.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 14. - Opouštím vás Akatsuki

Znáte ten pocit, když něčemu věříte, žijete pro to a najednou zjistíte, že to byla jen faleš, jako když najednou zjistíte, že Ježíšek není? Tak to jsem prožívala já. Vím, mohla bych mu nevěřit, ale ten příběh odkryl v mé hlavě všechny ty vzpomínky. Obraz krásného dne, nad kterým se už od rána vznášel nepříjemný mrak. Vybavil se mi rozhovor matky a otce a vybavilo se mi i to další. Pamatuji si, že jsem se s matkou chystala odjet a najednou k nám vrazili ti lidé. Ona jen křičela a snažila se chránit mě, ale bylo jí to houby platné, oni mě prostě chytli a nutili dívat se, jak muž v černém zabíjí mou matku.
Byl to pocit, jako když někdo zabíjí vás. Pak něco píchli mě a já jsem byla zmatená.
Jak jsem mu mohla mít za zlé, když mě chtěli učinit něčím horším, než jsem dnes? Jak jsem mu mohla mít za zlé, že mě zachránil od smrti a uvrhnul mě do tohoto života? Jak jsem ho mohla obviňovat z vraždy matky. Chtěla jsem ty myšlenky, na to, co by se stalo, kdyby tam nebyl, kdyby ten den nepřišel, kdyby mě zabili, kdyby si mě nechali, zahnat a tak jsem běhala. Utekla jsem od řeky a zmateně pobíhala ulicemi. Brzy jsem nemohla popadnout dech, nohy i ruce mě pálily, ale nemohla jsem se zastavit, nedokázala jsem ani šetřit energii a pomocí chakry léčit své nohy. Prostě jsem byla jako obyčejná holka, co utíká pryč a nesmí se zastavit. Nějak jsem se dostala k bráně, proběhla jsem kolem strážců a zamířila do lesa. Po tvářích mi tekly slzy a celý krk mi hořel. Vítala jsem ty pocity, protože tak jsem nemusela vidět mou matku ve svých posledních minutách.
Běhala jsem asi hodiny, prostě jsem se nedokázala zastavit. Běžela jsem jedním směrem, pak zase druhým a bloudila jsem. Zastavil mě až déšť, který mě srazil k zemi, kde jsem se naplno rozbrečela. Vzlykala jsem na celý les, z nosu mi tekly nudle a já věděla, že tohle jediné vyčistí tu bolavou duši od pár škodlivin. Moje bolavé tělo mě přestalo poslouchat, mysl se zasekla a já zůstala ležet v blátě uprostřed lesa, mokrá a ubrečená.
Zůstala jsem tak celou noc. Do vesnice jsem nemohla a vrátit se taky ne, neměla jsem vlastně co dělat. Nemusela jsem plnit rozkazy, kdybych nechtěla. Nemusela jsem ani předhodit Naruta Akatsuki. Nemusela.
Po rozednění jsem se rozhodla radikálně změnit můj život. Jsem dobrý ninja, jsem sexy holka, když budu chtít a jako nájemný vrah bych se v klidu uživila, nebo bych mohla dělat něco jiného. Navíc, jak jsem zjistila, mám za měsíc osmnáct, bude ze mě dospělá žena a jako taková jsem neměla už vůbec žádné zábrany. ¨
„Ano!“ řekla jsem si. „Tohle uděláš, postavíš se na vlastní nohy.“ Dodalo mi to sílu.
Jenže bylo to ještě něco a to Akatsuki. Museli vědět, že je opouštím, protože Matsui Unda neutíká.
„Ne, nepustím tě pryč, dokud nesplníš svůj úkol. Chci toho démona.“ Pein bubnoval prsty do stolu a upíral na mě svůj pohled.
„Ne, když ti ho přivedu, klidně ho i zabiju, to není problém, ale chci za to zaplatit a slíbit, že mě nikdy, nikdo nebude hledat, ať se s vámi bude dít cokoliv.“ Upřela jsem na něj svůj pohled.
Pein se jen zasmál a opřel se. „Dobře. A kolik budeš chtít? Pšt… domluvíme se později, až ho sem dovedeš. A ten slib ti dávám, jakmile nás opustíš, už tě nechci zpět.“
Pein měl velmi dobrou náladu a moje oznámení ho vůbec nevyvedlo z míry, ba dokonce pobavilo. Možná tehdy čekal, že je neopustím.
Vítězně jsem odešla z jeho kanceláře a stanula před novým úkolem a to, říct o tom Konan.
…
“Cože? To nesmíš Matsu, to ti nedovolím, zakazuji ti odejít. Nesmíš mě tu nechat samotnou, s terbou mám konečně světlé dny a ty mě chceš opustit?“ Konan předemnou seděla s plačtivým pohledem. V očích se jí leskly slzy, které jsem tam nikdy neviděla, nebrečela ani když se jednalo o něco závažného co by se stalo jejímu milému.
„Konan. Já prostě musím. Všechno co jsem žila, pro co jsem žila je pryč, já nechci být nečí zbraň, chci být svoje zbraň. Pojď se mnou Konan, budeme si pomáhat, budeme žít spolu.“ Chytila jsem ji v naději za ruku, i když jsem odpověď dávno znala.
„Nemohu.“ Nemusela to vysvětlovat, každý to věděl.
„Dobře.“ Nastalo dlouhé ticho, každá jsme se zabývaly svými myšlenkami.
„Ty Konan, je tady Itachi?“ vzpomněla jsem si na osobu, která by o tom měla vědět. Zajímalo mě, co na to řekne, jak se bude tvářit a jak unese, že jeho milenka odchází a dílem i jeho vinou.
„Myslím, že je někdo s Tobim, můžeš je pohledat po sídle a pokud je nenajdeš, tak jsou někde venku.“
Nechala jsem ji tam samotnou a šla jsem se podívat po sídle. Prošla jsem Jídelnu, společenskou místnost i pokoje ve kterých by mohli být, tedy Tobiho a náš a nikde jsem je nenašla. Nechala jsem to tedy být, však oni dorazí, a lehla jsem si do postele.
Nechala jsem se unášet myšlenkami na dokonalý život, který povedu, až odsud vypadnu a sundám kabát Bilého ninjy. Ještě splnit ten úkol.
„Pane Bože.“ Jako blesk mě zasáhlo děsivé zjištění. Moje svoboda bude vykoupena na úkor toho chlapce. Musím vydat Naruta, toho hodného kluka, který tak ochotně mi pomáhal najít mou minulost a který ve mně probudil smysl k životu, toho kluka se kterým jsem, ač jen chvíli, byla doopravdy šťastná, já ho musím vydat Akatsuki. Je to buď já nebo Naruto.
Dlouho jsem přemýšlela co udělat, už jsem si myslela, že to vzdám, zachráním Naruta a nechám se zabít, bylo by to snadné, ale co z toho?
Moje úvahy přetrhnul až zvuk skřípajících dveří, to přicházel Itachi a já okamžitě věděla, že mohu udělat jen jedinou, správnou věc.