Cesta, která nekončí 13

Domem se teď neslo tíživé ticho. Prostor v něm byl docela prázdný a neobydlený.
Celou místností se rozlehl zvuk cinknutí skleničky, jež ruka růžovlásky dovedla až na vodorovný povrch linky.
Hedvábné kadeře si stáhla do culíku, které by jí bránily v dobrém rozhledu, pokud by jí zastřely zrak. Oděla se do pohodlné chránící ANBU uniformy a na záda připevnila pouzdro s mečem. Tkaničky bot si pevně utáhla, aby nedošlo k sebemenší nehodě. Přes celou svou výšku přehodila plášť, černý jako noc bez hvězd či měsíce, a světlou tvář zakryla maskou bez citu.
Pravá dlaň, jež momentálně svírala celý objem kliky, zabrala a stlačila objekt k zemi. Dveře se se skřípotem otevřely a místnost prozářil svit a teplo horoucího slunce, mířícího ke středu oblohy, kam by mělo za pár hodin dorazit. Jediným krokem překročila práh domu a opustila jeho prostory.

„Tak, díky moc za doprovod. Dneska to bylo prima. Ahoj.“
„Jo… já… byla to sranda, skvěle se mi s tebou pracovalo… parťačko.“
„Jasně, parťáku.“
„Fajn, tak… ahoj.“
„No, vypadá to, že se skvěle bavili. Možná to nebude tak otravný, jak jsem si myslel, avšak… Akimi není Matsura… ta se mi nezdá dvakrát příjemná a nadšená… radši ji nebudu provokovat…“ Očima temnýma jako ta nejhlubší propast sledoval loučení svého nejlepšího přítele s dívkou, která se zdála všemu otevřená a porozumějící, možná proto se s ní cítil tak uvolněný. A on to na něm poznal. Úsměv mu hrál na úzkých rtech a zdobil mu tvář radostí.
Jediným pohybem se dostal do polohy, když se svýma modrýma studánkama náhodně setkal s těma jeho, tajemnýma jako sám život. Kdyby je nespatřil, už dávno by se rozběhl ke svému cíli. Úsměv se mu na okamžik ze rtů vytratil, jelikož překvapení mu zkřížilo cestu, ale netrvalo to dlouho a byl zas zpět, na jeho sluncem rozpálené tváři.
Radostně se ke svému příteli rozešel a způsobem chůze, naznačující pohodu, ho dokázal tak lehce přivést do stejně dobré nálady, kterou právě oplýval on sám.
„Takže máš po šichtě?“ zkřivil tmavovlasý ninja rty škádlivým úšklebkem, avšak tón jeho hlasu ho zradil a prozradil jeho skutečné pocity, jež se právě dokázaly charakterizovat jediným slovem; štěstí.
„No jo, byla to docela prča, hele. Vlastně… líbilo se mi to. Představ si, ty špunti mě znaj. Pomalu mě zasypávaly prosbami o autogram. No, a kdybys viděl Akimi… předvedla skvělou bleskovou techniku. A říkala, že zvládá i oheň. Není to skvělý?“ svými slovy plnými úžasu přivedl mladého Uchihu k údivu, ale nikoli nadšením a uznáním, spíše pochybami a nedůvěrou.
„Oheň… a blesk? Proč se mi to zdá… Ne! Vždyť… pro ANBU člena musí být něco takovýho triviální. Asi jen tak plácám…“
„Páni, stejný živly jako já.“ Zasmál se, snažíc se nedát najevo své rozpaky.
„Hej, máš pravdu! Na to jsem vůbec nepomyslel. No… a když si ještě vezmu, že tě onehdá dostala s vodou… však víš, jak tě pomalu zamrazila…“ pošťuchoval svého společníka.
„Ah, má pravdu, i když to byla jen jediná technika… myslím, že si moc vymýšlím…“
„Jo, byla dobrá, ale asi je to jediné ninjutsu, které s vodou dokáže. Mimochodem, to jste to všechno stihli za necelou hodinu?“
„To fakt byla jenom hodina? Mně se to zdálo jako celý dopoledne… No a ty teď… eh…“
„Jo, za deset minut mám bejt na místě.“ Odvětil s nezájmem a s rukama založenýma v kapsách odvrátil svůj zrak do prázdna na obloze.
