Měsíční svit (naruhina)

Rukou si uhladila pár pramínků vlasů, které jí trochu trčely. Není se čemu divit, vždyť foukal vítr a pořádný, ne jen nějaký lehký vánek.
Vítr, který jí zas nahnal neposlušné vlasy do tváře.
Naštvala se, už jí nebavilo si postopadesáté urovnávat účes, a tak si dala vlasy za uši.
Alespoň trochu jí to pomohlo, už jí nepřekážely ve výhledu.
Nastala ta chvíle, chvíle s velkým CH.
Nakoukla přes roh.
Vidělo ho, čekal na ní na smluveném místě.
Vyšla zpoza rohu a vydala se k němu. Udělala tři kroky jeho směrem. Zastavila se. Ještě si jí nevšiml, ještě se mohla otočit a utéct.
Probíhal v ní boj mezi srdcem a hlavou.
Srdce jí dodávalo odvahu. Naproti tomu ji rozum radil, ať to vzdá.
Pozorovala ho, rozmýšlela se, koho poslechnout.
Nakonec se rozhodla to risknout a říct mu, co jí tíží celý život, co je příčinou jejího štěstí i smutku. Říct mu, že ho miluje.
Udělala těch pár kroků, které jí od něj dělily.
Otočil se na ní.
Zastavila se asi metr před ním.
Přešlápla si, polkla. Nervózně těkala očima na něj a na zem.
Pořád, tam a zpět, nakonec si dodala odvahu.
„Mi-miluju tě, hrozně moc tě miluju, jsi pro mě všechno a nechci bez tebe žít.“
Zrudla. Neměla sílu se na něj podívat, utekla. Běžela jak nejrychleji mohla. Slzy jí smáčely mikinu. Neslyšela za sebou žádné kroky, neběží za ní, nesnaží se jí zastavit.
Je to jasné, nemá jí rád.
Kvůli očím plných slz ani pořádně neviděla na cestu, zakopla. V duchu proklínala ten hrbolek uprostřed cesty, který jí teď tak nemilosrdně podrazil nohy.
Ležela, ani neměla sílu se zvednout. Ztěžka oddychovala, proudy slz se jí řinuly z očí.
Co bude dělat teď? Ani se mu nemůže podívat do očí.
Její mysl ovládla beznaděj.
Rukou sevřenou v pěst bouchla do země.
„Co jsem udělala špatně?“
Ještě k tomu pocítila, jak jí pálí kůže na koleni.
Posadila se, ohrnula kalhoty a tiše sykla.
Rukou se snažila ochladit odřené místo a ztišit tak bolest.
Pálilo to, ale větší bolest cítila v srdci.

Stál na místě, nezmohl se na jediné slovo. Jen se na ní s otevřenou pusou díval, jak mu vyznává lásku.
Naplnil ho zvláštní pocit. Pocit být milován, který ještě nezažil.
Nebyl schopný se pohnout.
Utekla, měla slzy v očích, byla tak nešťastná, ale on tam jen stál a nic neudělal.
Ale co měl udělat? Sám nevěděl, co by jí řekl.
Pořád si opakoval ta slova, která mu řekla. Líbilo se mu to, chtěl je slyšet znova a znova.
Proč si toho nevšiml? Proč si nevšiml toho citu, který k němu chovala?
Poznal krásu toho, být milován, ale on sám nikdy tak silně nikoho nemiloval.
Jaké to asi je? Opětovaná láska…Tak krásně to zní a teď má možnost to s ní poznat.
Líbila se mu, a moc, ale problém byl v tom, že jí neznal. Strávili spolu tak málo času.
Chtěl to napravit, konečně se pohnul a zamířil směrem, kterým ona předtím utekla.

Stále seděla, hlavu opřenou o složené ruce, které si opírala o kolena. Pálilo jí to, ale co je odřené koleno proti zlomenému srdci?
Plakala, hrozně moc plakala.
Uslyšela kroky, neměla náladu někomu odpovídat na otázky, co se jí stalo a jestli je v pořádku. Nestála o lítost, chtěla jeho lásku. Proto se ani nehnula, dál s hlavou skloněnou seděla na cestě a kdyby ji neosvicoval měsíční svit, tak by si jí ten dotyčný snad ani nevšiml.
Kroky se blížily, těsně u ní někdo zastavil. Slyšela, jak si sedá.
To jí příšerně naštvalo, nechtěla být rušena. Každý na ní do teď kašlal, tak proč najednou ten zájem?
Vztekle zvedla hlavu a už otevírala pusu, chtěla to tomu narušiteli pěkně vytmavit.
Ale nevydala ani hlásku.

