Přízrak je Stín? Itachiho mise 1/3 – díl 14.

Než přejdu k povídce, mám tu pro vás třídílný příběh o jedné podstatné postavě, budou to kratší dílky, které ovlivní další průběh událostí…

Bylo zvykem, že když chyběl Naruto, jeho kolegové ho měli nahradit a plnit další úkoly. A jednu misi si vzal Itachi, šel sám, protože Konan musela naléhavé ke své sestře, která právě rodila…
„Budeš mi chybět.“ Řekl Iatchi, když se loučili.
„Ty mě taky. Buď na sebe opatrný.“ Varovala ho Konan.

Sanado ho ještě upozornil, ať se nepřiplete do zbytečných problémů. Jeden Naruto stačí.
„Nepřeháníš to s tou péčí?“ Itachi chtěl uvolnit atmosféru, ovšem podařil se mu pravý opak.
„Nedělej si žerty! Tohle je vážné! Všichni jste moje rodina! Víš, už kolikrát jsem chtěl jít místo vás, ale pokaždé tu musím být, dohlížet na vás. A nikdy si nejsem jistý, zda se vrátíte, všichni.“ Sanado opět cítil tu bezbřehou lítost a bezmoc.
„Gome, ale nevěděl jsem, jak je tohle pro tebe těžké, neboj budu na sebe dávat pozor. A prosím tě, neznáš nějakého zařizovatele svateb?“ zajímal se Itachi.
„Znám a budeš si brát Konan?“ odtušil Sanado.
„Jaks…“ ani se nemusel ptát, aby poznal, že jeho odpověď je napsaná na čele.
„Jen upaluj!“

Cestou osudu jeho mise probíhala v místech, kde se momentálně nacházel Naruto…
Po celou dobu musel přemýšlet, jak jeho život je plný nečekaných zvratů, nikdy by si nebyl pomyslel, že zažije tolik dobrodružství.
Připadal si jak malé zrnko čehokoliv, které bylo vhozeno do větru a jen tak je unášeno různými zkazkami, až najde to svoje místo, které by mohl považovat za svůj domov, pravidelně se vracet a vědět o tom, že na něj někdo čeká… s otevřenou, teplou náručí.

V této misi šlo hlavně o bezpečnost vesnice před napadením jistých banditů, vydal se tam, aniž by tušil, že narazí na toho nejnepravděpodobnějšího člověka…

„Je tu někdo?“ zvolal, když se dostavil do vesnice.
„Ano, jsem tady!“ ozvalo se za domkem. Itachi šel dál a málem vypustil duši.
„Copak se vám st…“ Naruto nebyl mocen slova. „Co? Kdo? Jsi to ty?“ vymáčkl ze sebe.
„Ano, ale kde se tu bereš ty?“ odpověď na svou otázku nedostal, protože se přiřítila Kaoru s občerstvením pro svého „manžela“.
„Miláčku, tady máš oběd!“ řekla šťastně. Teprve teď si uvědomila, že je tu ještě někdo. „Kdo jste?“ zeptala se.
„Já? Jsem…“ do řeči mu skočil Naruto. „Je to Kiryuu Kusaka, je to ten člověk, který má nás chránit, že?“ Naruto ho nepatrně dloubl do žeber.
„A-Ano, jsem tu na požádání vašeho starosty Kanousukeho.“ Ihned se jmenovaný vynořil.
„Á, jste tu rychle, tak vítejte, nejdřív vás zavedu na místo, kde budete bydlet, pak vás po tom, co si odpočinete seznámím detailně s naší situací.“
„Ty by bylo milé, ale nechcete dříve probrat tu situaci? Nejsem unavený…“ opět byl přerušen.
„Senpai!“ z rohu se vynořil Soijiro, celý šťastný.
„Copak se stalo?“ zajímal se Naruto.
„V lese, něco jsem našel a myslím, že by tě to mohlo zajímalo, senpai.“ Chytil jeho ruku a táhl ho k místu objevu…
„A co bude s obědem?“ křičela Kaoru.
„Dej ho, našemu hostu, Kulakovi.“ Zařval v odpověď.
Kaoru se podívala po „starostovi“, který jen kývnul.
„Nemusíte si dělat škodu,“ ohrazoval se Itachi.
„To byste nás urazil!“ musel to přijmout, rozhodli, že ho ubytují u Soijira, který bydlí sám.
„Je to sympatický mladík,“ řekl Itachi na adresu Soijira.
„Ani ne, je poměrně náladový, ale k vám se bude chovat slušně, to vím.“ Ujišťovala ho Kaoru.
„Věřím vám a teď k těm záležitostem…“

„Kam mě to hodláš zavléct?“ ptal se udýchaný Naruto, náhle myslel na Itachiho, proč nechtěl, aby znali jeho jméno a proč je tady. Musím se na to později zeptat, blesklo Narutovi hlavou.
Zažil další šok, když se na malé pastvince objevila silueta Hoshi…
„Co na ní říkáš? Přišla za mnou úplně sama.“ Rozplýval se Soijiro.
„Je to krásné zvíře, ale podívej se na její krk.“ Poradil mu Naruto. Soijiro, to tak udělal.
„Počkat! Ona je Hoshi a…“ jméno majitele bylo vyryto jasně, Naruto. „Co to má znamenat?“
„To, co ti teď povím je moje a tvoje tajemství! Hoshi,“ podrbal ji za uchem, „patří mě, jsem s ní spřízněn. Ona je já a já jsem ona. K tomu, Hoshi loví a já její kořist vydávám za svoji. Jestliže se dozvím, a jako, že se dozvím, žes to někomu řekl, budu tě muset zabít. Narafičím to tak, že tě sežrala nějaká šelma, která zabloudila a zabila z hladu, je to jasné?“ Soijiro zůstal jako opařený, ještě nezažil Naruta, takového. Došlo mu, že on není z jejich vesnice, ale pochází úplně od jinud.
„Dobře, budu držet tvoje tajemství.“
„Hodný hoch a ty Hoshi, cos to vyváděla?“ až teď si všiml, že vedle Hoshi jsou tři mláďata. „Gratuluji, mamčo,“ podrbal ji za uchem Naruto a jako vždy měl pro ni kus masa. Dal jí ho. Hoshi ho s předením snědla. Jedno kotě se lišilo od jiných, bylo šedé…

„Je vám to jasné?“
„Ano, zatím je to vše, jdu se ubytovat,“ podíval se z okna. „Zrovna jde můj spolubydlící.“ To, už řekl skoro pro sebe. Navíc měl plno otázek a chtěl znát odpovědi, kterých by se mohl dočkat.

„Zbláznil ses?“ vyjela na Kaoru.
„Ne, on, Naruto a Soijiro, budou skvělí!“ pochvaloval si Kanousuke.
„Snad nechystáš obřad, při kterém bude obnovena moc mojí matky?“ zděsila se.
„Ano, budeme potřebovat její moc, abychom přežili a z toho Naruta cítím neomezený tok chakry…“ to spadalo do jeho plánu.
„Jak chceš, ale já tě varovala.“ Odkráčela, aby mohla navařit pro Naruta.
„Hloupá holka, ani neví, že svým těhotenstvím přišla o svoji moc, co by vůdkyně panterů… Co na to říkáte, Rima-sama?“
„Nebude jí škoda, vkládala jsme do ní tolik nadějí a jak to dopadlo? Stala se smrtelnicí!“