Dědictví Bílé vlčice – Usmíření? – část 6.

Kimm a Kiba

Bya si je nechala opět zavolat. Kiba byl již v pořádku, ale zůstala mu jizva na celý život, která časem vybledne a bude upomínkou na tyto časy.
„Opět jsem vás zavolala, protože nejsem spokojena s vašimi výsledky a proto jsem se rozhodla, že odteďka, když se přeměníte zpátky na lidi, tak můžete být spolu, ale budu vás hlídat, že si plníte své povinnosti a navíc si budete navzájem radit, když přijdete na něco nového. Slibte mi to!“ pronesla Bya mírně podrážděným hlasem.
„Já ti to slibuji,“ slíbila Kimm.
„Když není zbytí, tak také slibuji,“ přidal se Kiba. „Kde je Akamaru?“
„Akamaru šel s Neyou, která mu ukáže zbytek jeho rodiny a pak až to zvládnete, tak se ti dva k vám opět připojí,“ vysvětlila Bya.
„To beru.“
„To by jsi měl.“

K tréninku se dostali až druhý den potom, co si je Bya zavolala po druhé a tentokrát jim to šlo líp. Ani jeden z nic nevěděl proč, ale hradba odporu slábla a bortila se každou chvíli, kterou strávili spolu.
Během oběda mezi mimi proběhl takový (ne)usmiřovací hovor.
„Kimm?“
„Hmm,“ protáhla.
„Můžu se ti s něčím svěřit?“ Kiba byl podezřele laskavý. Něco tady nehrálo a Kimm byla okamžitě v pozoru.
„Jistě, pokud to nebudou žádné pitominky,“ neodpustila si.
„Neboj nebudou. Jenom jsem chtěl říct, že když jsem byl v bezvědomí, tak kdo se o mě staral?“
„Nevím, ale já to nebyla. Proč?“
„No ten anděl, byl v jednu chvíli krásná dívka a hned na to bílá vlčice. Obě ty podoby mě připomínaly tebe, ale když říkáš, že jsi to nebyla ty, tak asi doopravdy to byl anděl seslaný z nebe,“ poznamenal Kiba.
Kimm už chtěla něco namítat, ale neřekla ani slovo, protože by jí stejně nevěřil.
„Proč jsi tak ztichla? Snad nežárlíš?“
Já žárlit? Sama na sebe? To je tedy věc, říkala si v duchu, ale nahlas řekla: „Ne já nežárlím a proč bych to jako dělala?“
„Nevím, třeba se ti líbím?“ pomáhal ji hledat správná slova.
„Ne, jsi na mě moc drzý a nejsi můj typ,“ Kimm to chtěla svádět na to, co jsi na klucích odpuzovalo, ale pravdou bylo, že k němu začínala cítit něco víc než jen chvilkový zájem. Hlavně se do něho nesmím zamilovat. Počkat! Já jsem s ním vlastně těhotná, zaúpěla v duchu.
„A co naše dítě?“ připomenul ji jednu z nejdůležitější věc, která je už bude navždy spojovat.
„O to se postarám sama a teď se soustřeď nebo nám Bya zase vynadá a garantuji ti, že by se ti nelíbilo,“ už znova měla ten panovačný tón.
„Tak poslyš otcem jsem já a mám na svého potomka stejná práva jako ty,“ čertil se Kiba.
„O tom až později a pojď se mnou bojovat,“ vybídla ho Kimm.
„Ne já o tom chci mluvit teď a tady a bojovat můžeme zároveň nebo se bojíš, že tě porazím?“ provokoval Kiba.
„Tak jak chceš, ale potom si nestěžuj, že jsi prohrál,“ nedala se Kimm.
„Neměj péči, já vyhraji,“ byl přesvědčen Kiba o svém vítězstvím.
„Přestaň, tak blbě žvanit a pusť se do mě a nezapomínej na naše dítě,“ pohrozila mu Kimm a Kiba se zarazil a při představě, že by se mělo Kimm nebo dítěti něco stát, ho polil ledový pot a zcela zbledl.
„Co se stalo?“ strachovala se Kimm, bála se, že ještě není ve své kůži.
„Nic, ale budu na tebe mírný, abys neřekla, že mám výhodu.“
Tento boj začal a vítězem se stal…

