Nositel dědictví – část 11. Světlé chvilky

V těchto depresích se často vracel do minulosti, kde nacházel částečnou útěchu, protože se tam nacházelo pár světlých momentů, na které skoro zapomněl…
Jedna byla z doby, kdy mu bylo sedm a trénoval své schopnosti s lukem…

Byl na louce sám, kde trénoval jednu techniku, kterou mu nařídil Seshoumaru, aby mohli pokročit k dalšímu bodu.
„Sakra, to nejde!“ rozčiloval se Seiya, ovšem vzpomněl si na svého bratra, kterého nikdy neviděl se vztekat, nebo něco vzdávat.
Zavřel oči, a nechal chakru jen tak proudit celým tělem a vypustil šíp, ze svého luku, který byl skoro o jednu třetinu větší, než on sám. Otevřel oči a nemohl uvěřit, co viděl. Naproti němu stojící strom byl skoro pryč, zasáhl ho svým šípem a v ten moment byl pokácen.
„Páni, tohle jsem nečekal!“ hvízdl si pro sebe Seiya.
„Gratuluji,“ ozvalo se za ním.
„Nii-sama?“ řekl překvapeně Seiya, který byl v šoku, že tady vidí svého bratra.
„Měl jsem cestu kolem a slyšel jsem tu ránu, tak jsem se šel podívat, co se to tady děje. Ejhle, to je můj mladší bratr.“ Usmál se Kaizen.
„No jo, ale nejde mi to, jak tobě, jsem oproti tobě slabý.“ Seiya byl smutný.
„Nejsi, jen jsi mladší a v tvých letech, mi to taky nešlo, jen jsem musel zatnout zuby a vydržet. Je to jen otázka vůle, v tobě ji vidím a vidím tam daleko více… máš mnohem větší talent a sílu, než já.“ Oznámil jako by mluvil o počasí, Seiyovy oči se rozšířily v překvapený výraz a jedna slza mu stékala po tváři.
„Neplač.“ Radil mu Kaizen.
„Nepláču, jen nemohu uvěřit, že mi říkáš takové věci, zrovna mě!“ divil se Seiya.
„Jsi přece jen můj mladší bratr.“ Objal ho Kaizen, Seiya mu objetí opětoval.

Další vzpomínka byla o několik let později, kdy už měl více zkušeností a koncentrace mu také šla lépe.
Jeho děda, Seshoumaru, byl na něho hrdý. Tato vzpomínka se odehrávala v jeho devíti letech, kdy se mu stala pro něho ošemetná situace…

Už od malička měl tendenci se občas zaplétat do menších problémů, ovšem byl v tom zcela nevinně…
Měl hlad, vydal se tedy do kuchyně, aby si dal menší přesnídávku, jenže spatřil to, co neměl. Bylo mu divné, že z kuchyně slyší podivné sténání, opatrně odrhnul posuvné dveře a viděl, jak si jeho bratr užívá s jednou ze služebných…
Posunutí dveří se neodešlo beze zvuku, Kaizen a Aomori se od sebe rychle odtrhli.
„Co tady děláš?“ řekl celkem mrzutě Kaizen, byl vyrušen zrovna v tom nejlepším, vás by to taky nenaštvalo?
„Chtěl jsem si dát něco na zub, měl jsem hlad.“ Přiznal se Seiya, který byl rudý od hlavy k patě.
„No, co s tebou, a kdyby se tě někdo na něco ptal, tak si nic neviděl, ano?“ Seiya se zmohl jen na kývnutí. „Hodný chlapec a vezmi si, cos chtěl a můžeš jít.“ Seiya opět kývl a během deseti sekund byl pryč…

Co se dělo potom, to se už Seiya nikdy nedozvěděl, jen o pár let později přišel na to, co jeho bratr prováděl…
Od toho incidentu se ještě jednou dostal do problému, který mu ironicky zachránil život…