„Nezávidim, Matsura mě pěkně zamordovala, když jsme měli tu bitku. Hehe, vsadim se, že si vychutná i tebe.“ Naklonil svůj obličej k jeho, ve snaze upoutat pozornost a dál pošťuchoval svého parťáka.
„Hrozně se bojim.“ Odsekl sarkasticky a komicky se zatřásl.
„S tebou není sranda. No nic, tak hodně štěstí.“ Zastrčil si ruce do kapes a s pozdravem odběhl do svého oblíbeného stánku.
„Proč mám v žaludku takový zvláštní uzel?“ Myšlenku zahnal jednoduchým potřesením hlavy a vydal se na místo setkání.

Tříštivý zvuk o sebe se tlučících ostří se ozval, když kunoichi povolila stisk a nechala všechnu výzbroj slehnout k zemi. Vítr, prohybající větve stromů a stébla trávy, se opřel o okraje jejího pláště a rozvířil je.
Zasněně roztáhla ruce a zhluboka nasála do plic čerstvý vzduch, naplňujíc se při tom vzpomínkami, které tak pečlivě střežila ve své paměti… a ve svém srdci.
„Chci to vrátit! Tu dobu, kdy jsem se tě ještě mohla dotknout. I když… ne vždycky…“

Kroky směřovala na, pro ni a stejně tak i pro ostatní, známou pláninu za lesem. Milovala to, protože tam mohla být sama sebou. Nebylo nutno se přetvařovat, či zastírat své pocity a uzamykat je hluboko ve svém srdci. A mohla dát průchod všemu, co jí rozežíralo duši…
Při zaslechnutí, byť jen nepatrného zvuku, našla své útočiště kryta kmenem starého vysokého dubu, zpoza kterého pozorovala dění. Ale tentokrát ani nemusela napínat své smysly. Skřípavý zvuk o sebe bušících čepelí se nesl velké dálky.
„Počkej! Nemůžeš udělat výpad, když proti tobě zrovna útočím. Musíš počkat, až se budu připravovat k dalšímu úderu, jinak se zraníš.“ Do větru zvolal hluboký pronikavý hlas a slova, jež nesl, patřila tmavovlasé krásce před ním.
„Máš pravdu. Neuvědomila jsem si to. Díky. Příště si dám pozor.“
„Příště je teď. Raději se kryj. Nejlepší obrana je prý útok. Ale nejlepší útok je obrana.“ Zvuk připomínající výkřik pronikl do prostoru, když se čepel dlouhého meče při úderu otřela a ostrou hranu ostří. Hrot meče se zarazil do půdy a muž s očima žhnoucíma jako plamen svíral v dlani nástroj, jehož nebezpečná strana se odírala o bledý krk dívky, jejíž meč už dávno nedokázal odolávat, jelikož jeho majitelka toho nebyla taktéž schopna.
Hluboké chraplavé výdechy se nesly z dívčiných úst a s každou vteřinou slábly a tišily se.
Fénixově rudé oči muže přešly do barvy noci a sebevědomě sledovaly všechno dění.
„Pro… promiň, Sasuke. Příště se zlepším, slibuji.“ Dívčin hlas se v zápětí zachvěl a povedlo se z něj rozeznat několik slov.
Ve zlomku vteřiny se ale její tělo tisklo na pevnou hruď tmavovlasého ninji, který ji svýma silnýma rukama právě držel v objetí.
Obličej měl ponořený v jejích sametových hadeřích a oči zlehka přivřené.
„Už nikdy se mi neomlouvej…“ Přísný, avšak stejně soucitný hlas, se dostal k jejím uším. Její překvapenost za okamžik vystřídal úsměv pohrávající si s jejími rty a ruce měla automaticky ovinuté kolem jeho pasu.
„Slibuju…“ Její slova doprovodil polibek, který jí věnoval do vlasů a uvolnil objetí.
Oči s barvou smaragdu právě vše sledovaly a nešlo nepostřehnout, jak se v nich zalesklo, spolu s obrazem odrážejícím slunce. A tohle všechno doprovodilo bodnutí v hrudi, které tak špatně snášela. A když už se nemohla dívat, tak prostě…
„Je tam někdo?“ Zkoprněla, když zaregistrovala mírný křik tmavovlásky.
„Sakra!“ se zaťatou pěstí se dostala několika kroky do popředí, kde už ji její přátelé snadno poznali.
