Byl to snad osud?

Takže, rád bych tuhle povídku věnoval jedný osobě. Asi ji znáte, je to RIKA. No... a proč? Protože je skvělá, což sem mohl poznat i osobně, že? xD
Je to o jejím oblíbenym páru, takže doufam, že se bude líbit... i když je to asi chaotický.

Vzduch proťal rychlý svist kunaje. Ozvalo se ostré hvízdnutí a hned na to tupá rána. Ostří se zabořilo do jednoho z bojujících ninjů.
Rána byla neuvěřitelně hluboká a jen o milimetr minula svůj cíl- srdce. Ale i tak bylo jasné, že je smrtelná. Vynořila se první kapka krve a za ní následovala další a další.
Zasažená kunoichi vydala bolestný sten. Rychle, bez přemýšlení, si z hrudi onen osudný kunaj vyndala a chytila se za krvácející ránu. Chtěla jí ucpat, ale bohužel díky její velikosti se jí to nepovedlo. Tělem jí projela ohromná křeč a ona upadla na kolena. Podívala se kolem sebe a všimla si té spoušti.
A pak jí to konečně napadlo. Proč vlastně bojuje? Proč se vydala cestou ninji? Proč všechny potyčky musí pokaždé skončit bojem a smrtí?
Ironicky se usmála. Kolem ní se stále bojovalo, ale pro ni se jako-by zastavil čas. V hlavě měla prázdno, cítila pouze bolest a před očima se jí promítal celý život…

Prudce si sedl v posteli a vyděšeně se kolem sebe rozhlédl. Ještě před chvílí spal, jenže ho najednou něco vzbudilo. Nepátral po tom, co. Nemusel. Věděl to téměř jistě.
Byl s ní propojený. Pokaždé, když se jí něco stalo, když utržila třeba sebemenší šrám, to ucítil. Jenže tentokrát to bylo moc silné na normální zranění.
Věděl, že ona právě umírá. Věděl, že by právě měl začít brečet, jenže slzy ne a ne se dostavit. Do hlavy se mu draly vzpomínky. Nemohl je zastavit, sic se nepokoušel. Nakonec ho stejně dostaly…
- S pohrdáním se na ty dva podíval. Tohle má být jeho tým? Nějaký nic neumící kluk a hnědovlasá dívka, co umí jenom zacházet s kunaji? On je přece vyjímečný! Jak ho mohli dát do týmu s takovými nemehly? Ano, ta dívka možná vypadala hezky, ale to jí v boji proti nepříteli nepomůže. Měla by se probrat, ve světě shinobi pro ni prostě není místo, tak už to chtěl osud…
- Byla tak hezká. Její nové šaty na ní vypadaly doslova nádherně a jenom zdůrazňovali její přirozenou krásu. Vlasy měla spuštěné a sčesané dozadu. Nadechl se. Ucítil vůni pomněnek, tu vůni, ji vždy a všude doprovázela. Tu vůni, na které byl už téměř závislý. Ohromeně se na ní podíval a řekl jí, jak jí to sluší. A pak se k ní přiblížil. Chtěl ji jen pro sebe. Nejraději by zastavil svět. I ona se přiblížila a pak se jejich rty spojily. Byl nadšený, byl zamilovaný, protože ona byla dokonalá…
- Prosil ji, aby neodcházela. Prosil ji, aby se této mise vzdala. Také jí pověděl, že měl neblahé tušení, že bude velmi zraněna. Zasmála se a zmáčkla mu nos. Pak mu dala pusu a zamávala mu. Od té doby už ji neviděl…
Kdyby nebyla tak paličatá. Ne, Neji prudce zavrtěl hlavou. Ona za to nemohla. Měl ji tady držet, neměl jí nikam pouštět.
Osud před několika lety chtěl, aby se potkali, osud chtěl, aby se dali dohromady. Po tváři mu konečně stekla první slza. Věděl, že je mrtvá, věděl, že ji navždy ztratil. A také věděl, že je to jen a jen jeho vina. Kdyby nebyl tak namyšlený!
Byl to snad osud? Byl osud, aby odešla a zemřela? Byl snad osud, aby si to do konce života vyčítal? Zavřel oči a z jeho úst vyšlo jediné slovo… Sbohem…

Ležela v krvi. Všechno se jí živě vybavovalo. Zalitovala, že tehdy Nejiho opustila, i přes jeho zoufalé prosení. Doufala, že se nebude obviňovat, on za to přeci nemohl.
Odendala ruku od utržené rány a položila ji na zem. Nechala se unést bolestí. Oči se jí zalily krví. Naposledy vydechla. Její oči byly stále otevřené, když jí hlavou prolétla poslední myšlenka- byl to snad osud?