Mysl se těmito vzpomínkami očišťovala a měl pocit, že jako by jeho dětství vůbec nebylo. Tyto deprese se projevovaly čím dál častěji. Ovšem jeho neobvyklá krev mu pomáhala se rychle uzdravovat. Proto mohl již ani ne za týden opustit nemocnici, aby se ocitl u Kagome doma, Sasuke to tak chtěl a on měl před posledním Uchihou respekt.
„Nepotř…“ Seiya byl rázně přerušen.
„Ne, řekl jsem, že půjdeš k nám a basta, vždyť nemáš kam jít a já budu rád, když se u náš ubytuješ, přeci jen kazekagův dům vyhořel a bude potřeba půl roku, než bude opraven. Už jsem poslal Gaarovi vzkaz, takže by se měl do dvou týdnů ukázat.“
„Moc děkuji, ale nebude to vaší ženě vadit, nebo vaší dceři? Přeci jen jsem…“
„Ne, to Shira, má choť, navrhla, abyste šel k nám.“ Alespoň si o tobě zjistím vše, dodal si v duchu Sasuke.

Dostal pokoj pro hosty, kde se opět, jako v Keijiho pokoji cítil jako doma. Seznámil se s Kagomeniným bratrem, Itachim.
„Moc tě těší, Seiyo-san.“
„Mě také, víš, že mi připomínáš někoho, koho jsem znal?“ přiznal se Seiya. Viděl v něm sebe samého.
„Opravdu? To jsem rád a vítej doma.“ Řekl zcela nevinně Itachi a nevěděl, jakou bolest tím Seiyovy způsobí, měl co dělat, aby se nerozplakal.
Zachránila ho Kagome, která se přišla podívat, jestliže Seiya něco nepotřebuje.
„Obtěžuje tě, Itachi?“ zajímala se Kagome.
„Ani ne,“ odpověděl Seiya.
„No rozhodně musíš odpočívat a máma ti vzkazuje, že po večeři by s tebou rádi s otcem, mluvili.“ Vzkázala Kagome.
„Jistě, a mohl bych já s tebou o něčem mluvit?“ zeptal se Seiya.
„Můžeš,“ vyprovodila ven Itachiho, aby měli soukromí, sedla si na postel vedle něho a byla napnutá, co jí to vlastně chce říci.
„Proč se ke mně chováš úplně jinak? Je to ze soucitu, nebo mě jen hlídáš?“ tohle Kagome nečekala, čekala něco zcela jiného.
„No… ani nevím, jak mám začít, ale bojím se ti to říct.“ Začala nejistě Kagome.
„Já snesu všechno, život mě už naučil dost.“ Řekl ztrápeným hlasem Seiya.
Kagome se celá opotila, byla náhle nervózní, uvědomovala si Seiyovu přítomnost, dlaně měla náhle vlhké, srdce málem, až kdesi v krku. Na slova neměla, tak udělala to jediné, co jí v tu chvíli napadlo.
Seiya si vůbec neuvědomil jejích citů, které se chystala projevit, čekal, až něco řekne. Ovšem svým otočením hlavy jí napomohl, aby ho políbila. Bylo jí jedno, že jednu polovinu obličeje má popálenou, pořád to pro ni byl ten Seiya, kterého viděla poprvé.
Od jejich prvního setkání uběhly skoro tři týdny, ale zdálo se to být, jako včera…
Seiya nečekal, že se Kagome odhodlá k tomuto kroku, proto na to nebyl připraven. O to větší radost pocítil, když konečně ochutnal její rty. Připadal si jako tehdy, když uviděl svého bratra užívat si s Aomori.
Seiya povalil Kagome na postel a celou ji zalehl, Kagome jen slastně vzdychla, což podnítilo Seiyu k dalšímu kroku, ke kterému se patřičně nedostal.
Kagome byla příliš zaujatá jeho vášní, že si nevšimla, příchodu svého otce, který chtěl ještě krátce pohovořit se Seiyou a navíc mu chtěl podat jeden návrh.
„Uchiho Kamizuki Kagome, okamžitě přestaň! A ty Ushiro Seiyo, dej od ní svoje pracky!“ zahřímal Sasuke.