Na křídlech smrti - Daleko za život 4

Milující člověk

Cesta probíhala v klidu a pohodě až na občasné zastávky, když Vera zahlédla něco zajímavého a Narutovi záchvaty, že je jenom zdržuje. Po pár dnech stanuli před branami vesnice.
„Přináší to mnoho vzpomínek,“ nezvykle tiše pronesla Vera, když se dívala na vysoké hradby.
„Připravená?“ zeptal se Kakashi povzbudivě.
„Ani ne,“ odpověděla, ale dala se do pohybu.
Tiše prohlížela vesnici a vzpomínky se k ní draly ze všech stran.
„Vítejte, Kazekage-sama už váš očekává,“ přivítal je Baki, člen rady, v jedné boční ulici a uvedl je před hlavní budovu, kde stál zbytek. Došli před ně a uklonili se.
„Vítám vás v Suně,“ pronesl Kazekage a Vera zvedla oči a vyděšeně se jí rozšířily zorničky. Nebyla schopna slova do té doby než k nim nejvyšší došel, pozdravil se s Kakashim, pak s Narutem a přešel před ní.
„A vy jste?“ díval se na ní modrým bezelstným pohledem, ale očividně se mu na ní něco nezdálo. „Vypadáte překvapeně.“
„Ano, totiž, někoho mi připomínáte, Kazekage-sama,“ dostala ze sebe těžce a nemohla od něj odtrhnout zrak.
„To je Vera. Nový člen naší vesnice. Vlastně, vzali jsem ji s sebou, protože…,“ snažil se o vysvětlení Kakashi, ale nedokončil větu.
„Vera…,“ pronesl potichu a pak mu konečně došlo na koho se dívá.
„Hikari?“ zkusil jakoby se bál, co se pak stane a dívka naproti němu bez dechu otevřela ústa.
„Kumi!“ šeptla a něco uvnitř něj drsně zabolelo. Kolem nich začal vířit písek a ve vteřině je oba uzavřel do nepropustné koule, do které nevnikl ani poplašený křik ostatních.
Stáli proti sobě v tichu a nemohli pochopit, co se právě děje. Pak se pohnula a dotkla se jeho tváře. Nechal ji. Když mu její prsty přejely po obličeji, objevily se jí slzy v očích.
„Jsi živý,“ usmála se i přes slzy stékající po tváři a než se stačil ohradit, objala ho.
„Myslela jsem, že jsi mrtvý. Že jsem tě zabila. Omlouvám se! Nechtěla jsem tě opustit! Odnesli mě a donutili napsat tak odporný dopis. Nechtěla jsem, ale řekli, že tě jinak taky zabijí. Chtěla jsem ti naznačit, že to nejsou má slova, proto ten dopis byl pro Gaaru a ne pro Kumiho a podepsala jsem se jako Vera. Prosím, odpusť mi to!“ vzlykala a příval slov ho zaplavoval jak stoletá voda.
Nemohl tomu uvěřit. Už dávno ji ve svém srdci uzamknul a pohřbil jako věc, která už neexistuje a která ho nezraňuje a ona je znovu tady a říká mu takové věci.
„Nikdy jsem tě ale neopustila. Přežila jsem jenom kvůli tobě. Myslela jsem na tebe každou tu strašlivou noc, kdy mě mučili a dělali ze mě to, co teď jsem,“ máčela mu rameno a cítila pod sebou, jak se její dávný přítel třese.
„Kdo tě unesl?“ podivně mrtvým hlasem ze sebe dostal.
„To není důležité. Teď jsem zpátky a konečně jsem volná. Kumi, měla jsem takový strach, že už tě nikdy neuvidím!“ všechna ta léta trápení a bolesti teď vyplývala na povrch a jemu po tváři stekla první slza. „Prosím, odpusť mi!“
„To je v pořádku,“ pronesl jako tenkrát, když na ní hodiny čekal bláhově na lavičce a sevřel ji v náručí. „Už je všechno v pořádku! Jsme znovu spolu!“
Když písek kolem nich opadl, skupince kolem se naskytl zvláštní úkaz. Gaara držel ubrečenou rudovlásku pevně za ruku a usmíval se.
„Gaara-sama, co se stalo?“ netrpělivě na něj hleděl Baki.
„Chystejte oslavy,“ odpověděl. „Ta nejcennější bytost na světě se vrátila domů!“

