Broken Rose: 22. kapitola

Jste moji rodiče?
Bylo to tam obrovské a všude bylo uklizeno. Starý nábytek, který byl tam vzácný, že kdyby si ho chtěl někdo koupit, nedoplatil by se.
Obrovský skleněný lustr, který osvětloval celý pokoj. V kamenném krbu hořel oheň, díky němu tady bylo příjemné teplo. Jakmile jsem pohlédla do leva uviděla jsem muže, který seděl u stolu a jak se zdá čekal na svou ženu.
„Přivedla jsem hosty drahý.“ Řekla a ten muž se na nás usmál a mi mu to oplatili. Poté jsme si sedli ke stolu a čekali na večeři.
„Páni je to tu větší než u vás Itachi a to je, už co říct.“ Řekla jsem a hodila po něm úsměv. Všichni se zasmáli a poté konečně přinesli večeři, byla lahodná snad ještě nic lepšího jsem nejedla. Sice jsem nevěděla co to je, ale moc mi to chutnalo.
„A proč jste vůbec přišli do Mlžné vesnice?“ Zeptal se nás ten muž.
„Někoho hledáme.“ Oznámil mu Itachi.
„Podle toho, co máte na sobě usuzuji, že jste s Konožské démoní školy že?“ Zeptala se nás ta paní a já jenom kývla.
„Tudíž tu hledáte nějakého démona.“ To mě malinko překvapilo, jak tohle ví.
„Jak tohle víte?“ Zeptala se Ai a já se na tu ženu koukla.
„No protože tvůj démon je tady, ale chybí tu ten tvůj.“ Řekla a podívala jsem se na ni.
„Jsem Sakura.“ Odpověděla jsem a šlo vidět, že se ti dva malinko zarazili.
„Co se stalo?“ Zeptal se nás poté ten muž a já mu to i přes Itachiho vražedné pohledy řekla. Když jsem to dokončila šlo vidět, že přemýšlí.
„A nebylo by lepší na něho zapomenout.“ Řekl, což mě dost naštvalo.
„Proč bych jako na něho měla zapomenout, miluju ho a to se nikdy nezmění. Je mi jedno, že je to Uchiha a já pocházím z nějakého klanu Senju, prostě bez Sasukeho nemůžu žít.“ To už jsem celkem křičela a z očí mi stekla první slza.
„Víš proč tě hlava klanu Uchiha tak nesnáší?“ Zeptal se mě a já jen zavrtěla hlavou.
„Protože před několika lety bojoval proti sobě Madara Uchiha a Hashimara Senju. Vyhrál klan Senju a Uchihové to prostě nesnesli, aby je nikdo porazil. Proto ta nenávist.“ Odpověděl mu Itachi a já se na něj koukla.
„Ale tobě to nevadí.“ řekla opět ta žena a Itachi se malinko usmál.
„Nesnáším svůj klan.“ odpověděl jednoduše.
Nevěděla jsem, co mám dělat, byla jsem zmatená.
„Víš Sakuro, proč ti tohle všechno říkáme?“ Zeptala se mě ta žena a já se na ni konečně podívala. A nemohla jsem uvěřit svým očím.
„Ty.“ Řekla jsem nevěřícně a pomalu se zvedla od stolu.
„Saky.“ zašeptala mým směrem Ai, ale já ji nevěnovala vůbec žádnou pozornost.
„Ne to není možné, co ty tady děláš.“ řekla jsem a moje ruce se začaly klepat.
„Omlouváme se , Sakuro, ale ….“ Nestihl to doříct, protože jsem ho přerušila.
„Co je vám líto, že jste mě odkopli a zatím ,co já trpěla s tou ženskou vy jste si žili v luxusu a co ty? Co si říkáš moje matka pamatuješ na ten slib co si mi dala?“ Zvýšila jsem hlas, ale pořád jsem nekřičela.
„Že se jednoho dne pro tebe vrátím.“ Odpověděla a sklonila hlavu.
„Nějak si zapomněla. A víš , co je na tom nejlepší, že ten kterého tak nenávidíte je můj démon a jediný pro koho můžu žít. Pokud mám být upřímná nebýt jeho, už tady dávno nejsem.“ Řekla jsem a Itachimu s Ai jsem poslala pohled, který jasně dokazoval , jestli bychom, už mohli jít pryč. Itachi s Ai se zvedli poděkovali za pohostinnost a poté mě následovali ke dveřím.
„Sakuro počkej.“ Křikla za mnou ještě má „matka“, ale já jsem na to nějak nereagovala, prostě jsem za sebou zavřela dveře a poté jsme šli dál po ulici. Celou dobu jsem byla ticho. Na Ai šlo vidět, že ji to vadí.
„Promiň.“ Řekla najednou Ai a já se na ni podívala zkoumavým pohledem.
„Za co se mi omlouváš, ty přece nemůžeš za to, co se tam stalo.“ řekla jsem a poté jsem se na ni usmála.