„Ah, Sakuro, ty…“
„Nenechte se rušit. Chtěla jsem trénovat, ale kdo dřív přijde… no, však to znáte. Tak já půjdu.“ I když tělem naznačila, co se chystá udělat, vyřknutí jejího jména tím, jehož chovala tak hluboko v srdci, ji zadrželo na místě.
„Sakuro, ale to není…“
„V pořádku. Já už stejně jdu. Díky za dnešní trénink, Sasuke, zas mi to hodně dalo. Budu se snažit neustále zlepšovat.
Sakuro, nemusíš trénovat sama, Sasuke je skvělej učitel, můžete trénovat spolu.“ Bledá kráska pokračovala v jeho slovech a vytáhla ze země svůj meč. Pohledem sjela k jmenovanému a s úsměvem se mu zadívala do očí.
Jeho mírné přikývnutí s lehce otočenými koutky úst vzhůru jí bylo souhlasem.
„Tak se tu mějte!“ zamávala, když se rozeběhla pryč.
„Ahoj!“ silný hlas jejího přítele jí byl také opětovným loučením.
„Ale to… eh…“ růžovláska sklopila hlavu, když si uvědomila, že jakékoli vysvětlování a odporování by stejně nemělo účinek.
„Je něco špatně?“
„Ne ne ne, vůbec, jen… jsem zvyklá trénovat sama.“ Vysvětlila nervózně, tichým hlasem.
„Aha.“ Tón se mu změnil na zesmutnělý, přesto se rozhodl přijít blíž, aby mu mohla věřit. Zastavil se tak blízko, aby se nemohla vyhnout propojenému pohledu.
„Tak to ale můžeme změnit, že?“ pokusil se o radostný úsměv, ale byl dost chabý.
Sakuřino srdce se rozbušilo stejně náhle, jako je úder blesku, ale nedokázala ho zastavit.
„Já… asi si zatrénuji jindy, nejsem tak pozadu, abych si to nemohla dovolit. Díky za ochotu, zatím ahoj.“ Zatímco se snažila co nejrychleji zkrotit bušící pumpu ve své hrudi a otočila se k odchodu, ucítila na levém zápěstí spontání, pevný stisk. Překvapeně stočila zrak zpět, aby se v zápětí setkala s jeho pohledem.
„Počkej…“ vydechl rozpačitě, tak tiše, že bylo umění, aby to někdo zaslechl. Ale ona to slyšela moc dobře. Všímala si všeho, co se točilo kolem něj.
„Já… chci říct… proč? Proč se mě pořád tak straníš? Štítíš se mě nebo… já… já vážně nevím…“ nescházelo moc, aby se zachvěl, ale dokázal se ještě kontrolovat. Přesto se neubránil a několik značných emocí mu proklouzlo, to protože… oči jsou brána do duše…
„Sasuke…“ znenadání ztratila slova… ani nevěděla, co by měla říct. A i kdyby, tak… jak?
„Tři roky, Sasuke. Tři roky jsem žila s tím, že jsem pro tebe vždy byla jen přítěží. A po vší té době… já nedokážu věřit, že mě vnímáš jinak… třeba jako… dobrého ninju nebo… jako přítele. Je pro mě těžké, překonat tu bariéru.“ Jakkoli pro ni bylo nepřekonatelně bolestivé, vyřknout ta slova, dokázala to. Ale… nesměla se při tom dívat do jeho duše.
Nic jiného ani nečekal, bylo mu to jasné, a tak uvolnil stisk. Malátně se odpotácela několik kroků dál, a když byla konečně schopná znova vnímat, přidala na tempu.
„Nepřestanu to zkoušet!“ v polovině pohybu se zastavila… stejně jako její srdce.
„Já… já si nakonec získám tvou důvěru. Budeme znova tým! Naruto, ty a… já.“ Vydechl přesvědčeně a vydal se opačným směrem.
„A Sai!“ křikla za ním v rychlosti.
„A Sai.“ Zašeptal neslyšně a ponořil se dál do svých myšlenek.

„Matsuro?“ růžovlásku vyrušil ze snění povědomý hlas.
„Jsi tu přesně. Jak překvapivé.“ Pronesla s ironií, místo pozdravu a zkontrolovala, jestli je její identita dostatečně krytá.
„Nesnáším lidi, co chodí pozdě. Možná kvůli svému bývalému učiteli.“ Ušklíbl se Sasuke při vzpomínce na ta léta, kdy byl nanejvýš šťastný a při té myšlence ho zahřálo u srdce.
