Dokud neskončí noc, můžeš být šťastná

Je jedna z těch nepříjemných parných nocí. Táhne na desátou, v tu dobu přichází nejvíce zákazníků. Před chvílí jsem dorazila do pokoje s výhledem na třešňový sad, je to jeden z nejkrásnějších v domě. Můj dnešní zákazník bude někdo bohatý, protože tenhle pokoj si může dovolit jen málokdo. Docela se divím, že byl přidělen právě mě. Jsem dost mladá a nejsem tady moc dlouho. Asi má rád mladé.
Po chvíli přichází i on. Nemám lidi soudit, ale tenhle je vážně divný. I když má vlasy barvy starce, není tak starý. A navíc to zvláštní zavřené oko.
Jako kdybych tam nebyla, sedá ke stolu a nalívá si saké. Pročísnu si rukou vlasy a přisednu si k němu. Také si nalívám saké a pozoruji ho, ale on stále, jako kdyby byl v místnosti sám.
,,Není ve tvém vychování nedívat se na zákazníka?‘‘
,,Omlouvám se.‘‘ Ani se na mě nepodíval a věděl, že se na něj dívám. Můj zákazník, můj pán, skloním zraky a víc je na něj neobrátím.
,,Dívky z tohoto domu jsou většinou velmi dobře vychované.‘‘ řekne a sleduje tekutinu ve své sklence.
,,Doufám, že tě tvá učitelka nenaučila vše tak, jako chování k zákazníkovi.‘‘ Mučednicky se dívám na svá stehna a ani nedutám. Když chce vychování, má ho mít. Vůbec by mi nevadilo, kdybych celou noc poslouchala jeho řeči, dnes jsem zvláště unavená. Má pěkně hluboký hlas.
Pije a málokdy něco řekne. Každou větou se jeho stav značně mění.
,,Pojď sem.‘‘ Jak přikáže, vstanu a znovu usedám po jeho levici. Ještě jednou se napije, tentokrát naposled, saké totiž došlo. Další střed jeho zájmu jsem konečně já. Z ramene mi stahuje kimono a hladí mi šíji a krk. Ruka se mu třese, asi z opití, protože o nějaké ostýchavosti se u něj nedá mluvit. Jemným pohybem přejede na záda. Už jsem si zvykla, že pro muže jsem jenom hračka, a ani mi to nevadí. Stejně jako ostatní, i jeho zajímá jen moje tělo. Žádného nikdy nebudu zajímat já.
Stejným způsobem mlčky pokračuje dál. Nádherný příklad klasické scény z mého povolání. Ani jednoho z nás nezajímá to, kdo druhý je, prvnímu jde jenom o tělo toho druhého a tomu druhému zase o peníze prvního. Pro mě je to jenom běžný obchod.
,,Tak mladé tělo…‘‘ zašeptá sotva to slyším. Často něco říkají, nic příliš osobního. Vážně už ignoruji jejich vzrušené pohledy a hmaty. Nezdá se to, ale člověk si na to zvykne rychle. Já tedy ano.
Málokdy muži udělají to, co poté on. Od mého pasu zvedne hlavu a podíval se mi do očí. Nečekám to a trochu ztuhnu. Do té chvíle měl otevřené jenom to jedno černočerné pravé oko, ale teď otevřel i to druhé. Je červené i daleko za hranicemi duhovky a nesmírně smutné. Ten smutek mě zasáhl tak náhle, jako šíp do srdce. První a jediné pravidlo- nic nesmí být osobní. Jak si ale zachovat profesionalitu, když jsem skrze jeho oči zahlédla trápení jeho duše? Pohled netrvá dlouho a než se naději, už zase je skloněn u mého pasu. Značnou chvíli se dívám na jeho hlavu a přemýšlím. Z pravidla nenavazují tak osobní kontakt, jako je pohled do očí. Netuším, proč to udělal, i když dobře ví, že tohle se nedá přejít bez povšimnutí. Vzbudil tím vlnu naléhavých myšlenek a otázek v mé hlavě. Co je asi jeho trápení?

Co si namlouvám, že je to něco jiného, stejně to skončilo tak, jako vždy. Tak si říkám, pro co tu asi je. Nepostřehla jsem u něj dosud žádný náznak vášně či chtíče, který je běžný. Ale i přes svoji nezaujatost nevynechal žádný způsob, jak si mě užít. Je zvláštní.
Většina mužů po činu odejde. On si ale sedne na balkon a cosi pozoruje. S hořkostí si uvědomuji, že ani zdaleka nejsem středem jeho pozornosti.
Pozoruji ho a stále myslím na jeho oči. Neodhodlám se k tomu, abych šla za ním a znovu viděla jeho pohled. Strašně ráda bych zapomněla na to, proč tu dnes jsem, a zeptala se ho, jak se jmenuje a čím je. Silueta muže je ode mne ani ne pět metrů a jeho duše je při tom mnohem dál někde v nekonečném světě.