„Ach jo vy dvě mě opravdu přivedete do hrobu, už by tu mohl být i Sasuke, aby mě nějak zachránil.“ řekl zoufalím hlasem Itachi a já s Ai jsme se tomu jen zasmáli. Šli jsem dál dokud jsme nenarazili konečně na tu největší budovu, kde by se měl ukrývat Madara.
„Tak co Sakuro citíš nikde Sasukeho přítomnost.“ Zeptal se mě Itachi a já jenom kývla hlavou. Poté jsme si vydali po schodech nahoru a otevřeli hlavní dveře. Ten vítr, který od tamtud vál mi naháněl husí kůži a co bylo nejhorší, že v tom vítru byla cítit Sasukeho krev. Moje zorničky se rozšířili y já o něj dostala neskutečný strach a nejhorší na tom bylo, že mu Madara zablokoval myšlenky, takže jsem nemohla zjistit, jestli je v pořádku nebo ne. Bez rozmyšlení jsem se rozeběhla do té budovy, nezastavila jsem se ,i když na mě Itachi s Ai volali, ať se uklidním a nedělám blbosti. Stoupala jsem po schodech pořád nahoru dokud jsem nebyla v posledním patře odkud jsem cítila Sasukeho přítomnost. Rychle jsem otevřela dveře a ,co jsem viděla mě tak rozhodilo, že jsem padla na kolena a z mých očí se začali kutálet velké slzy.
Dívala jsem se na Sasukeho, který byl přivázaný řetězy, které mu svíraly ruce. Po celé jeho hrudi byly různě hluboké škrábance, ale ze všeho nejhorší byla ta, která se mu táhla od levého boku k pravému. Byla hluboká a zanítěná. Rychle jsem se postavila a běžela jsem k němu. Hned jsem byla u něj a klekla jsem si k němu a chytla jeho hlavu do svých rukou.
„Sasuke.“ Zašeptala jsem a poté jsem viděla jak sebou cukl a nakonec se jeho víčka otevřela.
„Sakuro jsi to ty.“ Řekl a mě se opět z očí spustili vodapády slz.
„Ano jsem to já pojď půjdeme domů.“ Řekla jsem a pomalu jsem mu sundávala řetězy z obou rukou. Jakmile jsem mu odepnula ten poslední, musela jsem ho rychle chytit, aby nespadl. Byl strašně lehký a vůbec celé jeho tělo bylo pohublé. Dostala jsem na Madaru a obzvlášť na sebe vztek, že jsem ho nedokázala ochránit.
„Proč pořád pláčeš?“ Zeptal se mě a já si ho k sobě ještě víc přitiskla.
„Omlouvám se........Omlouvám se.“
„Není za co.“ odpověděl a já jen zavrtěla hlavou.
„Vždyť se koukni , co ti udělal, vypadáš jak tělo bez duše.“ Vzlykla jsem a pomalu jsem se i se Sasukem zvedla, abych mu náhodou neublížila.
„Pojď, půjdeme domů.“ Řekla jsem a poté byla na cestě pryč, kdyby si přede mě nestoupli ti tři Madarovi služebníci.
„Ale podívejme, koho to tu máme.“ řekl Suigetsu a já se na něj zašklebila.
„Promiň, ale nemůžeme tě nechat odejít s ním.“ řekl Juugo a ukázal na Sasukeho.
„Ale já myslím, že můžete.“ uslyšela jsem Itachiho hlas a hned jsem se koukla za ně. Byl tam Itachi s Ai a vůbec se netvářil přátelsky.
„Opravdu si myslíte, že nás všechny porazíte?“ Zeptala se Karin a Ai se jen zašklebila.
„My si to nemyslíme, my to víme.“ řekla a hned začali bojovat. Itachi měl o dost na vrch a už vůbec s nimi nebojoval na sto procent, právě naopak dost se tím bojem nudil. Když konečně všichni padli k zemi. Itachi mi vzal Sasukeho a poté jsme se vydali pryč z toho domu.
„Kam teď se Sasukeho stavem , se nemůžeme vydat do školy to by nepřežil?“ Řekla Ai a já nevěděla, co mám dělat.
„Půjdeme za tvými rodiči .“ řekl Itachi a z jeho tonu hlasu šlo poznat, abych neprotestovala. Když jsme stáli u jejich dveří, nechtělo se mi tam vracet, ale ti dva to udělali za mě. Když jim otevřel můj otec začali se spolu s Itachim vybavovat a poté je pustil dovnitř, když se poté podíval na mě jak stojím na ulici a nechce se mi jít dovnitř. Jednoduše mě vzal za ruku a táhnul mě, až do pokoje kde ležel Sasuke a u něho byla má matka a starala se mu o rány. Nevěděla jsem jak, ale najednou se mi před očima objevila tma já ztratila pojem o světě.