Uviděl jí sedět na zemi. Trhalo mu srdce, když slyšel jak pláče a to všechno kvůli němu.
Chtěl jí obejmout, chtěl jí ochránit, ale před čím? Vždyť ten kdo jí ublížil byl on sám.
To už nikdy nechtěl dopustit, už jí nikdy neublíží.
Sedl si naproti ní, zvedla hlavu. V tom momentu viděl v jejích očích tolik nenávisti a vzteku, které neviděl ani u Sakury.

Nechtěla ho vidět, nechtěla poslouchat to, že jí nemá rád. Dnes už bolesti zažila dost. Zvedla se a rozeběhla směrem od něj.
Tentokrát slyšela, jak za ní běží, křičí na ní, ať stojí. Proč by zastavovala? Chtěla být sama, proč jí chce ještě více ublížit? To mu to nestačilo?
Slyšela ho. Blížil se, doháněl jí.
„Jestli si myslí, že se vzdám, tak se šeredně mýlí.“
Sebrala všechny síly, které ještě měla a přidala. Vítr jí šlehal do tváří.
Slané kapičky zase smáčely její tvář.
Viděla hodně rozmazaně, vlastně skoro vůbec. Nevšimla si, že pár metrů před je hluboká propast.

Byl těsně za ní, viděl kam míří. Musel tomu neštěstí zabránit.
Přidal, dohnal jí. Už jen kousek a dosáhne na ní.
Natáhl ruku a snažil se jí chytit. Viděl, jak padá dolů.
Nahnul se přes okraj a chytil ji.
Vytáhl ji, přivinul jí k sobě.

Byla vyděšená, třásla se.
Křečovitě se ho držela a nehodlala se ho pustit.
Zase jí zachránil. Zas byl jejím princem na bílém koni, který jí vždy ochrání. Věděla, že bez něj nedokáže žít, že pro ni znamená hrozně moc, že když jí odmítne, tak skočí.
Skočí dolů, do té černočerné tmy, před kterou jí právě zachránil.
Bylo jí jasné, že je to zbabělý čin, ale kdy o sobě tvrdila, že je hrdinka?
Pohlédla na něj a čekala. Čekala, až něco řekne, cokoli, hlavně ať už zná jeho city k ní. Uvědomila si svou hloupost, měla ho hned vyslechnout.

Byl pořád v šoku. Ani si neumíte představit jaké to je, vidět kamaráda padat do hluboké tmy. Vidět ho, jak si jde pro jistou smrt.
A on to viděl a díky tomu si něco uvědomil.
Až když něco ztratíme, si uvědomíme, jak to pro nás bylo důležité.
Uvědomil si to, uvědomil si, že s ní chce trávit volné chvíle, že mu není lhostejná.
Podíval se na ní, dívala se na něj. Už v ní neviděl tu malou stydlivou holku, kterou sotva zná. Už ne.
Viděl krásnou mladou ženu, schoulenou v jeho náručí, která ho bezmezně miluje.
Co víc si mohl přát?
„Omlouvám se Hinato, že jsem tě hned nezastavil, ale…byl jsem hrozně zaskočený. Poznal jsem, že si skvělá dívka a rád bych tě víc poznal. Vždycky jsi mě tak zvláštně přitahovala, ale myslel jsem, že…že mě nesnášíš. Spletl jsem se, šeredně jsem se mýlil. Prosím, odpustíš mi?“
Malinko se usmála. Taková hloupá otázka, jemu by odpustila snad cokoli.
„Ano Naruto-kun, odpouštím ti.“
„To jsem moc rád.“ Usmál se.
Dostal nápad, jak vše napravit.
„Když už jsme si tohle vyjasnili, nezačneme od začátku?“
„Dobře Naruto-kun.“
„Ahoj, já jsem Naruto.“ Zasmál se, bylo to tak…divné. Připadal si jako blázen.
„Ahoj Naruto- kun, mé jméno je Hinata.“ Také se rozesmála.

Povídali si, dlouho, skoro až do úsvitu.
Naruto se snažil dohnat ty roky, co si jí nevšímal, kdy jí ignoroval.
Chtěl o ní vědět všechno, její cíle, sny, zlozvyky.

Čím více jí Naruto poznával, tím více jí měl rád a nakonec…
„Hinato, co je to za pocit u srdce, který cítím, když tě k sobě přivinu, když se tě jen dotknu?“
Zčervenala.
„Ten samý pocit já cítím pokaždé, když tě jen vidím.“
Pochopil.
„A znáš tenhle pocit?“
Natočil si její obličej čelem k sobě a pomalu se k ní přibližoval.
Už teď se v ní v odehrávalo, co ještě nikdy nezažila. Taková touha.
Vyšla mu vstříc, jejich rty se setkaly.
Oba poznávali nové emoce, které si chtěli udržet navždy.
Konečně Naruto poznal, jaké to je milovat, a Hinata, jaké to je být milována.