Nejradši bych si dala facku. Tohle je naprosté selhání, nic podobného si žena mé profese nemůže dovolit. Stydím se za své pocity, ale ještě víc toužím po jeho příběhu.
,,Jsou mrtví…‘‘ řekne znenadání, aniž by se na mne otočil. Ani se nenadechnu a napjatě poslouchám.
,,Nikdo nezůstal, nikdo… Pro co žít, když už tu nikdo není?‘‘ Fascinovaně se dívám na obrys jeho postavy na balkoně. Dokážu si až příliš živě představit, co vše se skrývá v srdci muže se smutnýma očima. Zoufalství… Neštěstí… Smutek… Jak dobře to znám. Je to absurdní, ale chtěla bych ho obejmout, abych mu celým svým srdcem pomohla. Ale on? Bože, co si to dělám za naděje, vždyť jsem oproti němu pouhé nic. Jenom jedna z desítek dívek na jednu noc, které za svůj život měl. Již zítra na mě zapomene.
Na balkoně seděl ještě dlouho a už nic víc neřekl. Když se oblékl a odešel, počkala jsem ještě chvíli, a pak vyšla z pokoje. Vcházím do haly, on stojí u Keikoku-san a platí.
,,Děkuji mnohokrát Hatake-san, těšíme se na vaši další návštěvu.‘‘ On kývne a odchází. Ve stejnou dobu, kdy vyšel ze dveří, já vyrazím ke Keikoku.
,,Keikoku-san, kdo to byl?‘‘ zeptám se, když přijdu k pultu. Keikoku-san přepočítává peníze, půlku schovává do kasy a půlku mě do dlaně.
,,Hatake Kakashi-san. Stálý zákazník z vyšší třídy.‘‘ Usmívá se na mě a já soudím, že jsem provedla dobrou práci. Jsem za to ráda, ale stále nevím vše, co bych chtěla.
,,On byl...‘‘ zaseknu se, protože nechci před Keikoku-san dávat najevo své selhání, ,,Co je zač?‘‘
,,Ty to nevíš?‘‘ podivila se, ,,To tenkrát po zničení Konohy se málem schylovalo k válce. Tamten poslední Uchiha řádil jako pomatený, zabil všechny svoje bývalé přátele. Hatake-san byl jeho bývalý sensei, a právě on ho jako jediný dokázal zastavit. Co jsem slyšela, nikdy to v životě neměl lehké, ale tohle pro něj byla největší rána, protože všichni jeho tři bývalí žáci v té bitvě zemřeli. Nejenom oni, zemřelo tam strašně moc lidí. Je dosud velmi uznávaný, ale chodí sem až příliš často a to nemůže znamenat, že je šťastný. To víš, lidé jeho věku už dávno mají rodiny, ale on žije naprosto sám a nemá žádné přátele. Je na něm vidět, jak ho to zasáhlo, to jsou ti lidé oddaní své práci.‘‘
,,Vždyť takové jsme i my.‘‘
,,No, máš pravdu. Ale nám se nikdy nestane, že všechny naše kolegyně pozabíjí.‘‘
Keikoku se znovu ponoří do počítání peněz v kase a já se dívám za neviditelným stínem svého dnešního zákazníka. Zatoužila jsem být právě tou, která ho vysvobodí z věčného smutku z minulosti. Když jsem si znovu promítla jeho oči, uvědomila jsem si, že je pozdě. Přes oči jsem mu viděla až do srdce, do nesmírně ztrápeného a zničeného srdce, které ani ta nejvroucnější láska nezpraví. Nikdo ho už nezachrání, natož pak já. Já, pouhá děva. Lidé a ty oddanější práci z nás automaticky počítají s tím, že jsme si tuto práci zvolily na celý život. Ale určitě nejsem první ani poslední, která zatoužila po obyčejném štěstí. Vyrostly jsme v bídě a dnes pracujeme v přepychu. Setkáváme se s nejdůležitějšími muži a přitom nám chybí to hlavní- láska. Jsem jenom nevýznamná dívka na obšťastnění a o někom, jako je on, si můžu nechat snad jenom zdát.
,,Keikoku-san, mohla bych tě o něco poprosit?‘‘
,,Povídej.‘‘ Nevěnuje mi moc pozornosti a soustředí se na svoji práci.
,,Až příště přijde, prosím, pošli ho zase ke mně.‘‘
,,Ale, ale,‘‘ zvedne podezřívavě hlavu, ,,Snad si se nám nezakoukala.‘‘
,,Ne,‘‘ odpovím jí dobře hraným výrazem, ,,Ale mám pocit, že by mi mohl dát i nějaké větší dýško.‘‘
,,Dobře, dobře… Teď se jdi umýt a spát, dnes už nikdo nepřijde.‘‘
,,Dobrou noc, Keikoku-san.‘‘
,,Dobrou, Ranpu-chan.‘‘ A tak tedy vyjdu zpět ke schodům. Hlavu mám plnou svého zákazníka. Třeba příští noc s ním se něco změní. A i kdyby ne, bude se mnou a to je to hlavní. Třeba ho udělám aspoň trochu šťastného.