Gaaro!Osud nelze změnit 14: bolí to pořád stejně

Pár měsíců už uběhlo od jejich bolestivého rozchodu. Zdálo se, že se věci vrací do starých kolejí. Nebo si to chtěl někdo jen namlouvat. Každý se tvářil jakoby se vlastně nic nestalo a členové Akatsuki stejně jako blízcí kazekageho se snažili vyvarovat onomu choulostivému tématu. Itachi rozhodně prohlašoval před ostatními, že Yuti už je naprosto v pořádku a agresivita, se kterou plní mise je jen odrazem její oddanosti ke svému úkolu. Samozřejmě, že nebylo mnoho lidí, kteří by tomu věřili, krom natvrdlého Hidana.
Hlavně tedy z toho důvodu, že Yuti se stále zavírala ve svém pokoji a tiše plakala. Snažila se předstírat svou chladnost k této situaci. Nikdo se neopovažoval se jen zeptat na její stav.
Jediný, kterému noc co noc stále tiše vzlykala na rameno byl Itachi.
Občas se i stávalo, že se sešla celá skupina a tajně jí šmírovali na místě, kde si myslela, že je sama a zasmušile si prohlížela svůj písečný přívěsek.
„Jak je to dlouho?“ zajímalo Deidaru, když všichni krom Yuti seděli v obývacím pokoji a odpočívali.
Všichni teď měli volno a využívali ho hlavně k diskuzi ohledně vztahu kazekage x Yuti.
„Jak je dlouho co?“ vzhlédl Itachi od své partičky šach a probodl Deidaru pohledem.
„No myslím, jak je to dlouho co se rozešli,“ vysvětlil mu trochu váhavě, když uviděl Itachiho pohled.
„Čtyři měsíce,“ vložila se do toho Konan, která doposud předstírala, že se jí tyhle věci netýkají. Upoutala tak na sebe pozornost všech, kteří nasadili výraz typu „já to věděl“.
Itachi podstatně znervózněl a na řadu přišel špatný tah, díky kterému Hidan vyhrál.
Vyskočil na nohy a převrhl tak stoličku, na které seděl.
Jeho radostný křik přerušil znovu Deidara.
„Neměli bychom něco udělat?“ ujišťoval se opatrně.
Nastala chvíle ticha a všichni přítomni otočili své hlavy ke dveřím, kde se objevil náhlý stín.
Yuti bledá jako smrt s hlubokými kruhy pod očima se na ně naprosto nečitelně dívala.
Dříve bývala veselá, až to všem lezlo krkem a teď? Sotva někdo dokázal na její tváři vyčarovat úsměv. Z krásné tváře se stala jen jakási maska.
Vypadala jakoby trpěla nějakou závažnou nemocí. Všichni věděli, že oni s tou chorobou, která pomalu ale jistě užírá její srdce, nic nezmůžou.
Doslova proplula místností, sedla si do jejího rohu kde nedosahovalo světlo a začetla se do neznámé knihy. V černých, tříčtvrtečních kalhotách a tričku se síťovinou se doslova ztrácela a její bledost to podporovalo snad ještě víc.
Předstírala, jakoby zde v místnosti snad vůbec nikdo nebyl.
„Ehm…Yuti?“ zkusil to po chvíli Deidara opatrně.
Kolem jeho blond hlavy prosvištěl kunai a zabodl se do dřevěného sloupu za ním.
Naprázdno polknul. Yuti nevzhlédla od své knížky a otočila list.
Itachi zakroutil nesouhlasně hlavou.
„Jsi v pořádku?“ nedal se blonďák, ale pro případ se postavil trochu za Hidana.
„Naprosto,“ odvětila Yuti. „Rušíš mě ve čtení,“ vyčetla mu tvrdě. „Věnujte se dál svým záležitostem a mě si nevšímejte. Jako bych tady nebyla.“
„Někdy mi přijde, že tady jakoby nejsi,“ opáčil Itachi a trochu uraženě odkráčel z místnosti.
Deidara i zbytek některých jedinců, kteří nechtěli být postihnuti agresivní náladou své kamarádky ho následovali. Zůstali jen Hidan a Kakuzu, kteří se společně pustili do partičky šach.
Yuti ani při čtení nepřestávala tisknout dárek od Gaary. Jediná věc, která jí zbyla.

