Bloom - 23. kapitola - Sejde z očí, zůstane v mysli

Tobiho popáleniny se hojily pomalu. Skrček s oranžovou maskou si navykl natahovat moldánky pokaždé, když někdo prošel kolem něho. Soucitná Konan se o něho pokoušela starat, ale nadělala víc škody než užitku.

Bloom teď rozveselovala pány každý večer, teď už jen za doprovodu bubnů. Mrzelo ji, že Sasori už nepřišel. Netoužila být nenáviděná.
Zdálo se, že Akatsuki si nové zpestření pochvalují. Vůdce jí dokonce přede všemi udělil čestné uznání a prohlásil, že není tak neschopná, za jakou ji velice dlouho považoval. Cenila si toho.
Zetsu zatím ještě nezjistil, co se to v sídle po nocích děje, a nikdo ze členů mu to pochopitelně nechtěl říkat. Taktéž před modrovláskou to úzkostlivě tajili.

S ninji se pomalu, ale jistě, něco dělo, zvolna se měnili. Hidan si při práci zpíval, což nejenom, že mátlo nepřátele, ale především rozčilovalo až do nepříčetnosti jeho týmového partnera. Deidara byl ještě otravnější než dřív a Pein se přestal vztekat.

Dva členové Akatsuki byli uprostřed boje. Nepřátelské komando bylo silnější, než očekávali. Kisame sice obratně složil dalšího Shinobiho, ale nemohl se zbavit pocitu, že jeho společník je dnes nezvykle… nepozorný. Vhodnější označení by bylo, že je myšlenkami někde úplně jinde.

Itachi nedokázal říci, co ho tolik balamutí. Postřeh měl vynikající, iluze brilantní a naprosto reálné… byl zkrátka ve skvělé formě. Až na to, že pokaždé, když se mu do myšlenek vloudily něčí ladné a smyslné křivky, zazmatkoval.

Žralok se napřáhl a srazil k zemi cizího muže. „Kdybych ti se Samehadou nepřispěchal na pomoc, přišel bys o hlavu! Na co myslíš?“
Uchiha zamrkal, vzpamatoval se a svým dalším jutsu ukončil boj. „Jak… dlouho už to trvá?“ zeptal se pro jistotu, ale odpověď už dávno znal sám.
„No, pokud nepočítám naše standartní tréninky…“ Žralok se na okamžik zamyslel a pak vybuchl: „Kdybych ti dneska neustále nekryl záda, nesl bych tě teď na zádech Zetsuovi k obědu!“
Itachi k tomu nic nedodal, u Akatsuki to byl obvyklý postup při zametání stop. „Promiň,“ řekl jen. „Necítím se moc dobře. Vypadá to na chorobu,“ prohlásil vážným tónem a jeho modrý přítel kývl.

Bloom se na pár dní zase vrátila k péči o domácnost, snad si myslela, že tím Sasoriho obměkčí. Nudila se a ta nuda zalézala doslova do všech koutů jejího pokoje. Už ji ani nebavilo poslouchat Tobiho pofňukávání. A když to nejméně čekala, ozval se jí v mysli známý hlas.
„To je ale otrava, co?“ zapitvořila se černá. Bloom jen přikývla. „Co takhle vyrazit zas ven?“ dodalo její horší já a udělalo nepěkný škleb.
Rozhodování trvalo jen docela krátkou chvíli. „Tak jo!“