?“ zašeptal. Kisame smutně kývl hlavou.
„Co se stalo?“ zeptal se Sasori.
„Reinu napadli shinobi z Konohy.“ Osvětlil mu Kisame. Oba se na ně udiveně dívali.
„Kdy?“ zeptal se tiše Deidara.
„Nevím,“ rozkřikl se Itachi a znovu třískl rukou o zem. „Měl jsem tu být.“ Nechtěl plakat, ale neuměl slzy zadržet. Chtěl vědět proč? Proč zrovna ona?
„Nesmíš si to dávat za vinu, Itachi.“ Podíval se na něj Kakuzu.
„Ale zajímalo by mě, proč tu nebyla Konan s Peinem?“ zamumlal Hidan. „Měli tu přece být ne?“
„Měli,“ Kývl hlavou Itachi. „Ale jak vidíš tak nejsou.“ Pokrčil rameny.
„Ani jim to nesmíme dávat za vinu.“ Podíval se po ostatních Sasori. „Nemůžou za to.“
„Vím, že ne. Měl jsem tu být já.“ Zamumlal Itachi. „Kdybych jí nepotkal… Mohlo by to být všechno jinak.“
„Nesmíš tohle říkat. Reina si vybrala nebezpečný život s tebou.“ Zavrtěl hlavou Deidara.
„Já vím…“ zašeptal Itachi. „Ale kdyby jí to mohlo vrátit život…“
„Ale nevrátí. Nesmíš se trápit ona by to nechtěla.“ Vložil se do rozhovoru Sasori.
„Co ona by nechtěla se už nedozvíme.“ Rozkřikl se. „Promiňte,“ podíval se po ostatních. „nevím, co to do mě vjelo.“ Omlouval se okamžitě.
„To nic, my tě chápeme.“ Kývl hlavou Deidara. V duchu dodal: víc než si myslíš, ale nahlas to neřekl. Nechtěl rýpat do staré rány. Seděli tiše u vchodu a ani jeden z nich se neodvážil jít dovnitř. Všechno by jim to připomínalo. Rozhodli se počkat na Konan s Peinem. Zetsu a Tobi se mají vracet až zítra.