„Všechno se ti to trochu bortí pod rukama,“ pronesla trochu vyčítavě Temari, když seděla v křesle naproti svého nejmladšího bratra.
Ten jen apaticky seděl a pod jeho rukama běžely papíry jako na běžícím pásu. Každý prolétl očima a podepsal. Neposlouchal ty řeči své sestry, které stejně vždy jen končily hádkou. Ovšem ona zase nesnášela, když jí on ignoroval. Takže v hádku se to vyhrotilo pokaždé.
„Posloucháš mě?“ zvýšila trochu hlas a ťukla o zem svým vějířem.
Gaara zvedl nepřítomně hlavu.
„Hm? Říkala jsi něco Temari?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal. Okamžitě se sklonil zpět ke svému úkolu.
Oba Gaarovy sourozence začínalo jeho lhostejné chování ke všemu okolo dost vytáčet. Častěji a častěji se zavíral do svého pokoje a vymlouval se na pročištění hlavy.
Mluvil snad ještě méně než kdy dřív a kruhy pod jeho očima snad ztemněly více než kdy předtím. Pokud to ovšem šlo.
„Ano říkala,“ nenechala se jeho sestra odbýt. „Pořád máš myšlenky někde u té…té…té cuchty! Nemyslíš na nic jiného a na vesnici úplně nejmíň!“ snažila se mu vyčíst a poprvé za celou dobu se zmínila o Yuti.
Snažila se tvářit naštvaně, ale když se na ni Gaara znovu podíval a věnoval jí snad ten nejnevraživější pohled, jaký mohl na své krásné tváři vykouzlit, okamžitě jí sklaplo.
„Něříkej-nic-o-NÍ,“ varoval jí tiše. „Říkal jsem snad tisíckrát, že vesnice je pro mě nejpřednější, ale o ní prostě nemluv.“
Temari si povzdechla. Pochopila, že tohle opravdu nikam nevedlo. Gaara si nikdy nenechal do ničeho mluvit. Měl respekt a autoritu, ale i přesto se ona a Kankurou někdy snažili prosadit svou. I když to šlo opravdu ztěží.
Konečně po dlouhých a úmorných hodinách, prosezených u stolu nad papírováním, si mohl kazekage dopřát alespoň malý odpočinek.
Jako vždy se opřel do svého křesla a pootočil ho k oknu. Slunce už skoro zapadlo a venku bylo šero. Už brzy měla přijít černá noc. Zamyslel se. Co asi dělá ona? Jak se má a vzpomene si na něj ještě vůbec někdy?
Připadalo mu to jako celá věčnost co jí neviděl. Ne jako čtyři dlouhé měsíce, ale jako čtyři dlouhé roky. Bolest, kterou začal pociťovat, když se viděli naposledy, sílila víc a víc i přesto, že si myslel, že horší to být nemůže.
Napil se horkého čaje a sledoval poslední momenty, kdy se ještě alespoň trochu ukazovalo do ruda zbarvené slunce.

Yuti seděla už něco přes hodinu v rohu místnosti. Stále neodtrhla oči od své knížky. Nečetla ji. To mohlo být jasné i takovým idiotům jako byli někteří uvnitř organizace.
Myšlenkami byla někde v Písečné. V té skromně, ale hezky zařízené kanceláři.
Někde tam, kde teď byl on. V duchu teď stála vedle něj se svou dlaní položenou na jeho rameně. Z tohoto krásného snění jí vytrhl ten otravný hlásek.
„Yuti-san! Yuti-san! Tobi by si chtěl zahrát frisbee!“ skočil před ní ten malý, maskovaný skrček.
„Odprejskni,“ odbyla ho, ale on se jen tak lehce nedal.
Mával zeleným, umělohmotným talířem před jejím obličejem, dokud se neozvala duté „puk“.
Itachi, který stál s Konan a Deidarou na chodbě se zastavili uprostřed konverzace a zvědavě vzhlédli ke dveřím obýváku. Po pár sekundách se vymotal Tobi s házecím talířem kolem svého krku.
„Yuti-san neví co je to házet si s talířem. Yuti-san ho Tobimu narvala přes hlavu,“ sdělil jim přidušeným hláskem a odmotal se na konec chodby než zašel za roh.
Po chvilce vyšla i ona. Sotva zavadila o tři přítomné pohledem a pomalým krokem si to nasměrovala ke svému pokoji.
„Někdo by s ní měl promluvit,“ navrhla šepotem Konan.
„Celé čtyři měsíce se s ní snažím promluvit,“ oponoval jí Itachi nebojácně. „Neposlouchá. Nechce poslouchat.“
„Možná na to jdeme špatně,“ zkusil to Deidara.
„Viděl jsi co ti udělala když jsi ji jen oslovil?“
„No to ano ale,….“
„Tak vidíš,“ přerušil ho nekompromisně Itachi a bez varování se vydal k jejímu pokoji.
Pokynul jim gestem ruky, aby zůstali na svém místě. Kupodivu ho tentokrát poslechli. Jestli tady měl někdo něco schytat, byl to právě Itachi.