Když vše uvedli na pravou míru, všichni konečně pochopili, jaká je mezi nimi spojitost. Vysvětlilo se její náhlé zmizení oné noci i smrt jejích rodičů a Gaara byl i z tohoto hrůzného činu očištěn. Naruto se spokojeně usmíval na všechny strany, že vše je v pořádku a že Vera našla svého přítele, kterého považovala za mrtvého, jen Kakashi se zdál zamlklý.
Vera se mu teď ztratila z dohledu a vždy, když ji potkal, jen zářila a to samé se dalo říct o jinak chmurném Gaarovi. Trávili spolu hodiny a bylo jasné, že si toho musí ještě mnoho říct. Když pokládala květiny na hrob svých rodičů, Gaara jí oddaně stál po boku a držel ji stále za ruku. Očividně jejich pouto bylo pevnější než nelítostný čas, který je od sebe oddělil. Kakashi věděl, co to znamená. Věděl, že ona našla svůj domov, tudíž jeho úloha zde končí. Když přišla zpráva, že se musejí vrátit, něco v něm ten dopis chtělo roztrhat a neodcházet. Představa, že se vrátí do prázdného bytu a ona už tam nikdy nebude ho týrala víc než pomyšlení, že jí bude muset dát sbohem.
Zastihl je na hradbách, jak si povídají.
„Gaara-sama, je čas odejít. Jdeme se rozloučit,“ uklonil se Kakashi s Narutem a Veře spadly koutky.
„Dobrá tedy, děkuji však za tak vzácný dar,“ uklonil se i červenovlasý a Kakashi kývnul.
„Směl bych se rozloučit s Verou o samotě?“ optal se stříbrovlasý a Gaara i s Narutem se uctivě vzdálili.
„Ty mne tu necháváš?“ zvedla se a postavila se před něj s otázkou v očích.
„Našla jsi svůj domov, není o čem diskutovat. Sem patříš, poznám ti to na očích,“ smutně se usmál pod maskou a doufal, že to tupé prázdno, které se mu rozlévalo v hrudi jen tak nevyleze na povrch.
„O domově jsi mne učil ty, tak tedy možná máš pravdu,“ kývla, ale jakoby se snažila najít něco za těmi slovy.
„Ano, myslím, že tu budeš šťastná. Domov je tam, kde tě lidé milují. Gaara tě miluje jako svou vlastní sestru a proto tě přijal znovu zpět. Člověka, který tě miluje, bys nikdy neměla opouštět,“ sevřel její ruku a snažil si zapamatovat každý její vlas i pohled.
„Pokud je to tvé přání,“ ucítila knedlík v krku, ale stále se v něm nevyznala.
„Tak tedy sbohem,“ naposledy se na ní podíval a pak opustil ji i její ruku.
Když oba odešli, ještě dlouho stála na hradbách a dívala se na horizont.
„Hikari?“ přišel za ní Gaara a zvídavě se na ni zadíval.
„Ano, už jdu,“ odlepila se očima od pouště a zašla s ním dovnitř.
Dny ubíhaly, ale jí jakoby stále víc něco chybělo. Užívala si chvíle se svým přítelem, ale prázdno v srdci stále rostlo.
Když ji už poněkolikáté přistihl jak zamyšleně zírá s okna, už to nevydržel.
„Hikari, co se děje?“ sednul si naproti ní.
„Kumi?“ trhla sebou. „Ale nic, v pořádku.“
„Co odešli, jsi často duchem nepřítomná,“ zajímal se.
„Nevím,“ povolila nakonec. „Konečně jsem tě našla a jsem ráda, že jsem znovu s tebou, ale přece jakoby mi něco chybělo.“
Gaara nebyl hloupý. Všimnul si jejích pohledů směrem ke Kakashimu a i stříbrovlasému uniklo pár zadívání na ni. Nechtěl však nic říct. Věděl, že pokud jí pomůže, znovu ji ztratí. Čistě sobecky tedy mlčel.
„Ale neboj se,“ jakoby poznala jeho rozpoložení. „Kakashi mi řekl, že člověk, který tě miluje, toho bys neměl opouštět, takže zanechme chmur a pojďme něco dělat,“ pokusila se usmát, ale věděl víc než kdo jiný, jak je falešný. V tu chvíli odtušil, co má udělat.
„Hikari, a jsi si jistá, že si právě někoho takového neopustila?“ řekl vážně a ona se zarazila.
„Jak to myslíš?“
„Poslouchej,“ vzal jí za ruce. „Nejdřív se ujisti, že mne nikdy ve svých myšlenkách neopustíš jako doteď a pak udělej to, co uznáš za nejlepší!“

Kakashi ležel uprostřed temné místnosti a ač byla už hluboká noc, nemohl spát. Vůbec se mu nedařilo poslední dobou usnout. Byl zvyklý někoho v noci držet a teď se ráno probouzel s tím, že pevně svíral polštář. Připadal si jako hlupák a ještě větší, že neudělal nic pro to, aby se s ním vrátila. Veškeré její knihy srovnal a uložil s těžkým srdcem do rohu. Když si uvědomil, že se bezděčně dotýká stránek, kterých se předtím dotýkala ona, nejradši by si jednu vrazil. Upadal stále do větší a větší deprese, když se náhle otevřely dveře a bouchnutím zase zavřely. Rozsvítil lampičku u postele a zjistil, že před jeho postelí stojí udýchaná a ušpiněná rudovláska.
„Co tu děláš?“ dostal ze sebe překvapeně.
Dívala se na něj a mračila se až nakonec odpověděla.
„Proč jsem právě teď kvůli tobě opustila svého jediného přítele a vrátila se sem?“ její oči přímo zrcadlily zmatek za nimi a on na ní koukal stejně vyjeveně.
„Tak mluv!“ křikla a bouchla pěstí do kování kolem postele. „Proč si zrovna teď myslím, že domov je tady u tebe? Řekni něco nebo se zblázním!“
Teď už jí utéct nenechá! Zvednul se a rychle ji políbil. Nevzpouzela se a nechala se líbat.
„Protože tady je tvůj domov a už tě nikdy nepustím,“ zašeptal jí u rtů a znovu ji políbil. Objala ho a začala mu polibky oplácet.
Hladil ji po celém těla a pomalu zbavoval všech svršků. Jemně ji položil do peřin.
„Nemohla jsem bez tebe spát,“ vyčítavě se na něj podívala a on se usmál. Hřálo ho, že nebyl jediným hlupákem.
„Dal jsem pryč tvojí postel,“ odpověděl a ona se začervenala.
„Tak dobře,“ objala ho, aby se nedíval na její rozpaky a nechala se dál laskat. Když však náhle doteky přestaly, zjistila, že usnul s hlavou na jejím srdci.
Usmála se sama pro sebe a přetáhla přes ně deku.
„Teď zase poslouchej ty to mé,“ zašeptala mu do vlasů a pevně ho objala. „Sladké sny.“