Romeo, Julie a Konoha aneb trocha klasiky 002

Když se Shikamaru konečně vzpamatoval, Tsunade mu oznámila, že by mohl Temari odvézt k sobě domů, aby věděla, kde bude po následující dva měsíce bydlet a Temari na oplátku řekla, že až se trochu zabydlí, tak muže svého hereckého partnera seznámit s plánovanou hrou.
Při cestě domů se Shikamaru tvářil, že by nejraději někomu ublížil a jeho pohled stále směřoval na Temari.
„Co na mě stále tak hledíš?“ zeptala se ho najednou Temari.
„Jen tak, přemýšlím, kolik dní nebo spíš hodin s tebou dokážu vydržet, aniž bych Tě měl chuť zabít,“ odpověděl jí.
„Ty si myslíš, že já jsem taky nějak extrémně odvázaná z toho, že ten čas mám trávit zrovna s tebou?“ snažila se mu to hned vrátit Temari.
„Máš snad nějaký problém?“ položil Shikamaru Temari celkem osobní otázku, jenže ta si rozhodně nebrala servítky při své odpovědi.
„Jo, tebe,“ oznámila mu uraženě.
„A já blbec se tu tak snažil a ono je to absolutně bez výsledku,“ zatvářil se trochu znepokojeně Shikamaru.
„Vážně a kdy? Že jsem si toho ani nevšimla,“ nepřestávala s rýpáním Temari.
„Má vůbec smysl se s ní o něčem snažit bavit?“ pomyslel si v duchu Shikamaru.
Naštěstí už dorazili k domu a Shikamaru jen doufal, že ho někdo vysvobodí a vysvoboditel se dostavil. Sice to nebyl vysvoboditel v právem slova smyslu, ale zase lepší než nic. U dveří je už totiž čekala Yoshina Nara a na oba se usmívala, což z čehož měl Shikamaru poněkud smíšené pocity.
„Tak Tě u nás vítám,“ oznámila mile Shikamarova máma a Shikamaru se jen divil tomu, že ona se umí chovat i mile, protože moc přívětivých slov za svůj život zatím od ní neslyšel, jenže za chvíli ho opět vrátila do reality, když na něj promluvila.
„Co se tváříš, jako by Ti uletěli včely?“ vyštěkla na něj.
„Ještě se tak hloupě ptej,“ odpověděl celkem nabroušeně, „tohle byl jistě tvůj nápad, že ona bude u nás dva měsíce bydlet.“
„Ona má jméno,“ vložila se do toho Temari, jenže Shikamaru jí jen zpražil pohledem.
„Nedělej mi tu ostudu před naším hostem. Copak si o tobě Temari pomyslí, když uvidí, že se vůbec neumíš chovat?“ zeptala se ho matka.
„A víš, že je mi to celkem jedno, co si o mě myslí?“ snažil se být suverénní Shikamaru, i když někde uvnitř mu to zase tak celkem ukradené nebylo.
„Už bylo dost konverzace, ukaž raději Temari její pokoj.“
Shikamaru proto pokynul na Temari, aby ho následovala, aby jí ukázal, kde bude po příští dva měsíce bydlet. Hostinský pokoj byl zrovna vedle jeho pokoje.
„Fajn, tady je tvůj pokoj. Až se trochu zabydlíš, můžeš dojít za mnou, budu u sebe v pokoji a pořešíme tu pakárnu, chtěl jsem říct to divadelní představení,“ řekl Shikamaru těsně před tím než za sebe zavřel dveře.
Temari se posadila na postel a jen se zamyslela nad tím: „Proč oni dva se stále musejí hádat, jako by se nemohli bavit jednou normálně, bez těch neustálých připomínek.“
Pak vstala a šla se podívat k oknu, aby trochu zhodnotila pohled z okna. Bylo to rozhodně jiné než pohled, který se jí naskytne doma. Doma to má sice hrozně ráda, ale tady je to jiné, všude rozkvetlé stromy a nádherná krajina. Tento pohled jí dodal myšlenku, že by neměla být tak urýpaná a zvlášť ne k němu. Nerada si to přiznala, ale asi se jí líbí a má ho ráda.
„Od teď k němu budu milejší,“ blesklo jí hlavou. Po tomto rozhodnutí se odhodlala vydat k Shikamarovi do pokoje. Jemně zaklepala na dveře.
„Pojď dál, ozvalo se z pokoje,“ a Temari pomalu vstoupila.
„Jdeme se dál hádat nebo započneme nějakou smysluplnější konverzaci?“ začal celkem posměšně Shikamaru, ale Temari byla pevně rozhodnutá se jeho poznámkami nenechat vyvést z míry.
„Přišla jsem si s tebou promluvit o té hře, zatím jsem ani neměla možnost Ti říct, co se má vlastně hrát,“ při této odpovědi se snažila o malý úsměv.
„Aha a měl jsem aspoň pravdu s tou hrou, že to bude Zkrocení zlé ženy? Jelikož jiná hra mi k tobě vůbec nejde,“ snažil se opět rýpat.
„Tak tohle se hrát nebude, ale bude to jiná hra od Shakespeara,“ odpověděla Temari a snažila se držet svou pusu na uzdě, aby zase nedošlo k hádce.
Shikamaru samozřejmě věděl, kdo je to Shakespeare, ale hrozně se mu líbilo, když mohl Temari popichovat a tak si neodpustil poznámku.
„A kdo je to ten Shakespeare?“
A poznámka se neminula účinkem, Shikamaru dostal Temari přesně tam kam chtěl a ta už to nevydržela a zostra na něj spustila: „Ty kulturní barbare, říká ti něco hra Romeo a Julie?“
„To myslíš tu hru a těch dvou mladých lidech, jejichž rodiny vůči sobě chovají nepřátelství a oni dva jsou pro svou lásku ochotní obětovat svůj život?“ zeptal se jí.
„Jo, přesně tohle myslím,“ odpověděla mu Temari a byla ráda, že mu to něco říká, jenže to by nebyl Shikamaru, aby jí opět nepopíchl.
„Aha, tak tuto hru neznám.“
Tohle už bylo na Temari opravdu moc, a pro to naštvaně vyštěkla: „Nenávidím Tě“
„Nápodobně, aspoň v něčem se shodneme,“ nechtěl zůstat pozadu Shikamaru.
V pokoji nastalo trapné ticho, Temari pozorovala dveře, zatímco Shikamaru se díval z okna.