Kankurou a Kazemi

„Má matka?“ divil se Kankurou.
„Ano, nevím proč, ale prostě jsem ji miloval a tvá matka věděla, co k ní cítím, ale díky sňatku s kazekagem jsme nemohli být spolu,“ vysvětlil Baki.
„Ovšem…“ nedořekl Kankurou.
„Já vím, že tento vztah nikdy nebyl možný, i když bych si to moc přál. Nebylo mi přáno a pak už jsem nepotkal žádnou ženu, která by mě natolik upoutala, že bych si ji chtěl vzít.“
„To jsem nevěděl,“ poznamenal Kankurou.
„Nikdo z vesnice to neví, Bylo to mezi mnou a Karurou. Dokonce ani tvůj otec nic nezjistil,“ přiznal se Baki.
„A měli jste spolu něco?“ Baki věděl přesně co chce naznačit. „Ne, nikdy jsme nic spolu neměli. Někdy jsem za to vděčný, avšak jsou chvíle, kdy toho lituji.“ Kankurou nikdy svého senseie neviděl v takovém stavu. Náhle ho něco napadlo…
„Sensei?“ zeptal se Kankurou.
„Ano?“
„Nemohl byste zítra přijít do bráškovy kanceláře?“
„Ale jistě, mohl a v kolik?“
„Řekněme v devět?“ navrhl Kankurou.
„Platí,“ souhlasil Baki.
Teď Kankurou musel nutně zajít do jednoho moc příjemného domu, ve kterém se cítil jako doma.
„Vítej, Kan, jak se vede?“ přivítala ho asi třicetiletá žena, která měla stejně pískové vlasy jako Temari, ale v malinko tmavším odstínu.
„Můžu na chvilku?“ a než se nadál, tak měli spolu domluvenou schůzku v kanceláři na devátou hodinu…
K večeru už byl utahaný a divil se jak to Gaara dokáže vydržet všechno to papírování, ale na rozdíl od něho mohl spát, ale jaksi spánek nepřicházel. Myslel si, že když bude, tak unavený nebude myslet na dívku, tedy spíše už na ženu, která spala jen asi dva bloky od něho. Byla tak blízko a přitom tak daleko.
Myšlenky na Kazemi mu sebraly i tu poslední chuť spát. „Proč, jsi sakra, vešla do mého života?“ mluvil do noci.

Kazemi na tom byla úplně stejně. Přestože také dnes pracovala víc než jindy, tak nedokázala potlačit ty hříšné myšlenky na muže, který ji vyváděl z jejího klidu. Nevěděla, proč zrovna on se stal pro ni tak důležitým a chtěla ho mít jenom pro sebe.
Jenže jí štvala ta kráska, která se motala kolem Kankuroua, jak si na ni vždy vzpomněla, tak se jí pěnila krev a stávala se z ní šelma bránící svůj majetek.
Věděla, že dnes neusne a proto se rozhodla vydat na malou procházku a v tom ji upoutal ruch v domě kazekageho. Zvědavost ji nedala a šla se tam podívat…

Kankurou si okamžitě všiml, že v domě je ještě někdo jiný než on sám. Temari a Gaara byli pryč. Pak slyšel hlasy:
„… vzhůru?“ řekl ženský hlas.
„Nebude,“ ujišťoval ji mužský.
„Jak myslíš.“
„Jo myslím a nezdržuj!“ mužský hlas byl o něco netrpělivější.
„Jsou to tyhle dveře.“
„Víš to jistě…?“ pak už neslyšel nic, tedy kromě toho šumu a pak se náhle otevřely dveře a v nich dvě postavy. Jedna se hned vrhla na Kankuroua a znemožnila mu se dál pohybovat.
„Kde je moje sestra?“ vyhrkla ta dívka, kterou poznal okamžitě.
„Mari?“ Kankurou byl zmaten.