„Dělá si ze mě srandu? Zrovna teď nepotřebuju ještě víc vzpomínat na dobu, kdy jsem s těma dvěma ještě mohla být.“
„Hm…“ odsekla stroze a sebrala ze země jednu katanu. Respektive tu, která se jí nejvíc zamlouvala. Čepel neměla moc dlouhou, což bylo pro její výšku ideální a rukojeť byla potažená kůží.
„Pěkná, že jo?“ zeptala se sebevědomě, nečekajíc jinou odpověď, než-li souhlas, zatímco si prohlížela dokonale naleštěné ostří.
Sasuke podezřele svraštil čelo. Jistou slabost pocítil, když na něj Sakura svou tvář natočila.
„Jestli je stejně tak dobrá i v praxi.“ Uchechla se a profesionálně si přihrála do druhé ruky další meč, jenž vzápětí hodila Sasukemu. Ten ho reflexně zachytil do své levačky a taktéž si prohlédl, na pohled, dokonalou zbraň.
Aniž by si to uvědomil, sloužila mu ve vteřině jako štít, kryjící jeho tělo, když v jediném zlomku sekundy koutkem oka zpozoroval blížící se hrozbu a meč mířící mu na hrdlo.
„Jsi celkem rychlý. Možná to nebude taková nuda.“ Zašeptala mu Sakura do ucha a jediným pohybem se odrazila, přičemž hned v dalším momentě byla v dostatečně bezpečné vzdálenosti.
„Podvádíš. Neupozornila jsi mě.“ Pokáral ji s úsměvem a docela se při tom bavil.
„Tebe v boji nepřátelé upozorňují?“ prohodila kysele, snad v tom byl i náznak rozčilení.
Sasukemu zmizel úsměv ze rtů a zpevnil úchop, kterým ve svých dlaních tiskl rukojeť meče.
Sakura zaznamenala změnu jeho nálady i výrazu, a v nejvhodnější chvíli na něj znova vyběhla se záměrem ho dostat.
„Vím, že bych do toho neměla dávat emoce. Jen plníme úkol, přesto… musím to ze sebe dostat.“
Jediným máchnutím se znova setkaly dvě zbraně, vydajíc přitom zvuk působící jako bolestný výkřik. A možná to tak i bylo…
„Připomíná mi to tréninky s Hinatou. A taky jeden ne moc veselý den…“ Jeden meč se svezl po celé délce druhého a dál sledoval svůj cíl.

„Počkej…“ Jeho ruka se obtočila kolem dívčina zápěstí.
„Já… chci říct… proč? Proč se mě pořád tak straníš? Štítíš se mě nebo… já… já vážně nevím…“ Cítil, a i když nevěděl proč, nebo čím to bylo způsobené, jak ho zevnitř naplňuje neurčitá bolest. A ani nevěděl do jaké škatulky by ji měl zařadit.
„Sasuke… tři roky, Sasuke. Tři roky jsem žila s tím, že jsem pro tebe vždy byla jen přítěží. A po vší té době… já nedokážu věřit, že mě vnímáš jinak… třeba jako… dobrého ninju nebo… jako přítele. Je pro mě těžké, překonat tu bariéru.“ Ta slova mu utkvěla v mysli stejně pevně, jak on svíral její ruku. A proto ji pustil… aby zapomněl…
„Nepřestanu to zkoušet!“ V té samé chvíli zakroutil hlavou, jako by ta slova chtěl vzít zpět. Ale už nebylo návratu… Mohl jen jít dál.
„Já… já si nakonec získám tvou důvěru. Budeme znova tým! Naruto, ty a… já.“ Jako by tomu najednou sám uvěřil.
„A Sai!“ Žádný pocit nenávisti, ani žárlivosti. Jen nutkání vytlačit několik kapek slané bolesti ze svých očí, které trpěly stejně jako on. Proč cítí, že už to není on? Že už ztratil své místo? Své místo v životě… ale v životě jiných.
„A Sai.“ Musel odejít, aby se na ni nemusel dívat. Jinak by to všechno bylo na nic.
„Co… co to bylo za pocit?“ Vyděšený sám ze sebe hledal nutně místo, kde by se mohl schovat. Schovat před světem, před těmi, co mu byli nejbližší, před sebou samým.
A jako by to snad byl osud, na který on nevěřil… vždy říkal, že život jsou jen náhody, co jdou ruku v ruce s vlastním rozhodnutím každého z nás…
…tentokrát by se možná ani nenechal dvakrát přesvědčovat, když ho náhodou potkal. Bylo to snad znamení?