Konan spolu s Peinem se vrátily až o hodinu déle. Do té doby nikdo nepromluvil. Nevěděli o čem by měli mluvit. Pein k nim přišel a zkoumavě si je prohlížel. Nikdy nebyli tak ticho jako teď. Všichni se tvářili smutně. Itachi měl sklopenou hlavu a z očí mu kapaly slzy. To Peina vyvedlo z míry.
„Co se stalo?“ odvážil se zeptat a čekal na nejhorší. Konan za ním prkenně stála. Itachi k němu zvedl oči. Měl je zarudlé. Konan si zděšeně zakryla rukou ústa a nevěřícně na něj hleděla. Tušila, co se mohlo stát.
„Reina…“ odvětil prostě a Pein věděl, že je zle.
„To snad ne…“ nechtěl tomu uvěřit. „Co se stalo?“
„Napadli jí shinobi z Konohy, kousek odsud.“ Odvětil Kisame, protože Itachi se k tomu jaksi neměl.
„Jak mohli vědět, že nás tady najdou?“ zajímal se Pein. Konan po něm vrhla vražedný pohled. Ona Reina zmizela a on se zajímá o to, jak je našli. I všichni ostatní po něm vrhli vražedný pohled, a proto radši ztichl.
„A proč jste venku?“ změnila téma Konan.
„Neodvážili jsme jít dovnitř.“ Zašeptal Itachi a postavil se na nohy, protože doteď seděl na zemi, která byla zvlhlá od jeho slz. „Ale teď už musíme jít.“ Všichni se postavili na nohy, protože také seděli na zemi.
„Jdeme.“ Kývl hlavou Sasori. On jediný na sobě nedal nic znát asi protože byl loutka a ty prý už city nemají, jak tvrdil, ale všichni věděli, že se uvnitř užírá. Byla pro něj jako členka rodiny, jako dcera. Všichni šli za ním, jako poslední šel Itachi. Vešli do místnosti a divili se, jak je to tam uklizené. Na stole byli úhledně rozložené papíry. První, kdo si jich všimnul byl Deidara.
„Hele,“ upozornil ostatní. „Jsou tu dopisy.“ Kývnul hlavou ke stolu. Všichni k němu přišli. Uchopil do ruky první papír.
„Milí Akatsuki,“ přečetl první slova. Všichni se na něj udiveně dívali.
„Vždyť to je rukopis Reiny.“ Namítl Hidan.
„Fakt?“ zeptal se ho ironicky Itachi.
„Hm,“ zamumlal Deidara. „Ty tu máš vlastní.“ Kývl hlavou ke stolku. Itachi se přes něj nahnul a uchopil dopis do roztřeštěných rukou. Rozdělal ho a očima přejížděl po řádcích. Čím déle četl tím udiveněji se tvářil, ke konci mu vypadl dopis z ruky a sesunul se na zem. Pozornost všech se na něj otočila.
„Co se děje?“ otázal se ho Kisame. Itachi zavrtěl hlavou a znovu uchopil dopis do ruky a podal ho Kisamemu. Ten dopis uchopil a rychle ho přečetl. Po přečtení se na Itachiho soucitně podíval.
„Co se tam píše?“ zajímal se Hidan. Kisame se podíval na Itachiho. Ten kývl hlavou.
„Drahý Itachi, asi už víš, co se stalo… Netrap se, prosím. Vím, že se to lehce řekne, ale těžko udělá. Prosím udělej to pro mě. Snad ti aspoň trochu chybím. Proč se ptám? Hm, nevím stejně se to už nedozvím, a proto na mě pamatuj v dobrém, ano? Je mi líto, že nebudeme rodina. Chtěla jsem vážně, ale osud dal jinak a tomu jsem nemohla zabránit. Pod podlahou v mém pokoji jsou mé věci. Nevím proč jsem je tam ukrývala, ale chci aby sis je nechal, na památku. Vím jak ses těšil, že budeš mít znovu rodinu, i já se těšila. Proto prosím abys mi odpustil. Neplač, prosím. Nikdy jsem nebyla ráda, když jsi plakal. Vím, že jste tam teď už všichni. A asi si tento dopis čtete i když není pro vás… Postarejte se mi o Itachiho prosím. Třeba, snad se nám poštěstí se ještě někdy setkat…Odpusťte mi prosím, navždy vaše Reina.“ Dočetl dopis a podíval se po ostatních. Ti jen nehnutě seděli na místě a ani nemrkali.
„Jak: Snad se nám poštěstí se ještě někdy setkat?“ nechápal Hidan.
„Taky to nechápu.“ Zavrtěl hlavou Kakuzu. „Tohle psala předtím, jak mohla vědět, že se jí něco stane?“ podivil se.
„Ona už delší dobu tušila, že se má něco stát.“ zamumlal Itachi. „Měl jsem na ní dávat pozor.“
„Nesmíš si to dávat za vinu.“ Okřikla ho Konan. „Nemáš se ničit.“
„Je to pravda Konan! Měl tu s ní vždycky někdo být, jak jsme se domluvili.“ Pokýval hlavou Pein.
„Peine…“ zamumlala Konan. „Já vím, že tu s ní někdo měl být, ale nebyl nesmíme se trápit.“
„Chápu tě Konan, ale tohle nemůžu dát jako rozkaz. Sám bych to nesplnil.“ Zavrtěl hlavou. Konan si povzdechla.
„Máš pravdu.“ Kývla hlavou.
„Jdu do toho pokoje, jde někdo se mnou?“ otázal se Itachi. Konan kývla hlavou. Společně šli chodbou. Ani jeden nepromluvil. Itachi otevřel dveře a vešel dovnitř. Konan ihned v závěsu za ním. Porozhlédl se po místnosti a do oka mu padl kousek podlahy ze které vyčníval kousek země.
„Už vidím, kde to je.“ Pokýval hlavou. Přiklekl k tomu místu a oddělal kousek podlahy. Byla tam krabice. Vytáhl ji z díry a oprášil jí. Na víku byl nápis Reina. Opatrně víko sundal. Bylo tam spousta věcí. Jako například ty, které koupil pro miminka Itachi a nebo fotky Reiny a Itachiho. Jediná věc, která tu nebyla byl snubní prstýnek, asi si ho nechala. Pomyslel si Itachi.
„Je tu všechno?“ zeptala se Konan, snažila se vypadat klidně, ale nešlo to. Stěží zadržovala slzy.
„Všechno až na prstýnek. Na náš snubní prstýnek.“ Kývl hlavou.
„Co s těmi věcmi budeš dělat?“ odhodlala se zeptat Konan.
„Nechám si je tady.“ Kývl hlavou. „Budu bydlet tady.“ Zamumlal.
„Jdeme?“ pousmála se.
„Běž já tu ještě budu.“ Posadil se na postel a začal se probírat fotkami. Konan se na něj smutně podívala a vyšla z pokoje.

„Tak co Itachi?“ zeptal se jí Hidan, když přišla za nimi.
„Drží se, ale dává si to za vinu. Jde to na něm vidět.“ Zavrtěla hlavou.
„Proč se to stalo jemu?“ zamumlal Kisame. „Přijít o Reinu a děti.“
„Nevíme Kisame.“ Pokýval hlavou Deidara. „Kdybychom to věděli udělali by jsme s tím něco.“
„Ale proč šla Konoha po Akatsuki?“ zeptal se Pein.
„Nikdy nás nevyhledávali, od té doby co byl Itachi s Kisamem v Konoze.“ Přemýšlela Konan.
„Nikdo ještě k tomu nevěděl, že je Reina s námi.“ Doplnil ho Sasori.
„Tak jak to, že napadli zrovna jí?“ zeptal se Kisame. Všichni zavrtěli hlavou.

Tři shinobiové z Konohy spolu s Reinou.
„Tak jak to s ní vypadá ?“ zeptal se černovlasý.
„Uhm krvácení se zmírnilo a nevím jestli to má být kladné hodnocení situace a nebo ne, protože to může znamenat, že už nemá krev a k tomu ještě upadla do bezvědomí.“ Poznamenal rusovlasý mladík.
„Už jsme tam!“ zakřičel mladík, který běžel napřed a zastavil se na větvi aby ho mohli dohonit. Oba až teď uviděli obrovskou bránu do Konohagakure no Sato. Všichni tři se vydali k nemocnici. Po cestách potkávali známe tváře, které se na ně udiveně dívali. Doběhli k nemocnici a černovlasý přešel k recepci.
„Zavolejte Tsunade-sama!“ rozkřikl se. „Je to nutné!“ sestřička okamžitě vyběhla do nedaleké kanceláře Hokage.