„Dáváš si siestu?“ přivítal ho namísto pozdravu veselý hlas jeho nejlepšího přítele… skoro jeho bratra.
„Spíš bych potřeboval pár facek. Myslím, že jsem mimo.“ Posadil se pod strom vedle něj, kde tak poklidně rozjímal.
„Rád ti vyhovím.“ Zazářily blonďákovy modrá kukadla a už zvedal pravou ruku.
„Řečnická fráze, Naruto.“ Kryl si Uchiha pro jistotu obličej, zatím co klidnil kamaráda a dával pohov jeho pravačce.
„Tak povídej, co se stalo?“ vyhrkl nečekaně.
„Co- cože?“ škubl sebou trhaně, cítíc jak se mu do tváří nahrnuje krev.
„Poznám na tobě, když něco není v pořádku. Tak povídej. Něco si snědl? Došly ti prachy? Viděl tě někdo nahýho ve sprchách? Hinata ti zdrhla z rande? Nebo…“ nebezpečně přiblížil obličej k jeho a svraštil oční víčka do úzké štěrbiny „máš zácpu?“ zašeptal podezíravě, zadržujíc smích. Není divu, že to jeho přítele dovedlo k neovladatelné zuřivosti, ve které mu uštědřil vřelou ránu mezi oči.
Blonďák se bolestně odkutálel několik metrů opodál, kde se rozplácl.
„Debile!“ plácl se silou do čela, jak se může přátelit s někým takovým.
„Ty jsi ňákej podrážděnej. No jo, bude v tom ženská.“ Přiklusal k němu, tentokrát opatrněji, držíc si krvácející nos.
„Pche.“ Zkřížil Uchiha ruce na hrudi a odvrátil zrak do prázdna.
Po malé chvíli ticha ucítil na svém rameni hřejivý dotek. Zvědavě se otočil.
Ty oči… ty jeho oči ho dokázaly vždy neskutečně uklidnit a dát mu pocit, že všechno bude brzo dobrý.
„Hele, ať se s tebou děje cokoli, já vím, že to zvládneš. Ty vždycky všechno zvládneš, Sasuke. Já ti věřím.“ Uklidnil ho tak sametovým soucitným hlasem, že se tomu dalo jen těžko uvěřit.
Blonďák se na něj usmál a s mrknutím oka se zvedl k odchodu.
Oči černé jako uhel ho dál rozklepaně sledovaly.
„Zapomněl jsem, co je ten kluk zač. Děkuju ti… Naruto.“

„Měl jsi pravdu. Ostatně, jako vždycky.
Teď, tady, na tomhle místě, cítím stejnou úzkost jako tehdy. Když jsem ji držel za ruku. A snad až teprve teď si uvědomuji, čím byla způsobená.
Vždy jsi říkal, že nikdy není pozdě… ale teď je… To protože už nemám možnost jí to říct.“Při návratu do reality si poslal do levačky obrovské množství chakry a při dalším úderu, kdy se dva meče znova setkaly, byla růžovláska nucena povolit stisk, přičemž svou zbraň ztratila a její moc ovládat ji, selhala. V tom samém okamžiku ztratila díky svému soupeři stabilitu, když donutil její nohy odtrhnout se od země, a v zádech zacítila při dopadu nepříliš tvrdý náraz.
Křečovitě sevřené oči začala pomalu otvírat, ale pohled na Sasukeho s ostřím u jejího krku jí nebyl moc příjemný.
„Sakra, dokáže mě tak vyvést z míry, že nedokážu ani zareagovat.“ Nadávala si ve chvíli, kdy jí bylo jasné, že v jejím protivníkovy zavládl pocit vítězství.
Jaké překvapení ji ale přepadlo, když se zbraň od jejího hrdla vzdálila a namísto toho jí byla nabídnuta pomocná ruka.
V rozpacích ji přijala a vyhoupla se znova na nohy, kdy neváhala a zajistila si, protentokrát, dobrý postoj.
„Dobrá hračka, vrhnem se na další, ne?“ lehkomyslný výraz jejího, kdysi týmového parťáka, ji neskutečně rozčiloval, ale zároveň ji v tuhle chvíli dokázal vrátit náladu.
Lehkým kývnutím mu naznačila souhlas, rozhodnutá, že tentokrát už ji nezblbne ani někdo jako je on.